Ti obyčejní - 1. díl
Informace:
Tak je tu další díl. Omlouvám se DaiDush, jsem si vědoma toho, že už zase přeskakuji k jiným postavám, ale tyhle postavy už budou stálé, pokud je má fantasie záhadným způsobem nezakope do země :). Mimochodem, já bych asi vážně neměla psát v počítači. Tenhle příběh píšu už po druhé, protože jsem si ho poprvé zapomněla uložit a pak jsem ho celý smazala. Bravo. Každopádně přeji hezké čtení, jako obvykle omluvte mé gramatické schopnosti.
Toskano je hlavní město všeho dění. Tedy alespoň by mělo být. V posledních letech bylo Toskano hlavní město, ovšem jak vláda upadala a král zemřel, chopil se vlády jeho nejvlivnější rádce Richard. Jak všichni rádi říkaly : Rádce zrádce. Přejmenoval na hlavní město Darenu – nejstřeženější město v celé zemi kam se pak sám přestěhoval. Mimo jiné i odřízl Toskano od okolního světa velkou kamennou zdí, všem odpůrcům vyhrožoval smrtí a každému sliboval blaho a mír. Co ale prostý lid děsilo nejvíce, byla Rudá armáda. Spolek stoupenců nynějšího krále, kteří všude šířili hrůzu a dělali si co chtěli.
Richard je opravdu vlivná osobnost, pomyslela si Nipuni. Ne každému, nebo spíše jenom hrstce lidí by se povedlo ukořistit místo krále. Nipuni znovu kopla do malého kamínku. Odkutálel se o kousek dál a splynul se stejně šedou cestou. Dívka chvilku šmejdila očima po okolí a pak ho našla. Ležel vedle trsu trávy s dalšími dvěma šutříky. Šouravými kroky došla k oblázku a znovu do něj kopla. Odrazil se od boty a dolétl na pravý kraj cesty. Nipuni na něj letmo pohlédla. Chvilku přemýšlela nad tím, že tam kamínek prostě nechá a najde další. Vlastně jí to bylo celkem jedno. Na cestě je spoustu kamenů, se kterými by si mohla kopat. Zároveň jí ale nedělalo problém k oblázku dojít a odkopnout ho na správnou stranu. Pak si vyjevila, jak jí jednou zastavil voják z Rudé armády. Tyčil se na koni a díval se na Nipuni pro hodně lidí hrůzostrašným pohledem. I kdyby měl u Nipuni nějakou úctu, svými dalšími slovy ji všechnu ztratil. Prvně jí začal vykládat kdo je, a že by si měla kleknout na kolena a poklonit se mu, a potom jí začal napomínat kolik přestupků právě udělala. Nepochybovala o tom, že si to vše právě vymyslel, takže k němu nejevila žádnou pozornost.
,,...nesmíš chodit vpravo když jdeš dopředu ty podřadná kryso...“ řekl voják a varovně ukázal na pravou stranu stezky.
Nipuni chtěla podotknout, že každý jde dopředu, akorát v jiném směru, ale moudře mlčela.
Snad jenom kvůli tomu se rozešla na pravou stranu silnice pro kamínek. Ohnula se pro něj a koutky úst se jí pohnuly nahoru. Když se prsty dotkla kamínku, uslyšela slabé hlasy a dunění nohou. Zvedla hlavu a v dálce hledala důvod rozruchu. Jak se zvuky přiblížily, Nipuni začala rozeznávat pět postav běžící jako o závod jejím směrem. Přesněji řečeno, jeden z nich běžel jako o závod. Za ním klopýtali čtyři lidi z Rudé armády, jejich červené pláště se jim pletli pod nohy a po záhadném běžci pokřikovali nadávky přerušované hlubokými nádechy.
,,Jak nemají koně jsou náhle v nesnázích.“ zamumlala si pro sebe Nipuni, když všechno pobaveně sledovala.
Neuniklo jí, jak běžec jednoduše zvětšuje náskok.
,,Hej, ty, ve jménu mocného krále ho okamžitě zastav!“ křičel na ní voják v čele.
