Školní život - 01
Informace:
Tato kapitola je z pohledu hl. hrdinky Kaoru Agawi, která popisuje svůj den v nové škole, ale i svůj domov. Hned ve škole potkává přátelé z toho jeden z nich bydlí ve stejné vesnici, jako Kaoru. Ale ani jeden nezná toho druhého.
01 - Týden před školním výletem - První část
Kaoru:
Panoval zářijový den a já jela do školy. Nastupovala jsem na tokijský gympl. Sice bydlím kus cesty za Tokiem, ale já ráda cestuju. Cesta do školy mi trvá celkem hodinu a půl. Hodinka ve vlaku a půl hodinka autobusem. Od zastávky to je pak pět minut cesta pěšky. Jinak jsem obyčejná šprtka, jménem Kaoru Agawa a je mi šestnáct let.
Byl druhý školní den. Předešlý den byl uvítací ceremoniál. Jinak škola byla jako každá jiná. Obrovská s pěti patry. Jen tato gymplánská škola měla barvu zdí na zeleno. Jinak to je moderní typ školy. Vše nové. Ve vestibulu nové skříňky na heslo. Záchody čisté, kde toaletní papír nechybí a co třída, tak nová tabule, nové stoly, žídle atd…
Naše třída se vyskytovala ve třetím patře na konci chodby. Skříňku jsem si vybrala, a hned si tam dala polobotky a na nohy bačkory. Pak jsem vyšla schody do třetího patra. Byly tu výtahy, ale já se rozhodla chodit po schodech.
Došla jsem do třídy, kde pár studentů už bylo. Sedla jsem si do poslední lavice v druhé řadě. Na základní škole byly lavice po dvou, ne jako tady, kde měl každý student svou lavici sám pro sebe. Tento způsob sezení mi vyhovoval. Aspoň nebudu nikým otravována. Pomyslela jsem si. Když se třída naplnila mými novými spolužáky, tak se čekalo na příchod senseie. Podle toho, co na uvítacím ceremoniálu říkali, tak první hodina by měla být ještě třídnická, ale pak tam zaznělo, že se budeme už učit. Tak nevím. Ale nechám se překvapit.
Po chvíli dorazil sensei. Jednalo se o pohledného muže, kolem třiceti let. Krátké černé vlasy, rozčepýřené do všech stran, jakoby dostal elektrickou ránu. Jeho oči byly jasné modré, které zářily. Byl poměrně vysoký, řekla bych kolem sto osmdesáti centimetry. Kila si neodvažuju odhadnout. Na sobě měl černý oblek.
Poté, co nám sensei dovolil si sednout, tak taky zasedl ke stolu. Otevřel třídnici a něco do ní zapsal. Pak se začala věnovat nám.
„Dobrý den studenti. Jmenuji se Shino Gushiken. Jsem nejen váš sensei na japonštinu a dějepis, ale i váš třídní učitel. A než se vrhneme na rozdělení učiva na hodiny, tak mám pro vás dobrou zprávu.“ Promluvil hlubokým hlasem. Ale byl to milí tón hlasu, takže se dalo poznat, že je v dobré náladě. Chvíli panovalo ticho. Sensei Gushiken nás napínal. „Máte týden volno, ale abyste nebyli doma a flákali se, tak pojedeme jako třída pod stany, do jednoho kempu. Omluvenku beru jen od lékaře. A to se týká nejen toho výletu, ale i celkové absence na škole. Musí vám to omluvit lékař. Jiné omluvenky neberu.“ Vysvětlil nám, co se podnikne a jak to je s omluvenkami. Stejné jako na základce. Pomyslela jsem si. Poté nám řekl, že tuto první hodinu si dáme dějepis. Zapisovali jsme si, co vše za tento rok probereme. Každý si něco zapisoval. Nikdo nerušil, což jsem si řekla, že tato třída nemusí být tak špatná.
Poté co skončila hodina jsem se zaposlouchala do rozhovoru svých dvou spolužáků, kteří seděli vedle mě každý z jedné strany.
„Máš dvojici?“ zeptal se ten první, co seděl z levé strany.
„Ne, proč?“ zeptal se ten druhý, co seděl z pravé strany.
„Tak budeme spolu, ne? Stan má.“ Navrhnul ten první.
„To zní dobře.“ Přikývl ten druhý.
„Já jsem Noboyuki Domoto.“ Představil se ten první.
