Dobrodruzi I. - 01
Informace:
Jane dostává lukrativní nabídku, kterou přijímá. Bude velet skupině dobrodruhů, kteří budou zažívat různá dobrodružství. Jenže prvním úkolem Jane je nabrat jedenáct členů. Povede se jí to?
Tady této povídce se chci teď hodně věnovat. Tak snad se bude líbit. Mám tam Česko-japonská jména, tak se omlouvám, ale jsou to jména lidí, kterých si vážím a chci, aby v povídce byly. Omluvte mé chyby :D
01 Vznik Dobrodruhů – I. část
Vracela jsem se na komisařství. Svou bílou košili jsem měla od krve. Při zatýkání podezřelého z vraždy, vznikla přestřelka. Já to přežila bez úhony, ale podezřelý bohužel ne. Vrtulníkem ho převezli do nemocnice a neví se, jestli to vůbec přežije. Já jela na komisařství na otočku, abych jsem se mohla převléci a jet do nemocnice. Ale zastavil mě můj nadřízený. Vypadal jak bledule bledá, modré oči, krátké černé vlasy.
„Orihara, máš jít k řediteli.“ ušklíbl se můj šéf Montaro Suzuoki.
„Dobře, jenom se převleče.“ přikývla jsem šéfovi.
„Ne, hned! Nejspíš že vykopne.“ zasmál se šéf. Jak já ho nenáviděla. Povzdychla jsem si a šla k výtahům a jela jsem do desátého patra, kde sídlil ředitel.
Vystoupila jsem z výtahu a rychlými kroky přišla ke dveřím od ředitele. Byla jsem zvědavá, co samotný ředitel ode mne chce, ale taky jsem byla nervózní. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Zaklepala jsem na dveře a čekala, až se ozve dále.
„Vstupte.“ zval se tlumený hlas ředitele. Otevřela jsem dveře.
„Dobrý den, pane řediteli.“ pozdravila jsem a vstoupila dál a za sebou jsem zavřela dveře.
„Dobrý den, jak to vypadáte Orihara?“ pozdravil a podivil se nad mým outfitem.
„Omlouvám se pane řediteli, vracím se z místa činu. Můj šéf mi řekl, že chcete se mnou hned mluvit. Ani mi nedal šanci se převléci do čistého.“ vysvětlila jsem jak se situace má. Ředitel si něco zabručel pod vousy a sundal sako.
„Tady máte.“ podal mi to saka. Hned jsem si ho na sebe hodina a zapnula knoflíky. Plandalo mi, ale lepší něco než nic. Jinak ředitel byl sympatický padesátník, delšími černými vlasy a bílými pruhy po stranách. Hnědé oči. Vysoká postava, vždy v kvádru. A jeho jméno je Katsuro Tanaka.
„Děkuji, pane řediteli.“ poděkovala jsem za půjčení saka.
„Pane, můžete jít.“ ozval se ředitel. Otevřely se boční dveře. Podívala jsem se tam a myslela jsem, že mi vypadnou oči z důlku. Do místnosti vešel sám prezident Japonska Daisuke Chisaka. Hned jsem se postavila a zasalutovala. Prezident je střední výšky. Zelené oči, blond krátké vlasy.
„Pohov Orihara.“ promluvil prezident tichým hlasem. Hned se posadil naproti mně a ředitele.
„Pane prezidente, je jen vaše.“ řekl ředitel.
„Orihara, chtěl bych s vámi něco probrat. Je do důležité a tajné. Budu zakládat společnost Dobrodruzi a já bych byl velice rád, kdybyste tomuto velela.“ řekl ve stručnosti prezident.
„P-pane prezidente, nechci vás urazit a lichotí mi takováto nabídka, ale já radši terén, než kancelář a papírování.“ snažila jsem se slušně prezidenta odmítnout.
„Chápu. Ale vy byste v terénu byla. Jen papírování by bylo po skončení mise. A jedině mně byste se podřizovala. Já bych vám zařídil veškeré doklady a víza. Nebo cokoliv, co by bylo v mé kompetenci. Tak co vy na to?“ vysvětlil mi víc prezident. Zamyslela jsem se.
