Školní život - 03
Informace:
Z pohledu Minora, jak se těší až bude s Kaoru. Jak oznámí doma, že s ní bude ve stanu. Mamka Minora Kaoru pozve na sobotu, aby i ona ji poznala. Oki dostane nápad, jak si vylepšit ve škole známky.
03 - Týden před školním výletem - Třetí část
Minoru:
Když Kaoru zvedla ruku, že klidně bude s chlapcem ve stanu, tak jsem nechtěl, aby byla s někým, tak jsem rychle taky zvedl ruku. Naštěstí jiný ji nezvedl. Takže jsem měl být s Kaoru ve stanu. Kaoru byla zvláštní dívka. Tichá, nekonfliktní, přátelská, chápavá. A spousta dalších kladných vlastností. Zápornou jsem na ni nemohl najít. Ale to se klidně může změnit. Byl jsem i překvapen, když jsem zjistil, že jsme v podstatě sousedi. Byl jsem rád, že souhlasila, že budeme do školy i ze školy jezdit spolu.
Když se rozhodlo, že budeme spolu ve stanu, tak jsme se o tom spolu nebavili. Hned jsem se omluvil Noboyukimu, že ruším být s ním ve stanu. Noboyuki, jenom nad tím mávl rukou beze slov a jenom se ušklíbl.
Když nám sensei Gushiken zadal z japonštiny domácí úkol, tak jsem moc nadšený nebyl. Japonština mi na základce moc nešla. Z té jediné jsem měl za tři.
Když bylo po škole a já Kaoru doprovodil k ní domů, tak jsem vyrazil k sobě. Byl jsem jedináček. Baráček měl velkou zahradu, kde byla houpací síť, zahrádka se zeleninou a bylinkami a kytkami, ale i bazén.
Od vchodových dveří vedly tři cesty. Jedna nalevo, dvě vpravo. Ta vlevo vedla do kuchyně, která byla obrovská. Byl tam i jídelní stůl, kde se jedlo. Velká linka v barvě šedé. Sporák, trouba a myčka.
Cesta vpravo od vchodových dveří vedla do obývajícího pokoje. Tam byla na zdi pověšená televize, gauč, dvě křesílka a konferenční stolek. Po zemi i parapetu byly kytky, o které se starala mamka.
A poslední dveře vedle obývacího pokoje vedli do taťkovi pracovny. Taťka se živí, jako šéfredaktor, takže většinu času pracuje z domova. Pak tam byly dvě patra.
V prvním patře byly ložnice, tedy ložnice našich a můj pokoj, plus koupelna se záchodem. A v druhém patře byla půda.
Můj pokoj obsahuje postel, psací stůl, kde dělám domácí úkoly, nebo se učím. A taky tam mám autodráhu. Když má taťka čas i já, tak spolu jezdíme závody. I když není to tak často, jako dřív.
Doma jsem šel do kuchyně poté, co jsem si odložil věci do svého pokoje. K mému překvapení byla mamka doma.
„Ahoj mami, co ty tu?“ pozdravil jsem mamku, dal jí pusu na tvář a sedl ke stolu.
„Dneska jsem si na půl dne vzala dovolenou.“ Usmála se na mě mamka.
„Kde je taťka?“ zeptal jsem se na taťku.
„Musel do terénu, večer se vrátí.“ Odpověděla mi mamka. „A co ve škole?“ hned se zeptala na školu.
„Zatím je to OK. Jen už na japonštině jsme dostali domácí úkol.“ Oznámil jsem mamče. O tom, že s Kaoru budu ve stanu jsem ještě pomlčel.
„Tak to udělej co nejdřív.“ Poradila mi mamka.
„Dneska se na to vrhnu. Zítra mi to Kaoru opraví, pokud mi dovolíš, abych jsem mohl jít k ní, a v pátek to odevzdáváme.“ Odpověděl jsem mamče.
„Nevadí. Když se to týká školy, tak mi to nevadí.“ Usmála se mamka a přede mne položila talíř s jídlem. Uvařila Negima Yakitori. Moje oblíbené jídlo.
„Jo, jinak máme stan?“ zeptal jsem se s plnou pusou mamky. Mamka se svým talířem přisedla ke mně.
„Ano, máme. Proč? Myslela jsem si, že ten tvůj kamarád stan bere.“ Byla mamka překvapena.
„No, trošku se to změnilo. Víš, jak jsem mluvil o Kaoru?“ začala jsem opatrně mamče říkat, s kým budu ve stanu.
