Anime World CZ/SK - Příběhy

3. Kdo je Kioko

Jane:

 

Když jsme všichni dorazili na komisařství, tak jsme všichni zasedli do naší zasedačky, kde si každý našel své volné místo. Já si stoupla před tabuli, kam jsem chtěla zapsat veškeré informace, které jsme doposud našli.

„Tak, Shizu-chane, Lawe, začněte. Co jste zjistili?“ zeptala jsem se Shizua a Lawa. Shizuo se podíval na Lawa a ten přikývl.

„Takže, kromě otisky pneumatik od auta jsme nic nenašli.“ Vzal si slovo Shizuo. „Technici by mohli být s těmi otisky hotoví během tří hodin. Takže asi tak Okolo druhé.“ Podíval se na hodinky.

„Dobře, Shizu-chane, ty se postaráš o ty stopy po pneumatikách. Zkusíš najít značku a typ auta, či motocyklu.“ Rozdala jsem první úkol.

„Co vy Yato-kune, Iza-chan?“ zeptala jsem se Yaty a svého bratra. Tady si vzal slovo Izaya.

„U mrtvé jsme našli doklady. Naše oběť se jmenovala Kioko Oshiro. Ale klíče od bytu se nenašli.“ Řekl Izaya co zjistil s Yatem.

„Dobrá, Shizu-chane, zjisti něco o Kioko a pak Yata-kun a Iza-chan pojedete kde naše mrtvá pracovala. Já a Law zajedeme do bytu naší oběti.“ Rozdala jsem úkoly. „Teď řekni ty Zafi, co si myslíš o Satomim.“ Vyzvala jsem Zafi, aby i ona řekla to, co zjistila.

„Z toho, co nám Satomi řekl, lhal. Hlavně u odpovědi, kdy tvrdil, že se s naší obětí Kioko nezná. Zná ji dost dobře. Ale víc jsem nezjistila.“ Řekla Zafi, co vypátrala ona.

„OK, tak ty tu Zafi taky zůstaň a až Shizu-chan bude studovat naši oběť i našeho nálezce mrtvé, tak zkus zjistit, co se ti povede.“ Rozdala jsem poslední úkoly. „Všichni rozuměli?“ zeptala jsem se ještě všech.

„Hai.“ Odpověděli všichni sborově. Já s Lawem šla k autu a Yato s Izayou čekali, až Shizuo zjistí pracoviště naší oběti Kioko.

 

Izaya:

 

Poté, co Jane odešla s Lawem, jsem si vzal židli a přisedl k Shizuovi. Ten na svém počítači s několika obrazovkami zadal vyhledat veškeré informace o naší oběti. Yato si sedl vedle mě a taky pozoroval obrazovku číslo jedna. Zafi se začala soustředit na profil naší oběti.

„Co říkáte na naši novou posilu?“ zeptal se všech Yata.

„Neznám ho, ale proti němu nic nemám.“ Řekl od počítače Shizuo.

„Je to sexy chlap.“ Řekla Zafi, která, i když se soustředila na obraz naší oběti, tak nás slyšela a reagovala.

„Že by se tu někdo zamiloval?“ začal Yata rýpat do Zafi.

„Hele, sklapni, Yato.“ Obořila se Zafi na Yata.

„Sice jeho charakter neznám, ale známe se ze základky. Chodil asi o dva ročníky výš, než já a one-chan.“ Řekl jsem, že s Lawem se tak trošku znám.

„To jako vážně?“ byla Zafi překvapena a podívala se na mě.

„Ano, ale jak říkám, byl o dvě třídy výš, tak se dobře neznáme. Skoro vůbec.“ Přikývl jsem na otázku Zafi. Něco se začalo tisknout. Podíval jsem se na Shizua a Yata šel pro ten papír.

„Máte tam veškeré informace o oběti. Je tam nejen adresa k ní domů, ale i na její pracoviště a jestli neměla nějaké potíže s policií.“ Oznámil nám od počítače Shizuo.

„Díky, Shizu-chan.“ Poděkoval jsem, a kdyby se na mě Shizuo podíval, viděl by, jak jsem se na něho usmál. Yata vzal z mých rukou list papíru.

„Tak jedeme.“ Oznámil Yata a oba jsme vyrazili k autu.

 

Zafi:

 

Když jsme v zasedačce probrali, co bylo důležité a Janey nám rozdala úkoly, tak jsem pocítila bodnutí u srdce, když řekla, že pojede do bytu oběti s Lawem. Law byl hodně sexy, takže se mi hodně líbil. Tohle jsem k žádnému necítila, jako k Lawovi. Sic jsem ho neznala ani den, ale jedno jsem věděla. Law bude můj.

