Školní život - 02
Informace:
Toto je z pohledu Oki. Jak probíhal další den. Jak musela odřeknout Kaoru kvůli své kamarádce z dětství. Ale i když se to zdá být vše v klidu, tak tomu teď se říká klid před bouří.
02 - Týden před školním výletem - Druhá část
Oki:
Předešlý den, mě domů doprovodil Noboyuki. Což bylo do města. Noboyuki bydlel o něco dál. Cestou jsme si různě povídali. Mluvili jsme hlavně o Kaoru a Minorovi, jak by se k sobě hodili. Oba jsme se shodli, že by to byl super pár.
„Ale chce to čas. Neznáme dobře, oni se dobře neznají.“ Šel na věc opatrně Noboyuki.
„Jasně, ale přiznej, že by to byl dokonalý pár.“ Souhlasila jsem s ním a připomněla jsem mu znovu, že Kaoru a Minoru by byl dokonalý pár.
„To máš pravdu.“ Souhlasil se mnou Noboyuki. A takhle jsme se bavili celou cestu.
Před mým panelákem jsme se rozloučili se slovy, že se uvidíme zítra. Já si o jeho kontakt neřekla a ani on o mé ne. Takže jsme se neměli jak domluvit, jestli se pro mě staví zítra ráno, nebo ne. Ale musí se přiznat, jak jsme se bavili o Kaoru a Minorovi, tak jsem si ani o ten kontakt zapomněla říct.
Bydlela jsem v sedmém patře. Vstoupila jsem do výtahu a jela do sedmého patra. Byt máme za výtahem. Výtah je moderní doby. Nedávno nám ho udělali. Naštěstí to bylo o prázdninách, kdy jsem byla skoro pryč. Doma jsem byla celkově asi čtrnáct dní.
Odemkla jsem si byt poté, co jsem vystoupila a šla chodbou za výtah, kde byly dva byty, z toho jeden ten náš. Odemkla jsem si a vstoupila dál.
Naproti hlavním dveřím byly dvě velké skříně. Tam jsme měli bundy a kabáty a boty. Po levé straně od hlavní dceří byly dvoje dveře. Jedny vedly na záchod, blíž ke dveřím, a druhé do koupelny, dál od dveří. Poté tam nebyly dveře, ale šlo o místnost zvaná kuchyň.
Byla maličká. Po levé straně byla trouba, linka a lednice. U okna byl malý stůl, kde se podávalo jídlo. Po pravé straně vedli další dveře, které se nezavíraly. Tam byl obývák.
Obývák, byl o něco větší. Skříně, kde byly věci převážně našich. Po levé straně byla pohovka a z obou stran po jednom křesle. A naproti sedačce byla televize, která visela na zdi.
Od chodby po levé straně byla ložnice našich. Byla to menší místnost, proto se tam vešla postel, letiště, noční stolky každý z jedné strany u postele a jedna velká skříň. Větší plochu právě zabírala ta postel. A vedle ložnice byla ještě jedna místnost. A to můj pokoj, mé království.
Hned napravo od dveří byla moje postel a u ní malý noční stolek, kde jsem měla knížku a lampičku. U druhého konce postele byl stůl, kde si dělám domácí úkoly. Jinak se učím v posteli. A po levé straně byly skříňky. V dolních skříňkách jsem měla oblečení a v horních samé knihy.
Když jsem došla domů, nikdo doma nebyl. Hned jsem se šla převléct, zapnula jsem si notebook a šla do kuchyně, si udělat něco k obědu. K mému překvapení, na plotně bylo hotové jídlo. Byl japonský řízek Tonkatsu. Hned jsem si to ohřála as ohřátým jídlem šla k sobě do pokoje.
