Ti obyčejní - 4. díl
Informace:
4. díl je tady, a já už zase nevím, co sem mám napsat. Asi, užij si hezké čtení Jane Tresty, DaiDush a všichni ostatní, který chcete poznat pravé umění. :D Ne, nejsem egoista.
Ještě jednou přeji hezké čtení, doufám, že bez chyb :)
Sayonara
Nipuni si včas všimla hrozícího nebezpečí a zachytila čepel meče pár palců před obličejem. Splácla ho jako mouchu a zatínala svaly, jak nepřítel do útoku dával všechnu jeho sílu. Díky bohu, že měla ve zvyku chodit se suchýma rukama. Po chvilce to útočník vzdal, vyprostil meč ze sevření a znovu se napřáhl k útoku. Tohle nemůže být Rudá armáda, proběhlo Nipuni hlavou a znovu uhnula před smrtonosným sekem. Neměli pláště ani odznáčky, dokonce meče měli obyčejné a na boj.
„Kdo jste?“ zeptala se tak, aby jí dobře slyšeli.
„Co je ti do toho? Netvař se tak nevinně. Možná sis sundala ten plášť, ale taky tě poslal Richard.“ utrhl se na ni muž se zoufalým obličejem i hlasem.
Takže tohle je nedorozumění, blesklo dívce hlavou. Co bylo ale důležitější, proč si o ní každý myslí, že je z Rudé armády? William se zeptal na tak tupou a očividnou otázku, Jesper sice mlčel, ale byla si jistá, že se mu hlavou vířili ty samé myšlenky, a teď ještě tohle.
„Já nejsem s Rudou armádou! Tohle se mě hluboce dotklo víš!“ řekla naoko uraženě Nipuni.
„NELŽI!“ zařval na ni muž a dívka mu odpověděla stejně uraženým a tichým tónem jako minule.
„Já nelžu.“
Nepřítelovy se do očí vtlačili slzy. Svěsil meč a s ním i hlavu.
„Ty jsi taky šla po Zoro, ne? Po naší milované Zoro.“ řekl a zavzlykal.
Po tvářích mu stékaly pramínky slané vody, a z očí se hrnuli další.
„Co je se Zoro?“ zeptala se překvapeně Nipuni, i když odpověď už znala. Nechtěla ji slyšet.
„Zoro je mrtvá. Ta banda sem vtrhla pár minut před tebou a moji nebohou dcerku mi zabili před očima.“ zašeptal upřímně muž, dívající se do země.
Zoro... je mrtvá? Věděla, jak moc dobří kamarádi byli s Joshem, takže jí bylo líto kluka i dívky. Dívka se chtěla zeptat znovu, ale nutkání přemohla a nastavila kamennou tvář.
„To je mi líto.“ řekla už taky se sklopenou hlavou.
Jako by to byla její kamarádka, truchlila nad její smrtí.
„Já... se moc omlouvám. Asi bych měla jít.“ promluvila do ticha a rozešla se ke dveřím.
„Až Richarda zabijete, přijďte k nám slavit. Budeme vás čekat... naši zachránci.“ řekl ještě Nipuni, když stála na prahu.
Dívku to chvíli zaskočilo. Odkud se to dozvěděl? Blýsklo jí hlavou. Začala lehce kývat hlavou.
„Přijdeme.“ slíbila mu a odešla do uličky.
Od doby, co se potkala s Jesperem běželi v tichu.
„Co že jseš tak zaražená? Potkalas snad smrtku?“ zeptal se zvědavě kluk. Poslední větu myslel jako vtip, ale trefil se přímo do černého.
„Jo. Utekla mi přímo před nosem, i se Zoro.“
Když se dostavil nechápající výraz, hned mu to objasnila. „Jedna holka, za kterou jsem původně šla.“
Jesper udělal chápavý výraz. Tedy alespoň se o to pokusil.
„Když děláš dobráka, alespoň to dělej důkladně a trochu se snaž.“ řekla mu dívka a chabě se na něj po dlouhé době usmála.
Kluk nechápavě rozhodil rukama a nastavil nevinný obličej.
„Ale já jsem dobrák.“ řekl až podezíravě skromným tónem. I kdyby mu dívka věřila, dalšími slovy si to vše pokazil.
„Jsem takový dobrák, až jsem dobrák od kosti.“
Tentokrát byla Nipuni ta, kdo mu věnovala hraný, chápavý výraz.
Když dorazili k bráně, Jesper se zdráhal. Střídavě vrhal nevěřícné pohledy na Nipuni a na hradbu.
„Fakt to musím přelízat? Nejsem si jistej, jestli vám bude mrtvej člen k něčemu dobrej.“
Nipuni mu věnovala trpký výraz.
„Lepší mrtvý člen než člen uvězněný tady v tomhle zapadákově.“ řekla mu pochmurně a Jesper to zkusil znovu.