 

Když Shizuo dal na obrazovku fotku naší oběti, tak jsem se zaměřila na její rysy. Hlavně na oči, které říkají ze všech nejvíc. I z fotky se to dá zjistit, i když je to obtížnější. Sice jsem se soustředila na tvář oběti, ale přesto jsem vnímala o čem diskutují chlapi. Hodně mě překvapilo, když Izaya řekl, že s Lawem se znají od základní školy. Když to Izaya zmínil, odvrátila jsem zrak od obrazovky a podívala se na něho. Cítila jsem, že v Jane budu mít silnou konkurenci, ale byla jsem ochotna se obětovat, jen abych měla Lawa pro sebe. Poté jsem se zaměřila na naši oběť. Vše co se dalo zjistit, jsem zapisovala do velkého bloku. Izaya s Yatem mezitím odešli, protože Shizuo jim sehnal informace, na které čekali. Poté jsem v kanceláři zůstala sama se Shizuem. Každý se věnoval své práci. Shizuo se zaměřil na Satomiho a snažil se o něm vyšťárat vše co jsme potřebovali vědět.

 

Z fotky oběti jsem zjistila, že opravdu jí musí být okolo třiceti až čtyřiceti. Odhadovala bych to tak na třicet osm. Byla z úplné rodiny a vyrůstala i se sourozencem, či sourozenci. Její práce byla na vysoké úrovni. Někde, jako šéfová. V nějaké firmě, či jiném odvětví. Poznala jsem, že byla hodně ve stresu. To jsem připočítala k její profesi. Byla bezdětná, ale poznala jsem, že má přítele, možná manžela. Možná stres způsobila i její nevěra. Ale to bylo vše, co se mi povedlo zjistit. Vše jsem měla zapsané v bloku. Otočila jsem stránku a nadepsala jméno Toru Satomi. Podívala jsem se na Shizua.

„Můžeš mi tam hodit profil toho Satomiho?“ požádala jsem Shizua.

„Mám podobiznu naší oběti dát stranou?“ zeptal se mě Shizuo.

„Ano, můžeš.“ Souhlasila jsem a čekala, dokud mi tam Shizuo nedal podobiznu Satomiho.

 

Delší dobu jsem se zaměřila na jeho profil. Zjistila jsem, že mu může být okolo čtyřiceti. Tak čtyřicet dva, čtyřicet tři, i když na to nevypadal. Nejen postavu, ale i obličej si udržoval, aby nebylo poznat, kolik mu doopravdy je. Ale když se člověk víc zaměří na oči, všimne si nepatrných vrásek. Bylo poznat že je zabraný do sportu. Ale kdyby byl sportovec, tak by se o něm vědělo. Buď byl trenér třeba atletů, fotbalistů, či kulturistů. A nebo mě ještě napadlo, že může učit tělocvik. V tom jsem se zarazila.

„Shizu-chane, kde pracuje naše oběť a kde náš podezřelý?“ zeptala jsem se Shizua. Shizuo, to hned našel.

„Pracují, nebo spíš pracovali ve stejné škole. Na základní škole. Ona byla ředitelka on učitel tělocviku.“ Řekl mi Shizuo, i když já si to sama přečetla na obrazovkách. Vyndala jsem mobila a zavolala Jane.

„Orihara.“ Ozvala se do telefonu Jane.

„Janey-chan, oběť a ten Satomu se znají víc, než nám řekl. Pracuje na škole, kde naše oběť byla ředitelkou.“ Řekla jsem neochotně Jane. Věděla jsem, že by mi pak vyndala, kdybych to neřekla dřív a nechala si to na poradu.

„Díky Zafi.“ Poděkovala mi Jane a hovor ukončila. Věděla jsem, že dá vědět Izayovi a Yatovi. Já se ještě zaměřila na profil Satomiho, ale už jsem z jeho profilu nic nezjistila. Proto jsem zasedla ke svému stolu a zapnula jsem počítač. Vše co jsem si napsala do bloku jsem chtěla přepsat do počítače, vytisknout a založit do složky.

„Jdu na jídlo a pak zjistit, ty odlitky těch pneumatik na místě činu.“ Řekl mi Shizuo, kam jde, kdyby byla po něm sháňka. Jenom jsem hlavou přikývla na souhlas.

Izaya:

 

Poté, co mně a Yatovi Shizuo vytiskl papír s informacemi naší oběti, tak jsem s Yatou hned vyrazil k autu.

