Anime World CZ/SK - Příběhy

4. Podezřelý číslo jedna

Law:

 

Z komisařství jsme šli rovnou k autu, které Jane otevřela. Oba jsme si nasedli, připoutali a Jane vyjela. Oba jsme mlčeli. Nevím, co se Jane honilo hlavou, ale já se myšlenkami vracel do dětství, kdy jsem jí tolik ublížil. Ale byl jsem taky dítě. Ale i po tolika letech jsem se cítil provinile. I když mi Jane tvrdila, že je to OK, tak jsem cítil, že se jí musím omluvit. Nejspíš jsem se po tolika letech do Jane zamiloval. Ale zase ji neznám dobře. Proto jsem se rozhodl, že Jane poznám líp a pak se jí vyznám. Třeba poznám, že se přetvařuje, lže a podvádí, ale nemyslel jsem si, že taková je. Z ošklivého káčátka vyrostla krásná labuť. Radši jsem si zakázal myslet na tyto věci a soustředit se na práci, i když to bude těžké.

 

Mlčky jsme přijeli k bydlišti Oshiri. Naštěstí jsme u ní našli kromě dokladů i klíče. Vystoupili jsme si a Jane zamkla auto. Byl tu jeden barák s deseti patry. Přišli jsme ke vchodu a já se vrhl na schránky, ze kterých se dalo vyčíst, v jakém patře naše oběť bydlela.

„Šesté patro.“ Ohlásil jsem Jane, když jsem ji našel.

„Bezva, tak vzhůru do práce.“ Usmála se Jane. Tak krásný úsměv měla. Ach jo. Povzdychl jsem si, ale nedal jsem nic najevo. Toto se mi ještě nikdy nestalo, abych jsem se zamiloval na první pohled.

 

Jane otevřela vchodové dveře a šli jsme pěšky po schodech do šestého patra. Výtah tam měli, ale Jane zvolila schody a já ji napodobil. Ani mi to nevadilo. Každé ráno jsem si chodil zaběhat, takže jsem byl trénovaný.

 

V šestém patře bylo celkem pět bytů. Jane našla jako první ten správný byt. Hned odemkla a oba jsme v tichosti vpadli do bytu.

 

Byl nebyl moc velký, jak se na první pohled zdálo. Dlouhá předsíň, která vedla do většího obývacího pokoje. Tam byl konferenční stolek, gauč a dvě křesla. U okna byla televize. Pár kytek na zemi. Na zemi byl koberec. Po levé straně obýváku byla menší místnosti, kde byla kuchyň. Kuchyňská linka, sporák, trouba a na stole mikrovlnná trouba. Pro stůl nebylo místo, tak se nejspíš jedlo v obýváku. Z obýváku vedly ještě jedny dveře. Tam byla ložnice. Ta místnost se skládala  z postele naproti dveřím. Letiště a po levé straně stůl, kde byl položený notebook. V předsíni vedly dvoje dveře. Jak jsme zjistili, jedny napravo vedli na záchod a druhé po levé straně koupelna. Jane si vzala rukavice, které jsem si taky vzal.

„Já ložnici, záchod a koupelnu. Ty zbytek.“ Rozdělila místnosti, které kdo prohledá.

„Rozkaz šéfe.“ Zasalutoval jsem. Jane nic neříkala, jenom se smála. Moc krásný pocit jsem měl na srdíčku.

„Nech si toto šéfa, jsem Jane.“ Stále se smála Jane. Smích byl nakažlivý, tak jsem se taky začal smát. „A teď do práce.“ Řekla, když se uklidnila. I já se uklidnil. Poté jsme se rozdělili.

