Školní život - 06
Informace:
Po doražení do kempu, si studenti musí postavit stany. Ale co se nestane? Šest studentů náhle zmizí a nikdo si ničeho nevšiml. Až když sensei se podívá jak si studenti vedou se stany, zaregistruje, že někdo chybí.
06 - Nepovedený únos
Rini:
Bylo pondělí a já už se svým kufrem čekala u školy, kde byl sraz. Bylo půl osmé a sraz byl v osm. Abych byla upřímná, nesnášela jsem Oki ani Kaoru. Ale musela jsem sehrát svou roli jako přítel. A proč je nesnáším? Jde o to, že Oki na základce si vyšla na rande s klukem, který se mi líbil. A to je neodpustitelné. A proč Kaoru? Leze mi na nervy ta její nesmělost a ochota. Byl jak anděl a já anděle nemám v lásce. Ty spíš nenávidím. Miluju démony a ďábla. Ale jak se říká jaký otec, takový syn, v mém případě jaký otec, taková dcera. A jak jsem se chtěla těm dvěma pomstít si nechám pro sebe. Prozatím.
Pomalu se začala škola plnit studenty, ale Oki, Noboyuki, Kaoru a Minoru nikde. U Kaoru a Minora jsem věděla, že přijedou později, ale co trvá Oko a Noboyukimu? To mi hlava nebrala. Ale nakonec jsem se jich dočkala.
„Kde jste takovou dobu?“ zeptala jsem se Oki a Noboyukiho, kteří přišli vysmátí.
„Promiň, musela jsem se vracet. Zapomněla jsem doklady.“ Smála se Oki. Mně to k smíchu nepřišlo.
„Tak hlavně, že máš vše.“ Řekla jsem a usmála jsem se, ale nejraději bych ji jednu vrazila.
„Kde je Kaoru s Minorem?“ zeptal se Noboyuki. Pokrčila jsem rameny.
„To nemám ponětí.“ Dodala jsem k tomu.
„Mám Kaoru zavolat?“ zeptala se Oki a začala z kapsy vyndavat mobila.
„Není třeba, už tu jsou.“ Řekl Noboyuki a já s Oki jsme se podívaly na přijíždějící auto, ve kterém seděl Minoru a Kaoru. Vezl je Minorův otec. Otec Minora vyndal z kufru auta dva kufry, které si převzal Minoru a odváděl je k autobusu. Kaoru se k nám připojila s batohem na zádech.
„Ahojky.“ Pozdravila nás. Po chvíli se připojil Minoru a zamával nám na pozdrav.
„Ahoj, co tak dlouho?“ zeptala se Oki těch dvou.
„Zácpa.“ Mávl nad tím rukou Minoru.
„Tak třído nasedat.“ Zvolal sensei Gushiken a my se pomalu přesunuli do autobusu.
Zadní sedačky byly obsazené, tak jsem si sedla k oknu a ke mně si sedla Oki. Kaoru seděla vedle přes uličku s Minorem. Noboyuki seděl za námi s nějakým klukem, který po odjezdu autobusem usnul. Byla jsem překvapena, že si Oki sedla se mnou a ne s Kaoru. Kaoru nakonec taky usnula. Všimla jsem si, jak její hlava padla na sklo a Minoru vzal její hlavu a otočil ji, že mu spala hlavou položenou na jeho rameni. Ještě může začít slintat. Pomyslela jsem si škodolibě. Ale žádné emoce jsem najevo nedala. Začala jsem se dívat z okna a uvažovala, jak svou pomstu vykonat. Že se vše zhatí a dostaneme se do nebezpečné situace jsem netušila.
Minoru:
Když Kaoru usnula, tak jsem její hlavu opřel o své rameno, aby se při kodrcání autobusu nepraštila do hlavy. Sám jsem oči zavřené měl, ale nespal jsem. Přestávku na záchod jsme neměli a jeli rovnou do kempu. Kaoru se probudila chvilku poté, co jsme měli stavět.
„Eh…Promiň.“ Hned se mi omlouvala Kaoru.
„Za co se mi omlouváš?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Spala a slintala ti na rameno.“ Vysvětlila mi.
„Jo tohle? To nic není.“ Usmál jsem se na ni. Ta mi úsměv vrátila. Pomalu jsme počkali, až vystoupí ostatní a pak jsme si vystoupili my.
U autobusu už stály naše kufry. Každý čapl ten svůj kufr a šli jsme za senseiem. Ten nás odvedl na jeden plácek, kde jsme si měli postavit stany.
Plácek to byl obrovský. Každý si vybral své místo, kde jsme odložili kufry a batohy a chystali se stavět stany. Jenže jsem si všiml pohybu v křoví. Kaoru si toho taky všimla a šla se tam podívat. Už jsem se chystal říci, aby tam nechodila, ale bylo pozdě. Někdo ji čapl a Kaoru ani nevydala hlásku. Hned jsem jí běžel na pomoc, jenže mě někdo uhodil zepředu do hlavy a já ztratil vědomí. Ale my dva nebyli jediní. Koho omráčili a unesli, jako mě a Kaoru, byla Oki, Rini, Noboyuki a ještě jeden student, kterého jsme neznali jménem.