Zrovna teď nebyl moc ve stavu, aby rozdával rozkazy ostatním, pomyslela si Nipuni. Všem by teď připadal akorát pro smích.
,,Kdy okamžitě?“
,,Teď okamžitě!“ zařval na ni voják s docházející trpělivostí. Snažil se znít povýšeně, ale hlas mu zlostí přeskočil takže vypískl.
,,Myslíte teď když jste to řekl nebo teď? Protože jestli to chcete v minulosti tak bych se musela prvně naučit cestování v čase.“ řekla Nipuni, když se snažila potlačit úsměv.
Když kolem ní kluk proběhl, děkovačně na ní pohlédl a běžel dál. Viditelně to vojákům nandal a takových lidí moc není, takže mu s radostí pomůže. Potom ho musí najít a prohodit s ním pár slov, umínila si dívka v hlavě. Nipuni mu věnovala úsměv a pak se začala soustředit na muže. Vojákovi už došlo, že dívka není na jeho straně, tak se jí rozhodl praštit. Neúspěšně. Nipuni lehce uhnula do strany, levou rukou ho chytla za vyslanou pěst a pravou ho vší silou praštila do břicha. Ten se skácel k zemi pod nohy svému spolubojovníkovy. Voják zaklopýtal pár kroků dopředu kde na něj čekala pěst do obličeje. Další dva vojáci kteří teď běželi k Nipuni nejistě stáli na místě a střídavě se dívali na sebe a na dívku. Rozum vzal za své a muži nechali své kamarády nehybně ležet za sebou. Nipuni se usmála sama pro sebe. Rudá armáda se skládala ze samých tupců, ale když jde o život, každý se zachová stejně. Jak byla práce tady hotová, vyběhla za běžcem. Tedy alespoň doufala že za ním běží. Nemohl být daleko, pomyslela si Nipuni. Předpokládala, že se kluk zastaví a odpočine si. Zamračila se. Uvědomila si, že už tu není kamínek. Asi ho někdo odkopl stranou. V duchu pokrčila rameny. Má lepší věci na práci. Rozběhla se po klikaté cestě, co si pamatovala, čekal jí dlouhý úsek holé planiny. Ten se pak napojí na hlavní cestu a krokem se dostane za půl dne cesty do města.
Jak plynul čas, Nipuni začala vzdávat naději, že běžce najde. Už dávno přeběhla holou planinu a teď šla krokem po hlavní cestě. Pořád jí vrtalo v hlavě, kdo by to mohl být. Vzdychla a zastavila se. Přestala počítat, kolikrát se od začátku běhu protáhla. V zádech jí nepříjemně křuplo - tak jako vždy. Mohla by si odpočinout. Už šla víc jak tři hodiny a jí začali docházet síly. Našla si strom daleko od cesty tak, aby na něj nebylo vidět z cesty. Sedla si a opřela se o kmen. Až teď se ozvaly svaly a Nipuni tiše zaúpěla. Přemýšlela, že by na chvíli usnula. Pak ten návrh zavrhla. Musí si odpočinout a pak znovu jít. Ve městě měla alespoň mizernou šanci, že se běžec zdrží u trhů. Vytáhla z pouzdra saxonský nůž a chvíli si s ním přehazovala v rukou, pak ho dala do pravičky a opřela si hlavu o strom. Ztěžkla jí víčka. Věděla, že jestli zavře oči, usne. I když si byla vědoma toho rizika, neodolala a zavřela oči. Měla pravdu, pomyslela si Nipuni. Nohy se přestaly ozývat tou tupou bolestí. Odebrala se do limbu.