„Dobrá, beru to.“ rozhodla jsem se během pár minut. A důvod? Nechtěla jsem nadále pracovat pod mým šéfem Montarem.
„To rád slyším. Tady je jedenáct složek. V ní jsou jména a informace o členech, které byste měla sehnat a zlákat do svého týmu. Pokud se nepovede, nevadí, ale pár lidí se bude hodit. A tady pan Tanaka vám kdykoliv pomůže, pokud bude zapotřebí. Sídlo, kde budete pracovat vám pošlu v neděli do mailu.“ řekl mi prezident a na stolek položil štos jedenácti složek.
„Moc děkuji.“ znovu jsem poděkovala. Prezident přikývl hlavou.
„Orihara můžete jít. Sbalte si saky paky, ať vás tu už nevidím.“ zubil se ředitel na mě. Na oba jsem se usmála a se složkami jsem odešla.
Šla jsem ke své skříňce, kde jsem si vzala své věci a šla ke své motorce značky Keeway sto dvacet pěti v černé barvě. Tašku jsem si uklidila do sedačky motorky a vyndala jsem přilbu. Na svém stole jsem nic neměla, tak jsem tam nemusela. Nasedla jsem a vyrazila domů.
Motorku jsem zaparkovala do garáže, vyndala tašku a šla jsem k výtahům a poté jela do čtvrtého patra, kde bydlím.
Odemkla jsem si byt a vstoupila do bytu. Helmu jsem uklidila na botník, botasky dala do botníku. Z tašky jsem vyndala složky, které jsem hodila na postel a šla si natočit vodu do vany. Hezky teplou, abych jsem mohla ve vaně trošku relaxovat. Popřemýšlet o tom, co jsem přijala za práci. Sice jsem byla trošku nervózní, ale na jednu stranu jsem se těšila, na druhou se i trošku bála. Po hodinové relaxace ve vaně jsem si šla nalít skleničku červeného vína a šla do své velké postele prostudovat složky.
Poté, co jsem se napila a odložila skleničku jsem otevřela první složku. Jméno s fotkou, které na mě vykouklo, vykouzlilo úsměv na rtech.
„Izaya Orihara.“ řekla jsem nahlas a usmívala jsem se. Šlo o mé dvojče. Taky pracuje u policie, jen na jiném okrsku. Vzala jsem mobila do ruky a vytočila Iziho. Po chvíli to Izi vzal.
„Ahoj Izi, neruším?“ pozdravila jsem bratra a zeptala se, jestli ho neruším, lépe řečeno neotravuju. Chvíli jsem poslouchala. „Dobře, jestli večer nic nemáš, tak přijď na večeři. Musím s tebou o něčem mluvit.“ dodala jsem a čekala na Iziho reakci. „Nic neřeknu.“ stála jsem si za svým, že nic neprozradím po telefonu. „Tak v sedm ahoj.“ rozloučila jsem se s Izim a zavřela jeho složku. Nebylo třeba ji nějak studovat. Proto jsem se vrhla na další složku.
Další jméno bylo slečny Soňi Doi. Ve složce jsem našla její telefonní číslo, a jaké má povolání. Doufala jsem, že ji nebudu rušit a zkusila jsem se jí dovolat. Po pár zazvonění to Soňa zvedla.
„Dobrý den, slečna Doi?“ optala jsem se, jestli jsem se dovolala správně. Chvíli jsem poslouchala. „Mé jméno je Orihara a chtěla bych s vámi co nejdřív mluvit, šlo by to zítra?“ představila jsem se a naznačila, že se Soňou potřebuju mluvit osobně. „Promiňte, ale po telefonu to řešit nechci.“ omluvila jsem se jí, že jí nemohu říct, o čem s ní chci mluvit. „Moc děkuju, tak v jednu na fakultě. Píšu si.“ ulevilo se mi. Naštěstí blok a propisku jsem měla na nočním stolku. Napsala jsem do bloku její jméno, datum, čas setkání. „Ještě jednou děkuji. Na shledanou.“ rozloučila jsem se a hovor ukončila. „Tak to bychom měli.“ řekla jsem nahlas. Složku Soňi jsem dala na složku Iziho a chystala jsem se otevřít další složku, když zazněl zvonek u dveří.
