Školní život - 07
Informace:
Zde je první část, jak rodiče vezmou situaci, když zjistí, že jejich děti byly uneseny
07 - Výkupné - První část
Itsuki Chiba:
Seděl jsem ve své kanceláři. Měl jsem svou kancelář, takže jsem měl klid na svou práci. Ale tento den byl jiný. Už od rána jsem cítil v kostech, že to nebude obyčejný den jako vždy. Ale snažil jsem se na to nemyslet a dělat svou práci.
Demiyah Endo:
Byla jsem v práci. Pracuju jako sekretářka ve firmě Olympus, kde se vyrábí fotoaparáty. Je to dobře placená práce. Můj manžel se jmenuje Ebisu a naše dcera je Oki.
Nervózně jsem sledovala hodiny. Oki se mi od včera neozvala a já začínala mít strach. I když jsem si říkala, že sensei Gushiken by se ozval, kdyby se Oki něco stalo. Přesto ta nervozita tu byla.
„Paní Endo, co to s vámi dneska je? Vůbec se nesoustředíte na práci.“ Promluvil na mě malý mužík s knírkem. Jednalo se o mého šéfa Naokiho Matsuoa.
„Omlouvám se, ale od včera se mi neozvala dcera. Je se třídou na výletě.“ Omluvil jsem se s důvodem, proč jsem tak mimo.
„Kdyby něco bylo v nepořádku, tak to už víte. Teď se soustřeďte na práci.“ Doporučil mi Matsuo. Hlavou jsem přikývla na souhlas a dala jsem se zase do své práce. Nemohla jsem se dočkat, až odbude třetí hodina a já budu moci jít domů. Čas mi utíkal pomalu, ale nakonec jsem se dočkala.
Po práci jsem si vzala své věci a jela domů. Doma jsem chtěla sednout s telefonem na pohovku v obýváku a volat své dceři. Ale k tomu jsem se ani nedostala.
Před domem stálo auto Ebisua. Bylo mi to divné, protože měl být v práci až do večeru. Vystoupila jsem z auta a šla do domu.
„Miláčku, jsi doma?“ zvolala jsem na celý dům. Ebisu se vzápětí ozval a objevil se na chodbě.
„Zlatíčko, ozvala se ti Oki?“ zeptal se Ebisu místo přivítání.
„Ještě ne, chystala jsem se jí zavolat. Co se děje?“ strach v mém nitru vzrostl.
„Přečti si toto, ale nejdřív si sedni.“ Vybídl mě. Sedla jsem si v obýváku na pohovku a začetla se do dopisu.
„Jestli chcete svou dceru živou zaplaťte padesát jedna miliónů osm set tisíc osm set dva yenů, nebo vaše dcera zemře. Pokud zavoláte policii, dcera zemře. Jako důkaz, že vaši dceru vězníme, přikládáme fotografii. Peníze dejte za tři dny na lavičku v parku vašeho bydliště. Poté i hned odejdete. Pokud tam bude policie, nebo se schováte, vaše dcera zemře.“ Přečetla jsem si výhrůžný dopis. Během čtení se mi rozklepaly ruce. Ebisu si přisedl ke mně a jednou rukou mě objal. „Co budeme dělat? Chci svou dcerušku zpátky.“ Otočila jsem se na svého muže a po tvářích mi tekly slzy.
„Neboj, vyřešíme to. Zaplatíme, co máme. Policii, do toho tahat nebudeme.“ Šeptal mi do ucha manžel. Opřela jsem se o něho.
N-nevíš, kdo jsou ostatní ty děti? Oki není jediná, koho unesli. Měli bychom se spojit i s ostatními rodinami.“ Dostala jsem ze sebe. Protože na té fotce kromě Oki bylo dalších pět dětí. Všechny svázané a položené vedle sebe.
„Neznám jejich jména, ale jednu dívku poznávám. Vidíš tuto dívku na konci vpravo? To je Rini. Nevím už příjmení, ale chodila s Oki už na základku.“ Ukázal na jednu z dívek.