Jiný pohled
Williamovi trvalo 20 minut než dívku našel. Od začátku boje ji sledoval, na hlavní cestě ji ovšem ztratil a teď ji zase našel – pro jeho překvapení spící a opřenou o strom. Chtěl se dívky zeptat, proč mu pomohla, poděkovat jí a doufal, že by mohli prohodit pár slov. Vrátil se zpátky na cestu aby zkontroloval, jestli strom není vidět. Uznale pokýval hlavou když zjistil, že není. Chvíli uvažoval, že dívku probudí, ale pak ten návrh zavrhl. Nechtěl riskovat, že dostane ránu do obličeje. Trochu mu připomínala spící Růženku, až na to, že princezny většinou nesejmou dva vojáky Rudé armády, pomyslel si William trpce. Sedl si vedle ní a začal se zabývat jinými věcmi. Zkontroloval, že jsou všechny jeho dýky naostřené, pravidelně kontroloval cestu, že je nikdo nezpozoroval a po půl hodině se konečně rozhodl dívku probudit.
Jemně s ní zatřásl. Nemohl vědět, že Nipuni je klidná osobnost a nedává pěsti ze spaní, takže u ní klečel z boku, aby ho případná rána netrefila.
„Hej, vstávej!“ znovu s ní zatřásl, tentokrát o trochu silněji.
Pravdou bylo, že Nipuni už chvíli vzhůru byla, a teď jenom předstírala, že spí. Otevřela oči. Než si zvykla na světlo, všechno kolem sebe viděla rozmazaně a William byl pro ní jenom rozmazaná šmouha. Oba byli na chvíli ticho. William byl připravený uhnout letící ráně a Nipuni byla zaskočena nečekaným zvratem událostí. Po chvilce ticho prolomila dívka.
„Možná to bude znít divně, ale známe se?“ zeptala se ještě stále trochu nechápavě.
William svraštil čelo. Nechápal, co to bylo za otázku.
„Až na to, žes mě nejspíš celou dobu hledala, byl bych překvapený, kdyby ano.“ řekl.
Dívka se rozpačitě ošila. William si toho očividně nevšiml a pokračoval.
„Takže teď, když víš, kdo jsem, můžu ti položit pár otázek?“
Nipuni zvolna pokývala hlavou. Z jejích zkušeností znamenalo označení „pár otázek“ celou řadu otázek.
„Proč jsi mi pomohla?“ zeptal se. Vrtalo mu to v hlavě hodně dlouho a teď se na to konečně mohl zeptat.
Nyní byla Nipuni ta, která nechápala co je to za otázku. Co ona si pamatovala, nebo spíše nepamatovala, se jí na to už jednou ptal. Pak to pustila z hlavy. Dost možná si to její paměť mohla vymyslet. Byla si vědoma toho, jak špatně na tom je s pamětí, a že se klidně může stát i to, že uprostřed boje zapomene že bojuje. Pokrčila rameny
„Nevím.“ řekla a William se zamyslel.
Nevěděl, co na to odpovědět.
„Aha.“ řekl prostě a zeptal se na další otázku.
„Ty nemáš ráda Rudou armádu, že?“ řekl.
Tahle fráze byla považována jako velká urážka krále, ale William si byl víc než jistý, že dívka nemá ráda Rudou armádu.
„Hádej.“odpověděla suše. Trochu jí urazilo, že na to nepřišel i bez zeptání.
Chtěl se zeptat na další otázku, ale Nipuni ho rychle předběhla.
„Co jsi jim udělal, že tě honili?“ zeptala se a honem se poopravila „Nebo spíš, že jsi ty honil je?“
William se usmál a myšlenkami se znovu vrátil do toho okamžiku.
„Pomohl jsem jim odvázat koně.“ řekl ještě stále s úsměvem na tváři.
„Odvázat?“ zeptala se Nipuni podezíravě a William přisvědčil.
„Jo, odvázal jsem koňům uzdu a sundal sedlo tak, aby mohli volně běhat. Dokonce jsem byl tak hodný, že jsem zašel do té smradlavé hospody abych vojákům řekl, že jejich koně mají dovolenou.“
Jak to Nipuni začalo docházet, po tváři se jí začal rozlévat škodolibý úsměv.
„Už to chápu.“ řekla a pokračovala otázkou „A kam máš namířeno teď?“
William se nad tou otázkou na chvíli zamyslel.
