Pirátská láska I. - 01
Informace:
Jane je napadena při útoku na loď svou kamarádkou Inari. Zjišťuje, že Inari se k nim vetřela jen proto, aby se Jane mohla pomstím. Při boji je Jane těžce raněna, ale Inari to dopadlo ještě hůř.
01 Zrádce
Jane:
Spala jsem v kajutě, když v tom mě někdo začal probouzet. Otevřela jsem jedno oko a poté druhé. Nade mnou stála zrzavá dívka a usmívala se od ucha k uchu.
„Janey, je čas vstávat.“ promluvila na mě dívka. Měřila takových sto sedmdesát pět centimetrů. Na svět koukala studánkově modrýma očima. Vlasy měla krátké, spíš takový rozcuch. Ale já mám co říkat, když mám černé vlasy střižené úplně na ježka. Měřím sto padesát pět centimetrů a na svět koukám tmavě hnědýma očima.
„Inari, to už je čas?“ zeptala jsem se dívky, která se jmenovala Inari Kurosava.
„Ano je.“ smála se Inari. Neochotně jsem slezla z palandy dolů. Na Inari jsem se ještě usmála a šla jsem na palubu, hlídat, protože jsme stáli uprostřed moře a mohl kdokoliv na nás zaútočit.
Na palubě můj kapitán mluvil s piráty. Podle vlajky jsem poznala, že jde o Slamáky. Já ještě tu čest poznat je neměla, ale kapitán ano.
„Dobré poledne.“ pozdravila jsem ze slušnosti. Všichni se na mě podívali.
„Jane, pojď sem. Chci ti představit Slamáky.“ promluvil na mě kapitán. Poslušně jsem k nim došla. „Tak, toto je Luffy, Zoro, Usopp, Sanji, Nami, Chopper, Robin, Franky, Brook, Shizuo, Nicol a Terka. A toto je můj zástupce Jane.“ představil nás.
„Těší mě.“ řekla jsem s úsměvem na rtech.
„A koho pak tu máme?“ ozval se mi známý hlas. Podívala jsem se za sebe. Na druhé straně kotvila další loď. Patřila bratrům Donquixotovým. Doflamingo a Corazon. S nimi jsem tu čest poznat je měla.
„A, staří známí.“ ušklíbla jsem se na ty dva. „A teď mě omluvte, jdu hlídkovat.“ omluvila jsem se a odešla na hlídku, na záď lodi.
Sice hlídky miluju, protože jsem sama a já samotu mám ráda, jenže tentokrát jsem chtěla i líp poznat Slamáky, ale neměla jsem tu možnost. Hlídka je hlídka. Občas se za mnou zastavila Soňa a Verča. Mé nejlepší kamarádky. I Inari je má kamarádka, ale mezi nejlepší to zase ne. Znala jsem ji teprve rok. Zírala jsem do všech stran, ale přesto po očku jsem sledovala kapitána. Ten je sto devadesát jedna centimetrů vysoký a má šedé oči. Vlasy černé na ježka. Je i uživatel ďáblova ovoce Ope Ope no Mi. Což je schopnost, kdy vytvoří prostor a dokáže rozsekat člověka na kousky a ten člověk stále žije. Nebo z těla vyjmout srdce, které stále bije. Já žádnou schopnost ďáblova ovoce nemám. A jsem ráda. Protože nevýhoda této schopnosti je ta, že neumíš plavat a mořský kámen tě oslabuje.
Po nějaké té době jsem v dálce zahlédla loď, která se rychle přibližovala. Chvilku jsem ji pozorovala, než jsem poznala pirátskou vlaku. Trošku jsem se zděsila.
„Na pravoboku se přibližuje loď. Je to loď Kannona Mitsuda.“ zakřičela jsem na všechny.
„Všichni se připravit!“ zavelel kapitán. Všichni se dali do pohybu, připravit se na boj. I já se chystala jít připravit, když se za mnou objevila Inari.
