Ti obyčejní - 3. díl
Informace:
Já už fakt nevím, co sem mám psát. Stejně to asi nikdo nečte. Bla, bla, bla, bla a bla. Tohle byl podrobný popis této povídky, tak doufám, že si ji užijete.
Sayonara
Zítra ráno se vydali na cestu. Josh měl dobrou náladu kvůli jeho novému postavení, i když si ho už teď nepamatuje. Skupinka se rozdělila do dvojic, které si spolu povídali. William a Nipuni byli už teď neodloučitelní přátelé, takže byli spolu a Josh s Lucy byli druhá dvojice, protože dívka ke stejně starému klukovy chovala velkou úctu. Normálně by Josh otravoval všechny, ale teď si dával dobrý pozor, aby ještě stále vypadal uraženě.
Po třech dnech narazili na menší město, ale William, který teď po dohodě s Joshem vlastnil poznámky upozornil, že tady není nikdo koho by hledaly. Mladší kluk tiše zaklel. Doufal, že to William přehlédne a on dostane zpět svůj papír se jmény.
Zítřejší den už byl úspěšnější, protože uviděli správné město. Všem se vrátila dobrá nálada, která ovšem všechny přešla, když začali rozpoznávat vysoké opevnění ze dřeva.
Přišli ještě blíž tak, aby na ně strážný na velké, dřevěné věži na pravé straně brány mohl vidět. A taky aby oni mohli vidět na něj. Strážný si jich nějakou chvíli nevšímal, až na něj William musel zavolat.
„Omlouvám se, že vyrušuju, ale nepředpokládám, že se nám ta brána otevře sama.“
Nipuni mu věnovala trpký pohled. Ona sama nebyla zastánce zdvořilosti, ale když něco chceš, je lepší chovat se s úctou.
Strážný na věži po něm vrhl nepříjemný pohled.
„Kdo jste a co chcete.“ zeptal se s opovržlivě. Když vycítil další otázku, honem ještě dodal. „Pokud mi to neřeknete, nepustím vás dovnitř.“
William chtěl něco říct, ale Nipuni ho silně kopla do holeně, takže z otevřených úst vyšlo jenom bolestné zaúpění.
„Mluv s úctou.“ zašeptala mu tiše a William na ni vrhl zlostný a bolestný pohled zároveň. Noha se mu předtím samozřejmě podlomila, takže se znovu narovnal a oddychl. „Mohu se zeptat, proč nás nemůžete pustit dovnitř?“
Strážný po něm vrhl další pohled a Nipuni beznadějně zakroutila hlavou. Ten se nepoučí.
„Proč bych ti to měl říkat? Mám vyšší postavení než ty. Nebo spíš, než vy všichni dohromady.“ řekl a zasmál se vlastnímu vtipu.
William si ho změřil pohledem. Zastavil se u jeho tloušťky.
„Rozhodně máš alespoň objem 3 krát větší, než mi všichni dohromady.“ poznamenal tak, aby ho strážný neslyšel.
„A bojová duše z něj taky moc nesrší.“ přidala se Nipuni stejně tichým hlasem.
Josh svraštil čelo. „Todle je mi ukradený. Mě spíš zajímá, kdo postavil tu barabiznu.“ řekl a přejel pohledem celou hradbu.
Byla celá divně nakloněná do strany, propadlá a v několika částech bylo vidět, že byla spoustukrát opravovaná. Jedna část byl dokonce pouze nábytek naskládaný na sebe, končící 15 stop pod koncem hradby. Celé to jevilo takový špatný pocit, že to na tebe každou chvíli spadne. Možná že by to tak i mohlo být, pomyslela si Nipuni, když si vzpomněla jak starý Tob otevřel dveře svého domu. Nad tou příhodou se znovu usmála. Ať už má Joshův otec rád tu budovu jakkoli, když jde o jeho oblíbený styl otvírání, klidně by zbořil celý svět.
William se znovu napřímil a promluvil. Dobře volil slova a přemáhal svůj pud odpovědět ironicky nebo sarkasticky. „Dobrá, tak já se zeptám jinak. Jestli vám řeknu, co tu chceme a naše jména, pustíte nás dovnitř?“
Strážný se chvíli rozmýšlel a pak začal vrtět hlavou.