 

Yata zasedl za volant. Oba jsme se připoutali. Yata se na mě podíval. A já zase na Yata. Chvíli jsme na sebe jenom zírali a nikdo nic neříkal.

„Tak jaká je adresa?“ zeptal se, se smíchem Yata. Hned jsem se vzpamatoval a podíval do papíru.
„Ulice Waseda čtyřicet pět.“ Přečetl jsem adresu. Yata nastartoval a jeli jsme k základní škole.

 

Sledoval jsem jízdu před sebou. Ale po očku jsem se občas podíval na Yata. Musím se k něčemu přiznat. Ví to jenom Jane, ale jsem gay. Miloval jsem Shizua, ale nechtěl jsem ztratit naše přátelství, tak jsem se mu nikdy nevyznal. Ale co jsem poznal Yata, nejsem si jistý, koho miluju. Jestli Shizua, kterého znám dýl, nebo Yata, kterého znám teprve rok. Za deset minut jsme byli na místě. Yata zaparkoval na parkovišti pro zaměstnance a oba jsme si vystoupili.

 

Vstoupili jsme do budovy. Hned po pravé straně byla malá kancelář. Průhledná skla i dveře. Seděla tam postarší dáma. Hned vykoukla z otevřeného okýnka. Už jsem se chystal promluvit, ale ta dáma byla rychlejší.

„Co si přejete?!“ zeptala se zostra. Podíval jsem se na Yata a ten pokývl rukou. Což znamenalo, že to nechává na mně. Proto jsem přešel k okýnku, aby madam nemusela křičet na celou školu.

„Dobrý den, jsem Orihara. Můj kolega God. Jsme od policie. Rádi bychom mluvili se zástupcem ředitelky.“ Představil jsem sebe a Yata s úsměvem na rtech.

„S-stalo se něco?“ zbledla madam.

„Vaše jméno je?“ zeptal jsem se dámy, aniž bych jsem jí odpověděl.

„Masumi. Masumi Kiyomoto.“ Představila se mi dáma.

„Kde najdeme toho zástupce?“ Zeptal jsem se znovu madam Kiyomoto.

„H-hned ji zavolám.“ Dostala ze sebe madam Kiyomoto a zvedla telefon. Já se připojil k Yatovi, tak jsem neslyšel, co madam Kiyomoto říkala.

„Co říkáš, na tuto školu?“ zeptal se mě Yata.

„Neznám ji, ale vypadá to tu útulně. Co ty?“ odpověděl jsem Yatovi a zeptal se i já na jeho názor.

„Je podobná té, na kterou jsem chodil.“ Odpověděl mi Yata. Chystal jsem se Yaty zeptat, na jakou školu chodil, ale v tom se ozvala postarší paní.

„Vy jste od policie?“ zeptala se nás madam.

„Ano, a vy jste?“ přikývl Yata a zeptal se té madam na její jméno.

„Pojďme ke mně. Tam si promluvíme.“ Řekla madam a my dva se na sebe podívali. Poté jsme se nechali vést zástupkyní ředitelky do jedné z kanceláří v přízemí.

 

Kancelář byla malá, ale útulná. Naproti dveřím u oken byl psací stůl, na kterém byly učebnice a počítač. Po levé i pravé straně byly skříně, kde byly různé pořadače a šanony. Ale byl tu i malý stoleček a okolo stolečku tři křesla. Dáma nám pokynula ať sedneme ke stolečku. I ona se usadila.

„Mé jméno je Kimiko Takemi.“ Představila se nám dáma. „Co tu chce policie?“ zeptala se nás, co tu pohledáváme.

„Já jsem God a toto je můj kolegy Orihara.“ Představil nás Yata a já vyndal zápisník, že vše si poznamenám. Yata i ukázal svůj průkaz dámě Kimiko. „Jde o vaší ředitelku, Kioko Oshiro.“ Dodal, proč tu vlastně jsme.

„Ale ta má dovolenou.“ Oznámila nám Kimiko. Nedošlo jí, že třeba jí se mohlo něco stát.

„Na jak dlouho?“ zeptal se Yata.

„Od dneška. Řeknete mi konečně, proč tu jste?“ zeptala se maličko nevrle Kimiko. Podíval jsem se na Yata a on na mě. V jeho očích jsem četl, řekni to ty. Jak jsem za ten rok Yata poznal, nerad říkal lidem, že někdo zemřel. Proto jsem se nadechl a vydechl.