„Inari? Co ty tu? Máme se připravit na boj.“ byla jsem překvapena, že ji vidím.
„Tas!“ křikla na mě výhružně Inari. Nebyla to tak usměvavá dívka, kterou jsem rok znala.
„C-cože?“ dostala jsem ze sebe překvapeně.
„Tas! Chci s tebou bojovat!“ byla nepříčetná Inari. Měla vztek, který se na ni dal poznat.
„P-proč to děláš?“ zeptala jsem se Inari stále překvapena.
„Proč?! Ty se ptáš proč?! Nepamatuješ, jak si málem zabila Kannona?!“ byla celá vzteky bez sebe.
„Pamatuju moc dobře. Ale jak o tom víš?“ byla jsem překvapena. Protože o tom věděl jenom kapitán, Verča se Soňou a nevěřila jsem, že někdo z nich to vyzradil Inari.
„Protože jsem tam taky byla!“ řekla podrážděně.
Vzpomínka:
Stalo se to před třemi lety. Byla jsem na střeše jedné budovy. Nebyla to vysoká budova, přesto kdyby někdo skočil, tak by si hodně ublížil. V ruce jsem držela katanu. Naproti mě stál muž s katanou v ruce. Byl sto osmdesát šest centimetrů vysoký. Vlasy měl krátké a modré. Oči byly taktéž modré a na nich nosil brýle.
„Tak co Janey, bojíš se?“ poškleboval se Kannon. Zatla jsem zuby.
„Už jsem ti říkala, ať mi tak neříkáš!“ řekla jsem rozhořčeně, ale stále jsem měla chladnou hlavu. „A ne, nebojím se!“ odpověděla jsem na Kannonovu otázku.
„Tak proč neútočíš?“ smál se Kannon.
„Ze zásady neútočím, jako první!“ vysvětlila jsem podrážděně.
„Hmmm, tak jsi srab.“ snažil se mě Kannon vyprovokovat.
„Dobrá, řekl sis o to!“ dostala jsem ze sebe a s chladnou hlavou jsem na Kannona zaútočila. Kannon mou ránu vykryl. Zatím jsem měla navrch, protože Kannonovi nezbývalo nic jiného, než se jen bránit. Měla jsem chladnou hlavu. Kannonovi se nepodařilo mě vyprovokovat k zuřivosti, abych jsem při boji dělala chyby, kterých by Kannon využil.
„Takhle se mi líbíš, Janey.“ poškleboval se Kannon. Já mlčela. Kannon po chvíli začal taky útočit. Ale jeho rány byly slabé. Snadno jsem je vykryla. Po chvíli jsem si všimla jeho slabiny. To je moje šance. Pomyslela jsem si. Když Kannon zaútočil, tak jsem se sehnula, pravačkou Kannona praštila do břicha. Kannon to nečekal a skrčil se bolestí. Byl nechráněný a já svou katanou mu probodla hruď. Kannon se skácel k zemi. Já svou katanou mu ohrožovala hrdlo.
„Game over.“ pronesla jsem s úšklebkem na tváři.
„J-Janey, d-doraž m-mě.“ dostal ze sebe Kannon chraplavě. Dokonce se rozkašlal. Kašlal krev.
„Ne! Jen trp. Nic jiného si nezasloužíš!“ zamítla jsem, že bych jeho život ukončila tak snadno.
„T-toho b-budeš l-litovat.“ dostal ze sebe Kannon během kašle.
„Jane, jdeme.“ promluvil mužský hlas. Byl to kapitán, který můj souboj sledoval.
„Ano, Lawe.“ přikývla jsem na souhlas. Uklidila jsem katanu a odešla k přístavu s kapitánem po boku. Oba jsme mlčeli. Že na střeše je ještě jedna osoba, o tom nikdo nevěděl. Nebo my dva rozhodně ne.
Současnost:
Slova Inari, já tam taky byla, jsem musela nějak vstřebat. Neuvědomovala jsem si, že by tam mohl být ještě jeden člověk.
