Ti obyčejní - 6. díl
Informace:
Mám tu další díl, nevím proč, ale podle mě je lepší, než ten minulí. Předchozí díl mi prostě nepřirostl k srdci. Nemám moc co říct, asi mě jenom zajímá, jestli také budete mít tenhle díl radši, než ten předchozí. Chtěla jsem tohle udělat mnohem delší, protože mám spoustu scének, které jsem sem chtěla nacpat, ale nechce se mi to psát, takže máte smůlu :D Nejspíše to bude v příštím díle, ale ten nečekejte moc brzo, nechce se mi v poslední době vůbec psát. Ach ta lenora :D
Přeji hezké čtení, doufám, že bez chyb.
Sayonara
Knihovna :
„Hele! Našel jsem kuchařku!“ zahulákal Jesper a přitom mával s velkou, tlustou knihou nad hlavou.
„Jsem ohromen.“odpověděl William suše a přehodil na stranu další knížky, „Ještě bys mohl najít hrnec a naběračku, co?“
„Ty už jsem našel cestou sem! Neuvěřil bys, kolik harampádí tady skladují!“ řekl nadšeně Jesper a začal se shýbat, aby příteli ukázal kuchyňské nářadí.
„A suroviny máš?“ zeptala se s novým zájmem Aiko.
Jesper se rychle rozhlédl kolem sebe a pak smutně zavrtěl hlavou. Choval se trochu jako malé dítě, pomyslel si William.
„Tady jsem našel jen zkažené.“ odpověděl sklesle a položil kuchařku zpátky na místo.
„U všech svatých, já se dožiju zítřka!“ řekl si pro sebe William a dělal, že si nevšiml jak ho Aiko probodává pohledem.
Další minuty proběhly v tichu. Všichni se koncentrovaly na hledání mapy nebo atlasu, ve kterém by mohla být jejich zem, Yaros. Nikdo tu už nechtěl zůstat ani vteřinu navíc, protože všem knihovna připadala opravdu strašidelná. Joshi sice vše prohledával s velkým zájmem, ale to jen potvrzovalo fakt, že to tu má atmosféru hřbitova.
„Mají to tu zajímavé.“ prohodil nejmladší kluk ve skupině, když zkoumal poličku na rohu místnosti.
William se už nadechoval na další jedovatou poznámku, ale Aiko ho rychle předběhla.
„To ano.“ řekla ve spěchu, když se snažila předejít kritickému poznatku.
„Nepředpokládám, že se zabývali zavolat sem architekty.“ poznamenal tiše William.
Aiko tu narážku na nebezpečně křivé, zrezavělé schody velkoryse přeskočila a sama pokračovala v hovoru.
„Vypadá to tu opravdu staře.“ řekla a rozhlédla se kolem sebe. Měla teď tišší hlas než obvykle. „Tak trochu... morbidně.“
Místnost na chvíli naplnilo ticho. Na opravdu krátkou chvíli, pomyslel si William, když celé napětí pokazil Joshi.
„Přesně!“ zvolal a pokračoval, jako by si nevšiml změny atmosféry, „Jsem rád, že to říkáš. Připadal jsem si trochu osamoceně, když jste říkali, že kdyby to nebylo tak důležité, dali byste paty na ramena a pádili pryč.“
„Kdybych to řekl, alespoň bych použil slovní obrat nohy na ramena.“ řekl William, i když mu nikdo nevěnoval pozornost.
Slovo měla Aiko, která naštvaně vybuchla. Tváře jí hořely zlostí a v očích měla velký plamínek hněvu.
„Co já si tak pamatuju,“ bouřila se Aiko, „taks byl ty jedinej, kdo celou cestu sem reptal a žvanil o tom, jak je to zbytečný. A že my jsme neřekli ani slovo o nohou na ramenech, nebo pádění pryč.“
Celou dobu na Joshe ukazovala, jako by jí to přidávalo autoritu.
Kluk rozmáchl rukama a nastavil nevinný obličej.
„Něco v tom smyslu.“ řekl a naznačil, že už se o tom nechce bavit.
Nebyl si jistý, jestli dívka gesto přehlédla, nebo se neobtěžovala ho dodržet, protože už zase mluvila.