„Dost možná ne.“ řekl a dělal, že už jim dál nevěnuje pozornost.
Ve Williamovi kypěl hněv, i když ho přemáhal. Všichni na něm spočinuli pohledem, jakožto velitel od něj čekali instrukce. Do teď to brali jenom jako název, teď byl však zapotřebí jasný rozkaz. William se svými oči zaklesl do těch Nipuniích. Dívka měla dobré myšlení, a tak nějak ji začal považovat jako svého rádce. I když zůstala ticho, starší kluk dospěl k závěru. Naposledy si probral všechny informace které zazněly poprvé, když si dohromady povídaly.
„Utáboříme se nedaleko tohohle města. Dnes večer se tam Nipuni pokusí nepozorovaně dostat a najít Zoro.“ poslední slova dodal potichu, aby ho strážný neslyšel. I když pochyboval, že by s tím dokázal něco udělat. Znovu pohledem spočinul na Nipuni. Uvědomoval si, že ačkoli je on velitel, dívka to má ještě těžší. Ve všem mu radí a pomáhá, podporuje jeho názory a teď jí dal za úkol přinést k nim nového člena přes ty hradby. Nipuni kývla, že rozumí, a pak šla s ostatními hledat nějaké pěkné místo na táboření.
Večer, těsně před tím, než začalo běžné povídání s ostatními si William pohledem našel Nipuni a šel si sednout vedle ní. Byla opřená o strom, trochu dál od ostatních, jak měla ve zvyku. Vypadala, že rekreuje, což ale starší kluk přehlédl a bez starostí ji vyrušil z odpočívání. Dívka na něj překvapeně pohlédla a zeptala se, co se děje. Vůbec nevypadala, že by byla nervózní, za což si zasloužila obdiv.
„Jsi si jistá, že to zvládneš?“ zeptal se William. Od toho, co rozdal rozkaz najít místo na táboření spolu nepromluvili ani slovo. Nipuni na něj uraženě pohlédla.
„Srší z tebe důvěra, věrný příteli. A ano, jsem si jistá, že to zvládnu.“ řekla to s kamennou tváří, ale William poznal, že těm slovům opravdu věří.
„Nezapomněla jsi na něco? Máš něco, co ti pomůže, když budeš mít prostě smůlu?“ Nipuni na něj pohlédla vyrovnaným pohledem.
„Já nevěřím ve štěstí a ve smůlu. Tohle povolání dělám už dlouho a vím, jaké je to nebezpečí. Je to stejné riziko, jako kdyby nás teď našla Rudá armáda. Ale vždy, to má svůj důvod. Naoko přihlouplé chyby, které se ale lehce přehlédnou mě mohou zabít. Ale ještě stále žiju, protože já ty chyby nedělám.“ poslední věta by mohla znít dost povýšeně, William ale poznal, že to není myšleno nějak zle.
Byla to jen čistá pravda. Sklopil zrak a pokýval hlavou. „Máš pravdu.“ řekl a chystal se odejít.
Nipuni ho včas chytla za rameno a povzbudivě se usmála. „Než zemřu, tak napráskám Rudé armádě i vás ostatní, ať se znovu potkáme v posmrtném životě.“
„Tak to jsem rád.“ ušklíbl se a odešel. Dívka za ním ještě chvíli hleděla. Je čas jít, pomyslela si a zvedla se ze suché trávy pod sebou. Tiše se vyplížila, s hlasy svých přátel za zády. Nechtěla je zklamat. Za tu dobu jí všichni přirostli k srdci. Nevěděla, že to tak má každý ve skupině.
Nipuni si celou hradbu dobře prohlédla. Na chvíli zvažovala, kudy poleze nahoru, a pak se rozhodla. Jasná volba byla hromada nábytku končící kousek pod hradbou. Strážní věže sice byly blízko, ale Nipuni pochybovala, že se budou muži obtěžovat s rozhlížením v této pozdní době.
Pravou rukou se chytla staré skříně a levou židle. Na chvíli se dostala do vzduchu a držela se jen za ruce, pak hbitě našlápla oběma nohama na pevně zaklesnutý nábytek a držela se jako pavouk. Rychle postupovala nahoru, stále stejným způsobem. Po pár vteřinách se vždy zaposlouchala, jestli z věže uslyší hlasitý smích spojený s křikem. Když se tak stalo, zase pokračovala v lezení.
