Školní život - 08
Informace:
Druhá část, kdy rodiče dostávají výhružný dopis od únosců.
08 - Výkupné - Druhá část
Fumiko Fujita:
Jsem Fumiko Fujita, matka Rini. S Rini žiju sama. S jejím otcem jsme se rozvedla před pěti lety. Ale oba se vídají, jak jen to jde. Nebo spíš, jak má čas její otec. Pracuju jako spolumajitel právní společnosti Fujita aspol. Zdědila jsem část firmy po svém zesnulém otci.
Byla jsem v práci, když přišla má sekretářka. Podívala jsem se na ni a chtěla jí už vynadat, že jde, aniž bych, jsem ji vyzvala dál.
„Omlouvám se, toto přinesl nějaký pán, a že to spěchá. Je to prý životně důležité.“ Řekla mi sekretářka a byla trošku vyděšená, nebo aspoň se jí trochu třásl hlas.
„Podejte mi to!“ řekla jsem zostra. Sekretářka mi podala dopis, uklonila se a odešla. Poté, co odešla jsem rozbalila obálku a z ní vypadal fotografie. Když jsem tu fotografii zahlédla zbledla jsem strachy. Mezi unesenými dětmi byla i má dcera Rini. Když jsem se maličko vzpamatovala, vyndala jsem z obálky dopis a dala se do čtení.
„Jestli chcete svou dceru živou zaplaťte padesát jedna miliónů osm set tisíc osm set dva yenů, nebo vaše dcera zemře. Pokud zavoláte policii, dcera zemře. Jako důkaz, že vaši dceru vězníme, přikládáme fotografii. Peníze dejte za tři dny na lavičku v parku vašeho bydliště. Poté i hned odejdete. Pokud tam bude policie, nebo se schováte, vaše dcera zemře.“ Po přečtení jsem zbledla ještě víc. Hned jsem vzala do ruky telefon a zavolala svému ex-manželovi. Jenže ten mi to nebral. Když jsem se chystala zavolat policii, ozval se ex-manžel.
„Co se děje? Ty se ptáš co se děje?“ vyjela jsem do telefonu na svého ex-manžela. Chvíli jsem poslouchala. „Nevím, do čeho ses to zase namočil, ale unesli nám dceru!“ křičela jsem do telefonu. On se mě snažil uklidnit, ale já byla tak vytočena, ale tím jsem zakrývala svůj strach. Strach, že se něco stane mé dcerušce. „Tak poslouchej, ty to výkupné zaplatíš! A pokud se Rině něco stane, poneseš za to odpovědnost!“ křikla jsem znovu do telefonu a hovor ukončila. Postavila jsem se a chodila sem tam, sem tam. Poté jsem vzala mobila a vytočila číslo na komisaře Itsukiho Chibu, který byl můj i současný milenec. Chtěla jsem znám jeho názor. Po chvíli mi to zvedl „Promiň, ruším?“ zeptala jsem se místo pozdravu, jestli Itsukiho náhodou neruším. Chvíli jsem poslouchala. „Aha, řekni mi adresu. Jedna z nich je i má dcera.“ Řekla jsem a po chvíli si zapsala adresu. „Hned tam budu.“ Řekla jsem a položila hovor. Vytrhla jsem papírek a vzala si věci. Sekretářce jsem řekla, aby mě nehledala, že po zbytek dne si dávám volno. Poté jsem odešla k autu a jela na určitou adresu.
Goro Haku:
Pracoval jsem na více místech. Chtěl jsem uživit svého syna Zentaroa. Jeho matka zemřela, když Zentarovi bylo šest. Měla rakovinu slepého střeva ve vyšším stádiu a operace nebyla už možná. Trpěla do posledních chvil. Byla v nemocnici, a já jediný ji navštěvoval každý den, dokud nezemřela. Zentaroa jsem tam nevodil. Nechtěl jsem, aby viděl svoji matku v takovém stavu. A ani jeho matka si to nepřála, ale hodně se o něho zajímala.
Zentaro byl na školním výletě a já pracoval na jedné stavbě. Domů jsem se dostal v půl páté. Před dveřmi našeho bytu stepoval muž.
„Vy jste Goro Haku, otec Zentaroa Hakua?“ zeptal se ten muž.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se místo odpovědi.
„Aha, takže to ještě nevíte.“ Řekl potichu, ale já mu rozuměl.
„Nevím, co?“ zeptal jsem se nevrle.