Došla jsem ke dveřím a kukátkem jsem se podívala, kdo to je. Byl to můj soused a nejlepší přítel Akashi. Otevřela jsem mu dveře.
„Ahoj Aki, děje se něco?“ zeptala jsem se Akashiho a pustila dovnitř.
„Ahoj Janey, nic se neděje, to spíš u tebe. Nečekal bych, že budeš doma takhle brzy.“ usmál se Akashi a oba jsme zalezli do kuchyně.
„Dáš si čaj, či kávu?“ zeptala jsem se Akashiho.
„Čaj prosím“ usmíval se Akashi. Hned jsem dala do konve vodu a přichystala dva čaje. „Tak, co se děje?“ zeptal se znovu.
„No, řekněme, že beru lepší práci, než jsem byla do teď. Mám týden volna, abych jsem sehnala lidi. Mám pár složek s adepty. Ale víc říct nemůžu. Je to tajný projekt.“ vysvětlila jsem Akashimu a omluvila se, že nemohu víc prozradit. „Co nového u tebe?“ taky jsem se ho zeptala.
„Nic. Archeologické vykopávky mi nepovolili.“ řekl smutně Akashi. Akashi je výborný dějepisář, ale většinu času tráví spíš na vykopávkách, než na univerzitě.
„Proč? Vždyť si nikdy s nikým žádný problém neměl, ne?“ divila jsem se, že mu vykopávky zakázali.
„Vím, přesto musím být víc času na univerzitě. Prý nemůže děkan shánět lidi, kteří mě budou, zastupoval.“ vysvětlil mi Akashi, proč mu to zamítli.
„Tak to chápu, ale patříš mezi elitu archeologů. Tak nechápu v čem je problém.“ sice jsem děkanovi rozuměla, ale na druhou stranu jsem byla zmatená, proč takového nejlepšího archeologa nepustí do vykopávek.
„No, musím se zaměřit spíše na učivo. Co nadělám.“ povzdychl si Akashi.
„Hele, jestli se musíš připravit na hodiny, tak si to hoď, jsem ke mně. Sice ti nepomohu, protože se v tom neorientuju, ale i já si tu budu dělat svou práci. A aspoň nebudeme trčet doma sami.“ navrhla jsem Akashimu a dodělala jsem čaje.
„Dobrý nápad. Hned tu budu.“ zazubil se Akashi a vylítl ze židle jak kulový blesk, že mále židli shodil na zem. Něco řekl při běhu, ale rozumět mu nebylo. Nejspíš se omlouval. Musela jsem se nad tím pousmát. Já šla do ložnice pro blok, propisku a hlavně pro složky. Mobila jsem měla v kapse, který jsem taky vyndala a položila na stůl. Po chvíli se ozval zvonek. Byl to Akashi. Oba jsme zasedli ke stolu a dali se do práce.
Po Sonině složce jsem otevřela další složku. A další překvapení mě čekalo. Byla to složka Akashiho.
„Hele Aki, nech toho psaní. Řeknu ti, co plánuju ve své nové práci.“ řekla jsem a Akashi přestal psát.
„OK, tak to tajné už není?“ zeptal se Akashi překvapeně.
„Je, ale tebe se to tak nějak týká.“ řekla jsem tajemně.
„Nenapínej.“ pobídl mě Akashi.
„Dostala jsem práci. Nad sebou bude můj šéf sám prezident. Budu velet společnosti Dobrodruzi. A nejen, že budu dělat papírování, ale budu chodit i do terénu. Bude tam povícero lidí, ale já dostala za úkol do neděle sehnat jedenáct lidí, kteří půjdou do toho se mnou. Dnes večer má přijít Izi, kterému dám stejnou nabídku. Tady využiješ svých archeologických znalostí. Bereš?“ vychrlila jsem to na Akashi, že chvíli na mě zíral jak na bubáka.
„T-to myslíš vážně?“ dostal ze sebe stále překvapený Akashi. Hlavou jsem přikývla na souhlas. „Beru to všemi deseti.“ zazubil se Akashi.