 

Já šel jako první do kuchyně. Kuchyň byla malička, že se tam vešel jeden člověk. Možná dva, ale to vedle sebe. Naproti sobě by se už mačkali a nevešli se tam. Otevřel jsem první skříňku nad sporákem. Byly v ní harampádí, ale co jsem tak hledal, nic důležitého tam nebylo. Jen samé svíčky, zápalky, párátka, gumy, tužky. Až jsem si pomyslel, na co tolik tužek, gum, párátek, zápalek a svíček. Jako by se chystala dělat nějaký duchovní obřad nebo co. Jenom jsem nad tím zakroutil hlavou a šel na další skříň, která byla vedle té první. Tam byly samé sklenice. Ve třetí zase byly hrníčky a v poslední skříňce talíře. Poté jsem se podíval do trouby. I do té jsem nakoukl. Trošku jsem měl ruce špinavé, jak trouba nebyla myta. Omastek byl na rukavicích. No paráda. Pomyslel jsem si nabručeně. Dodělal jsem troubu, kde jsem nic nenašel. Naštěstí jsem měl ještě jedny rukavice. Ty použité jsem uklidil do sáčku na důkazy a vzal si čisté. Tentokrát se nehoda nestala. Zkoušel jsem prohledat i lednic a mrazák, ale nic jsem nenašel. Takže kuchyň bychom měli, teď obývák. A hned jsem se přesunul do obýváku.

 

Obývák byl rozsáhlejší. Nejdřív jsem prohledal pohovku a křesla. Vše jsem vyndal a prohrabal, ale nic jsem nenašel. Přešel jsem ke knihovně a prohledal všechny knihy, které tam byly, jestli uvnitř knih není něco ukryté. Ale bez úspěchu. Balkón tu nebyl. Poslední co mi zbývalo prohledat byla televize a skříně pod televizí. A já měl štěstí. Za televizí byla krabice. Malá, že sotva byla vidět. Opatrně jsem krabici vyndal. Zjistil jsem, že není zavřená, tak jsem ji otevřel. Co jsem tam uviděl, mě dost překvapilo.

„Jane? Můžeš?“ zvolal jsem na Jane. Ta se po chvíli objevila.

„Našel si něco?“ zeptala se mě Jane.

„Podívej.“ Řekl jsem a ukázal jsem Jane krabici. Jane si krabici vzala. I já v jejích očí viděl překvapení. „To jsou prachy.“ Dostala ze sebe v úžasu.

„A ne ledajaké peníze.“ Dodal jsem, ale já se z toho překvapení už dostal.

„Musíme zavolat techniky. Musí to tu prohledat.“ Rozhodla Jane.

„Já tam zavolám. Jen mi dej na ně číslo.“ Řekl jsem Jane, že techniky zavolám. Jane mi dala na ně kontakt. Telefon vyzváněl. Až po pátém zazvonění to někdo zvedl. Mezitím Jane taky měla hovor.

„Technická laboratoř.“ Ozval se mužský hlas.

„Tady detektiv Trafalgar, potřeboval bych do ulice Iidabashi 85 techniky. Je to šesté patro.“ Řekl jsem do telefonu.

„Dobře, za pár minut tam budeme.“ odpověděl mi mužský hlas a zavěsil. Jane stále s někým telefonovala. Ale za chvilku hovor ukončila.

„Co nového, Jane?“ zeptal jsem se Jane, když hovor ukončila.

„Náš člověk, který našel tělo oběti nám lhal, jak určila Zafi. Satomi je kolega z práce. Chodí pracovat na stejnou základku. On tělocvik, ona ředitelka.“ Odpověděla mi Jane, ale moc překvapeně nevypadala.

„Myslíš, že mohli být partneři i v soukromém životě?“ zeptal jsem se Jane, jestli si myslí samé to, co já.

„Na to se musíme zeptat Satomiho, ale teď počkáme na techniky a vyslechneme sousedy. Pak se uvidí co dál.“ Navrhla Jane. Já neprotestoval. Chtěl jsem s Jane mluvit o čemkoliv, ale žádné téma mě nenapadlo. Byl jsem bezmocný. Poprvé v životě jsem nevěděl o čem mluvit se ženskou. Většinou jsem s každou koketoval, abych jsem vzápětí zjistil, že jí jde jen o sex, nebo hlavně o můj vzhled. Už od základky jsem patřil k sexy studentům. Ano, přiznávám se, jsem děvkař, který s každou šel do postele. Ale na žádný trvalý vztah jsem nebyl. Byly to jenom bokovky. Abych jsem uspokojil svůj chtíč. Ale u Jane? To bylo jiné. Chtěl jsem s ní být a ne kvůli sexu, ale proto, že ji miluju. Já se do Jane zamiloval až po uši. Hochu, jestli to tak půjde dál, budeš muset tento tým opustit. Napomenul jsem se v duchu. Když jsem se chystal Jane zeptat, jestli je volná, jestli s někým nechodí, a to jsem si do toho dodal velkou odvahu, někdo zazvonil na dveře. Jane šla otevřít.