Začala jsem jíst a k tomu jsem najela na facebook. K mému překvapení jsem tam měla zprávu. Hned jsem si ji rozbalila. Psala mi Rini. Je to moje kamarádka už od školky, ale poslední ročník na základce se naše cesty rozešly. Bavily jsme se a dál bavíme, ale už to není takové, jak to bylo dřív. A celé letní prázdniny jsme se ani neviděly a ani nepsaly. Rini chodí do stejné třídy jako já, ale sama si sedla na druhý konec místnosti, než jsem seděla já. Proto mě ta její zpráva překvapila. Hned jsem si ji přečetla.
„Ahoj Oki, mám k tobě prosbu.“ Stálo ve zprávě. Dala jsem si sousto do pusy a hned jsem jí odpověděla.
„Ahoj, co se děje?“ zeptala jsem se ji a dál baštila jídlo a čekala, co napíše.
„Chtěla bych být s tebou ve stanu.“ Stálo ve zprávě. Zrovna jsem měla sousto v puse, tak mi zaskočilo. Co? Se mnou? Byla jsem překvapena.
„Co se děje?“ znovu jsem se zeptala. Tentokrát jsem jenom čekala, co napíšu. Nechtěla jsem se, se znovu zakuckat.
„Jde o to, že nemám s kým být, protože všechny dívky jsou zabrané. I kluci, až na jednoho. A to nechci být ve stanu s klukem. A ve třídě znám zatím jenom tebe.“ Vysvětlila mi celou situaci. Tak proto se ozvala. Blesklo mi hlavou. Dala jsem si do pusy sousto jídla a odepsala jsem jí.
„Zítra si promluvím se svou parťačkou. A uvidíme, jak to dopadne. V nejhorším, budeš ve stanu sama.“ Napsala jsem, že s ní budu, pokud Kaoru bude souhlasit. Doufala jsem, že mi Kaoru řekne, že chce být se mnou. Poté jsem se najedla a přečetla co mi Rini napsala.
„Dobře. Tak zítra před školou?“ souhlasila s mým návrhem a hned se vetřela do toho, že u toho chce být.
„OK.“ Souhlasila jsem, ale moc se mi to nelíbilo, že u toho chce být. Ale muselo se to vyřešit až zítra, protože na Kaoru jsem si kontakt nevzala. Na nikoho, jak jsem na to zapomněla. Ale byla jsem rozhodnuta si o ty kontakty říct další den ve škole.
Po jídle jsem udělala nádobí a šla jsem si do postele číst, když to ještě šlo. Do postele jsem šla poměrně brzy, protože jsem musela vstávat už v sedm. Což je pro mě nekřesťanská doba.
Druhý den:
Ráno v sedm mě vzbudil budík. Hned jsem zvonění vypnula a posadila se na posteli. Po chvíli jsem šla do koupelny a na záchod. Ještě v pyžamu jsem si udělala snídani a šla na sebe hodit školní uniformu. K snídani jsem si dala cereálie s mlékem. V půl osmé jsem vyrazila do školy.
Když jsem dorazila ke škole, tak tam na mě Rini už čekala. Kaoru jsem nikde neviděla. Rini hned přispěchala ke mně.
„Ahoj Oki, ráda tě vidím. Tak jak to bude?“ byla nedočkavá a vyhrkla na mě, jak to bude s tím, kde kdo s kým bude ve stanu. Měla jsem chuť jí říct, že budu s ní, ať se stará. Ale držela jsem klapačku.
„Ještě jsem o tom s ní nemluvila. Musíme počkat, až dorazí.“ Řekla jsem pravdu.
„Ty na ni nemáš kontakt?“ byla překvapena.
„Ne, zapomněla jsem na to. Z naší třídy mám kontakt jenom na tebe.“ Řekla jsem a měla jsem co dělat, aby mi nepukly nervy, které byly napnuté.
„Aha.“ Jenom přikývla na s rozuměnou. Po chvíli jsem zahlédla, jak přicházela Kaoru s Minorem.
Šla jsem k nim, a aniž bych, jsem je pozdravila, čapla jsem Kaoru za ruku a táhla ji pryč od Minora k Rini.
„Co se děje, Oki?“ zeptala se mě překvapená Kaoru.