Chytla se posledního kusu nábytku a přitáhla se na hradbu. Chvíli nejistě stála, aby chytla balanc, a pak se znovu zaposlouchala.
„Hej ty, co chceš!?“ zařval strážný a Nipuni se z šoku znovu začala nebezpečně naklánět a nepřirozeně houpat. Oni si jí všimli?
„Co je ti do toho starče. Použij ty svoje líný oči a podívej se na tohle.“ řekl muž, o pár kroků blíž k bráně než ostatní jezdci, a s posledním slovem vytáhl malý odznáček. Dívka červenou koroptvi okamžitě poznala. Sice se jí ulevilo, že si jí nevšimli, ale stejně se obezřetně rozhlédla kolem sebe.
„Omlouvám se, mocný pane, já Vás nepoznal.“ řekl muž na věži a kvůli málo prostoru se nemotorně uklonil.
„A tu bránu otevře kdo!“ zařval na něj voják z Rudé armády, jak už Nipuni poznala. Když si strážný uvědomil svou chybu, honem se zvedl a začal pákou namotávat lano, připevněné k pravému křídlu brány. Když si toho druhá věž všimla, začala napodobovat pravou stranu a také i levé křídlo se se skřípavým tónem otevíralo.
Jezdci ani nečekaly, než se brána pořádně otevře, a vjeli dovnitř hned jak se objevila dost velká díra. Zvláštní, pomyslela si Nipuni, Rudá armáda měla ve zvyku se moc nafukovat, ale teď měli očividně na spěch. Možná jim Richard pohrozil, že už nebudou mít jejich krásné pláště, napadlo dívku a do tváře se jí vloudil úsměv. Kdyby nějaký voják ztratil své postavení, jakožto člen Rudé armády, nadosmrti by se mu posmívaly i obyčejné děti z vesnice. Zatřepala hlavou. Ztrácí tu moc času, pomyslela si a spustila se do města.
Tiše běžela středem ulice, za domem, který jí večer popsal Josh. Lucy opravdu měla pravdu, když říkala, že stejně starý kluk umí dobře volit slova, blesklo Nipuni hlavou. Josh jí v mžiku řekl všechny podstatné informace, srozumitelným a zapamatovatelným způsobem. Nikdy předtím si této vlastnosti u kluka nevšimla. To bylo asi tím, že ho nikdy neposlouchala, pomyslela si dívka a znovu se začala věnovat běhu. Když se blížila, uslyšela hlasy. Vystrašené výkřiky prosící o pomoc nebo slitování. Nipuni zrychlila, aby se ke středu všeho dění dostala rychleji. Nevědomky přešla z klusu do plného běhu, a běžela jako o život.
Když se dívka přiblížila k domu, tiše si dřepla a vplížila se pod okno. Vykoukla z úkrytu a podívala se přes umazané sklo do domku. Předtím předpokládala, že Rudá armáda má navrch, ale tohle její úvahy dočista zruinovalo. Teď se prostě musela zasmát. V domě bylo asi tucet dobytých vojáků Rudé armády, a jeden kluk, asi o dva roky starší než Nipuni. Všude po těle měli modřiny, jejich červené pláště leželi na jedné velké hromadě a všech tucet odznáčků měl kluk připnuté na jeho kazajce. I přes tenhle boj se na všechny muže zubil od ucha k uchu, jako by se nechumelilo.
„A já doufal, že jste přišli na čaj a prohodit pár slov. A teď dělejte ven, ať už vás nemám na očích. I já musím spát.“ řekl a když se všichni poslušně zvedli a v řadě začali odcházet, kluk za nimi honem ještě zavolal ztlumeným hlasem : „A příště se pokuste alespoň umět s těmi meči co tak hrdě nosíte.“
Nad tím se Nipuni zamračila. Každý člen Rudé armády, s kterým se potkala, měl meč obkládaný drahými kameny a zlatem. Díky tomu nebyl vůbec vyvážený, a vojáci ho nosili spíše na okrasu. Kdyby na svou stranu dostali tohohle kluka, dost možná by jim to stačilo na svrhnutí krále.