„Nikam. Chodím z města do města a hledám takové jako jsi ty nebo já.“ když na něj dívka nechápavě pohlédla, hned to objasnil.
„Hledám další, kteří nesnáší Rudou armádu a nebojí se jí postavit. Kdybych našel dost lidí, konečně bychom mohli udělat něco s králem.“
Nipuni na něj chápavě pohlédla. Také už přemýšlela, že by se přidala do nějaké skupiny, ale zatím se nikdo takový nenašel.
„Také jsem nad tím už nejednou uvažovala. Znám člověka, který by se k tobě mohl přidat.“
William na ní pohlédl s novým světélkem naděje. To ale za chvíli vyprchalo a on zavrtěl hlavou. „Nejsem dobý vůdce. I kdybychom byli dva, pořád jsme jenom dva.“ řekl.
Nipuni se na něj zamračila a pak řekla : „Budete tři, když si vezmeš pozici velitele.“ vyskočila na nohy a povzbudivě mu natáhla ruku, aby mu pomohla se zvednout. Když uviděla jeho úzkostný pohled honem dodala. „Alespoň dočasně.“
William váhal. Tohle mohlo skončit svrhnutím krále, ale stejně tak to mohlo dopadnout rozpadnutím. William se rozhodl.
„Fajn. Kam máme namířeno?“
Dívka cukla hlavou směrem k hlavní cestě. „Tam, odkud si přiběhl. Do Belliberku.“
William pokýval hlavou. Oba se zvedli a po hlavní cestě se vydali zpátky, do celkem velkého města.
Několik minut šli v tichu. Nipuni byla zvyklá mlčet a Williamovi to bylo jedno. Stejně byl ale první, kdo promluvil.
„Jak se jmenuje?“ řekl, aniž by se k dívce otočil.
„Kdo?“ zeptala se, též neobtěžujíc otáčet ke klukovi hlavu.
„Ten přítel, za kterým jdeme.“
Nipuni chvíli trvalo, než si vybavila spojitost s nima a přítelem a pak odpověděla.
„Joshi“ řekla.
William čekal, že ještě něco řekne. Když mlčela, znovu se zeptal.
„Ty nevíš příjmení?“
„Zapomněla jsem ho. Bylo moc složité.“
William se na ní podezřele podíval.
„To nám dost možná znepříjemní hledání.“ řekl a Nipuni se na něj zakřenila.
„Byla bych překvapena, kdyby ne.“
Když nastalo ticho, William se znovu začal dívat dopředu.
„Mám takový špatný pocit, že jsme na něco zapomněli.“ Když mu Nipuni věnovala nechápavý výraz, hned to objasnil. „Něco se jmény.“
Dívka zašmátrala v paměti a pak odpověděla.
„Já si na nic nevzpomínám.“ řekla Nipuni a William jí na to suše odpověděl.
„Ani mě to nepřekvapuje.“
Nipuni mu už vysvětlovala, že má časté výpadky paměti a moc věcí si nezapamatuje, a teď toho zalitovala. Napadlo ji spoustu jedovatých odpovědí, ale zůstala mlčet. Sama si na to naběhla. Zase začalo ticho. To příjemné ticho si náramně užívala, protože jestli najdou Joshe tak se to dost možná změní. Samozřejmě, se nehodlala Williamovi zmiňovat o tom nemilém překvapení.
Jak se začalo stmívat, William se zeptal, jestli si nechce dívka odpočinout a když dívka zavrtěla hlavou, dál pokračovali po cestě. Prvně se ve tmě dalo špatně orientovat, a oni měli dost velký problém nemotat se jako nudle v bandasce, ale jak si oči zvykli na tmu, dalo se zase normálně chodit. Nad ránem se oba vyspali dvě hodiny a pak se znovu vydali k městu.