„Nemůžeme počkat do rána? To nám bránu otevřou.“ řekl zoufale a znovu se podíval na rádoby stavbu. Nipuni se podívala stejným směrem a dělala, že si celé stavení měří.
„Pokud s tebou uvidí mě, tak se vsadím o vlastní hlavu, že ne.“ řekla mu s mírným úsměvem.
Po dlouhém čase přemlouvání se Jesper konečně podvolil. Nipuni lezla jako první a ukazovala, kam má dávat nohy a ruce. Když se začal nebezpečně zaklánět, z pravidla si toho dívka všimla díky tomu, jak se celá hromada nábytku zaklonila s ním. To potom musela rychle slézt dolů a Jespera připlácnout ke stěně, aby nespadl. Občas mu opravila jeho techniku a poradila, jak si udržet lepší rovnováhu.
Cesta dolů byla mnohem rychlejší, protože Jesper v polovině spadl, a protože dívka klukovi znovu ukazovala, kam má jít, vzal ji s sebou na tvrdou zem.
Dívka už stihla nabrat dech, aby mu řekla spoustu jedovatých poznámek, ale jak dopadla, znovu si ho vyrazila. Jesper se jí honem chystal omluvit, ale když uviděl zlostný plamínek v jejích očích, radši zůstal ticho. Když Nipuni znovu nabrala kyslík do plic a její dýchání se ustálilo, zvedla se a oprášila, jako kdyby se nic nestalo. Aby si Jesper zachoval svoji důstojnost, radši už se o tom taky vůbec nezmiňoval.
Z tábora je přivítaly veselé hlasy, a když přišli ke 3 dalším členům, Jespera i Nipuni čekalo objetí. Kluk jim to ale opětoval, svou medvědí náručí, takže všichni sténali bolestí. Všichni si honem sedli do kruhu a započali konverzaci. Josh se tiše vytratil a odvedl Nipuni stranou od ostatních.
„Kde je Zoro?“ zeptal se jí tvrdým a zvýšeným hlasem Josh.
Nipuni čekala, kdy tohle přijde, a teď se nutila do klidu. Nechtěla mu projevit, že jí to nějak trápí.
„Je mrtvá.“ řekla vyrovnaným hlasem dívka a zadívala se mu do očí.
Hned na něm poznala šok, který přešel v hněv.
„Joshi, s tím nemůžeš nic udělat! Já vím, že jsi ji měl rád, a taky za to nemůžeš, ale Rudá armáda byla prostě rychlejší.“
„A kde jsi byla ty? Rudá armáda přijela až po tobě!“ tentokrát to trochu přehnal s hlasem a William se na ně podíval.
Josh ho odbyl mávnutím ruky. Nipuni otevřela pusu, že něco řekne, ale pak ji zase zavřela.
Co mu měla říct? Že běžela na pomoc tam, kde Jesper vše ukončil, než vůbec přiběhla?
Jejich rozhovor přerušil William. Mávl rukou mezi Joshem a Nipuni.
„Také už mě napadlo, co se stalo se Zoro, ale snad se kvůli tomu nebudete hádat, že ne?“
Josh si začal uvědomovat, co vše dívka udělala, a že udělal chybu, takže se omluvně podíval na Nipuni.
„Promiň.“ řekl zahanbeně a sklopil zrak. Dívka nechápavě svraštila čelo. Nebyla ona ta, kdo by se měl omluvit?
Znovu vyrazili, tentokrát v tichu. Josh a Nipuni mlčeli, dívka se navíc zdržovala několik kroků za skupinou. Jesper, William a Lucy si teď povídali spolu, jdoucí v jedné řadě vedle sebe. Celou dobu je doprovázel vítr – občas do nich hučel a občas šel tiše s nimi. Nikdo teď nechce mluvit k dvoum mlčícím postavám. Uznali, že bude nejlepší, když se z toho dostanou sami. Takové tempo udržovali několik dnů.
Po čase William zavolal přestávku. Všichni se svalili na trávu a odlehčili nohám. Nipuni odešla kousek stranou a tam se také opřela o kmen stromu. Teď byla jediná, kdo mlčel. Josh už to dávno nevydržel a přidal se do konverzace.
William se zvedl a šel si sednout vedle ní. Dívka odklonila hlavu druhým směrem, než si sedl kluk a nevěnovala mu pozornost.
„Jak dlouho to ještě hodláš vydržet, přesně? Já myslím, že Josh už se nezlobí.“
S poslední větou se oba otočili ke klukovi, právě vyprávějící nějakou historku. Nipuni se potom otočila pohledem k Williamovi a zadívala se mu upřímným pohledem do očí. Kluk byl jeden z mála, kdo dokázal vydržet dívčin pohled.
„Já nevím. Já prostě nevím.“ řekla a svěsila hlavu.
„A kdo to má vědět? Pokud někdy potkám osud, s radostí se ho zeptám.“ odpověděl ironicky William.
