Ti obyčejní - 5. díl
Informace:
Co sem mám napsat? Není tu nic důležitého, co bych Vám chtěla zdělit, tak snad jen hezké a bezchybné čtení :)
Sayonara
Černá vrata mu oddělovala jedinou možnou cestu ven. Seděl tam, nervózní, bubnující prsty o koleno a pokukující po ostatních. Všichni tam seděli napnutí jako struny, vyčkávajíc co se může stát.
Fred byl smířený se svým osudem, ale přesto chtěl vědět, co s ním bude. Hlavu měl svěšenou, a nedokázal ji zvednout a podívat se, co dělají ostatní.
Černá vrata se otevřela a dovnitř napochodoval voják. Místností projel šum, jak se všichni netrpělivě ošili. Nikdo se ale neodvážil něco říct.
Všichni na mužovi spočinuli pohledem – plným strachu a zoufalství. Vyžíval se v tom. Když se nabažil té nejisté atmosféry v místnosti, všechny přejel pohledem. Po chvilce našel svůj cíl – malý chlapec, obzvlášť chudého a vystrašeného vzhledu. Rozešel se ke schoulené postavě, a spoustů zraků ho doprovázelo.
„Ty.“ řekl a ukázal na malou, potrhanou postavu.
Fred neměl sílu něco říct, nebo se na vojáka vůbec podívat. Muž ale čekal odpověď, a když se žádné nedočkal, zvedl postavu za jeho potrhanou halenu nad zem.
„Wilsone!“ zařval na něj z plných plic, až sebou několik ostatních dětí škublo.
Malý kluk se nevzpíral a přetrvával mužovo chování. Čekal na svou smrt, na svůj osud. Neměl pro co žít, když jeho matka shořela v plamenech, i s jejich domem.
Voják ho odhodil na zem, až se bezduché tělo odkutálelo o pár kroků dál. Nedokázal by se zvednout, takže zůstal ležet. Muž k němu dunivými kroky znovu připochodoval a zvedl ho na nohy.
„Máš štěstí, že dneska tu nejsem kvůli tobě.“ řekl mu už tišším hlasem, ale o to víc hrůzostrašným.
Pak ho odhodil zpátky na lavičku a rozešel se za jiným chlapcem
„Zvedej se.“ přikázal mu stroze a další kluk, stejně otrhaný jako Fred, se poslušně zvedl. Všichni tady byly trochu jako zvířátka, díky droze, kterou nevědomky jedli, umístěnou v jídle.
Muž s chlapcem vypochodovali z místnosti a černá vrata se znovu zavřela. Všichni si oddechli, že nebyli na řadě. Stejně je to všechny čekalo.
Louka byla vcelku dlouhá, takže Nipuni trvalo, než se dostala blíž. Sama sebe proklínala, že se procházela tak daleko. Tábor obešla velkým obloukem a do lesa vešla přibližně padesát kroků od místa, kde měl Josh hlídku. Nemělo by smysl, vpadnout nepříteli do náruče, když se tam tahala tak dlouho.
Našlapovala opatrně a tiše – vybírala holou půdu bez suchého listí a větviček, které by mohli případně prasknout a hlasitě upozornit na její přítomnost. Klouzala ze stínu do stínu a očima se pozorně rozhlížela, jestli neuvidí Joshe, případně hrozící nebezpečí. Mimo jiné si také pořád opakovala, co tu dělá, aby to potom nezapomněla. Znalosti jí šli do hlavy levou zadní, ale zapamatovat si životně důležitý úkol je nad její sílu. To je vážně trochu divné, pomyslela si Nipuni a znovu si vzpomněla, co tu pohledává.