Když uviděli první domky Belliberku, bylo něco přes osm hodin. Když se Nipuni rozhlížela po hlavní ulici, aby se zorientovala, nečekaně zakopla a rozplácla se jak dlouhá, tak široká. William se snažil potlačit smích, ale škodolibost zvítězila a on musel odklonit hlavu, aby nebylo vidět, jak se směje. Díky tomu ovšem našla jeden z orientačních bodů, a začala Williama vést spousty postranních uliček. Prošli okolo velké kašny na náměstí a namířili si to k chudinské čtvrti. Kluk chtěl poznamenat, že za nimi jde půl tuctu lidí z Rudé armády, ty však ve spletitých uličkách ztratili. Konečně se Nipuni zastavila před jen zřídka připomínající dvoupatrový dům.
William si stavbu prohlížel. Stavba měla okna jen v druhém patře, a všechna byla rozbitá a zamazaná špínou. Bílá omítka opadávala a červené cihly zakrývala jenom popínavá rostlina, rostoucí po celém domě. Dříve hnědé dveře teď mají odstín šedé a vysejí jenom na jednom pantu. Nipuni přišla blíž ke dveřím. Chvíli si celou stavbu prohlídla a pak zaklepala. Udělala to s velkou opatrností tak, aby se dveře celé nerozpadly. William vzdal naději, že tam někdo žije, už když to pochybné harampádí, jen zdaleka připomínajíc stavbu, uviděl. A jeho domnění se začalo potvrzovat. Nipuni znovu zaklepala, tentokrát tak silně, že se dveře nebezpečně zaviklali. Dívka je honem chytla za pavučinami opředenou kliku a doufala, že se každou chvílí nerozpadnou. Nakonec uslyšeli zevnitř kroky a za chvíli se rozletěly dveře. Nipuni ochranně uskočila dozadu, zapoměla, že stojí na schůdku a podruhé se rozplácla jak široká, tak dlouhá. Williamovi se chtělo brečet smíchy, tentokrát se ale udržel a zachoval kamennou tvář. Nipuni se zvedla a honem uhnula před padajícími dveřmi, které právě vypadli z druhého pantu.
„Zpropadeně.“zaklel postarší pán ve dveřích a zvedl spadené dveře.
Doteď si nevšímal nových příchozích, a až dveře opřel o zeď, pořádně si prohlédl dvoučlennou skupinku.
„Ách, to jsi ty!“ řekl dívce a nevšímal si druhé osoby za ní, „Jestli hledáš Joshiho, je u sebe v pokoji. Zase dělá ty svoje hrobařský nápady.“
Nipuni na něj jednou kývla, že rozumí a pak se vydala chodbou do vnitřku budovy. Po pár krocích se zastavila a podívala se na Williama. Nejistě stál na prahu a díval se na Nipuni. Jako kdyby jeho pohled říkal : Můžu dovnitř? Dívka mu gestem ruky naznačila, ať jde dovnitř. Ještě stále se na ni nejistě díval a pak vešel do domu za ní.
Vevnitř se to s venkem nedalo porovnávat. Obývák měl dvě křesla a gauč, postavené v půlkruhu kolem malého stolku. Podlaha byla dřevěná a stěny kamenné. Na jižní stěně místnosti (vlevo od chodby), byla knihovnička vyskládaná knihami. Na každé zdi tu byla jedna lampička, osvětlující obývák. Na severní straně (vpravo od chodby), bylo dřevěné schodiště pod kterém se rozprostíral pracovní stůl ze stejného dřeva a na něm úhledný štos papírů, převázaný červenou stužkou.
Nipuni se vlídně usmála na Williama.
„Vidím, že starý Tob se konečně rozhodl opravit dům.“řekla a zase se otočila.
William předpokládal, že kdo je starý Tob je jedna z těch podstatných věcí, které mu zapomněla dívka říct. Vydali se po schodech, kde na ně čekala další chodba. Přešli ji a Nipuni znovu zaklepala na dveře. Ty se rozletěly a práskly do kamenné zdi. William Nipuni honem chytil když uhýbala, aby dívka nespadla. Práskání s dveřmi asi musí dědit v rodině, pomyslel si běžec. Ve dveřích stál kluk. Jeho výška vypovídala za vše. Kluk ve dveřích byl o hlavu menší než William, takže předpokládal, že je tak o 2 roky mladší. To znamenalo, že je se svými 17ti lety nejstarší. Což mimo jiné i znamenalo, že stále musí vést skupinu, pomyslel si nevesele.