„Promiň Kaoru. Toto je Rini, Rini to je Kaoru.“ Představila jsem ty dvě. Obě se na sebe usmály. A já pokračovala. „Je tu menší problém. Tady Rini nemá s kým být ve stanu. Žádná dívka nepřebývá. Jenom jeden hoch, ale Rini s hochem ve stanu být nechce.“ Vysvětlila jsem celou situaci. Chvíli panovalo ticho.
„Jen buďte spolu. Je vidět, že se znáte dýl.“ Usmála se na mě Kaoru. Trošku mě zklamala, ale nemohla jsem jí nic vyčítat. Rini neznala, kdežto já ano.
„Vážně ti to nevadí?“ znovu jsem se zeptala. Kaoru tentokrát jenom pokývala hlavou, že ne. „Díky.“ Poděkovala jsem. V tom zazvonilo. „Rychle pojďme, ať nemáme problém.“ Navrhla jsem a čapla obě dívky a táhla je do školy.
Celou tu dobu mě hlodalo, jak jsem tak nějak vyšoupla Kaoru. Něco jsem jí slíbila a druhý den slib porušila. Ale Kaoru byla veselá a bylo vidět, že jí to nevadí. Sice jsem se s nimi taky bavila, ale přesto mi v hlavě znělo, že jsem udělala chybu.
Když byla čtvrtá hodina, tak jsme měli senseie Gushikena. Tentokrát jsme měli mít japonštinu, ale sensei než započal hodinu si vyndal papír.
„Teď mi řekněte popořadě vaše jména a jméno parťáka, který bude s vámi ve stanu.“ Vysvětlil sensei, co po nás chce. Hned jsem zvedla ruku. „Ano?“ vyzval mě, když si všiml mé ruky.
„Sensei, jedna dívka bude muset být ve stanu s hochem. Je lichý počet dívek i hochů.“ Řekla jsem, co byla pravda. Sensei se zamyslel.
„Dobrá, tak vyřešíme nejdřív toto. Zeptám se vás. Je tu dívka ochotna být s hochem ve stanu a naopak?“ zeptal se a podíval se po celé třídě. I já se podívala. Že Kaoru bude mít ruku nahoře jsem si myslela, ale že z hocha jako jediný Minoru ruku zvedne, jsem nečekala. „Dobře, vaše jména?“ zeptal se na jejich jméno.
„Kaoru Agawa.“ Představila se Kaoru.
„Minoru Baisho.“ Taky se představil Minoru. Pak postupně zapsal všechna jména, která měla dvojici. V této hodině japonštiny jsme si nic nezapisovali. Jenom nám sensei zadal domácí úkol, který měl být do pátku vypracovaný. Šlo o esej naší a rodinné charakteristiky. O přestávkách se k nám vždy Rini připojila a povídali jsme si. I se připojil Noboyuki. Minoru se hned Noboyukimu omluvil, že zrušil, že budou spolu ve stanu. Noboyuki tomu předešel jen mávnutím ruky. Nakonec škola utekla jak voda. Dokonce jsem měla kontakt na všechny. A to díky Rini, která si o ten kontakt řekla. Nikdo neprotestoval, tak jsme si vyměnili přezdívky na facebook.
Tentokrát jsem šla domů sama. Noboyuki šel jiným směrem a Rini bydlí jinde, než bydlím já. Ale mně to nevadilo. Takhle sama chodím už od základky.
Jakmile jsem dorazila domů, tak jsem se najedla a šla pracovat na té eseji. Což mi trvalo celé odpoledne, protože jsem každou chvíli upravovala, či smazala, protože se mi to nelíbilo. Na základce jsem měla samé jedničky. Vypracovat eseje nebyl pro mě problém. Spíš dát to z hlavy na papír, nebo do notebooku. Až večer jsem byla se svou prací spokojená a mohla ji vytisknout a uložit do desek. Pak jsem šla do vany, najíst se a lehnout do postele. Dneska jsem si nečetla, jak jsem byla unavená, hned jsem usnula.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