Zločinci:
Věděli, kde studenti budou, kde bude Minoru Baisho. Už v noci se tam vydali, aby večer mohli Minora Baishoa unést. Byli schovaní ve velkém houští. Když přijel autobus se studenty a ti přišli na plac stavět stany, tak jeden z nich od sebe odháněl nějaký hmyz, a k jeho smůle jedna dívka si ho všimla, nebo spíš toho pohybu. Hned ji musel omráčit. Jenže ten kluk co se jmenoval Minoru, kterého chtěli unést šel té holce na pomoc. Jeho kolega mu jednu vrazil, až ten kluk ztratil vědomí. Jenže aby to nebylo málo, tak si toho všimli ještě dva kluci a dvě dívky. Než oni stačili nějak reagovat, je omráčili také. Měli štěstí, že byli blízko, i přesto riskovali, že někdo jiný je uvidí. Ale nestalo se tak, protože každý byl zabraný do stavěný stanů a senseiové zrovna pozor nedávali. Takže měli štěstí v neštěstí.
U šéfa:
Když šéf zjistil, že jeho kumpáni a jejich lidé zajali toho kluka, byl velice rád. Dokonce jednoho svého člověka poklepal na rameni s úsměvem na tváři.
Když, ale přišel kam do skladiště, kam měli toho kluka přivázat, viděl víc dětských nehybných těl. Byl v šoku a nevěděl zprvu, co má říct.
„CO TO MÁ ZNAMENAT?!“ rozkřikl se na celé skladiště. Pár těch těl se pohnulo. Byli svázáni a na hlavách měli igelitové černé tašky, takže nic neviděli.
„Omlouvám se šéfe, ale tito děti nás viděly. Ale toho spratka máme.“ Omlouval se trošku pyšně jeden jeho kumpán. A proč pyšně? Že mají toho pravého, i když za takovou cenu.
„Ty blbče! Měli jste čekat na noc!“ křičel dál šéf.
„Šéfe, to bylo v plánu, ale zvrtlo se to. Promiňte.“ Omluvil se další jeho kumpán.
„Až přijdou k sobě zjistěte jejich jména a adresy. Trošku si přivyděláme.“ Rezignoval šéf a zrodil se mu v hlavě plán, jak toho využít, když tu jsou další děti.
Když šéf odešel, tak všem dětem jeden z kumpánu sundal pytle z hlav a ujistil se, že řetězy drží pevně na jejich rukou. Poté ti dva kumpáni odešli.
„Až budou všichni vzhůru přijď pro mě.“ Řekl jeden z kumpánům svému člověku, který ještě s dalšími pěti lidmi měli ty děti hlídat. Muž přikývl hlavou na souhlas. Poté ti dva odešli.
„Kolik jim tak může být?“ zeptal se jeden muž toho druhého. Zbylí tři muži hlídkovali u dveří.
„Tak šestnáct, sedmnáct.“ Pokrčil rameny druhý muž.
„Hele nemáš šéf dceru?“ zeptal se ten první muž toho druhého.
„Má a nech těch blbých otázek!“ napomenul ten druhý toho prvního.
„Dobrá.“ Řekl zamyšleně a ve skladišti panovalo naprosté ticho.
Minoru:
Pomalu jsem začal přicházet k sobě. Hlava mě třeštila, a když jsem chtěl se za tu hlavu chytit, tak se mi do zápěstí začalo něco zařezávat. Vzpomněl jsem si, co se stalo. Někdo mě a Kaoru unesl a spoutal řetězy. Jenže když jsem zvedl hlavu a otočil se na pravou stranu byli tam drženi další dva lidé. Podíval jsem se na levou stranou a další dva vězni. Nejdřív jsem si pomyslel, koho všechno unesli z jakých škol a výletů, když jsem se zamyslel, došlo mi, že mi byli povědomí. Podíval jsem se znovu a došlo mi, že nejen mě a Kaoru unesli, ale unesli i Oki, Rini, Noboyukiho a nějakého kluka, u kterého jsem neznal jméno, ale bylo mi jasné, že chodí do naší třídy, protože by tu jinak nebyl.
„Dojdi pro ty dva. Jsou vzhůru.“ Řekl jeden muž a otočil se na ty tři, co byli u dveří. Jeden z nich zasalutoval a odešel. Když se mi líp zostřil zrak, všiml jsem si, že jsem byl jediný mimo. Nebo spíš, jako poslední jsem přišel k sobě. Nikdo nic neříkal. Měli jsme strach. Nejen já, ale i ostatní. Ale nikdo nedal nic najevo. Po chvíli se objevili dva muži v oblecích.
„Tak jste se nám probrali?“ zeptal se posměšně jeden z nich.
„Co chcete?“ zeptal se ten neznámý kluk.
„Co chceme?“ řekl zamyšleně ten kravaťák. „Vaše jména a to celá.“ Zasmál se nakonec.