„Ano, pamatuju Rini Fujita.“ Přikývla jsem, že má pravdu a vzpomněla jsem si i na příjmení té dívenky.
„Dobře, ty zavolej rodičům Rini. Já se pokusím nějak vypátrat jména zbytku.“ Řekl rozhodným hlasem. Podívala jsem se na něho překvapeně.
„J-jak to chceš zjistit? Vždyť jsi majitel automobilky Subaru.“ Zeptala jsem se nejistě svého muže. Ten se na mě podíval, usmál se.
„Neboj, vše dopadne dobře.“ Jenom řekl, pohladil mě po tváři a odešel. Bála jsem se ještě víc. Ten jeho úsměv. Jakoby chtěl udělat něco otřesného. Ale přesto jsem vzala do ruky telefon a zkusila v kontaktech najít číslo na matku Rini. Což se mi po zdárném hledání povedlo. Hned jsem vytočila její číslo. Po chvíli se ozval slabý ženský hlásek.
„Dobrý den, taky Demiyah Endo. Jsem matka Oki. Naše dcery chodily spolu na základní školu.“ Představila jsem se a hned vysvětlila, kdo jsem. Chvíli jsem poslouchala. „Ano, i my. Dobře, tak v šest u nás.“ Přikývla jsem do telefonu a hovor ukončila.
„Tak jak si dopadla zlatíčko?“ zeptal se mě Ebisu.
„V šest přijede i s ex-manželem.“ Řekla jsem svému muži a znovu mi tekly po tváři slzy.
„Neboj, vše bude v pořádku. Já teď musím odjet a zjistit ta jména. Zvládneš to tady sama?“ zeptal se mě s úsměvem na tváři.
„C-co máš v plánu?“ dostala jsem ze sebe.
„O to se nestarej.“ Řekl přísným hlasem, ale přesto se nepřestával usmívat. Jenom jsem hlavou přikývla na souhlas. „Hodná holka.“ Řekl, políbil mě na čelo a odešel. Já jenom seděla na pohovce a rozbrečela jsem se. Bála jsem se o svou dceru, ale i o svého manžela. Sama jsem seděla na pohovce, snažila se uklidnit a čekala na šestou hodinu.
Bishamon Domoto:
Pracuju jako výrobce letadel kawasaki, ale dneska jsem měl volno. S mojí manželkou Chitose jsme se dohodli, že překvapíme našeho syna Noboyukiho tím, že mu předěláme pokoj. Z dětského pokoje pro dospělého člověka. Oba jsme si kvůli tomu vzali týdenní dovolenou a vše vystěhovat a předělat, jsme chtěli stihnout v tomto týdnu, kdy Noboyuki je na školním výletě.
„Neděláš si o Noboyukiho starost?“ zeptala se mě u snídaně Chitose. Podíval jsem se na svou manželku.
„Ne, proč?“ zeptal jsem se nechápavě, proč bych, jsem se měl o našeho syna bát.
„Ještě se mi neozval.“ Řekla, že nás syn se ještě z výletu neozval.
„Určitě mají napilno a zapomněl. Znáš ho, ne?“ usmál jsem se na ni. Chitose se, ale na mě neusmála. „Zlatíčko, neboj se.“ Snažil jsem se uklidnit ji, aby se tolik nebála. Přesto se neusmála. „Dojdu pro poštu.“ Dodal jsem a šel do poštovní schránky.
Kromě dopisu, jsem ve schránce nic nenašel. I s dopisem jsem se vrátil domů. Na obálce stálo manželé Domoto.
„Přišel nám dopis. Mám ho otevřít, nebo to uděláš ty?“ zeptal jsem se Chitose.
„Jen to otevři.“ Řekla chladně, jako by, byla stále na mě naštvaná. Jenom jsem pokrčil rameny, sedl ke stolu a otevřel dopis. Vypadla i fotka, na kterou jsem se nejdřív podíval. Bylo na ni šest dětí, spoutaných vedle sebe. Jedno dítě z nich jsem poznal. Šlo o našeho syna Noboyukiho. „Kdo píše?“ zeptala se mě. Já se na nic nezmohl, než jenom zírat nechápavě, překvapeně i šokovaně na tu fotku. „Tak, co se děje Bishamone?“ byla netrpělivá a postavila se.