„Já jsem Minoru Baisho.“ Také se představil ten druhý. Tak jsem už znala jejich jména. Jak jsem byla zabraná do jejich rozhovoru, tak jsem nezaregistrovala, že na mě někdo mluví.
„Eh, co?“ bylo jediné, co jsem dokázala říct, když jsem si všimla dívky u mé lavice.
„Ptala jsem se, jestli máš někoho do dvojice pod stan.“ Zopakovala mi otázku ta dívka.
„Ne, nemám.“ Přiznala jsem pravdu a snažila jsem se zamaskovat červeň, která se mi drala do tváří.
„Tak budeme spolu, pokud chceš.“ Usmívala se na mě ta dívka. Pokud si všimla, jak jsem zrudla, tak nedala nic znát.
„Budu ráda. Ale stan nemám.“ Souhlasila jsem s její nabídkou a taky jsem se usmála.
„Ten mám. Jinak jsem Oki Endo.“ Představila se mi ta dívka.
„Těší mě, jsem Kaoru Agawa.“ Taky jsem se představila.
„Taky mě těší. Jinak, kde bydlíš?“ zeptala se mě má nová kamarádka, kde bydlím.
„Kousek za Tokiem, v malé vesnici. Jmenuje se Hachioji.“ Řekla jsem jí název vesnice, kde žiju.
„Není to nějak daleko?“ zeptala se mě.
„Je, hodinka vlakem a půl hodiny autobusem.“ Přikývla jsem, že tato vesnice je o něco dál za Tokiem.
„Promiňte, že jsem vás poslouchal, ale já bydlím ve stejné vesnici.“ Promluvil spolužák, jménem Minoru. I Noboyuki se k nám připojil.
„Vážně?“ byla jsem překvapena, protože jsem ho viděla prvně.
„Ano. Jinak se jmenuju Minoru Baisho.“ Představil se nám Minoru.
„Já jsem Kaoru Agawa.“ Taky jsem se představila.
„Já jsem Oki Endo.“ Ředstavila se Oki.
„A já jsem Noboyuki Domoto.“ Taky se nám představil Noboyuki.
„Tak to Kaoru můžeme jezdit do školy a ze školy spolu, pokud budeš chtít.“ Navrhnul mi Minoru.
„Souhlas.“ Souhlasila jsem s jeho návrhem a usmála jsem se. Poté započala další hodina a my si sedli na svá místa. Ale o každou přestávkou jsme se spolu bavili. Hned druhý den, a já si našla nové přátelé. Byla jsem šťastná.
Poté, co skončila škola a my se přezuli do bot na ven, tak já a Minoru jsme se rozloučili s Oki a Noboyukim. Ti dva měli stejnou cestu jen do města. Já a Minoru jsme šli na autobus.
Cestou jsme si povídali. Hlavně jsme se bavili o našich rodinách. Já neměla skoro co říct. Otce jsem neznala a biologický otec mého bratříčka Takuma taky utekl. Mamka je samoživitelka a vychovává nás dva sama. Ani jeden z našich otců alimenty neplatí. Ale jak to jde, tak mamče pomáhám. To Minoru je z úplné rodiny.
Autobus nebyl tolik narvaný, tak jsme spolu seděli vzadu. Já u okna a Minoru vedle mě. Ani jeden z nás nerozuměl tomu, proč jsme se my dva ještě neviděli a to žijeme ve stejné vesnici, kde by měl každý znát každého. Byla to pro nás záhada.
Po půl hodině jsme vystoupili a pospíchali na vlak. Stihli jsme to naštěstí a nemuseli na nádraží tvrdnout hodinu a čekat na další spoj.
Vlak byl už maličko narvaný, ale dalo se aspoň dobře držet. My dva jsme stále měli co říct. Bylo tolik témat na probrání. A my toho využili. Takže cesta vlakem nám utekla a my už vystupovali.
Minoru mě doprovodil až domů. Už jsem se chystala říct ahoj zítra, když byl rychlejší.
„Dáš mi na sebe kontakt? Myslím facebook a mobilní číslo. Prosím.“ Požádal mě Minoru.
„Jasně, no problémo.“ Usmála jsem se. „Číslo je 859 475 265 a přezdívka KaoRu.“ Nadiktovala jsem Minorovi svou přezdívku na facebooku i své telefonní číslo. Minoru mě prozvonil a já si uložila jeho číslo mobilu.
