Anime World CZ/SK - Příběhy

02 Vzpomínky

Law:

 

Položil jsem, Jane na lehátko, našel pár lékařských nástrojů a sterilní rukavice, které jsem si nasadil. Místnost byla maličká, ale bylo tu vše, co lékař potřebuje. Lehátko stálo po pravé straně místnosti. Když jsem se podíval na Jane, byla v obličeji bílá, ale při vědomí. Chystal jsem se, že ji uspím, aby tolik netrpěla, ale Jane to odmítla.

„N-neuspávej m-mě. Z-zvládnu t-to.“ dostala ze sebe Jane.

„Jsi si jistá?“ radši jsem se Jane zeptal, i když jsem věděl, jak odpoví. „Dobrá, ale bude to bolet.“ upozornil jsem, Jane, Jane jenom přikývla hlavou na srozuměnou. Natočil jsem si do lavoru vodu a přešel k Jane. Odhrnul jsem její košili. Jak krvácela, nebylo vidět, jak je rána hluboká. Začal jsem teplou vodou ránu omývat. To nebylo to nejhorší. To mělo teprve nastat. Přesto jsem si všiml, jak Jane má zatnuté zuby. Čistil jsem to pomalu a opatrně. Nechtěl jsem, aby tolik trpěla. Poté jsem se začal soustředit na svou práci. Po vyčištění rány, jsem musel ránu ještě vyčistit dizenfekci. Jane u toho syčela bolestí a zatínala ruce v pěst. Ale nepohnula se ani o milimetr. Obdivoval jsem ji za to. Po vyčištění jsem se na tu ránu podíval. Byla hluboká, ale už to stačilo jenom tu ránu sešít. To taky nebylo nic příjemného. Asi po dvou hodinách jsem byl hotový. „Hotovo, ale měla by si odpočívat, ale vím, že nemáš ráda ležení v posteli. Ale aspoň den dva ležet. A to je kapitánský rozkaz.“ promluvil jsem na Jane. Jane, sice neochotně, ale souhlasila s tím.

„Dobře, jdu zjistit, kam si mám lehnout.“ promluvila, Jane a neprotestovala. Já mezitím uklidil lékařské náčiní a zahodil krvavé tampóny a hadr. Pak jsem si sedl na židli ke stolu a přemýšlel jsem. Měl bych jí to říct. Dával jsem si odvahu. Chtěl jsem, Jane říct, co k ní cítím. Ale nikdy jsem nenašel odvahu. Proto jsem se rozhodl najít Jane.

 

Jane jsem našel na konci lodi, jak sledovala širé moře. Když jsem se Doflaminga ptal, kde leží, Jane, řekl mi, že s ní nemluvil. A teď, abych ji hledal. Pomyslel jsem si, ale ne zle. Nebyl jsem na ni naštvaný, že mi lhala. Trošku jsem to tušil, že si lehnout nepůjde. Šel jsem nakonec lodi, že začnu hledat odtud. A k mému štěstí jsem, Jane hned zahlédl.

 

Ulevilo se mi, že ji vidím, ale po chvíli jsem se zarazil. Jane, brečela. Po tvářích jí tekla slza. Jane je silná žena, takže to muselo být dosti vážné, protože jsem, Jane nikdy neviděl plakat.

„Ahoj Jane, smím si přisednout?“ zeptal jsem se Jane. Nečekal jsem na její reakci a než jsem si k ní sedl, sundal jsem z hlavy svou čepici a dal ji na hlavu Jane. Od mala mi nikdo na tu čepici sáhnout nesměl. S Jane jsem se o tu čepici většinu času pral, protože si ji chtěla zkusit. Jenže kdybych jí to povolil, tak by se divila, že nikomu to půjčit nechci a jí ano? Zeptala by se, proč a vysvětlit jí, že ji miluju, to jsem nechtěl.

„K-klidně.“ přikývla, Jane, aniž by se na mě podívala. Ani slzy si nestírala a brečela dál.

„Co se na lodi stalo?“ zeptal jsem se Jane opatrně na to, co se stalo mezi ní a Inari.