Dívka mu věnovala chabý úsměv.
„Jen mi dej chvíli a já se z toho dostanu.“
Kluk se nad tím zamračil.
„Dostáváš se z toho moc dlouho. Vynecháváš povídání se všemi a s nikým se nebavíš. Prostě jen sedíš bokem a truchlíš nad někým, koho znáš jen z vyprávění.“
Nipuni cukla hlavou a řekla něco jako Tch. William se zvedl.
„Je mi jedno, jak dlouho se takhle ještě budeš chovat, ale povinnosti pro tebe platí. Za pět minut nám začíná probírání témat, u kterých by jsi měla být a je povinné. Budeš tam s námi, ať se děje cokoliv.“ s těmi slovy se otočil a odcházel pryč. Dívka se za ním ještě chvíli dívala. Tch, řekla už podruhé a zamračila se.
Do kruhu se sešli všichni a vrhali zvědavé pohledy na Williama, co budou probírat tentokrát. Nipuni přišla do kruhu jako poslední, jak si bělovlasý kluk všiml, i když jí to bylo proti srsti. Při pohledu na ní posmutněl. Bál se o ni. Bral zodpovědnost za každého ve skupině, jako správný vůdce, ale o ni se strachoval nejvíc. Zatřepal hlavou. Musíš se soustředit, napomenul sám sebe a podíval se po kruhu.
„Tak co budeme probírat tentokrát?“ nevydržel to Jesper, „Už se užírám zvědavostí.“
„To je vidět. Dnes, je téma na vás. Není tu nic závažného, takže každý nápad je vítán.“
V kruhu proběhlo zamumlání.
„Já navrhuji vymyslet nám jméno.“ přihlásil se Josh, a bez jakéhokoli schválení pokračoval. „Chtěl bych se jmenovat třeba Super pětka nebo tak něco.“
„Je tu jeden problém. My chceme stále nabírat členy.“ ohodnotil to Jesper.
„Tak budeme mít čísla navíc. Třeba Super devítka.“ nevzdával se Josh, ale kluk s jedním okem hned opáčil : „A co když tolik nenaberem?“
Dřív než mladší kluk stihl odpovědět, ozval se William.
„Na mě je to moc dětské, ale chápu, že tebe to moc dobře vystihuje.“
Josh se zamračil.
„Proč jste najednou všichni proti mně!?“
Podíval se na Lucy a ta honem odklonila hlavu, aby zakryla úsměv. Vrhl pohled po Nipuni, která mu klidně čelila. Nakonec byl on ten, kdo odvrátil zrak.
„Já navrhuji Krvavé růže.“ to byla Lucy, která už potlačila nutkání se smát.
„To zní moc... žensky.“ znovu kritizoval Jesper.
„Když jsi takový expert, jsem si jist, že vymyslíš něco briliantního.“ promluvil na kritika William.
Ten honem nevinně rozmáchl rukama.
„Myslím, že jsem svůj skvostný nápad telepaticky přeposlal Nipuni a já ho teď náhodou zapomněl.“
Jak doufal, všichni kromě Williama mu skočili na špek. Otočili zrak na dívku a ta se na ně podívala.
„Co zas?“ zeptala se hlasem, který naznačoval, ať neotravují.
Josh se ale nedal odbýt a chtěl vědět ten název.
„Tak, jaký je ten název?“ zeptal se zvědavě a nevědomky se pořád nakláněl k Nipuni. Dívka na ně nechápavě pohlédla. Asi měla dávat pozor, blesklo jí hlavou.
„Tak třeba... Ti obyčejní.“ řekla a doufala, že jí konečně dají pokoj.
Joshovi se na obličeji rozzářil úsměv.
„To opravdu je briliantní.“ řekl a Lucy hned přisvědčila.
„Je to dokonalé, přesně jako já.“ zavtípkoval Jesper a dal tak najevo, že souhlasí.
„Jestli tedy všichni souhlasí,“ vyžádal si ticho William, „od teď se jmenujeme Ti obyčejní.“
Všichni kromě Nipuni zajásali, že mají nové jméno. Chvíli se ještě probíraly noční hlídky a pak se šlo ulehnout.
Josh si šel sednout blíž ke stromům, ať má dobrý výhled na celou louku. Aniž by to věděl, protože klimbal, modrovlasá dívka se tiše vyplížila z tábora a procházela se po menší louce sem a tam. Na Joshe výhled neměla, ale to jí v ničem nebránilo. Měsíc jí občas zasvítil do tváře, a zvýraznil dívčin půvab, který v šeru zanikl. Poslouchala jakýkoli zvuk... dokonce i to tlumené zamumlání a cizí hlas. Překvapeně se podívala směrem k Joshovi. Nic neviděla, protože byl kluk schovaný za stromy. Honem se rozběhla k místu, kde se nacházel Josh. Tedy alespoň doufala, že se tam ještě stále nachází.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