„Nejdřív pojďme dovnitř. Ať to neví sousedi.“ Zašeptal. Musel jsem uznat, že ten muž má pravdu. Proto jsem ho poslechl, odemkl jsem dveře a oba jsme vstoupili dál. Na podlaze ležela obálka. Hned jsem ji zvedl. „Přečtěte si ji, až budete sedět. Není to moc příjemná zpráva.“ Dodal.
„Co o tom víte?“ zeptal jsem se toho muže.
„Až si to přečtete.“ Řekl mi a já ho nakonec poslechl.
Sedli jsme si v kuchyni ke stolu a já rozbalil obálku. Z obálky vypadla fotka, kde bylo šest svázaných dětí. Jedno z nich byl Zentaro. Podíval jsem se na toho muže.
„Teď si přečtěte ten dopis.“ Doporučil mi ten muž. V šoku jsem rozbalil a přečetl si dopis.
„Jestli chcete svého syna živého zaplaťte padesát jedna miliónů osm set tisíc osm set dva yenů, nebo váš syn zemře. Pokud zavoláte policii, syn zemře. Jako důkaz, že vašeho syna vězníme, přikládáme fotografii. Peníze dejte za tři dny na lavičku v parku vašeho bydliště. Poté i hned odejdete. Pokud tam bude policie, nebo se schováte, váš syn zemře.“ Přečetl jsem si a se slzy v očích se na toho muže podíval.
„Jsem Ebisu Endo, otec Oki, která je taky mezi unesenými. Odvezu vás k nám. Tam budou všechny rodiče uneseních a probereme, co dál podnikneme.“ V rychlosti mi ten muž vysvětlil. Já jenom přikývl hlavou na souhlas. Vstali jsme a odešli k jeho autu a jeli jsme k němu domů, kde už byla spousta lidí.
Airi Agawa:
Byl druhý den, kdy má dcera Kaoru byla na školním výletě. Netrpělivě jsem čekala, až se mi ozve, ale ona se stále neozývala. Začínala jsem se už bát. Nejhorší bylo, že svůj neklid jsem přenášela na Takuma, která neustále brečel. Jsem Airi a jsem na mateřské dovolené, vyučena ekonomka, ale celý život pracuju v obchodech, jako prodavačka. Jak otec Kaoru, tak i otec Takumiho utekli poté, co zjistili, že jsem těhotná. Hold na chlapy mám smůlu.
Už jsem se chystala Kaoru zavolat na mobila, když přišla pošta. Málo kdy k nám něco přijde, tak jsem byla překvapena. Takuma zrovna spal, tak jsem šla potichu pro poštu. Byl tam dopis. Vzala jsem dopis a sedla si do obýváku do křesla a rozbalila obálku. Vyndala jsem dopis, ve kterém stálo.
„Jestli chcete svou dceru živou zaplaťte padesát jedna miliónů osm set tisíc osm set dva yenů, nebo vaše dcera zemře. Pokud zavoláte policii, dcera zemře. Jako důkaz, že vaši dceru vězníme, přikládáme fotografii. Peníze dejte za tři dny na lavičku v parku vašeho bydliště. Poté i hned odejdete. Pokud tam bude policie, nebo se schováte, vaše dcera zemře.“ Stálo v dopise. Když jsem vyndala třesoucíma se rukama fotografii, hned jsem na ni poznala svou dceru Kaoru a jejího přítele Minora Baisho. Po tvářích mi tekly slzy.
„Ne…“ bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala říct. Poté jsem se rozbrečela naplno. Když jsem se trochu vzpamatovala, zvedla jsem mobila a zavolala na policii. Sice jsem riskovala, ale lepší nápad mě nenapadal. „Dobrý den, tady paní Agawa, chtěla bych nahlásit únos své dcery a dalších pěti dětí.“ Řekla jsem do mobilu, o co jde. Tam mě na informacích řekli, že mě přepojí na kriminalistu. Chvíli jsem čekala. Po chvíli jsem zopakovala to, co jsem řekla na těch informacích. „Díky moc.“ Poděkovala jsem komisaři, který slíbil, že hned dorazí. Nadiktovala jsem svou adresu a čekala jsem na jeho příjezd.
Než přijel znovu jsem si pobrečela. Takuma stále spal, tak jsem byla ráda, protože asi bych ho tentokrát nedokázala uklidnit, když jsem sama klidná nebyla. Do hodiny dorazil komisař.
„Dobrý den, vy jste paní Agawa?“ zeptal se komisař. Pustila jsem ho do domu. Hlavou jsem přikývla, že jsem Agawa.