„Tak zítra, ahoj a jak to bude možné přidám si tě do přátel.“ Rozloučil se, se mnou.
„Ahoj. Zítra v půl šesté?“ zeptala jsem se ho, jestli platí, že pojedeme do školy zase spolu.
„Ano, zítra tady v půl šesté.“ Usmál se Minoru. Poté počkal, dokud jsem nezmizela v domě a on se vydal k sobě domů.
Doma panoval rozruch. Můj půlroční bráška Takuma brečel. Vzula jsem se a tašku hodila do pokoje a šla jsem do kuchyně.
„Ahoj, jsem doma. Co se děje,“ zeptala jsem se mamky poté, co jsem pozdravila.
„Ahoj zlatíčko. Nejspíš nám rostou zoubky.“ Odpověděla mi mamka. Poté, co mě Takuma zahlédl, přestal brečet a natahoval ručičky.
„Nebo se mu stýskalo.“ Zasmála jsem se a Takuma jsem si vzala do náruče. I mamka se zasmála.
„Ďáblík jeden malý.“ Řekla se smíchem mamka. „Budeš obědvat?“ zeptala se mě mamka.
„Jasně, ale nejdřív nakrmím Takuma.“ Řekla jsem, že si jídlo dám později. Hlad jsem měla, ale chtěla jsem nejdřív, aby se najedl Takuma.
Po jídle mamka Takuma uspala a připojila se ke mně. Hned vyzvídala, jak se mi ve škole líbí. Hned jsem jí vše vylíčila. I to, že mám tři kamarády. Na tváři mamky bylo vidět, že je ráda i za mě. Po jídle jsem mamče pomohla s nádobím a šla jsem na notebook a na facebook, kde jsem měla žádost o přátelství od Minora. Jakmile jsem tu žádost přijala, tak mi hned napsal. Psali jsme si až do večera. Přišlo mi, že se známe roky a ne teprve necelý den. Ani jsem neměla čas na čtení knížky, jak jsme si psali. Naštěstí tato kniha nebyla do povinné četby, tak jsem na to tolik nespěchala. Ale brzy jsem to ukončila, protože bych pak další den ráno nevstavala. Ale než půjdu spát, tak vám přiblížím náš domek.
Máme malou zahrádku, kde mamka pěstuje zeleninu a bylinky. Dům celkově není velký. Menší předsíň, kam odkládáme bundy a boty. Jetu větší skříň, kde máme bundy na zimu, podzim, jaro a léto. A nejen bundy, ale i boty. Naproti vchodových dveří jsou zavřené dveře, kde je koupelna se záchodem. Po levé straně od koupelny je velká kuchyň, spojená s jídelnou. Tady s mamkou vaříme a pečeme a pak i s Takumou jíme. Od kuchyně vedou dveře, kde je velká místnost, kde si Takuma se mnou, nebo mamkou hraje. Jeto velká herna. Dřív byla moje, teď je Takumiho. Po pravé straně od koupelny vedou nahoru shody. V patře je můj pokojík za schody. Naproti schodům je mamky ložnice a na pravé straně od schodů je pokoj Takumiho.
Můj pokoj je obrovky. Naproti dveřím je palanda, a mohu si každý večer vybrat, kde chci spát. Jestli nahoře, či dole. Ale většinou spím nahoře. Nalevo od dveří je další postel. Tam jsem si udělala skladiště knih. A napravo od dveří je velký stůl, kde mám notebook a učení. Vedle palandy je obrovská skříň, kde mám oblečení.
Takumiho pokoj je taktéž veliký. Místo palandy tam má postýlku, ve které ještě spí. Jinak jde o zcela stejný pokoj jako mám já. Jen nemá notebook na stole a učivo. Má tam své hračky, které si hodně oblíbil. Ale spíš se nevejdou už do herny.
Mamky ložnice je stejná, jako můj pokoj a pokoj Takumiho. Jen jinak rozložen. Má jednu postel, letiště, kam jsem jako malá chodila spát, když jsem se v noci bála. Teď je tam místo pro Takumiho, až bude větší. A bude umět pořádně chodit. Nebo na mamku zakřičí a ta pro něho přijde. Uvidíme, co si pro nás Takumi vymyslí. A to je náš dům, kde bydlím s mamkou a bráškou Takumim. Na další den ve škole na mě čekalo překvapení.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
