Hadrová panenka
Informace:
Tak jsem si říkala, že obnovím nějaké to téma horor. Tohle je trochu jiný než by jste si představili, ale stejně doufám, že se bude líbit. Takže, hezkou a dobrou noc, jestli tohle čtete večer. Muahahahaha.
Po celém domě se znovu rozkřikla matka. Honem jsem si zacpala uši, abych její ohlušující hlas neslyšela. Nový rok už skoro začal a rodiče se jako každý rok znovu pohádaly. Někde z okolních domků znovu vylétli rachejtle doprovázené hlučným zvukem. Ssss BUM! S úžasem jsem sledovala ohňostroj zavřená ve svém pokoji. Rodiče rachejtle nikdy nekupovali, peníze utráceli za alkohol a spousty mastných výrobků, jako jsou brambůrky nebo fast food.
„Alice! Pojď sem a vynes koš!“ zařvala na mě matka a já i z mého pokoje v horním patře uslyšela, jak kopla do koše s odpadky. Odkutálel se a pak jsem ho už neslyšela. Asi se zastavil. V pokoji jsem měla zhasnuto tak, abych dobře viděla ohňostroj a teď jsem slepě šmátrala v šeru po vypínači. Jakmile jsem ho rukou nahmátla, zdola se znovu ozval matčin hlas.
„Jak se opovážíš mě ignorovat!“
Její dunivé kroky se na schodech ozývali celým domem. Dveře se prudce rozrazili a do dveří vstoupila ta známá postava. Žena ve dveřích měla nadváhu, nejspíše z věčného přežírání nezdravými věcmi, brýle a hnědé vlasy schycené do culíku. Když jsem se podívala do jejich očí, spatřila jsem opovržlivost a naštvanost. Její ruka prosvištěla vzduchem a prudce mě praštila do obličeje. Instinktivně jsem se chytla za bolavou pusu a zaklopýtala pár kroků dozadu. Tam stál jako naschvál můj školní batoh a já se zřítila na holou zem. Vyrazila jsem si dech a marně se pokusila o nádech. Přerývaně jsem nabírala vzduch do plic a dívala se na hrůzostrašnou postavu tyčící se přede mnou.
„Ma-mi...“zaskuhrala jsem, ale kvůli rychle otékající tváři a přerývanému dýchání to znělo jenom jako nějaké pazvuky. „Ty vyneseš ten koš. Teď hned!“ rozkřikla se na mě. Věděla jsem, že můj pokus o mluvení by skončil stejně jako ten předchozí, takže jsem pouze pokývala hlavou. Matka se obrátila na svém podpatku a zabouchla za sebou dveře. Dobytá jsem se zvedla a dobelhala se ke schodům. Když jsem padala, něco jsem si udělala s nohou. Honem jsem se chytla zábradlí, abych nepřepadla a nezřítila se po schodech do prvního patra.
Pomalu jsem posbírala odpadky které se vysypaly, když koš spadl. Postupně jsem jsem je naházela do koše a ten jsem šla vyhodit. Prudce jsem vydechla když mi došlo, že sněží. V tom rozruchu mi nedošlo, že je venku tak zima, takže jsem byla bez bundy nebo mikiny. Honem jsem to přešla k popelnicím a odpadek vyhodila. Stejně rychle jsem potom přešla zpátky do domu.
Když jsem přišla, bylo zhasnuto. Byla jsem si skoro úplně jistá, že jsem nezhasínala. Pak jsem pokrčila rameny, moc dobře jsem věděla, jak moc jsou rodiče hákliví na “šetření energie a peněz“. Dokázala jsem si představit, jak ty peníze utrácí za další brambůrky a alkohol. Vešla jsem do kuchyně – nikdo tam nebyl. Trouba pořád hučela, nejspíš mamka ještě stále něco pekla. Z koupelny byla slyšet tekoucí voda, to byl nejspíš táta.
„Mamí! Tatí!“ když se nic neozvalo, vzdychla jsem. A že já ignoruji. Rychle jsem proběhla celý barák, ale nikde ani dušička.
Znovu jsem skončila vedle trouby. Až teď jsem uslyšela jemné huhlání. Prudce jsem se rozhlédla, nikdo tam nebyl. Znovu to divné zamumlání. Tentokrát hlasitější, jako by volalo o pomoc. Šlo od noh. Najednou jsem si dala dvě a dvě dohromady. Prudce jsem si dřepla, abych uviděla do trouby. Čekala jsem to nejhorší, nic divného jsem ale neviděla. Kus masa se pekl v troubě. Vstala jsem a doběhla ke dveřím. Tátův topící se hlas jsem okamžitě poznala. Blýskla jsem očima po zámku. Červená, takže zamčeno. Opřela jsem se do dveří vší silou a zatáhla za kliku.V koupelně se nic nedělo. Voda nikde nebyla a vše bylo vypucované do blýskava. Zámek na dveřích byl bílý. Odemčeno.
„Co tu děláš?“ zeptal se nějaký hlas za mnou a já se na něj prudce otočila.
„K-kdo jsi?“ řekla jsem postavě a ustoupila o pár kroků. Její tělo bylo celé sešité z kusů hadru. Úplně jako... hadrová panenka.
„Jak to myslíš?“ zeptala se nechápavě žena. „Já jsem přece, tvoje -----.“
A v tu chvíli se mi zamlžili oči slzami. Přála jsem si, aby byli moji rodiče zpátky. Ať mě bijí a křičí na mě nadávky, ale hlavně ať tohle šílenství skončí. Podívala jsem se na své ruce. I přes slzy jsem dokázala rozeznat stehy po celé délce dlaně. Zavrtěla jsem hlavou. Proč? Proč já mám tak mizerný život?
„Pojď se najíst, zlato.“ řekla hadrová panenka a odešla do kuchyně. Odevzdaně jsem šla za ní.
Z masa se ještě kouřilo. Mělo to divný tvar, který jsem ale nedokázala přirovnat. Žena mi kousek uřízla a dala na talíř.
„Dobrou chuť.“ řekla a začla se věnovat jídlu.
„Dobrou chuť.“ odpověděla jsem tiše. Jenom jsem se v tom rýpala. Už jsem hodlala začít jíst, když v tom jsem tam našla něco kovového. Vytáhla jsem to z jídla a prozkoumala.
Po tvářích mi začaly stékat slzy. Byl to snubní prsten mojí matky. A to co měla na talíři byla její ruka. Oni ji upekly.
Celé se to opakovalo. Vždy jsem se musela dívat, jak zabíjejí moje rodiče, pokaždé v horší verzy.
Znovu, znovu a znovu. Už chci skončit, chci spát. Chci utéct do posmrtného života, ale nejde to. Ve snech potkávám pořád ten stejný moment. Nikdy nekončící...
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