Za nějakou dobu spatřila stín. Nepatrný, ale stále tam zůstával. Jenom dvě osoby? Podivila se dívka, protože ze stínu se dali vyčíst dva neurčité obrysy. Díky bohu za měsíční světlo, blesklo Nipuni hlavou a ještě se přiblížila, aby měla dobrý výhled na obě osoby. Jak čekala, první člověk byl Josh a druhý neznámá osoba. Chvíli sledovala jejich okolí, jestli tam není ještě někdo, a s dýkou v ruce se vydala k nim. Josh se úzkostně rozhlédl, jestli neuvidí záchranu. Dívka, která ho držela, mu chtěla zase nůž přitlačit ke krku, aby se nehýbal, ale kluk stihl dřívěji rozeznat neurčitou šmouhu. Když si modrovláska uvědomila, co bude následovat, honem si dala prst na pusu, jako gesto být potichu, ale bylo pozdě.
„Nipuni!“ řekl radostně Josh, že ho přišla zachránit.
Když si neznámá dívka uvědomila, že se za ní blíží nebezpečí, rozmáchla se nožem kolem sebe. Protože byla zachránkyně moc blízko, musela se sehnout, aby jí zbraň minula, a pak také použila svoji dýku. Přiložila ji k dívčímu krku a druhou, volnou rukou jí pevným stiskem donutila pustit nůž na zem. Ve výsledku byla neznámá osoba odzbrojená a pod Nipuniím vedením.
„Můžeme si popovídat?“ zeptala se vyrovnaným hlasem, jako by nedržela zbraň v ruce. Odzbrojená holka se neodvážila pokývat hlavou, tak radši přisvědčila.
„Samozřejmě.“
Všichni tři si sedli tak, aby na ně z tábora nebylo vidět. Nikdo z nich si nepřál být viděn, když si budou povídat. Všichni měli zbraně u sebe, ale schované do pouzder, na znak toho, že neplánují bojovat. Maličkost, jak rychle dokáže Nipuni vytáhnout saxonský, nebo jakýkoli jiný nůž z koženého obalu, si dva přátelé nechali pro sebe, v případě náhlého boje. V šeru si sami sebe nemohli změřit pohledem, protože na sebe moc neviděli – pouze obrysy.
„Tak zprvu, proč ses snažila zabít Joshe.“ zeptala se Nipuni. I když dívka v životě jméno neslyšela, věděla o kom je řeč.
„Já jsem se ho nesnažila zabít!“ hájila se dívka, „A vůbec, proč bych to měla říkat zrovna tobě. Zbabělcům z Rudé armády.“
Při posledním slově sebou Nipuni škubla. Krotila svůj hněv a hrůzostrašně se na ni podívala. Snažila se vypadat klidně, ale o to víc to dodávalo hrůzu. Hořela zlostí.
Dívka vyjekla strachy, a zaklonila se co nejdál od ní.
„Já nejsem z Rudé armády.“ osopila se na ní Nipuni zlostně, nezakrývající svůj hněv.
„A-ano... p-pane... teda paní.“ zakoktala se dívka, ještě stále vystrašená.
Když se Nipuni uklidnila, znovu promluvila.
„Proč jsi se snažila ublížit Joshovi?“ zeptala se, klidně a pomalu, aby tomu dívka rozuměla.
„Myslela jsem, že jste z Rudé armády. Hlavně...“ opatrně si prohlédla obrys dívky. V té už zase začala bublat zlost. Dívka honem zavrhla, že to dořekne. „Někdy v tuhle dobu tudy měli projet vojáci a já si myslela, že jste to vy.“
„A to sis nevšimla, že tu nejsou koně?“ zeptala se Nipuni podezíravě.
„Ne.“ řekla dívka prostě. Nipuni po chvíli pokývala hlavou.
„A co chceš dělat teď?“ zeptala se. Nechtěla, aby se tohle opakovalo.
Kdyby to bylo vidět, postava zrudla v tvářích.
„Myslíte... že bych se k vám mohla přidat?“ zeptala se dívka nejistě a podívala se na dva obrysy naproti ní, jak budou reagovat.
Josh se už nadechoval, že něco řekne, ale Nipuni ho honem umlčela silnou ránou do hlavy. Aúú, ozvalo se zaúpění.
