Ti obyčejní - prolog
Informace:
Tak jsem zase jednou vstala z mrtvých a napsala jsem příběh. Sice to byla doba a tohle je jenom prolog (a dost krátký), ale doufám že si to i tak užijete a v mém tajemném zápisníčku příběhů a povídek už je další díl. Jelikož je na konci popisování postav, chci upozornit že se celý příběh NEBUDE odehrávat jenom s dvěma postavami, já akorát neumím předpovídat budoucnost a nevím jaké postavy tam nacpu, takže tyhle se určitě objeví v příštím díle.
To je asi všechno, přeji hezké čtení. A prosím, omluvte moji gramatiku.
Jo a k tomu názvu, mě prostě nedoteklo jak to mám nazvat.Já jsem uvažovala nad tím, že se to bude jmenovat Bez názvu
Velké vrata se se zavrzáním otevřeli. Fred se pochybovačně podíval ke dveřím. Tohle byla zkouška života a smrti, a on ji má pár kroků před sebou. Matka ho konejšila vlídnými slovy, i když ničemu z toho nevěřila. Byla moc zkušená na to, aby uvěřila báchorkám, že s tímto mohou dosáhnou míru. Je to jenom záminka proto, aby odstranil všechny kdo budou odporovat. V této zemi není mír. Ten, kdo je slabý zemře. Ten, kdo bude mluvit pravdu zemře. A ten, kdo udělá chybu také zemře. Objala svého syna a tiše mu pošeptala : ,,Nevzdávej se.“ Pak ho pustila. Do očí se jí vtlačily slzy. Nedokázala to zakrýt. Jednou na něj kývla, místo aby něco řekla. Fred ještě chvíli nejistě stál. Byl k smrti vyděšený. Pak se otočil a vešel do místnosti. Dveře se znovu se zaskřípáním zavřeli a matka tam zůstala sama. Tohle určovalo smrt. Není bůh, který by to šílenství zastavil. Pokud zemřeš na ulici, pravděpodobně by si toho nikdo nevšiml. Protože dělat, že nic nevidíš je to nejlepší a nejednoduší řešení.
Bylo pozdní odpoledne. Slunce zakrývali mraky a na občany přístavního městečka Molgey přicházel krutý déšť. Fredovy se třepali ruce. V malém domku bylo hrobové ticho a mu se zdálo, že jeho dech je hlasitý, jako kdyby řval z plných plic. Na okno začaly bubnovat kapky deště. Ťuk. Ťuk, ťuk. Ťuk ťuk ťuk. Ťuk. Každá kapka jako by se prodrala do Fredovy mysli a prohloubila jeho obavy. Dýchal hluboce a jeho oči neklidně přejížděli po místnosti. Ani matka se nezdála být o něco klidnější. Fred se zvedl a šel k plotně. Navzdory tomu, že se mu klepaly ruce vzal kávovou konvici a nasypal do ní pár kávových zrnek. Doba byla bídná a horký nápoj se dal těžko sehnat, takže s ním každý občan zacházel opatrně. Vařili kávu na významných událostech, nebo ve Fredově případě, aby se zklidnili. Zase se myšlenkami nechal rozhodit. Nevědomě civěl ven z okna, takže zrak znovu upřel na konvici. Zalil namletá zrnka vodou a postavil nádobu na plotnu. Vydechl, protože měl celou dobu zatajený dech. Slyšel, jak voda v konvici začala tiše bublat. Připadalo mu to nějakým způsobem uklidňující. Náhlé rozražení dveří mu v hlavě znělo desetkrát silněji a on sebou nevědomě škubl. ,,Ale podívejme se, koho to tu máme. Jestli von to není ten otrava. Jak že se jmenoval? Flu... fro... Fred Wilson! To bylo to jméno!“ ušklíbl se voják stojící ve dveřích. Další dva za ním se zachechtali. Jejich červené pláště a erb s koroptví nenechal nikoho na pochybách. Vojáci z Rudé armády. Nikdo se nezmohl na slovo a Fredovy připadal jeho dech znovu nesmírně hlasitý. Voják se s duněním bot o dřevo začal hýbat směrem ke klukovi. Ten bezmocně ucouvl o krok dozadu. Bylo pozdě. Voják už byl moc blízko a teď Freda chytl za halenu a hodil si ho přes rameno. Fredovy bylo sotva 14, takže se nemohl bránit. Když dopadl hekl bolestí, víc už ale nedokázal. ,,Jdeme, to poslední co si přeju je zmoknout v tomhle zapadákově.“ řekl voják a s Fredem na rameni vypochodoval z domku. ,,A co s tou ženskou?“ zeptal se teď před domem jeden z vojáků. ,,S tou?“ řekl voják a zaburácel smíchy, ,,S tou si nemusíme lámat hlavu.“ Voják nesl Freda nohama napřed, takže kluk nemohl vidět co dělá. Jak šli ale ulicí, viděl, jak jeho dům vzplanul v plamenech, i s jeho matkou. Fred si lidí kteří byli týraní Rudou armádou na ulici nikdy nevšímal a dělal, že je to normální, teď však poznal jak strašné to je být odkázán sám svému osudu, když si tě nikdo nevšímá.
Tak tohle byl prolog, ale teď by se hodilo dát vám nějaké popsání postav na příští díl, takže tady to je:
Nipuni Kazakami :
Tmavě modré vlasy, dlouhé přibližně po lopatky a z dálky vypadající jako černé. Pár pramínků nad ušima má zapletené do copánků a schycené dohromady vzadu na hlavě. Stejně modré oči. Má štíhlou ale svalnatou postavu. Nosí hnědou halenu a černé kalhoty. Na opasku má dva saxonské nože a jeden vrhací, střely do praku a prak. Další dýku má ještě ukrytou v pravé botě. Přes krk nosí omotaný černý šátek a na rukách má hnědé, bezprstové rukavice. Živí se brigádama a je to zdatná travička
William Michizou:
Bílé, krátké vlasy, vetšinou pramínky padají do zelených očí. Vlasy nosí rozpuštěné, příležitostně zchycené. Má ohebné a svalnaté tělo. Nosí bílé tílko, přes které má vždy černou mikinu bez rukávů.Nosí hnědé kalhoty. Na krku má pověšený vlčí tesák. Zevnitř mikiny má přichycené dýky. Je to zloděj a ve svém povolání se vyzná. Asi nemusím zmiňovat že se živí kradením.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