„Ano?“ vybídla mě mamka dál, abych jsem mluvil.
„Tak ona nemá s kým být. Je lichý počet dívek i kluků. Tak budeme ve stanu spolu. A Kaoru stan nemá.“ Vyklopil jsem to mamče. Mamka chvilku mlčela.
„Nevadí mi to, ale překvapil si mě. Pozvi ji na sobotu. Ráda ji poznám.“ Souhlasila mamka a řekla mi, abych jsem Kaoru pozval na sobotu.
„Dobře, až s ní budu dneska mluvit, nabídnu jí to. Díky mami.“ Poděkoval jsem mamče.
„Není zač. Ale zdá se mi, že ses zamiloval.“ Ušklíbla se na mě mamka.
„Mami, neblbni. Jsme jenom kamarádi.“ Ohradil jsem se, ale tváře mi hořely jako oheň. Takže jsem se musel červenat. Ale i když mamka měla pravdu, tak jsem nechtěl nic uspěchat a hlavně ne o tom mluvit s mamkou. To spíš s taťkou.
„Jak myslíš, ale jsi rudý jak rak.“ Dál mě provokovala mamka.
„To je tím, jak si mě vykolejila.“ Vymlouval jsem se. Mamka se jenom zasmála a pak jsme se najedli v klidu.
Po jídle jsem dal nádobí do myčky a zapnul a šel do svého pokoje, dělat esej na japonštinu. Samo sebou jsem se hned přihlásil na facebook, abych mohl mluvit s Kaoru. Ta naštěstí byla online, tak jsem jí hned napsal.
„Ahoj Kaoru, mám k tobě další prosbu.“ Šel jsem rovnou na věc. Poté jsem si udělal hlavní stránku eseje. V tom mi přišla zpráva. Byla od Kaoru.
„Ahojky, co se děje?“ hned se zeptala na to, co se děje. Jakou prosbu k ní mám.
„Jde o to, že mamka tě chce poznat ještě před výletem. Pozvala tě na sobotu. Přijdeš?“ řekl jsem pravdu, jak to je.
„Přijdu, pokud to chceš ty. Jinak i u mě mamka je ráda, že tě zítra pozná.“ Odpověděla mi. Byl jsem rád, že odpověděla kladně.
„Nejen mamka, ale i já jsem rád, že přijdeš.“ Poslal jsem se smějícím se smajlíkem.
„Dobře, i má mamka souhlasí s tou sobotou. Tak ve tři?“ napsala mi, kdy dorazí.
„Geniální.“ Souhlasil jsem. „Promiň, teď jdu makat na eseji. A díky, že mi to zítra opravíš.“ Omluvil jsem se, že se jí věnovat nebudu a děkoval jí, že mi pomůže.
„Není zač a nenech se rušit. I já dělám na eseji.“ Napsala mi, že i ona uvítá klid. Hned jsem se odpojil z facebooku a vrhl jsem se na esej.
Nejdřív jsem napsal svoji charakteristiku. O tom, jaký jsem, nebo spíš si myslím, že jsem. Mé záliby, co mám a nemám rád. Poté jsem se vrhl na charakteristiku mamky. Tam jsem napsal její jméno, věk, kde pracuje, její charakteristiku, jak ji vidím já a její zájmy a co má a nemá ráda. Pak jsem se vrhl na otce, kde jsem postupoval stejně, jako u mamky. Esej jsem uzavřel tím, že bych bral sourozence, ale že se mi to už bohužel nepoštěstí. A bylo to hotovo. Když jsem si vše uložil do notebooku i na flashku, přišla za mnou mamka.
„Už jsi hotov?“ zeptala se mě. Otočil jsem se na mamku.
„Ano jsem.“ Přikývl jsem s úsměvem.
„Tak pojď jíst. Večeře je na stole.“ Řekla s úsměvem mamka. Flashku jsem si uklidit do batohu do školy a šel jsem dolů, do kuchyně, kde byla večeře. Bylo to, co zbylo od oběda.
Jedli jsme mlčky. Když jsem dojedl a dal nádobí do myčky, kterou jsem zapnul, sedl jsem si zase k mamče.
„Mluvil jsem s Kaoru a přišla mi v sobotu ve tři. Vyhovuje?“ zeptal jsem se mamky, jestli vyhovuje čas návštěvy.
„Ano, to je skvělý čas.“ Usmála se mamka a souhlasila.
„Tak já jdu si zahrát. Dobrou.“ Rozloučil jsem se s mamkou a šel jsem do svého pokoje na notebook, kde jsem měl nějaké hry v notebooku.