„Pokud něco v tom smyslu znamená obvyklou konverzaci a dobrou náladu, ani by mě nepřekvapilo, kdyby k nám přišel sám voják z Rudé armády a popsal nám cestu, jak se dostat do Dareny.“
Joshi uraženě nafoukl tváře jako malé dítě a mlčky se vrátil k hledání atlasu. Když bylo krásné ticho, Jesper na Aiko s povděkem pohlédl.
„Víš, teď mi vlastně ani nevadí, kdybys Joshovi nadávala denně.“ pochválil ji a dívka mu úsměv opětovala.
„Já jsem na tom viděla svá pozitiva už před dlouhou dobou.“
Kupodivu byl Joshi ten, kdo jako prví něco našel.
„Něco mám!“ zavolal na všechny a když se shlukly kolem něj, rozložil starý kus papíru.
„No, mapa to je, né že né, ale nevím, zda se z toho dá něco vyčíst.“ řekl trochu zklamaně a pobaveně Jesper, když uviděl, jak je v papíru spoustu děr a celá malba je v několika částech smazaná.
Joshi se na to zklamaně podíval a s povzdychem to znovu poskládal. Jediný kdo tam nebyl byl William, který pár vteřin po té, co Joshi zpátky uklidil kus papíru našel atlas. Ten se na to ale podíval, jestli to také není v tak pochybném stavu, a až pak všechny zavolal. Když nalistoval Yaros a všem to ukázal, Joshi zklamaně odfrkl. Ve všem se snažil být lepší než William, nikdo však nepoznal proč.
„Tady je Darena a tady Toskano.“ začal se zorientovávat bělovlasý kluk a na obě města poklepal prstem, „Takže my jsme... tady.“
Při posledním slovu znovu poklepal na malí nápis v mapě. Všichni zaujatě pokývali hlavou a pak začali vymýšlet nejkratší cestu do Dareny.
„Tak počkat!“ vykřikl Joshi a upoutal na sebe všechnu pozornost, „Nemáme se ještě stavit v jednom městě pro dalšího člena?“
William se na chvíli zamyslel a pak přisvědčil.
„To je pravda, dobrý poznatek.“ řekl a očima začal hledat správný název, přes který také musí projít.
Joshovi vítězoslavně zaplálo v očích a odklonil se stranou, aby to zamaskoval. Bylo pozdě, protože si toho už Jesper i William všimli, ale na rozdíl od třetího kluka nedali nic najevo. Po chvíli přemýšlení znovu promluvil velitel.
„Vypadá to, že nejrychlejší to bude tudy,“ řekl a ukázal na namalovanou cestičku, „ale zase se to tam bude hemžit vojáky z Rudé armády. Takže nejlepší to bude tady nebo...“ dál se nedostal, protože mu do řeči skočil Josh.
„Nejvýhodnější to bude tudy.“ řekl a poklepal prstem na skoro neviditelnou cestičku, umístěnou bokem od všech dalších.
„...nebo tady.“ dokončil trpělivě William a ukázal na stejné místo. „Já jsem to viděl Joshi.“
Kluk sklopil zrak, když zjistil, že by měl svého staršího druha nechat domluvit.
„V tom případě myslím, že pokud jsme hotoví, můžeme odsud konečně vypadnout.“ dodal ještě William a na tohle se ozvala veselá odezva. Všichni už chtěli pryč.
(Stejný čas – Lucy a Nipuni)
Obě dívky se rychlím krokem blížili k určenému domu. Přesněji řečeno, Nipuni šla rychlím krokem a Lucy se snažila držet s jejím tempem.
„Nechceš zpomalit?“ zeptala se opatrně černovláska, když se na chvíli dostala na úroveň druhé dívky.
Vzápětí ale znovu trochu zpomalila, takže se mezera mezi nimi zvětšila. Nipuni počkala, než se k ni Lucy znovu přiblíží a pak odpověděla.
„Ani ne.“ odpověděla prostě a ukončila tím konverzaci.
I když se černovlasá dívka snažila být za dobře se všemi, u modrovlásky se ani trochu nesnažila. Vlastně doufala, že se spolu nebudou muset moc bavit. Znovu Nipuni doběhla a překvapeně zjistila, že dívka má na tváři široký úsměv.
„My máme ale smůlu. Teď by se tu hodil Jesper.“ řekla a pokynula Lucy, aby se podívala směrem, kam ukazovala.