„Paní Oshiro je mrtvá. Dneska se našlo její tělo.“ Řekl jsem dámě Kimiko. Kimiko lapala po dechu. Už jsem se chystal volat záchranku.

„Jste v pořádku?“ zeptal se hned Yata, když viděl, jak to Kimiko sebralo.

„A-ano, jsem.“ Přikývla Kimiko, ale byla tak bledá, že jsem si myslel, že každou chvíli omdlí. Proto jsem hned vstal, šel k umyvadlu a do skleničky, kterou jsem opláchl, nalil vodu.

„Tady máte.“ Podával jsem jí skleničku s vodou. Kimiko se hned napila, ale pocintala trošku stole a svou sukni, jak se jí třásly ruce.

„D-děkuji.“ Poděkovala mi a pokusila se usmát, ale nepovedlo se jí to. Byl to takový úšklebek.

„Je vám líp?“ zeptal jsem se paní Kimiko. Ta pokývala hlavou, že ano.

„Jaká byla paní Oshiro?“ zeptal se Yata na naší oběť.

„Byla to rázná dáma, ale spravedlivá. Za každého kantora se postavila, pokud byli v právu.“ Promluvila potichu Kimiko. Snažila se, aby se jí netřásl hlas, ale moc se jí to nedařilo.

„Měla nějaké nepřátelé?“ dál se vyptávala Yata.

„Myslím, že ne.“ Zakývala hlavou, že neví o žádných nepřátelích.

„Třeba někdo, koho vyhodila?“ zkusil jsem to já, jestli třeba teď si nevzpomene. Kimiko se zamyslela.

„Vlastně před měsícem jednu kantorku vyhodila, za porušení pracovní kázně. Zapálila si cigaretu při hodině.“ Vzpomněla si Kimiko.

„Její jméno?“ zeptal se hned Yata a já byl připraven si zapsat to jméno.

„Sakura Nomura.“ Zašeptala Kimiko. „Snad si nemyslíte, že ona…by…“ poslední slova ze sebe soukala, jak byla vyděšená.

„My si nemyslíme zatím nic. Jenom potřebujeme informace.“ Vysvětlil jsem Kimiko. Ta pokývala hlavou.

„Adresu znáte?“ zeptal se Yata na adresu té kantorky. Kimiko se zamyslela.

„Pokusím se ji najít.“ Řekla nejistě Kimiko, vstala a šla k jedné skříni, kterou otevřela, kde byly další šanony. Začala šramotit, jak hledala to co jsem potřebovali vědět. V tom jsem měl telefonát.

„Omluvte mě.“ Řekl jsem a šel jsem na chodbu.

 

Nejdřív jsem se podíval, kdo mi volá. Byla to Janey. Hned jsem to zvedl.

„Ano, one-chan?“ ozval jsem se do telefonu.

„Hele Iza-chan, Zafi zjistila, že náš nálezce oběti pracuje ve stejné škole, kde naše oběť byla ředitelkou. Poptejte se i na něho.“ Řekla mi Janey, co se zatím zjistilo.

„Určitě se o tom pokusím. Díky za info. Budu končit.“ Rozloučil jsem se rychle a vrátil se do kanceláře.

 

Když jsem se vrátila, tak z jednoho šanonu si Yata zapisoval do mého notesu. Došlo mi ,že tam zapisuje adresu na tu kantorku Sakuru. Sedl jsem si k Yatovi, naproti Kimiko.

„Paní Takemi, co váš kolega Toru Satomi?“ zeptal jsem se na Satomiho. Yata mi vrátil notes s propiskou. Dotkl jsem se jeho prstů. Hned jsem znejistěl, ale snažil jsem se být v klidu.

„Pan Satomi má taky dovolenou. Je to tělocvikář. A výborný. Vycvičuje zde studenty, a ty mají výborné prospěchy v soutěžích.“ Řekla nám Kimiko. Já si vše zapsal. „Jestli chcete dám vám na něho adresu, ale ten je určitě nevinný. Ten by ani mouše neublížil.“ Zastávala se Satomiho.

„To je v pořádku.My ji už máme.“ Usmál jsem se na Kimiko. „Nebudeme vás zdržovat. Jenom nám řekněte, kde vás seženeme.“ Ještě jsem požádal Kimiko o její adresu. Ta mi ji ochotně nadiktovala. S Yatem jsme se rozloučili, nechali Kimiko u ní v kanceláři a šli ze školy k autu. Cestou do kanceláře nepromluvil nikdo z nás. Jenom jsme jeli mlčky.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.