„Joshi, ráda tě zase vidím.“ řekla Nipuni a mile se na kluka usmála.Ten jí úsměv oplatil a pozval oba dál.
Narozdíl od obýváku, tady nebyly žádné židle ani křesla. Nipuni mu vysvětlila, že Joshi nerad sedí na židlích. William zamyšleně pokýval hlavou. Někdy by se to mohlo hodit, kdyby si potřeboval spravit reputaci. Když si za nimi Joshi sedl, William si ho pozorně prohlédl. Měl čokoládově hnědé vlasy, míchající se s červenými pramínky, stejné oči. Vlasy měl zastřižené na krátko, až na dlouhý copánek za pravým uchem, sahající po rameno. Na krku měl dřevěný kříž, asi půl palce dlouhý. Asi byl věřící. Dlouhé rukávy jeho bílého trika sahaly až ke kloubům prstů, přes to nosil ještě černou vestu. Černé kalhoty. Co William vidět nemohl bylo tetování na pravém zápěstí – dvě vrány a nápis Memento mori. Zatímco vedli dva staří přátelé konverzaci, velitel dvoučlenné skupiny si vše pečlivě prohlédl. Obrazy, vázy a malé modely koster, upírů a dalších nestvůr. Usoudil, že ten má rád mrtvoly stejně jako hrobník. Když si všechno prohlédl, začal svou pozornost upírat k probíhající konverzaci.
„Budu hádat. Chceš po mně, abych se k vám přidal.“
Nipuni jednou přikývla, a Joshi na to zavrtěl hlavou. Nipuni to zkusila znova.
„Podívej, nesnášíš Rudou armádu stejně, jako já nebo...“
Nipuni teď strnula pohledem na Williamovi. Byla v rozpacích. Otevřela ústa a pak je znovu zavřela. Nevěděla, jak se jmenuje. To byla ta věc, na kterou zapomněli, uvědomil si William.
„William.“ chvatně dodal a Nipuni chtěla pokračovat, ale slovo si vzal znovu Joshi.
„Nemáš tušení, jak moc rád bych teď zabil krále za to, co nám udělal s domem, ale já musím zůstat s tátou a pomáhat mu s opravami.“ řekl a podíval se na Nipuni.
Doufal, že v jejích očích uvidí alespoň špetku porozumění, ale žádnou nenašel. Nipuni neposlouchala.
„Můžeš si donést sem domů královu hlavu.“ řekl William.
Nipuni na něj zděšeně pohlédla. Chtěla něco poznamenat, ale Joshovi se po tváři rozlil úsměv.
„Jestli to myslíš vážně, tak je to nabídka, která se nedá odmítnout.“ řekl.
„Ale samozřejmě že to myslím vážně. Já si vezmu pravou nohu, tady kamarádka si vezme levou nohu a tobě necháme hlavu.“
Všichni se společně zasmáli. William si dal dobrý pozor, aby nepoužil jméno.
„Mimochodem, Joshi, ty jsi byl jediný, kdo mě napadl, ale znáš někoho, kdo by se k nám mohl přidat?“
Joshi se na chvíli zamyslel a pokýval hlavou.
„Ano, ale jestli je chceme najít živé, bude potřeba vyrazit hned. Král má na všechny z nich zasednuto a jsem si jistý, že je chystá zadupat do země.“ všichni znovu zvážněli.
„Tak tedy vyrazíme hned. Kdo je další na řadě?“ zeptal se William.
„Lucy Konell. K její vesnici jsou to dva dny cesty.“ všichni si sbalili a vyrazili.
William s Nipuni si ještě nenápadně vyměnili jména, aby se ta situace nestala znovu. Pak se připojili ke třetímu členovi a krok po kroku snižovaly vzdálenost mezi nimi a záhadnou dívkou.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