„Super. Tak zítra podej děkanovi o rozvázání pracovního poměru a v pondělí se uvidíme. Jen nevím, ale to bych, jsem ještě dala vědět.“ usmívala jsem se na Akashiho. Byla jsem ráda, že mám prvního člena do týmu.
„Dobře. Mohu ti nějak pomoci s těmi složkami?“ zeptal se Akashi.
„Ne, to je dobré. Tím musím projít a obvolat a sejít se s nimi já. Ale klidně tu zůstaň.“ odmítla jsem Akashiho pomoc, ale nabídla mu, aby zůstal.
„OK, tak já uvařím večeři. A neprotestuj. Nebudu tu jen tak sedět a sledovat tě.“ rozhodl Akashi. S povzdychem jsem souhlasila s Akashiovým nápadem. Akashi se vrhnul na přípravu surovin na večeři a já otevřela další složku.
V ní stálo jméno Zoro Roronoa, policista. To jméno mi něco říkalo, tak jsem se s ním možná už někde setkala. U nějakého případu. Také tam bylo jeho telefonní číslo. Než jsem to číslo vytočila, do bloku jsem si zapsala jeho jméno. Poté jsem to číslo vytočilo. Po chvíli se v telefonu ozval, Zoro Roronoa. „Dobrý den pane Roronoa, tady Jane Orihara. Ráda bych s vámi o něčem hovořila, ale ne po telefonu. Šlo by se co v nejbližší době se sejít?“ představila jsem se a požádala Zora o schůzku. „Dobře, tak zítra v osm v kavárně. Budu tam a moc děkuji. Na shledanou.“ rozloučila jsem se a datum schůzky zapsala do bloku.
„Páni, doufám, že všichni tuto nabídku přijmou.“ ozval se od plotny Akashi.
„Taky doufám, ale prezident říkal, že když někoho neseženu, že to nevadí.“ usmála jsem se na Akashiho a vrhla se na další složku.
K mému překvapení, další známá tvář. Šlo o Shizua Heiwajimu. Pracuje pro policii, jako ajťák. Párkrát jsem měla tu čest s ním spolupracovat, ale známe se delší dobu. Už od střední školy. Hned jsem vzala telefon a vytočila číslo na Shizua.
„Ahoj Shizu, tady Jane. Potřebovala bych s tebou co v nejbližší době mluvit. Šlo by to?“ přešla jsem rovnou k věci. „Nechci to řešit po telefonu. Co kdyby si přišel dnes na sedmou ke mně? Bude tu Izi a můj soused Aki.“ navrhla jsem Shizuovi. Chvilku panovalo ticho. „Díky moc. Ahoj.“ rozloučila jsem se a do bloku si zapsala poznámku.
„Tak Shizu se připojí, jo?“ zeptal se Akashi. Hlavou jsem přikývla na souhlas. Zavřela jsem složku a vyndala další.
Otevřela jsem složku a v ní bylo jméno Terka Kasuya. Další informatik. Zapsala jsem si její údaje a našla její telefonní číslo a hned jsem jí zavolala. Po chvíli mi Terka hovor zvedla.
„Dobrý den, tady Jane Orihara, jsem slečna Terka Kasuya?“ představila jsem se a zeptala se, jestli jsem se dovolala správně. „Super. Chtěla bych s vámi nutně mluvit, ale po telefonu to řešit nechci. Nemohly bychom se co nejdřív sejít?“ zeptala jsem se. „Dobře, zítra v pět u stadionu. Mockrát vám děkuji. Na shledanou.“ rozloučila jsem se a napsala datum a čas schůzky s Terkou. Zavřela jsem její složku a odložila ji ke složkám, které jsem měla vyřešené. Vrhla jsem se do další složky.
Tentokrát šlo o Corazona Donquixota. Od vidění jsem znala jeho bratra Doflaminga. Zapsala jsem si údaje a hned vytočila číslo. Po chvilku to Corazon vzal.