„Tak hezky jeden po druhém. Ale aby to bylo spravedlivé mně říkají Jiro. A teď ty.“ Řekl druhý kravaťák, který se nám představil jako Jiro a otočil se na Oki.
„Oki Endo.“ Představila se Oki. Bylo vidět, že je rozumná a nechce dělat hrdinku.
„A teď ty.“ Řekl ten druhý, když si zapsal jméno Oki.
„Zentaro Haku.“ Představil se ten kluk, i když v ironickém tónu hlasu.
„Teď ty.“ Podíval se na Kaoru. Počkat a co já? Ptal jsem se sám sebe nahlas.
„Kaoru Agawa.“ Také se představila Kaoru.
„A ty?“ podíval se na Noboyukiho.
„Noboyuki Domoto.“ Taky se představil.
„A poslední si ty.“ Podíval se na Rini. Mně fakt vynechali? Znovu jsem se sám sebe ptal.
„Rini Fujita.“ Taky se představila. Ten Jiro si vše zapsal.
„Hele a mé jméno nechcete?“ zeptal jsem se toho Jira.
„Tebe známe, Minoru.“ Zasmál se ten první muž, který se nám nepředstavil.
„Můžeš děkovat otci, Minoru.“ Otočil se na mě i Jiro. Poté ti dva se smíchem odešli.
„Tati, co si zase provedl?“ zašeptal jsem, aby mě nikdo neslyšel.
„Jak to, že tě znají?“ byl překvapený Zentaro. Podíval jsem se na něho.
„Můj otec je novinář.“ Odpověděl jsem a doufal, že tato odpověď bude stačit.
„To není poprvé?“ zeptala se překvapeně Kaoru. Došlo mi, že mě musela předtím slyšet.
„Je, spíš šlo o život tátovi. Já a mamka jsme byli sice v bezpečí, ale strachy bez sebe, kde se taťka zase toulá. To je poprvé, kdy mě někdo unesl. A mou vinou jste tu všichni. Omlouvám se.“ Vysvětlil jsem všem a zároveň se za ně omluvil.
„Neomlouvej se. Omluvu dluží tvůj otec, ne ty.“ Zastal se mě Noboyuki.
„Díky. Až se odtud dostaneme, tak donutím otce, aby se vám omluvil osobně.“ Řekl jsem všem.
„Dobře, bereme tě za slovo.“ Zasmála se Oki. Všichni jsme se zasmáli.
„Ale na co chtěli naše jména?“ zeptal se Zentaro.
„Vydírání. Chtěli mě, ale tím, že vy jste viděli, co ti maskovaní chtějí udělat, tak chytli i vás a chtějí z vašich rodičů vymámit výkupné.“ Povzdychl jsem si.
„A co, když naši peníze nebudou mít?“ zeptal se vážně Zentaro.
„To nevím. Já je neznám, ale neřešme to teď. Mysleme, jak se dostat z těch řetězů a utéci.“ Přiznal jsem a poradil všem, aby zapojili mozek, stejně jako já.
„Jak na tom jsou vaši rodiče? Zaplatí?“ zeptala se nás všech Kaoru. Došlo mi, v jaké situaci je. Že její maminka je samoživitelka a sotva uživí dvě děti, natož, aby zaplatila výkupné. Chystal jsem se Kaoru nějak uklidnit, když se otevřely dveře a přišel Jiro.
„Ještě sýr prosím.“ Zasmál se a udělal fotku. Došlo mi, aby rodiče viděli důkaz, že jsme opravdu vězněni.
Sensei Gushiken:
Když jsem se vrátil ke studentům a podívat se, jak si vedou se stany, všiml jsem si tří nepostavených stanů. Spočítal jsem studenty a šest mi jich chybělo. Dokonce jsem si vzpomněl na jejich jména.
„Kde jsou?“ zeptal jsem se ostře všech studentů. Všichni se na mě podívali nechápavě.
„Sensei, tady jsou něčí mobily.“ Oznámil jeden student. Šel jsem tam. Byly schované ve křoví. Polkl jsem na sucho. Obával jsem se nejhoršího. Buď utekli, což bylo méně pravděpodobné, než to, že byli uneseni. Protože takhle by mobily nezahodili. To jsem věděl přesně.
„Všichni za mnou!“ zavelel jsem, a když se studenti shromáždili, dovedl jsem je do haly, kde jsem správci řekl, co se stalo a ten se ujal situace a pustil nás dovnitř. Slíbil mi, že na studenty dohlídne mezitím, co já budu volat policii. Modlil jsem se, aby toto byla jenom noční můra a ne realita. Nikdy se mi to nestalo. Měl jsem na ně víc dohlížet. Napomenul jsem se v duchu. Po chvilce, kdy jsem domluvil s policií, slíbili, že dorazí co nejrychleji. Pak jsem se vrátil za správce, který slíbil, že na policii počká před vraty a já byl se svými vyděšenými studenty. I já byl vyděšený, ale musel jsem si zachovat chladnou hlavu.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
