Stromový muž - 01
Informace:
Čtyřletá Jane jede za dědou a setkává se s tajemným hochem jménem Law a stromem Jonem. Otec tvrdí, že se to Jane jenom zdálo, ale děda vypráví Jane příběh, který se stal před sto lety.
Příjemné čtení a omluvte mé chyby :) :D
01 Setkání
Byly mi čtyři roky, když se to stalo. Kdy jsem potkala svou první i poslední lásku. Panoval podzim. A každý rok na podzim se opakovalo naše setkání.
S otcem jsem přijela autobusem na venkov k dědovi. Bydlela jsem ve městě, ale byla jsem stále nemocná. Proto každý rok na podzim jsem jezdila na venkov k dědovi.
Vystoupili jsme z autobusu. Otec měl v ruce mou tašku s věcmi. Museli jsme počkat, až děda pro nás přijede autem. Byla jsem malá a neušla bych to.
„Tatí, potřebuju čůrat.“ oznámila jsem otci.
„Zlatíčko, nevydržíš to?“ optal se mě otec. Hlavou jsem zakývala, že ne. „Tak jdi, ale nechoď hluboko, ať se neztratíš. Budu tady čekat.“ dal mi volnost, abych jsem si mohla odskočit.
Šla jsem do lesa. Našla jsem si jeden strom, kde jsem se vyčůrala. Chystala jsem se jít za otcem, ale zaslechla jsem skřípavý zvuk. Kdybych jsem se nevyčůrala, tak bych, jsem si vyčůrala do kalhot. Kromě tmavého lesa se nic nedělo. Po chvíli se znovu ozval skřípavý zvuk. Poté jsem zahlédla v lese pohyb.
„K-kdo je tam?“ vykoktala jsem ze sebe. Kromě skřípavého zvuku se nic nedělo. Stín se přibližoval. Kdybych neměla ztuhlé nohy, utekla bych. Ale nedokázala jsem se pohnout.
„D-dítě, pojď blíž.“ ozval se hlas. Z lesa se vynořil strom. Ničemu jsem nerozuměla. Nevěděla jsem, co se tu děje.
„Jone, nech ji být.“ objevil se přede mnou hoch a roztáhl ruce. Chránil mě.
„L-Lawe, chci žít.“ promluvil ten strom jménem Jona.
„Je na čase, aby si odešel.“ promluvil hoch jménem Law.
„U-uvidíme.“ zasyčel strom a se skřípavým zvukem odcházel zpět do lesa. Co Jona odešel, hoch se podíval na mě.
„Měla by ses vrátit. Je to tady nebezpečné. Tudy vede cesta.“ promluvil chladně hoch.
„A-ale…“ dostala jsem ze sebe.
„Jdi!“ trošku zvýšil hlas hoch. Zalekla jsem se a utekla cestou, kterou mi ten hoch ukázal.
Když jsem se vrátila, tak už tam děda byl. S otcem na mě čekali u auta. Rychle jsem k nim přiběhla a objala otce.
„Zlatíčko, co se děje?“ zeptal se otec a taky mě objal.
„S-strom, b-byl ž-živý.“ soukala jsem ze sebe.
„Strom? To se ti něco zdálo.“ utěšoval mě otec.
„Tak jedeme?“ ozval se děda. Poté co promluvil jsem zaregistrovala, že je tu děda.
„D-dědo…“ dostala jsem ze sebe. Poté jsem objala i dědu. Všichni jsme nasedli do auta a jeli k dědově chatě.
V tichosti jsme dojeli k chalupě. Jeli jsme mlčky. Jelo se asi dvacet minut. Děda zaparkoval auto do garáže a my si vystoupili. Otec šel odnést mou tašku nahoru do podkroví, kde jsem měla svůj pokoj. Děda mezitím ohřál večeři. Já se pomalu vzpamatovala z toho šoku.
K večeři byly párky. Sice děda vařit uměl, ale nikdy neodhadl porce. Buď toho udělal málo, nebo zase hodně. Nejspíš dneska to neodhadl. Večeře proběhla v tichosti. Nikdo nic neříkal. Po večeři děda a otec udělali nádobí. Já seděla na pohovce a přemýšlela jsem. Myslela jsem na toho hocha i na ten strom. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že to byla skutečnost a ne výmysl mé bujné fantazie.
„Tebe stále trápí ten strom, že Janey?“ promluvil na mě děda. Otec byl venku si zakouřit.
„Ano, ale já si to nevymyslela. A ani se mi nic nezdálo.“ bránila jsem se, že přelud to nebyl.
„Věřím ti děvče. Řeknu ti jeden příběh. Ale nikomu to neříkej.“ věřil mi děda.
„Slibuju.“ slíbila jsem, že budu držet pusu.
Děda vypráví:
„Stalo se to před sto lety. Lidé byli vyhnáni morovou epidemií. Dostali se až sem. Stromům bylo lidí líto, a tak se rozhodly, dát lidem volbu. Měli na výběr žít či zemřít. Ale žít se stromy. Uvnitř těch stromů. Být jejich součástí. Jen na podzim mohou ze stromu vystoupit na zemský povrch a rozhodnout se, jestli nadále žít, nebo zemřít. Nejspíš si poznala strom Jona a hocha Lawa.“ dovyprávěl příběh děda. Chvíli panovalo ticho.
„T-ty je znáš?“ dostala jsem ze sebe.
„Ano znám.“ přikývl děda. Dál jsme se o tom nebavili. Vrátil se otec.
„Janey, je čas jít na kutě.“ oznámil mi otec. Objala jsem dědu i otce a šla nahoru do podkroví se převléct do pyžama a spát. Ale usnout jsem nedokázala. Stále jsem myslela na tne strom a toho hocha.
Usnula jsem dost pozdě, protože kdy ž jsem se probudila, tak děda podával jídlo na stůl a otec dávno odjel domů. A já celý podzim byla sama u dědy.
Jinak chata je malinká. Má garáž, kde je binec. Samé nepotřebné krámy, ale je tam i houpačka pro mě, šipky s terčem a bábovky na písek. Po schodech se dostaneme na malou verandu, kde vedou hlavní dveře do malé chodby, kde po pravé straně je botník a po levé dveře, kde je záchod. Z chodby se dostaneme do malé kuchyňky, kde je sporák, ohřívač, varná konev i lednička s mrazákem. Je tam výklene, kde je obývák a jídelna zároveň. Jsou tu kamna, pohovka, malá televize, prosklené skříně s porcelánem a u pohovky kříň. Poté tu jsou schody, které vedou do pokoje, kde spí děda a dveře do podkroví, kde spím já.