„Dobrý den, tady Orihara. Potřebovala bych s vámi mluvit. Šlo by to už zítra?“ představila jsem se a čekala na Corazonovu reakci. „To by bylo super. Děkuji. Zítra v deset u vás v práci.“ ještě jsem si to upřesnila a zapsala do bloku. „Na shledanou.“ rozloučila jsem se a hovor ukončila. Otevřela jsem další složku.
Tam stálo jméno Nicol Takemoto. Zapsala jsem si údaje a hned jsem se snažila Nicol dovolat. Asi na pátý pokus se mi to povedlo.
„Dobrý den, Orihara. Potřebovala bych s vámi nutně mluvit. A co nejdřív. Šlo by se sejít zítra či pozítří?“ chvilku jsem poslouchala. „Dobře, píšu si zítra v devět v restauraci U Krokodýla. Mockrát vám děkuji. Na shledanou.“ rozloučila jsem se a hovor ukončila.
„Koukám, že zítřek budeš mít nabitý.“ usmál se Akashi od plotny.
„To jo. Ale dneska to chci říct Izimu a Shizu. Tobě jsem to už řekla.“ usmála jsem se na Akashiho. Poté jsem otevřela další složku.
Jednalo se o Doflaminga Donquixota. Rozhodla jsem se, že si s ním sjednám schůzku ve stejnou dobu i čas, jako s jeho bratrem Corazonem. Zapsala jsem si údaje a zavolala jsem Doflamingovi. Ten to po chvíli zvedl.
„Ahoj Doffy, tady Jane Orihara, potřebovala bych s tebou nutně mluvit, ale po telefonu to nechci řešit. Stejnou věc bych ráda řekla i tvému bratrovi Corazonovi. Jsem s ním domluvená na desátou u něho v práci. Mohl by ses tam taky dostavit?“ vychrlila jsem vše na Doffyho. „Moc ti děkuju.“ poděkovala jsem mu, protože s tou schůzkou souhlasil. „Tak se měj a ještě jednou díky. Ahoj.“ rozloučila jsem se. Už mi chyběly dvě složky. Otevřela jsem předposlední složku.
Šlo o další děvče Verču Arimoto. Zapsala jsem si údaje a vzala telefon a vytočila jsem její číslo. Po chvíli mi to zvedla.
„Dobrý den, tady Orihara, jste slečna Verča Arimoto?“ zeptala jsem se a chvilku poslouchala. „Mám na vás prosbu. Ráda bych s vámi o něčem mluvila, ale ne po telefonu. Mohly bychom se někde sejít a to co nejdřív?“ požádala jsem Verču. „Mockrát děkuji, takže v zítra v půl dvanácté v baru Popelka. Na shledanou.“ taky jsem se rozloučila a byla jsem ráda, že mi chybí už jenom poslední člověk.
Když jsem otevřela tu složku, myslela jsem si, že dostanu infarkt. Šlo o dalšího souseda mého bývalého spolužáka ze základné školy o Lawa Trafalgara. A proč jsem nebyla z toho moc nadšená? Na základce jsme si slíbili, že až se sejdeme, tak se vezmeme. Chápu, že by na to bylo brzy a museli bychom se líp poznat, jenže Law dělal, že o žádném slibu nic neví. Několikrát jsme se spolu vyspali, ale to bylo vše. Takže ho v lásce mám i nemám. Je to klišé, ale je tomu tak. Vzala jsem mobila do ruky a napsala smsku.
„Dnes v sedm u mě doma, večeře. Jane.“ a poslala jsem tu smsku. Po chvíli mi přišla smska od Lawa.
„Dobře, těším se.“ odepsal mi Law.
„Komu si psala?“ zeptal se mě Akashi.
„Lawovi, taky je adeptem.“ povzdychla jsem si. Akashi věděl, jaký vztah mezi mnou a Lawem je.
„Tak to ti holka nezávidím.“ stál na mé straně Akashi. Poté šel dodělat večeři a já složky uklidila k sobě do ložnice a vrátila jsem se k Akashimu. Akashi dokončoval jídlo. Krásně to vonělo. A oba jsme čekali na sedmou hodinu večerní, kdy měl dorazit Izi, Shizu a Law.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.