„Chtěla se pomstít. Jak jsem před pěti lety bojovala s Kannonem, tak u toho byla. A těch pět prahla po pomstě. Myslela si, že je silná a mě dostane. Zranila mě, protože jsem tomu stále nevěřila.“ řekla mi Jane, což mi vyrazilo dech. Hned jsem si to začal vyčítat, že jsem na loď vzal zrádce, který chce mé Jane ublížit. Ale poté jsem se zeptat ještě na jednu otázku, která mě tížila.

„Jak to myslela, proč si nezabila svého kapitána?“ zeptal jsem se přímo Jane. Jane se na mě ani nepodívala, stále sledovala moře a tekly jí slzy. Tak rád bych jí je setřel, ale to, co mi teď řekla, Jane, jsem ztratil odvahu se jí vyznat.

 

Jane, vypráví:

„Bylo mi pět let. Žila jsem na ostrově Dirth, kde mají volný přístup nejen mariňáci, ale i piráti. Se svými přáteli a Izim, jsem šla k bílé budově u přístavu, kde byla radnice. Mí a Iziho rodiče tam byli něco vyřídit. Jenže u přístavu zakotvila loď. Mariňácká loď zaútočila na tu loď pirátskou, jenže netrefili loď, ale tu radnici. Sice rodiče už byli od radnice nějaký ten kus dál, ale byla to taková rána, že i přesto to zasypalo rodiče. Mamka byla na místě mrtvá, ale taťka ještě žil. Chtěla jsem k němu běžet, když se přiřítilo děcko s nožem v ruce a začalo bodat do otce, který následně na to zemřel. Poté ten kluk utekl. Chtěla jsem se tomu klukovi pomstít i mariňákům. Proto jsem se rozhodla se připojit k pirátům. Izi šel se mnou, protože mě nechtěl ztratit. Byla jsem jeho poslední žijící rodina a obráceně. Když nás piráti přijali na palubu, tak mě čekal šok. To děcko bylo na palubě pirátů. A tím malým pirátem, jsi byl ty, Lawe.“

 

Současnost:

 

Pozorně jsem, Jane poslouchal. Když zmínila, že ten malý kluk byl taky pirát, tušil jsem, že mluví o mně. Že to já ubodal k smrti jejího otce. Moc jsem si to nepamatoval, až na to, jak mi byla, Jane s Izayou představena. Chvíli jsem mlčel. Nevěděl jsem, co na to říct. Tak to se jí teď vyznat nemohu. Blesklo mi hlavou.

„Promiň, byl jsem malý a bál jsem se. Už nevím, proč jsem to udělal, ale určitě v tom hrál strach.“ omluvil jsem se Jane, i když mi bylo jasné, že jen tak mi to nepromine. „A proč si mě už dávno nezabila?“ zeptal jsem se, protože mi došlo, že těch šancí měla neskutečně moc.

„Nenastala správná chvíle.“ jenom Jane pronesla.

„Tak víš co? Udělejme dohodu. Jediný člověk, který mě může zabít, jsi ty Jane. Nikdo jiný to nesmí udělat.“ navrhl jsem, Jane. Jane se na mě podívala. Nastavil jsem ruku v pěst.

„Dobře, souhlasím.“ souhlasila, Jane a bouchli jsme si mírně pěstmi.

„Půjdu mezi ostatní. Až se budeš cítit, přijď za námi. Sice by si měla ležet, ale vím, že ležet nebudeš.“ usmál jsem se na Jane. Ta hlavou přikývla, že rozumí. Postavil jsem se a šel k ostatním. Svou čapku jsem nechal na hlavě Jane. Ostatní jsem našel na přídi lodi.

 

Jane:

 

Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem prozradila něco ze své minulosti Lawovi. Tuto minulost znal bratr, Soňa, Verča a Inari. Jinak nikdo. Teda teď i Law. Ale věděla jsem, že Lawa nikdy nezabiju. Na to jsem Lawa tolik milovala. Po tvářích mi ještě stále tekly slzy. I docela mě překvapilo, že mi Law dobrovolně dal na mou hlavu jeho čapku, kterou nikdy nikomu nepůjčil. A proto mezi mnou a Lawem panoval o tu čepici boj, když jsme byli malí.