„A-ale jak ho znáš?“ dostala jsem ze sebe překvapeně.
„Pracuju pro něho!“ ušklíbla se Inari. „A teď tas!“ dostala výhružně. Poznala jsem, že mi nic jiného nezbývá, než opravdu tasit katanu a bojovat proti Inari.
„Ale je ti jasné, že je to tvá smrt?“ zeptala jsem se Inari. Inari na nic nečekala a zaútočila.
„Nebo tvá! Nepodceňuj mě!“ útočila Inari a dost si věřila, že mě porazí. Občas jsem boj s katanou trénovala s Inari, tak jsem znala její slabinu. Jenže tento boj jsem stále nebrala vážně. Stále jsem doufala, že řekne, vše jsem si vymyslela. Pojď, půjdeme pomoci ostatním. Ale to byly jenom mé přání. Inari útočila dost zuřivě. V jednu chvíli jsem si nedala pozor a Inari mě zasáhla do břicha. Cítila jsem, jak z té rány teče krev. Měla jsem na sobě košili, na které byla vidět krev. Celá košile byla nasáklá krví. „Ber to prosím tě vážně! Jinak tě tu snadno zabiji!“ pohrozila mi.
„Dobrá.“ jenom jsem pronesla. „Teď je to tvůj konec.“ pronesla jsem chladně. Inari se začala smát a zaútočila. Což byla její chyba. I přes tu bolest břicha jsem se skrčila, země jsem se držela rukama a zatočila jsem se a nohy jsem podrazila nohy Inari. Ta se skácela k zemi. Rychle jsem vzala svou katanu a probodla Inari na hrudníku. Tekl mi z čela pot, rána silně krvácela a já neudržela rovnováhu a padla jsem na kolena.
„J-jak j-je t-to m-možné?“ soukala ze sebe Inari.
„Co se tu děje? Proč…“ ozval se Lawův hlas, ale nedořekl větu, když viděl, jak já i Inari krvácíme. „Co se tu stalo?“ zeptal se překvapeně.
„Ř-říkala j-jsem t-ti, ž-že j-je t-to t-tvá s-smrt…“ soukala jsem ze sebe. Law byl hned u Inari. Law je totiž lékař.
„M-mám o-otázku. P-proč s-si n-nezabila s-svého k-kapitána?“ dostala Inari ze sebe. Než jsem se vzpamatovala a stačila odpovědět, byla po smrti. Já jsem ztěžka dýchala.
„Je po ní.“ konstatoval Law. Hned byl u mě. „Jak ti je?“ zeptal se mě s vážnou tváří.
„D-dobrý…“ zalhala jsem. Sotva jsem se udržela na kolenou.
„LETÍ DĚLOVÁ KOULE!“ někdo z naší posádky zakřičel. Podívali jsme se a přímo na loď letěla dělová koule.
„Pojďme na naše lodě.“ pronesl Doflamingo, který se u nás objevil. Law přikývl. Chytil mě do náruče a přenesl na loď bratří Donquixotových. A jedna půlka šla na loď Slamáků.
Dostali jsme se na ty lodě akorát včas. Dělová koule, zasáhla střed naší lodě, která se po té ráně rozpůlila na dvě části. Obě se začaly potápět.
„Rychle pryč.“ křikl na své lidi Doflamingo a Corazon se hned ujal řízení. A nejen my, ale i Slamáci, začali plout rychle pryč. Bok po boku jsme odplouvali. Law i já jsme sledovali, jak se naše loď potápí. Law mě stále držel v náručí. Po chvíli se na mě podíval.
„Kde je ošetřovna?“ zeptal se Law.
„Pojďte za mnou.“ promluvil člen posádky Doflaminga a ukázal nám cestu na ošetřovnu. Poté odešel dělat svou práci. Já a Law jsme zůstali sami v lékařské místnosti, kde byly různé lékařské nástroje.