„Sakra.“ Zaklel jsem potichu, aby mi nebylo rozumět. Stejně  Jane byla v chodbičce.

„Vítejte, už jsme na vás čekali. Už jsem to  tady prohledali a našli peníze. Ale měli jsem rukavice, ale potřebujeme, jestli se tu nenajdou nějaké další otisky, či něco jiného.“ Řekla Jane hlavnímu technikovi.

„Dobrá. My se dáme do práce.“ Souhlasil hlavní technik a už začal rozdávat příkazy.

„My půjdeme omrknout sousedy.“ Řekla Jane, směrem ke mně. Hlavou jsem přikývl na souhlas a vyrazil společně s Jane do desátého patra, odkud jsem se měli posunout až do přízemí. Byli jsme spolu. Jane se vyptávala, já zapisoval.

Jane:

 

Oběhla jsem s Lawem veškeré sousedy, které jsme zastihli doma. Ale vše bylo stejné. Všichni ji znali jen od vidění. Že si do bytu vodila dva muže, ale že rámus nedělali, takže si není na co stěžovat. Pokud nedělá bordel, tak je to v pořádku. Myslela jsem, že domovník bude vědět víc, ale nic nového jsme se od něho nedozvěděli. Říkal to samé, co sousedé. Asi po pátém nájemníkovi, Law schoval zápisník do kapsy svého saka. Bylo i mně jasné, že je to zbytečné. Když jsme skončili, tak technici měli taky nějaký ten kus práce za sebou.

„Jak jste na tom?“ zeptala jsem se šéfa techniků, který zrovna okolo nás dvou šel.

„Skoro jsme hotovy, ještě koupelna a záchod a je to hotové.“ Odpověděl mi šéf techniků.

„Kdy bude zpráva?“ zeptala jsem se, kdy dostaneme výsledky.

„No, je toho dost, počítejte zítra večer.“ Zamyslel se šéf techniků. Chtěla jsem protestovat, ale Law mě předběhl.

„Dobře, my půjdeme. Stačí, když zavřete a zapečete dveře.“ Řekl v klidu Law, chytl mě za ramena a táhl ke schodišti. Já se nezmohla na žádný protest. Kdyby to udělal one-chan, nebo někdo z týmu, tak protestuju, ale tady bylo něco jiného. Já nedokázala protestovat.

 

Šli jsme po schodech dolů. Law šel přede mnou. Šli jsme mlčky. Cestou jsem se vzpamatovávala z toho, co Law řekl. Rozhodl vlastně za mě, co se podnikne. Dala jsem ruce v pěst a zhluboka jsem dýchala. Ale byla jsem rozhodnuta nic Lawovi říkat. Ale kdyby se to opakovalo, určitě bych ho usměrnila a připomněla mu, kdo je tu šéf.

 

U auta jsme se oba zastavili. Dívali jsme si do očí, i když já zakláněla hlavu, protože já byla hodně malé postavy. Rozhodně oproti Lawovi.

„Nezajdeme něco sníst?“ zeptal se po chvíli Law. Chtěla jsem protestovat, že máme ještě práci, ale sama jsem pociťovala, že bych potřebovala něco sníst.

„Dobře, pojďme na oběd a pak za naším panem Satomim.“ Souhlasila jsem a navrhla, co podnikneme až se najíme.

„Dej mi klíče, zavezu nás do té nejlepší restaurace co tu znám.“ Řekl mi Law, že bude řídit.

„Nemusíme do luxusu, stačí nějaká hospoda s poledním menu.“ Nesouhlasila  jsem s Lawem.

„Tak aspoň na večeři tam zajdeme.  Chystala jsem protestovat, ale Law byl zase rychlejší. „Udělejme kompromis. Teď zajdeme do nejbližší hospody na oběd a nějaký večer večeře.“ Dodal podmínku, se kterou jsem měla souhlasit.

„Dobře.“ Souhlasila jsem nakonec. Cože? Já souhlasila? Jak je to možné? Ptala jsem se sama sebe. Nemohla jsem tomu uvěřit, že jsem souhlasila s tou večeří.

