Bezejmenná
Informace:
Nevím, co sem napsat. Snad jen to, že jsem to sepsala pozdě večer a tak to vůbec nemusí dávat smysl.
Dnes bych vám chtěla vyprávět příběh o tom, jak jsem dostala své jméno. Těžko se mi říká, ale díky tomu, co jsem si zažila, jsem dostala sílu jít kupředu i přes všechny překážky, co mi život nastraží.
Všechno to začalo jednoho jarního dne. Bylo mi dvanáct a já bloudila ulicemi. Bílé šaty mi vlály ve větru stejně jako blonďaté vlasy. Všude okolo mne proudily davy lidí, kteří se hnali do práce a do školy. Já jen bezcílně bloudila ulicemi a vychutnávala si to, že jsem sama. Protože to bylo to jediné, co jsem mohla se svojí samotou dělat. Nevěděla jsem, jak jsem se na tento svět dostala. Jediné, co jsem věděla bylo to, že jsem byla mrtvá a nikdo mě neviděl.
Zasmála jsem se sama sobě. Být sama mělo i své výhody. Nikdo vás neotravoval. Nikdo vás nemohl ponížit. Nikdo vám nemohl ublížit....
Jak jsem tak bloudila ve své pomatené mysli a přemýšlela o přátelství, zakopla jsem a spadla na zem. Z kolene mi začala téct rudá krev, ale vůbec to nebolelo.
"Jsi v pořádku?" řekl malý kluk přede mnou. Já si dál prohlížela svoje koleno a přemýšlela, proč to nebolí, i když mi teče krev.
"Halo, jsi v pořádku?" opakoval svoji otázku. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikomu se nic nestalo, nebylo koho se ptát, jestli se cítí dobře. Ledaže by.... Podívala jsem se mu do hnědých očí a nevěřícně jsem nakrčila nosík.
"To mluvíš na mě?" zeptala jsem se, neočekávajíc odpověď. Klučina vykulil oči a poněkud naštvaným tónem mi odpověděl.
"Ano, na koho jiného bych mluvil?" Nemohla jsem tomu uvěřit. On mě opravdu vidí. Rychle jsem vstala, obejmula jsem ho a začala jsem se smát.
"Jsem v pořádku. Jsem v naprostém pořádku. Ach, promiň!" vykřikla jsem, když jsem si uvědomila, že mu moje objetí není moc příjemné. Klekla jsem si na odřené koleno a usmála jsem se na něj.
"Povíš mi, jak se jmenuješ?" Chlapeček si mě zmeřil pohledem. Chvíli se tvářil neústupně, ale nakonec povolil a já zjistila, že se jmenuje Kuchiro a je mu osm let. Jeho tmavě hnědé vlásky mu padaly do očí a usmíval se na mě křivým úsměvem, ve kterém chybělo pár zoubků.
Když na něj zavolala jeho matka, on se k ní rozeběhl a začal žadonit: "Mami, mami, že s námi může jít ta holčička!"
Žena se jen udiveně podívala na místo, kam její syn ukazoval, ale nikoho neviděla.
"Kuchiro, já žádnou holčičku nevidím..." řekla nejistě a znovu se koukla mým směrem. Kuchiro už už otevíral pusu, aby se začal hádat, ale já byla rychlejší.
"Ona mě nevidí. Nevím proč, ale jsi jediný, kdo mě může vidět. Takže se o mně s nikým nebav, jinak si budou myslet, že jsi se zbláznil, dobře?" Šibalsky jsem na něj mrkla a on jen nechápavě přikývl. Poté se otočil na mamku a řekl jí, že ta "holčička" už asi šla pryč. Chytrá hlavička, tenhle chlapeček.
Šla jsem za nimi potichu celou cestu. Kuchiro o mně neřekl ani slovo, přesně tak, jak jsme se domluvili. Ale jakmile jsme došli domů a zůstali jsme sami dva v jeho pokoji, začal na mne chrlit otázky.
"Proč tě maminka nevidí?" Vydala jsem ze sebe přidušený vzdech a omluvně jsem se na něj podívala.
"Sama nevím. Věř, že kdybych to věděla, hned bych ti to řekla." Zklamaně svěsil hlavičku. Chvíli bylo ticho. Pak se zeptal na otázku, na kterou jsem znovu odpověď neznala.
"Hej, sestři, jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se a pověsil na mě pohled plný zvědavosti. Podívala jsem se ven z okna. Pršelo a kapky deště jemně bubnovaly do okna Kuchirova pokoje. Zhluboka jsem se nadechla.
"Víš, já nemám jméno. Ale jestli chceš, můžeš mi nějaké dát...?" Nejistě jsem se na něj podívala. V očích měl tisíce jiskřiček a nadšeně skákal po pokoji.
"Yui? Hiyori? Akemi?" vyjmenovával jména a plný energie běhal sem a tam. Já jsem vše pozorovala z postele a na tváři mi hrál radostný úsměv. Tak takové to je, když má člověk někoho, s kým se může bavit a radovat, pomyslela jsem si a usmála jsem se ještě víc.
Kuchiro se zničeho nic zastavil. "Mám to!" vykřikl a ukázal na mě prstem. "Budeš se jmenovat Shizuka!"
Když jsem to jméno uslyšela, v břichu mi začali poletovat motýlci. Konečně jsem měla jméno, kterým na mě bude moct volat kamarád. A konečně jsem měla kamaráda, který mi to jméno dokonce dal.