Dům, kde zrovna měl být další člen, obývalo několik lidí z Rudé armády.
„Nebudeme ztrácet čas. Já budu bojovat a ty se zatím porozhlédneš, jestli není potřeba někoho ošetřit.“
Když dořekla, vytáhla si do každé ruky jeden nůž a vydala se k domu. Lucy pouze kývla hlavou, že rozumí a vydala se za ní.
Když modrovláska vyčistila vchod, druhá dívka vklouzla dovnitř a rozhlédla se. Na zemi bylo několik členů Rudé armády, jak je kosila Nipuni, ale byly tam dvě odlišné. Hned se k nim vydala a už po cestě si vyndala z tašky medicínu. Klekla si k nim a prohlédla si zranění. Druhá dívka se automaticky vydala k ní a kryla jí záda. První schoulená postava byla mnohem starší – otec, napadlo Lucy. Měl spoustu pohmožděnin a na ruce byl krvavý šrám. Druhé postavě se věnovala jako první, protože na tom byla mnohem hůř. Odhrnula její halenu a jedním pohybem vytáhla kus dřeva, zaražené v ráně. Neměla čas připravovat dotyčnou na budoucí bolest, takže prostě doufala, že se nebude příliš vzpírat. Překvapivě jenom zkřivila tvář bolestí, ale ani se nehýbala, ani nekřičela. Novou prýštící krev utřela kouskem plátna a ránu pomazala hojivou mastí. Sice se jí moc nechtělo, ale musela jí na místě udělat pár stehů. Honem se do toho pustila a oddychla si, když ještě přes ránu dala obvaz. Několik vrstev promočila krev, ale když udělala pár dalších, obvaz zůstal čistý. Na pohmožděniny obou dala studenou mast, která by měla utišit bolest a zranění zchladit a pak se přesunula k ráně staršího muže. Také krev utřela a ránu pomazala mastí, ale tentokrát nedělala stehy a jenom ruku obvázala. Než skončila, Nipuni svou práci dokončila.
„Jsem hotová.“ oznámila Lucy a modrovláska se na ni zazubila.
„To já byla už před pár minutami.“ když uviděla nejistý pohled, že dívka neví, jestli si vedla špatně, tak jí honem ujistila.
„Vedla sis dobře.“
Lucy se ulevilo a vše schovala do tašky. Obě nejistě spočinuli pohledem na dvou nehybných postavách.
„Co hodláme udělat s nimi?“ zeptala se Lucy a Nipuni pokrčila rameny.
„Zůstaň tady a já se skočím podívat, jestli už přišel zbytek.“
Když doktorka kývla hlavou, modrovláska vyšla ze dveří. Za chvíli se ovšem vrátila a uvítal jí nechápavý výraz.
„Zapomněla jsi něco?“
Nipuni hned zavrtěla hlavou a pokynula, ať jde ven.
„Pojď všechny uvítat.“ řekla vesele a znovu vyrazila ven.
Druhé dívce se ulevilo a s úsměvem na tváři také vyšla ven.
Když se skupinka přiblížila, Nipuni se zamračila.
„Co to nese Jesper?“ zeptala se své společnice a i ta se podívala stejným směrem.
„To je... kuchařka?“ řekla nejistě a obě napínaly hlavu, aby na to lépe viděli.
„No bůh nás opatruj, jestli máš pravdu a Jesper hodlá vařit.“
Lucy souhlasně pokývala hlavou.
„Já chci ještě žít.“ řekla zoufale a podívala se na starší dívku.
Vyměnili si vystrašené pohledy a víc nestihli, protože je začali zdravit ostatní. Také se se všemi pozdravili a Nipuni se šla zeptala Jespera, co to má.
„To je kuchařka.“zazubil se na dívku a hned se natahoval, že jí knihu ukáže.
„To je v pořádku, myslím, že se obejdu i bez ukázky.“ řekla vystrašeně Nipuni a odešla.
Po tom, co si všichni řekli, jak to probíhalo, Lucy vysvětlila problém Williamovy. Když dost dlouho přemýšlel, dospěl k rozhodnutí.
„Na čas tu zůstaneme, než se zotaví a tábor si uděláme někde před městem. Můžeme tu nakoupit nové zásoby a třeba se porozhlédnout, jestli se dají zjistit nějaké informace.“
Jelikož všichni souhlasili, tak si zabalili a šli hledat hezký úkryt před městem.