Druhý den:
Druhý den ve škole, jsme si různě povídali. Stala se z nás pětice přátel. Měli jsme si co říct. Přišlo mi, že se známe roky a ne teprve nějaký ten den.
„Jak jste pokročili v eseji na japonštinu?“ zeptal se nás Noboyuki.
„Já ji mám hotovou.“ Řekla Kaoru tichým hláskem. Sice mluvila potichu, ale slyšet i rozumět jí bylo.
„Já taky. A tady Kaoru mi to dneska opraví.“ Přikývl jsem, že i já jsem s esejí částečně hotový.
„Já na tom budu dělat dneska. Pravda, vy bydlíte blízko sebe, že?“ ujišťovala se Oki.
„Já to taky mám. Ale asi s chyby.“ Řekla Rini.
„To já jsem na tom částečně. Něco jsem už napsal a něco mi ještě chybí.“ Přikývl Noboyuki.
„Kaoru, jaké známky si měla na základce?“ zeptala se Oki Kaoru.
„Samé, proč?“ nepochopila to Kaoru.
„No, že já i tady Rini a Noboyuki, bychom ti poslali naše eseje, a ty by s to opravila. Vím, že je to narychlo a k nám nemůžeš a my k tobě taky, ale dodatečně by si nám to vysvětlila ve škole.“ Napadlo Oki.
„Tak to by šlo, ale nevím, jestli stihnu vás všechny. Celé odpoledne se tomu budu věnovat tady s Minorem.“ Souhlasila Kaoru, ale neslibovala, že to stihne u všech.
„Nevadí. Já to odevzdám tak, jak to napíšu. Příště se na to vrhnu hned a opravíš a vysvětlíš mi to.“ Odmítl nabídku Noboyuki. Kaoru jenom přikývla.
„A nám to uděláš?“ zeptala se Rini.
„Pokusím se.“ Pousmála se Kaoru, protože sama nevěděla, jak to bude. Už jsem se chtěl Kaoru zastat, ale Oki byla rychlejší.
„Hele, teď na to kašli. Příště to uděláme tak, že si to napíšeme hned a dáme ti čas na to, aby si nám to opravila.“ Řekla Oki a tím dala jasně najevo i Rini, že jí to Kaoru opravovat nebude.
„Ale jednu bych ještě stihla.“ Nevzdala se Kaoru.
„Ne, uděláme to tak, jak říká Oki.“ Usmála se Rini. Pak jsme si různě povídali o přestávkách.
Po škole jsem jel s Kaoru do naší vesnice a rovnou do domu Kaoru. V autobuse i před jejím domem mě varovala, že mamka bude vyzvídat. S tím jsem počítal. A taky ji ujistil, že v sobotu bude vyzvídat i má mamka. Taťka doma neměl být kvůli práci.
U Kaoru jsme šli hned na oběd, který uvařila mamka Kaoru. Při jídle její mamka se mě vyptávala, kam jsem chodil na základní školu, co rodiče, jestli mám sourozence atd…Na vše jsem odpovídal. Po jídle, za které jsem poděkoval jsem pomohl Kaoru udělat nádobí, a pak jsme šli do jejího pokoje.
Kaoru zapnula notebook a já vyndal flashku z batohu a podal jí Kaoru. Ta připravila druhou židli ke stolu a já si sedl vedle ní. Když vše naběhlo, dala flashku do notebooku a otevřela složku, kde jsem měl tu esej vypracovanou. Dala se potichu do čtení. V ruce měla blok a propisku a něco si tam zapisovala. Zajímalo mě co, ale nechal jsem ji pracovat. Tušil jsem, že mi to pak vysvětlí. Po půl hodině, kdy si to přečetla mi ukázala chyby a na to bloku vysvětlila, kde je chyba a jak ji opravit a vyvarovat se jí. Byl jsem jí za to moc vděčný. Začínal jsem tomu rozumět.
Když to bylo opraveno i vysvětleno, vzal jsem si své věci a šel domů. Rozloučil jsem se nejen s Kaoru, ale i její mamkou a šel k sobě.
Doma jsem rodičům řekl, co ve škole a co u Kaoru. Poté jsem šel do svého pokoje, kde jsem si vytiskl svou hotovou esej a dal do desek a desky do batohu. Připravil jsem si věci na pátek, šel do koupelny a pak spát. Těšil jsem se hodně na sobotu, až tu bude se mnou Kaoru.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