„OK, domluveno. A teď jeď, nebo ti tu umřu hlady.“ Ušklíbl se Law. Otevřela jsem auto  a oba jsme si nasedli a připoutali. Já nastartovala a jela jsem do nejbližší hospody, která  byla kolem.

 

Jedna byla kilometr od místa činu. Zaparkovala jsem a oba jsme si vystoupili. Zamkla jsem auto a šli jsme do té hospody. Naštěstí polední menu bylo volné, i když už ne moc velký výběr. Nakonec jsem si dala květák s bramborem a tatarkou a Law smažák s hranolky.  K tomu jsme si dali colu.

 

Po hodině jsme mohli vyrazit za naším podezřelým číslo jedna Satomim. Naštěstí jsem v hospodě Lawovi vyvrátila, aby za mne platil jídlo. A každý si zaplatil jídlo sám.

 

Law zazvonil dole, když jsme dojeli, kde bydlel Satomi. Jenže nikdo nereagoval. Zkusili jsme to znovu. Poté Law zazvonil na někoho cizího. Naštěstí jedna paní nám přišla otevřít dveře.

„Co chcete?“ byla ta paní naštvaná.

„Jsme od policie. Já jsem detektiv Trafalgar a toto je šéfinspektor Orihara.“ Představil nás dva Law a ukázal i průkazku totožnosti. Paní se na průkazku podívala.

„I tak, co tu chcete?“ zeptala se, ale tentokrát to bylo mírnějším tónem hlasu.

„Jdeme za panem Satomim.“ Tentokrát jsem promluvila já.

„Pan Satomi je v práci.“ Řekla odměřeně paní.

„Jak to víte? A jaké je vaše jméno?“ zeptala jsem se té  paní. Její tón hlasu se mi nelíbil.

„Každý všední den chodí do práce. A já jsem domovnice.“ Řekla nevrlým tónem hlasu.

„Bylo by laskavé, kdyby jste nám řekla jméno.“ Řekl mírněji Law. Já ztrácela trpělivost.

„Murakawa.“ Řekla milejší tónem hlasu. Došlo mi, že Law je stále sexy chlap. Bodlo mě to u srdce, protože se mi v hlavě zjevila ta slova. Ta slova, za která jsem Lawa nenáviděla.

„Paní Murakawa, v jakém patře bydlí pan Satomi?“ znovu se zeptal Law.

„Třetí patro za výtahem.“ Odpověděla mile Murakawa.

„Moc vám děkujeme.“ Poděkoval laskavě Law a udělal pro mě prostor, abych jsem prošla jako první.

 

Šli jsme mlčky. Já nevěděla, co říct. Jak reagovat. Cítila jsem se jako zneužitá. Že nic nezvládám. Šli jsme zase po schodech. Musela jsem se nějak vzchopit, abych jsem byla schopná vést výslech. Musela jsem přiznat, že Lawův šarm, a že je to sexy chlap bude hodit. Že kde kdo, spíše ženy, nám řeknou vše. Na jednu stranu to bylo bezva, ale na druhou stranu mi to vadilo. Jako bych ho stále milovala. Ne, to ne. Nemožné. Napomínala jsem se v duchu. V tom mě někdo chytil za rameno a vrátil do reality.

„C-co?“ dostala jsem ze sebe chraplavým hlasem.

„Jsme tu, dál nebydlí.“ Usmíval se Law.

„Eh…Pravda.“ Souhlasila jsem, když jsem si uvědomila, že jsme ve třetím patře. „Tak jdeme.“ Řekla jsem už klidněji. Law by to určitě chtěl ještě řešit, ale já byla rychlejší a zazvonila jsem na zvonek. Chvíli se nic nedělo. Chtěla jsem zazvonit znovu, ale v tom jsme zaslechli, jak někdo dveře otevírá.

„Kdo jste?“ zeptal se tichý hlásek. Podívala jsem se na Lawa a ten na mě. Oba jsme byli zmatení.

„Tady policie. Jsem šéfinspektor Orihara. Mluvili jsme dneska spolu.“ Připomněla jsem Satomimu.