Nepozorovaně vklouzla do malého domku, a chytla kluka za rameno. Když se k ní vyděšeně otočil, rychle si ho prohlédla. Měl zrzavé vlasy a červené oči. Bílou košili a hnědou kazajku, hnědé kalhoty. Za opasek mu visela pochva s mečem a saxonský nůž. Na zádech měl připevněné další dva meče, trochu kratší než jsou normální zbraně stejného druhu. Přes pravé oko měl černou pásku a přes levou ruku měl provázek.
„Taky si přišla na pozdní čajový dýchánek?“ zeptal se ironicky. Nipuni čekala útok z jeho strany, žádného se ale nedočkala. Zůstal stát jako skála a čekal na její odpověď.
„Ne tak docela.“ řekla a pohlédla mu do očí. Znovu tu samou chybu neudělala, a tentokrát počkala, jestli uhne nebo neuhne pohledem. Nic neudělal, tak oba čelili pohledu toho druhého. Uhnout znamenalo projevit slabost, což oba dobře věděli a oba se toho nechtěli dopustit.
„Ty nemáš rád Rudou armádu a já nemám ráda Rudou armádu. Stejně tak i mí přátelé, které poznáš pokud se k nám přidáš.“
Kluk na ni podezíravě pohlédl. „Jsi si jistá, že mě nechceš pouze oblafnout a nahlásit Richardovi?“
Nipuni zašmátrala v paměti a pak odpověděla. „Pokud jsem to nezapomněla, tak ne nejsem.“
Viděla mu v očích, tedy v oku, že se mu ulevilo. Podezíravost tam ale stále zůstávala.
„Tak jo. Jestli mě zradíš a jseš člen Rudé armády, nebude o moc těžší tě zamáčknout jako tady tvé kolegy do země.“ řekl kluk a dívka se na chvíli zamyslela. Zvolna začala kývat hlavou.
„Jen si to zkus.“ řekla vesele a podali si ruce.
„Já jsem Jesper Takahame.“
„Nipuni Kazakami.“
Oba se představili, s úsměvem na tváři. Už teď si připadali si sympatičtí.
Dívka znovu běžela po hlavní ulici, zpátky k původnímu domu. V hlavě si opakovala orientační body Jesperova domu, ale neúspěšně. Prostě bude muset celou vesnici proběhnout znova, aby dům našla. Dala mu čas zabalit si, a za tu dobu se sama vydala hledat... jak že se to jmenovala? Jméno už očividně zapomněla.
Tichá, hlavní ulice skončila a ona zahnula do další, stejně klidné, postranní uličky. Chtělo se jí zajásat, když uviděla dům, který jí Josh popisoval. Malá chatka chudého vzhledu, bez oken a s propadlou střechou. Odtud hlasy nevycházeli, jenom šero.
Jelikož tu nejsou žádná okna, Nipuni prostě bude muset doufat, že všichni spí.
Tiše otevřela dveře a stejně opatrně vstoupila do tmavé místnosti.
„Tak tady není vidět už vůbec nic.“ zamumlala si pro sebe dívka.
Alespoň přes okna, která tu nebyla, by mohlo proniknout trochu měsíčního svitu a ona by něco viděla. Středem se vydala na druhý konec, doufala, že nábytek je pouze po stranách. Pak se zastavila a poslouchala. Něčí dech, skoro nepatrný, ale byl tam. Pronásledovatelé jako by vycítili, že jsou odhaleni se všichni rozběhli po Nipuni. Otočila se a šmátrala pohledem, nic ale neviděla. Měli výhodu – jejich oči si už přivykly tmě, takže dokázali rozeznat alespoň obrys. Dívka slepě vytáhla saxonský nůž a zvedla ho do úrovně obličeje. Uslyšela prásknutí ocele o ocel a nepřítelovo chvilkové zaváhání. Honem vyrazila vpřed a malou zbraň mu vrazila těsně vedle srdce. I ve tmě měla skoro přesný zásah, a pokud nezemře kvůli poškození důležitého orgánu, prostě vykrvácí. Další dunivé kroky na podlaze se rozběhly proti ní. Začala ustupovat dozadu, kde jí čekalo nemilé překvapení. O něco zakopla. Až teď si její oči přivykli tmě a ona dokázala rozeznat čepel meče. Ostrého meče, který zasvištěl vzduchem, přímo na ní.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