Sedli jsme si do obýváku. Tam Takuma spal v postýlce. Komisař si toho všiml, tak přešel na tichou mluvu.
„Jmenuji se Itsuki Chiba a jsem komisař. Prý vám někdo vyhrožuje smrtí dítěte.“ Představil se mi komisař a přešel rovnou k věci. Hlavou jsem přikývla na souhlas a ukázala nejen dopis, který si přečetl, ale i fotografii. „Opravdu to vypadá na únos. Kdy jste naposledy viděla svou dceru?“ zeptal se mě komisař.
„Včera. Kaoru včera odjela na školní výlet se třídou. Včera se mi už neozvala a dneska taky ne. Tak jsem si řekla, že jí zavolám, když přišel tento dopis. Hned jsem vám volala. Nebo spíš, kdy jsem se z toho prvního šoku vzpamatovala.“ Snažila jsem se to nějak vysvětlit komisaři Itsukimu. Itsuki si dělal poznámky.
„Dobrá. Jejich třídní učitel se vám neozval?“ zeptal se na další otázku. Hlavou jsem zakývala hlavou, že ne. „Zvláštní. Znáte jména ostatních dětí?“ zeptal se na další otázku, když si vše zapsal.
„Ano, tento kluk se jmenuje Minoru Baisho. Je to náš soused. Ale moc dobře ho neznám. Teprve před týdnem jsem měla tu čest ho poznat. Rodiče neznám vůbec.“ Odpověděla jsem mu na otázku. Itsuki si vše zapisoval. Poté mu zazvonil mobil.
„Promiňte.“ Omluvil se a šel na chodbu. Za chvíli byl zpátky. „Nevadí, že jsem, přijede jedna žena? Je matkou jednoho z těch děvčat.“ Zeptal se mě, když hovor ukončil.
„Nevadí.“ Přikývla jsem hlavou, že mi to nevadí.
„Dobře, počkáme na ni.“ Přikývl a usmál se na mě povzbudivým úsměvem. Já se na něho jenom pousmála. Než ta žena dorazila, udělala jsem nám čaj. Takuma se mezitím probudil, tak jsem ho měla v náručí a snažila znovu uspat, ale Takuma byl čilý jak rybička a nehodlal jít vůbec spát. Do hodiny dorazila ta žena.
„Dobrý den, já jsem Fumiko Fujita, matka Rini.“ Představila se mi ta žena.
„Airi Agawa, matka Kaoru.“ Taky jsem se představila.
„Tak co se vlastně stalo Fumiko?“ zeptal se Itsuki. Došlo mi, že se musí znát osobně, že si tykají.
„Jde o Rini. Byla unesena.“ Řeka paní Fujita.
„Myslím, že si na to sedneme.“ Povzdychl si a já i paní Fujita jsme si sedly. Itsuki se nás ptal na různé otázky a my jednotlivě odpovídaly a on si vše zapisoval. Paní Fujita identifikovala ještě Oki, se kterou se zná od školky. Takže komisař tím pádem znal už čtyři jména ze šesti. Ještě mu chybělo zjistit jména dvou kluků. Když bylo po výslechu, tak Itsuki a paní Fujita odešli s tím, že až se něco dozví, dají vědět Jenom jsem přikývla hlavou a vyprovodila je ven. Pak jsem se dala do vaření jídla pro Takuma.
Okolo páté, někdo zazvonil u dveří. Myslela jsem si, že je to Itsuki Chiba, ale stál tam neznámý muž. Nikdy jsem toho muže neviděla.
„Dobrý večer, jste pani Airi Agawa?“ zeptal se mě ten muž. Hlavou jsem přikývla na souhlas. „Mohl bych dál? Jde o vaši dceru.“ Zašeptal, abych jsem ho slyšela jenom já. Znovu jsem přikývla a muže pustila dál.
Sedli jsme si v obýváku na pohovku. Čekala jsem, až muž začne mluvit. Bála jsem se, že nese špatné zprávy.
„Jmenuji se Ebisu Endo a jsem otec Oki Endo, spolužačka vaší dcery. U nás doma se koná shromáždění, kde budeme projednávat, co dál podniknout. Mohla byste se tam zastavit? Bylo by to dobré.“ Vysvětlil mi celou situaci ten muž. Hlavou jsem přikývla na souhlas.
„Ale já nemám auto.“ Zašeptala jsem.
„Nevadí, odvezu vás tam.“ Slíbil s mírným úsměvem muž. Přioblékla jsem Takuma a s tímto mužem jsme jeli k němu domů, kde byla už spousta lidí.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