„Ah…Ano, pojďte dál.“ Otevřel Satomi dveře do kořán. Law naznačil rukou, ať jdu první. Oba jsme vstoupili dál. Satomi zavřel za námi dveře a odvedl na pravou stranu, kde byl obývací pokoj.

 

Pokoj nebyl moc velký, ale útulný. Napravo ode dveří byla rohová sedačka. Vedle sedačky byla větší lampa, okna a dveře od balkónu. Naproti pohovce byla nástěnná televize. Po pravé straně vedli dveře, které byly  zavřené. Naproti dveřím z chodby byla knihovna, plná spoustu knih.

„Posaďte se.“ Vyzval nám Satomi. Sedli jsme si vedle sebe a Satomi si sedl naproti nám. „Dáte si kávu?“ zeptal se, když si uvědomil, že nám nic nenabídl.

„To je v pořádku, pane Satomi.“ Zamítl za nás oba Law. Zase rozhodl za mě.

„To je můj kolega detektiv Trafalgar. Máme ještě pár otázek.“ Řekla jsem Satomimu. Satomi hlavou přikývl na souhlas. Bylo na něm poznat, že smrt Oshiro ho dost vzalo.

„Co byste rádi?“ zeptal se nás Satomi a pousmál se na nás. Doufala jsem, že Law pomlčí a rozhovor přenechá mně. Naštěstí tomu tak bylo.

„Vy jste nám lhal, Satomi.“ Přešla jsem rovnou k věci.

„J-jak jste na to přišli?“ byl překvapený Satomi, že jsme prokoukli jeho lež.

„Zjistili jsme, že jsem se obětí chodil do stejné školy, kde oběť byla ředitelkou.“ Řekla jsem částečně pravdu, jak jsme na to přišli. O schopnosti Zafi, která zjistila z jeho profilu to, co on nám zatajil. „Proč jste nám lhal?“ zeptala jsem se Satomiho. Law si vše zapisoval do notýsku.

„Ano, lhal jsem vám. Byli jsme milenci. Měla přítele. Jméno neznám. Ale co mi říkala, tak se ho chystala opustit. Že většinou byl pryč, a když se vrátil, sotva k něčemu došlo. Doufám, že více o čem mluvím.“ Začal vyprávět. Poslední větou myslel, že oběť neměla se svým přítelem žádný sex. Hlavou jsem přikývla, že rozumím. Satomi pokračoval. „Poznali jsme se na škole. Poté co jsme se líp poznali, začali jsme randit. Nejdřív šlo jenom o sex, ale postupně se z toho rýsoval vztah. Až se z nás stali milenci. Každý den jsme chodili běhat do toho lesíka. Dneska se, ale neobjevila, tak jsem šel běhat sám. Až jsem ji našel m-mrtvou.“ Vysvětlil nám, jak to vše bylo.

„Proč jste nám to neřekl na místě činu?“ zeptala jsem se Satomiho.

„Byl jsem v šoku. Nedocházelo mi, že mám říct pravdu. Proto jsem lhal. Vím udělal jsem chybu.“ Litoval své lži Satomi.

„Ano, udělal jste chybu. Dostal jste se do pozice podezřelých.“ Povzdychla jsem si, že nám jenom ztížil práci. „Pro dnešek končíme, ale neodjíždějte z města a buďte v kontaktu, kdybychom s vámi potřebovali znovu mluvit.“ Varovala jsem Satomiho. Satomi hlavou přikývl. Podívala jsem se na Lawa, který svůj notýsek uklidil do vnitřní kapsy saka. Pak jsme se oba podívali na Satomiho. Po tvářích se mu kutálely slzy. „Ven trefíme.“ Dodala jsem, aby se Satomi neobtěžoval nás doprovodit. Stejně nás už nevnímal.

 

Seběhli jsme po schodech dolů a zastavili jsme se až u auta. Odemkla jsem auto, ale ani já ani Law jsme si nesedli.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se mě Law.

„Nevím, ale i když mu věřím, co nám řekl, tak je podezřelý číslo jedna. Ale musíme zjistit, kdo byl její přítel.“ Řekla jsem vše, co jsem si myslela.

„Taky si říkám.“ Souhlasil se mnou Law.

„Tak jedeme.“ Přikývla jsem a nastoupila jsem si. Law mě napodobil a mlčky jsme jeli na komisařství.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.