„S-sedni si, drahá.“ Dostal jsem ze sebe.
„Proč, si mám sedat?“ nechápala co se to děje.
„Sedni si!“ zvýšil jsem hlas. Což jsem nechtěl. Chitose celá zkoprněla, že jsem na ni zvýšil hlas sedla. „Promiň. Podívej se na tuto fotku.“ Omluvil jsem se jí a podával fotku unesených dětí. Chitose se na fotku podívala. V obličeji zbledla a v očích se jí udělaly slzy.
„J-já ti to říkala.“ Začala se mi slzy stékajících po tváři vyčítat.
„V-vím. Promiň, že jsem ti nevěřil.“ Tiše jsem se omluvil své manželce.
„C-co je v tom dopise?“ dostala ze sebe a já se podíval na stůl, kde byl dopis. Hned jsem to začal číst nahlas.
„Jestli chcete svého syna živého zaplaťte padesát jedna miliónů osm set tisíc osm set dva yenů, nebo váš syn zemře. Pokud zavoláte policii, syn zemře. Jako důkaz, že vašeho syna vězníme, přikládáme fotografii. Peníze dejte za tři dny na lavičku v parku vašeho bydliště. Poté i hned odejdete. Pokud tam bude policie, nebo se schováte, váš syn zemře.“ Přečetl jsem nahlas a při každém slově se mi rozklepal hlas.
„C-co budeme dělat?“ rozbrečela se Chitose.
„N-nevím…“ bylo jediné, co jsem ze sebe dostal.
„Z-zavoláme policii?“ zeptala se nejistě, jestli to riskneme, či ne.
„A-asi ne. Radši.“ Dodal jsem. „Nevíš, jak se ti spolužáci jmenují?“ zeptal jsem se, jestli nezná zbylé děti.
„N-nesvěřuje se mi.“ Dostala ze sebe a znovu se rozbrečela. Přešel jsem k ní a objal ji. I ona objala mě a brečela mi na rameni.
Celý den jsme jenom seděli v kuchyni a truchlili. Ani jeden z nás nevěděl, co dělat. Ale okolo čtvrté hodiny někdo zazvonil u dveří. Podíval jsem se na Chitose a ta na mě. Šel jsem otevřít.
Venku stál muž. Nepoznával jsem ho, ale něco mi říkalo, že se poznáme.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se toho muže.
„Jste Noboyukiho otec?“ zeptal se muž.
„J-jak víte…“ nedostal jsem ze sebe.
„Mé jméno je Endo. Jsem otec Oki. Můžeme si promluvit uvnitř?“ představil se mi ten muž a zmínil, kdo je.
„Pojďte dál.“ Pozval jsem ho dovnitř.
Sešli jsme se v kuchyni. Chitose si usušila oči. Nejspíš nás musela slyšet. Muž si všiml, té obálky i fotky.
„Vidím, že jste dostali stejný dopis.“ Promluvil muž a bez svolení se posadil. „Jsem otec Oki Endo. Je mezi unesenými.“ Vysvětlil, když si musel všimnout našich překvapených výrazů.
„J-jak jste nás našel?“ zeptala se Chitose.
„To teď není důležité. Chci vám říct, abyste v šest dorazili k nám domů. Budou tam rodiče všech unesených dětí. Poradíme se, co dál podnikneme.“ Vysvětlil nám pan Endo a na stůl položil svou vizitku. „Sám se vyprovodím.“ Dodal, když viděl naše překvapené výrazy. Poté ten muž odešel a my dva zůstali u sebe a objímali se.
„Pojedeme, tam?“ zeptala se po chvíli ticha Chitose.
„Chceš tam jet?“ zeptal jsem se místo odpovědi. Chitose jenom přikývla hlavou.
„Tak pojedeme.“ Rozhodl jsem se. Oba jsme se šli přichystat a vyrazili na uvedenou adresu.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