Jak čas plynul, snažila jsem se Kuchirovi pomáhat co nejvíc. S domácími úkoly, které nosil ze školy, s úklidem pokoje, prostě se vším, s čím jsem pomoct mohla. Byla jsem šťastná, že můžu být po boku někoho, koho mám ráda. Jenže jsme si oba rychle uvědomili, že tu je jeden malý problém.
"Kuchiro! Pojď dolů! Chceme ti popřát k narozeninám!" volala Kuchirova matka z dolního patra. Kuchiro zakřičel něco na způsob, ať chvíli počká a otočil se na mne. Byla jsem o dobrých patnáct centimetrů nižší a o dobré tři roky mladší.
Podíval se na mne s bolestí v očích. Nikdy jsme o tom nemluvili, ale vždy to tu bylo. Stárla jsem pětkrát pomaleji než on.
"Nechtěj, abych si pro tebe přišla! Pojď dolů!" zavolala znovu jeho mamka se smíchem. On ode mě odvrátil pohled a seběhl schody.
S hlubokým výdechem jsem padla na postel. Jak dlouho s ním ještě budu moct být? uvažovala jsem. Rok? Dva? Někdy ho přestane bavit, že ho otravuje malá holčička, kterou ani ostatní nevidí. Po tvářích mi stékaly slzy. Čím víc jsem se snažila nebrečet, tím víc jsem brečet musela. Bylo to bolestivé. Ten pocit mi svíral srdce. Uvnitř mě to ničilo, a když jsem se dala dohromady, zničilo mě to znovu. Doufala jsem, že se stane zázrak. Ale zázraky neexistují.
"Jsi v pořádku, Shizuko?" podíval se na mne starostlivě Kuchiro. Rychle jsem si otřela jsem si slzy a s úsměvem jsem přikývla. Nechtěla jsem v jeho očích vypadat jako uřvané mimino. Rychle jsem vstala a dala jsem před sebe pravou ruku, abych mu mohla popřát. On se s povzdechem usmál a dal mi svoji ruku.
"Takže... všechno nejlepší, hodně zdraví, štěstí, ať máš dobrý známky, spoustu kamarádů, ať se najde i nějaká holka, která by tě měla ráda. Promiň, že ti nedám žádný dárek, když ono je to docela těžké, vzhledem k tomu, jaká jsem." Kuchiro se zasmál, ale můj úsměv vystřídla směs smutku a nervozity. "Jediné, co ti můžu nabídnout je, že s tebou zůstanu až do úplného konce. Ale je jen na tobě, jestli budeš chtít nebo ne..." Podíval se na mne a bylo vidět, že ho moje vážnost zaskočila. Přitáhl si mě k sobě a pošeptal mi: "Prosím, zůstaň se mnou, jak dlouho budeš chtít.
Znáte to, jak se zděsíte, že čas běží moc rychle? Přesně tak jsem se cítila, když jsem stála v kostele a z rohu se dívala na to, jak si Kuchiro bere dívku, kterou už rok miloval. Přesně takhle jsem se cítila, když jeho vyvolená otěhotněla. Přesně takhle jsem se cítila, když jsem mu v mých sedmnácti letech hlídala jeho malé dvě holčičky na zahradě, které mě, jak se dalo očekávat, neviděli. Cítila jsem se tak, když tyhle dvojčata udělala maturitu. Cítila jsem se tak, když si našli práci. Když šel Kuchiro do důchodu. A hlavně, když už jsem ho nemohla dál vídat, protože umřel, když mu bylo 75 let.
Když jsem se to dozvěděla, nevěděla jsem, co mám dělat. Tak moc jsem si zvykla na to, že tu se mnou je někdo, s kým se můžu bavit. Kdo mi rozjasní můj den. Kdo je můj kamarád. Prostě někdo, kdo mě vidí.
A tak jsem znovu začala bloudit ulicemi. Jaký to mělo smysl, být dál sama? Vlastně žádný. Neměla jsem co dělat. Ztratila jsem jediný důvod, proč jsem se večer, když jsem usínala těšila na ráno.
A jak jsem tak jako dávno v minulosti bloumala ztracená v myšlenkách, narazila jsem do malé holčičky. Mohlo jí být tak osm let. Měla zrzavé vlásky a vypadala smutně.
"Copak se děje?" zeptala jsem se s nadějí, že jsem našla dalšího člověka, který mě vidí. Ale bohužel.
"Já nevím. Jsem sama od té doby, co jsem přišla na tento svět......" odpověděla. Pohladila jsem ji, chytla ji za ruku a společně jsme si našly místo, kde jsme poté chvilku přebývaly.
Začala jsem hledat další ztracené duše. Dávali jsme si navzájem jména. Byli jsme taková velká rodina. Starala jsem se o všechny, viděla jsem, jak si vytvářejí kamarádství, lásku... Nikdo netušil, za jak dlouho se po smrti objevíte na tomto světě, co jste si museli v minulém životě zažít, abyste se sem dostali a proč sem vlastně duše chodily, ale bylo nám to jedno. Mohli jsme být spolu a nebyli jsme sami. Nic jiného jsme k "životu" nepotřebovali.
A přesně tohle je příběh o tom, jak jsem já, Shizuka, přišla ke svému jménu. Nevím, jak jsem se dostala na tento svět. Nevím, jaký život jsem měla před tímto. Ale vím, že na Kuchira nikdy nezapomenu. Budu ho navždy nosit v srdci. Budu vzpomínat na časy, které jsem s ním prožila. A pokud ho někdy potkám, jak bloudí sám ulicemi, řeknu mu jeho jméno a zachráním mu život přesně tak, jako on zachránil ten můj.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
