Stromový muž - 02
Informace:
Jak se Jane a Law seznamují. Law Jane vypráví příběh, jak se potkal s dědou Jane Gorem. A postupně se Jane a Law stávají přátelé, kteří se vídají každý podzim. Povídají si dokonce si občas něco zahrají, jak je Schovávaná.
Užijte si další díl a omluvte mé chyby. )
02 Přátelství
Druhý den po obědě jsem šla na zahradu si hrát s míčem. Ale spíš jsem seděla na lavičce u ohniště a přemýšlela jsem. Lákalo mě to jít do lesa, ale nechtěla jsem lekat dědu, kdyby mě na zahradě neviděl. Ale toho hocha jsem chtěla vidět. Ani jsem mu nepoděkovala. Aspoň poděkovat jsem mu chtěla.
„Chceš ho vidět, co?“ promluvil na mě děda. Lekla jsem se, až jsem spadla z lavičky na zem. „Promiň, vylekat jsem tě nechtěl.“ hned se mi děda omluvil.
„V pohodě. Ano, myslím. Chtěla bych mu poděkovat za záchranu.“ přikývla jsem na souhlas a otřepala jsem se.
„Tak jdi. Až ho potkáš, vyřiď mu pozdravy od Gora.“ usmál se na mě děda. Vykulila jsem na dědu oči.
„Vážně můžu?“ byla jsem překvapena.
„Ano. Jsme s Lawem staří přátelé. On na tebe dohlídne.“ usmíval se děda.
„Moc děkuju, dědečku.“ celá šťastná jsem dědu objala. Děda mi dal do vlasů pusu. Pak jsem se rozeběhla do lesa.
Vběhla jsem do lesa. Nevěděla jsem, kde ho najdu a křičet jeho jméno jsem zase nechtěla. Nějak jsem doufala, že se objeví. Že si mě najde. A taky, že ano.
„Co tu chceš takhle sama?! Včerejšek ti nestačil?!“ ozval se hluboký a zlý hlas. Podívala jsem se za sebe. Na větvi stromu seděl on. V tu chvíli mi bylo jedno, že je zlý, nebo spíš jeho hlas zněl zle.
„Tak tady jsi. Hledala jsem tě. Chci ti poděkovat za včerejšek, Lawe.“ usmívala jsem se od ucha k uchu.
„J-jak znáš mé jméno?“ zaskočila jsem Lawa.
„Ten strom Jano, zmínil tvé jméno. A můj děda tě taky zná. Mám tě od něho pozdravovat. Jmenuje se Goro.“stále jsem se usmívala. Law seskočil ze stromu dolů ke mně.
„Ten starý páprda si mě pamatuje?“ byl Law překvapen. Už se ani nezlobil. Jeho hlas byl hrubý, ale ne zlý.
„Ano, vyprávěl mi váš příběh. Že tu jste sto let.“ přikývla jsem na souhlas.
„Hmmm. A teď se mám o tebe starat, co?“ zeptal se Law posměšně.
„Spíš dohlídnout.“ připustila jsem, že má Law pravdu.
„Radši se vrať! Nechci tě mít na starost! Jsi stále malé dítě!“ řekl přísně, ale ironicky Law.
„Já nejsem malé dítě! A mám dovoleno tu být!“ urazila jsem se.
„Pche, malé škvrně a rozčiluje se.“ poškleboval se Law. „Ale vážně se vrať. Je to tady nebezpečné.“ byl milý Law.
„Nejdu! A nejsem škvrně! Jsem, Jane!“ řekla jsem razantně a šál dál do lesa.
„Tvrdohlavá, jako tvůj děda.“ smál se Law. Zastavila jsem se.
„Jak si dědu poznal?“ zeptala jsem se a otočila se na Lawa.
„Pojď sem na ten strom.“ oddychl si Law a vylezl na větev stromu. Chtěla jsem vylézt na ten strom, ale nešlo mi to. Law si povzdychl a pomohl mi.
„Díky.“ znovu jsem poděkovala za pomocnou ruku. Usadila jsem se vedle Lawa. Law se díval před sebe a začal vyprávět.
Law vypráví:
„Před šedesáti lety se tady v lese ztratil desetiletý kluk. Bloudil lesem. Panoval podzim. Mně v té době bylo jako dnes. Nestárnu tak rychle, ale pomalu. Ten kluk mi připadal jako sympatický. Seskočil jsem ze stromu a objevil jsem se před tím klukem. Zeptal jsem se ho, jestli se ztratil. Ten kluk přikývl, že ano a zeptal se, kdo jsem. Neodpověděl jsem mu na otázku, kdo jsem a řekl, že mu pomohu z lesa ven. Až jsem ho odvedl k jeho domovu. Myslel jsem si, že ho už nikdy neuvidím. Že se k lesu už nepřiblíží. Ale další den se v lese objevil znovu. Představil se mi jako Goro. Postupně se z nás stali přátelé, dokud se neoženil. Jinak jsme se vídali každý podzim. Ale se oženil a stal se otcem, mě už nenavštívil. A to je celé.“ dovyprávěl Law. Pozorně jsem Lawa pozorovala a poslouchala jeho příběhu.
„Wow, to je hustý.“ žasla jsem nad tím to příběhem. „Ale já sem budu chodit každý podzim. Ať se ti to líbí, či nikoliv.“ trvala jsem na svém.
„Stejně až si někoho najdeš, tak opustíš tento les a neukážeš se tu.“ ušklíbl se Law.
„To se nestane. Nikoho nechci. Chci tebe.“ řekla jsem zamyšleně. Ani jsem si nevšimla, jak se Law zarazil a zčervenal ve tváři.
„To se uvidí tak za patnáct let.“ jenom pronesl Law.
„Uvidíš, že já mám pravdu.“ jenom jsem pronesla.
„Měla by ses vrátit. Připozdívá se.“ řekl mile Law.
„Dobře. Zítra se tu zase stavím.“ řekla jsem rozhodně. Law slezl ze stromu.
„Skoč, chytím tě.“ řekl mi Law. Věřila jsem mu, tak jsem seskočila a opravdu, Law mě chytil. Poté mě postavil na zem a vydal se na cestu. Já Lawa následovala mlčky.
Law mě doprovodil na kraj lesa, kde se rýsovala dědova chata. Law mi zamával a mlčky odešel. Děda seděl u ohniště.
„Dědo…“ zvolala jsem a přiběhla k dědovi. Sedla jsem si na dědův klín.
„Tak co Janey? Jaký bylo odpoledne?“ zeptal se děda s úsměvem na tváři.
„Úžasný. Law mi vyprávěl, jak jste se seznámili.“ vyhrkla jsem na dědu. Poté jsem mu vyprávěla, jak se potkal děda s Lawem. Poté jsme odešli na večeři. Po večeři jsem šla spát.
A dokud neskončil podzim a já se nemusela vracet do města a Law se nemusel vrátit do stromu, tak jsme si povídali i hráli na schovávanou. Postupně se z nás stali přátelé. A každý rok na podzim jsme se vídali a trávili spolu volný čas.