„O tom nemohu rozhodnout já, ani on. Každopádně s námi můžeš přespat až do rána, a pak se rozhodne.“ řekla modrovláska. Doufala, že tahle konverzace konečně skončí.
Dívka se na chvíli zamyslela a pak pokývala hlavou, i když to ve tmě nebylo vidět.
„To by šlo.“
Ráno se vše vysvětlilo a návrh se předložil Williamovy. I když všichni souhlasili, konečné slovo bylo na něm. Kluk si jí rychle prohlídl. Měla blond vlasy, schycené do dvou culíků, sahající až ke konci zad. Ofina jí sahala těsně nad modrýma očima, pár moc dlouhých pramínků jí sahali až do očí. Prosté, černé šaty bez rukávů, končící v polovině stehen a přes nohy černé punčochy. Přes to měla zvláštní, bílou bundu, trochu kratší než šaty, s modrým lemem.
„Může být.“ pokýval hlavou.
Všichni zajásali, kromě Nipuni, která svěsila hlavu. Tahle holka jí obzvlášť nepřišla sympatická. I Josh se netvářil nejšťastněji. Možná je to tím, pomyslela si Nipuni, že nikdo kromě těch tří nevěděl, co se stalo. Dokonce ani Williamovy to neřekla.
„Však ona nebude tak šťastná, až uslyší obvyklé polední žvanění Joshe.“ promluvil k modrovlasé dívce a oba si vyměnili pobavené pohledy.
„Ještě je tu jedna věc. Jak se jmenuješ?“ přerušil všechny Jesper. Všichni se k němu otočili zrakem a on poznamenal, že by se měli dívat spíše na dívku.
„Já jsem Aiko Setsucho, jsem ráda, že vás poznávám.“ rozpačitě se ošila.
Postupně se představili všichni ostatní – Jesper, William, Nipuni, Lucy a Josh.
Jak postupně všichni zjistili, Aiko je opravdu výbušné povahy, a vždy když za ní přišel Josh a mluvil k ní, rozkřikla se na něj, že je opravdu otravný.
„Alespoň někdo tu dává přednost upřímnosti.“ řekl William Jesperovi a Nipuni, kteří si teď povídali spolu. Byly trojice spolu, Lucy s Aiko měli spoustu témat k probrání a Josh otravoval obě skupiny naráz.
„S ní je to tu ještě hlasitější, než to bylo jenom s Joshem.“ zavzpomínal Jesper a Nipuni se přidala.
„Jó, to byly časy.“ řekla a zakroutila při té vzpomínce hlavou.
Jesper se místo toho podíval do nebe, jako by tam minulost viděl. William se na ně na oba otráveně podíval.
„Ježíšku na křížku, nezněte jako důchodci.“ požádal je naštvaně.
Jesper a Nipuni si vyměnili pobavené pohledy.
„Tohle znělo ještě víc stařecky.“ promluvila za oba dívka, jako by jí William neprobodával pohledem.
„U Gorlogovy brady.“ zanadával si pro sebe Jesper a oba pohledy se přesunuli k němu.
„Co je to u všech bohů za nadávku?“ zeptal se ho William.
„Četl jsem to v nějaké knize.“ odpověděl bezstarostně Jesper a pokrčil při tom rameny.
„U celýho Gorloga, tys někdy četl knihu?“ pozastavila se Nipuni nevěřícně a William na ni podezíravě pohlédl.
„Neříkej mi, že i ty už ses toho chytla.“ řekl si vcelku pro sebe kluk, protože mu nikdo nevěnoval pozornost.
„Já jich četl spousty.“ řekl uraženě Jesper, přestože mu Nipuni stále nevěřila.
„Ty bys do ruky snad nevzal knihu, ne?“ zeptala se smrtelně vážně dívka. Její upřímnost zrzavého kluka trochu vyváděla z míry. To si o něm vážně myslí, že je takový nevzdělanec?