„Smíme přisednout?“ ozval se dívčí hlas, který mě vytrhl ze zamyšlení. Podívala jsem se, kdo to je. Byl to brácha, Verča a Soňa. Hlavou jsem přikývla na souhlas. Verča si sedla z jedné strany, Soňa z druhé a brácha naproti mně.

„Kapitán ti půjčil čapku?“ zeptal se překvapeně brácha.

„Taky jsem byla překvapena.“ přikývla jsem na souhlas.

„A co jste probírali? Byli jste tu docela dlouho.“ zeptala se zvědavě Verča.

„Nebuď tolik zvědavá, nebo budeš brzy stará.“ zasmála se Soňa, při kárání Verči. Musela jsem se tomu zasmát.

„Hej, nebudu stará. Nebo aspoň ne brzy.“ začala se Verča bránit. Když si všichni tři všiml, že se směju, tak se taky začali smát.

„Ne, opravdu, co ti chtěl?“ zeptal se brácha na to, na co se ptala Verča.

„Řekla jsem mu o našem dětství.“ zašeptala jsem. Všem třem došlo, co jsem mu řekla. Nikdo z nich to nečekal, tak chvilku panovalo ticho.

„Co na to řekl?“ zeptal se brácha, když se jako první vzpamatoval.

„Omluvil se a dali jsme si slib, že až nastane chvíle, tak budu jediná, kdo ho zabije.“ řekla jsem těm třem pravdu.

„Jenže to neuděláš, co?“ zeptala se Soňa, i když odpověď znala.

„Ne. Na to ho tolik miluju.“ přikývla jsem. Brácha Lawovi dávno odpustil, stejně jako já, kdy jsem si začínala uvědomovat své city k němu. „Ale nikdy se mu nevyznám.“ hned jsem na to dodala, aby mě nepřemlouvali, abych jsem Lawovi řekla své pravé city k němu. Všichni tři přikývli, že rozumí. Pak jsme si povídali. Hodně je zajímalo, proč jsem bojovala proti Inari a jak jsem na tom zdravotně. Všichni tři byli v šoku. Toto ani jeden z nich nečekal.

„Ale já říkal, že mi na ni něco vadí.“ ozval se brácha.

„Ano Izi, měl jsi pravdu.“ přikývla jsem na souhlas.

„Ale neomlouvejte se mi. Mohl jsem se i plést. A je to minulost.“ rychle brácha řekl, než jsem se já, Verča a Soňa začaly omlouvat.

„Ale co s oblečením? Nemůžeš chodit se zakrvácenou košili.“ zeptala se Soňa. Musela jsem uznat, že má pravdu.

„Promiňte, nechtěla jsem poslouchat, ale tady nesu, Jane oblečení. Law mě o to požádal.“ Ozval se dívčí hlas. Všichni jsme se na tu dívku podívali, Byla to Nami. Byla skoro stejně vysoká jako já, tak si určitě Law myslel, že její oblečení mi padne.

„Moc děkuju, Nami.“ poděkovala jsem Nami.

„Já půjdu k ostatním.“ postavil se brácha, pohladil mě po tváři a odešel. Já se postavila, Lawovu čepici jsem položila na hlavu Soni a začala jsem se převlékat. Po chvíli jsem byla převlečena a od Soni jsem si na hlavu dala zase Lawovu čepici. Košili jsem hodila do moře, která se hned potopila.

„Jane, sice jsem neměla poslouchat, ale přesto jsem to slyšela. Měla by ses Lawovi vyznat. Všimla jsem si, jak po něm pokukuješ. A on je chlap a neudělá první krok. Až budeme přistávat na dalším ostrově, půjdeme my ženy nakupovat. Něco pěkného si koupíš.“ nabídla mi Nami.

„No, já nevím.“ snažila jsem se z toho nějak vykroutit.

„Náhodou je to skvělý nápad.“ souhlasila hned Verča. Věděla jsem, že když souhlasí Verča, tak je nepřesvědčím o opaku.

„Dobrá, ale šaty a sukni neberu.“ souhlasila jsem nakonec.

„Neboj.“ mrkla na mě šibalsky Nami. Pak k nám přisedla a ještě jsme si chvilku povídaly, než se ozval hlučný hlas.

„OBĚD!“ hlas patřil Luffymu. Hned jsme se postavily na nohy a šly na příď lodi, kde se podával oběd.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.