Zbytek dne se všichni nudili. Každý se bavil nějak jinak. William s Nipuni probírali bojové taktiky, Josh a Aiko jen leželi, Jesper studoval svou novou knihu a Lucy musela ošetřovat dva zraněné. Obvázala ránu na břiše a pohmožděniny znovu pomazala mastí. Když měla hotovo, zvedla se a šla k Nipuni. Viděla, že je vyrušila z hovoru, takže trochu znejistěla.
„Jestli bych se mohla zeptat...“ trochu se začervenala, protože si připadala trapně, „mohla by jsi mě naučit nějaké základy bojového umění?“
Když uviděla překvapený výraz, honem dodala : „Teda pokud ti to nevadí!“
Nipuni se usmála.
„Ráda ti pomůžu.“ řekla a zvedla se.
Když se naskytla nová činnost, přitáhla spoustu pozornosti.
„Hele, vsadím se, že vám nebude vadit, když se přidám, že ne?“ zeptal se s úsměvem Jesper a odložil knihu.
Nipuni byla překvapená, protože kluk konečně nechal kuchařku, a co si pamatovala, bojová umění už umí.
„Jespere?“ zeptala se podezíravě a ten se na ni zazubil.
„Pokud tohle budou umět všichni, nesmím být pozadu.“
William odklonil hlavu, aby nebylo vidět, jak se směje. Nipuni si toho ale moc dobře všimla a věnovala klukovi jedovatý pohled. Postupně se k nim přidali i Aiko a Joshi, ale tomu se William smál ještě víc.
Zítra se znovu vydali do města, najít nějaký obchod.
„Aiko, měl už někdy někdo kritické poznámky ohledně tvého vzhledu?“ zeptala se zamyšleně Lucy svojí společnice.
„Na mě ne, ale jsem si jistá, že tady William už jich určitě slyšel hodně.“ odpověděla hrdě.
„Víš, ty taky nezáříš krásou.“ vrátil jí to suše kluk, aniž by se k ní otočil.
„Cos to řek!?“ vyjela na něj naštvaně.
„Že jsi jako sluníčko.“ odpověděl nevinně William a když byla Aiko otočená a on byl bezpečně odkloněný, ještě dodal : „Každý kdo se na tebe podívá, oslepne.“
Když se Aiko alespoň trochu uklidnila, celé si to zase pokazila.
„Mamí, mamí, tady je příšera!“ zařvalo malé dítě. Plakalo a ukazovalo směrem na Aiko.
„To sedí.“ řekl William.
„Cože!?“ znovu se neudržela Aiko.
William měl odkloněnou hlavou a nevinně si prospěvoval.
„Myslím, že ti chtěl Joshi říct kompliment.“
„To teda nechtěl!“ zařval a když pocítil nenávistný pohled Aiko na sobě, honem se snažil vzít to zpátky.
„Ne, já... myslím... vypadáš krásně.“ zakoktal se a doufal, že už to konečně skončí.
Nipuni, která to vše potichu pozorovala teď tiše začala couvat, pryč od skupiny. Jesper si všiml, co dělá a asi si domyslel, o co se snaží. Honem ji doběhl.
„Nevadí, že se přidám?“
Oba se na sebe zazubili a dál postupovali. Když byli dost daleko, honem změnili téma.
„Už jsi přemýšlela, jakou barvu má slunce?“
„Já myslím, že oranžovou.“ řekla zamyšleně Nipuni.
„Podle mě je žluté.“ vyslovil svůj názor Jesper.
„Tak řekneme, že je zelený.“ navrhl kluk a oba pokývali hlavou.
„Fajn.“ souhlasila Nipuni.
„Ve jménu Rudé armády, okamžitě složte zbraně, jste zatčeni!“ vykřikl nějaký hlas za obouma.
Honem se tam podívali a spadla jim čelist. Tucet vojáků na koni, všichni za stejným cílem – zabít je.
„Ještě že jsou ti dva v táboře.“ ucedila skrz zuby Nipuni a připravila se k boji.
Jesper pokýval hlavou a také vytáhl své dva meče na zádech. Když na něj dívka překvapeně pohlédla, došlo mu, o co jí jde.
„Takhle to bude rychlejší.“ objasnil a Nipuni chápavě otočila hlavu zase na jezdce.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