„Tak to se mě hluboce dotklo.“ poznamenal Jesper a zpytavě se na oba podíval. Druhý kluk mu nevěnoval pozornost a dívka nevěřícně zavrtěla hlavou.
„Isihogo.“ zanadávala si ve svém rodném jazyce a pak to nechala být.
Když dorazili do města, William se znovu podíval do poznámek.
„Tady se píše : Suzume Od... Ode...“ kluk svraštil čelo, jak se snažil rozluštit příjmení. „Ugh. To se nedá přečíst Joshi!“ oznámil trochu naštvaně autorovi textu.
Ten se podíval přes rameno svého druha a pohyboval rty, když četl jednotlivá písmenka. Lucy něco pošeptala Aiko a obě se nad tou úvahou zasmáli, a i Jesper s Nipuni nemeškali a vyměnili si své názory.
„Ten to po sobě rozhodně nepřečte.“ vyjádřila se dívka.
„Souhlas.“ přisvědčil kluk a oba po Joshovi vrhli až moc očividný pohled. Kluk se to snažil nevnímat a dál se věnoval poznámkám.
„To je Odami. Očividně a čitelně je tam napsáno Odami.“ řekl Josh a sebejistě se podíval na Williama.
„Máš zajímavé vyjádření. Já bych místo očividně a čitelně řekl spíše nezřetelně a naškrábaně, ale přece jen, si to ty.“ zruinoval všechnu jeho sebedůvěru bělovlasý kluk.
„Nemám. Mám naprosto normální vyjádření“ nevzdával se Joshi.
„Zápor si měl použít předtím, ne teď.“ znovu ho opravil velitel.
Jesper s Nipuni si vyměnili pobavený výraz. Když Josh pochopil, že tuhle slovní bitvu nevyhraje, honem změnil téma, aby nemusel uznat svoji porážku.
„A co vlastně budeme dělat, až nabereme dost členů?“ vyzvídal narychlo, a v zápalu si nevšiml, jak dva přátelé bokem kývají hlavami.
„Typický.“ řekl Jesper s úsměvem na tváři, až dokýval hlavou.
„Typický.“ zopakovala Nipuni a dala tak najevo, že souhlasí.
William se na chvíli zamyslel a rozmýšlel, co odpovědět.
„Já mám v plánu vyrazit do Dareny, říct královy ahoj a cestou se stavit v Toskanu, abych mohl obdivovat tu krásnou zeď, kterou se Rudá armáda tak pyšní.“ když se rozhlédl po ostatních, honem ještě dodal : „Otázkou však je, jestli někdo zná cestu.“ bylo to míněno jako otázka pro všechny. Josh s Lucy a Aiko postupně zavrtěli hlavou a Jesper promluvil i za Nipuni.
„Nás do toho netahej!“ zahalekal na něj, neobtěžující se na vůdce otočit.
„No tak to vypadá,“ zvážněl Josh, „že další zastávkou je knihovna.“
William znovu všechny přejel pohledem. Pořád v hlavě něco řešil, blesklo v hlavě Aiko, když se na něj pozorně zadívala. Trochu zrudla v tvářích a honem sklopila zrak, když si uvědomila, že to někomu mohlo připadat jako zamilovaný pohled.
„A kdo půjde pro Suzume?“ zeptala se již vzpamatovaná Aiko a vyřkla tak Williamovy obavy. Pořád měl zamyšleně sklopenou hlavu a řadil si v mysli informace. Po nějaké chvíli ticha dospěl k rozhodnutí.
„Do knihovny se vydám já, Jesper, Josh a Aiko, za Suzume půjde Lucy s Nipuni.“
Vše dávalo smysl – v každé skupině bude velitel, v knihovně William, u nové dívky Nipuni. Větší skupina najde mapu rychleji, zatímco pouze dva lidé na sebe nepřitáhnou moc pozornosti, tudíž nebudou považovány za možné nebezpečí.
Když nikdo nic nenamítal, jejich cesty se rozdělily, a po čase se zase sejdou. S dívkou i knihou, doufejme.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
