Stalker - 2. kap.
Informace:
Našla se mrtvola ženy. Kriminalisté netuší, že to jednou vraždou nekončí. Že jich bude o něco více. Že mají něco do činění nejen sériovým vrahem, alei i stalkerem
2. První oběť
Law:
Nechal jsem se vést do auta Yata. Nevím proč, ale chtěl jsem jet v autě s Jane. Taky jsem ji hned poznal. Dokonce jsem si vzpomněl na to, co jsem jí řekl, když se mi vyznala. Byl jsem v páté třídě a Jane ve druhé? Nevím to si už nepamatuju. Vím, že jsem se nezachoval správně, ale byl jsem ještě dítě. Na základce ošilivá byla. Nosila brýle a rovnátka. Sice měla dlouhé vlasy, které se jí vlnily, ale i tak jsem ji odmítl tak ošklivě. Teď jsem toho litoval, ale byl jsem malý, sakra.
„Vnímáte mě?“ z mých myšlenek mě vytrhl můj nový kolega.
„Eh...Promiňte.“ hned jsem se omluvil, že jsem byl mimo.
„V pohodě, říkal jsem, že jsem Yata a jestli nebude vadit tykání. Nerad si s kolegy vykám.“ vysvětlil mi, co mi Yata říkal.
„To je dobrý nápad. Law.“ představil jsem se a souhlasil s tykáním.
„Super.“ zazubil se Yata.
„Jaká je šéfová?“ zeptal jsem se na Jane, jaká je šéfová. Nikdy bych jsem si nepomyslel, že se znovu setkáme a bude mít vyšší hodnost, než já. A to jsem řekněme o dva, či o tři roky starší.
„Je super. Dokáže být naštvaná, je přísná, ale spravedlivá a za svůj tým by i položila život.“ řekl mi ve zkratce, jaká je Jane v práci.
„A vlastně, jak víš kudy jet?“ zeptal jsem se, když mi došlo, že Jane nám neřekla adresu místa činu.
„No, za prvné jede jako první. A za druhé se jukni tady. Je tu zadaná adresa místo činu.“ zasmál se Yata. Podíval jsem se, kam ukazoval. V autě byla vysílačka zobrazovkou a klávesy. Něco, jako mini počítač. Tam byla zadaná adresa. Ale zaklel jsem si pro sebe, že mi nedošlo, že vlastně Jane jede přednámi. Pak jsme jeli mlčky. Ani Yato, ani já jsem už nic neřekli, dokud jsme nedorazili na místo činu.
Zafi:
Když jsem poznala nového kolegu, Lawa Trafalgara, hned se mi zalíbil. Když přišlo na rozdělování do dvojic, kdo s kým pojede v autě, chtěla jsem jet s ním. Jenže ta pitomá Jane dala k Shizu-chanovi. Když jsem jela se Shizu-chane vždy řídil on. K volantu mě nikdy nepustil. Jeli jsme jako poslendí. Před námi jel Yata-kun s Lawem a jako první jela Jane se svým bráchou. Jak já své kolegy nenáviděla. Hlavně Jane. Sice mi nic neudělala, ale věděla jsem, že je to zákeřná kráva, která komukoliv udělá ze života peklo. Celou cestu jsem mlčela, i Shizu-chan držel klapačku. Za půl hodiny jsme byli na místě činu.
Jane:
To mi byl čert dlužen, že Law Trafalgar se vrátil do mého života. Po celých devět let jsem na Lawa ani nepomyslela. A co od doby, kdy Law opustil základní školu. Poté jsme se neviděli až do dneška. Teď Law se stal mým podřízeným. Ale nemohla jsem být na něho zlá. Je to minulost. Řídila jsem auto a začala se víc věnovat jízdě, abychom dojeli na správné místo činu.
„Poznala si ho, že,“ zeptal se mě po chvíli Izaya.
„Jo, ale je to minulost.“ pokývala jsem hlavou na souhlas.
„Kdyby něco, jsem tu vždy pro tebe one-chan.“ usmál se na mě Izaya.
„Díky, Izayo-kun.“ poděkovala jsem svému dvojčeti a dál se mlčky věnovala řízení.
Na místě činu už byl patolog a uniformovaní policisté. Šlo o lesní cestu. Naštěstí díky navigaci jsem cestu našli snadno. A taky byly zdálky vidět svítící majáčky policejních aut. I sanitka tu byla, ale po našem příjezdu začala odjíždět. Všichni jsme si vystoupili a šli k oběti.
Patolog si zrovna balil své věci. Šlo o tělo ženy. Byla blondýna s modrýma očima, které byly otevřené a vytřeštěné strachem.
„Tak, co říkáte doktore?“ zeptala jsem se patologa.
„Jde o ženu, kolem třiceti let. Zemřela na několik bodnutí do hrudi. Víc řeknu po pitvě.“ oznámil patolog. Patolog se jmenoval Riko Akari, ale nechával si říkat jenom svým povoláním, patolog.
„Šlo o znásilnění?“ zeptal se Law patologa. Patolog, který byl padesátník, se podíval na Lawa.
„Koukám, že máte novou posilu, šéfinspektorko.“ ušklíbl se patolog.
„Ano, to je Law Trafalgar a toto je náš patolog. Riko Akari.“ oba jsem navzájem představila. Oba si podali ruce.
„No, vypadá to na znásilnění, ale víc řeknu po pitvě.“ trval na svém patolog, že víc neřekne.
„Kdy to bude?“ zeptala jsem se patologa.
„Zítra ráno.“ odpověděl patolog.
„Dnes večer.“ rozhodla jsem, kdy chci, aby byla zpráva hotová. Nebo aspoň ta předběžná zpráva. Patolog se na mě podíval. I já sledovala oči patolga, kde se rýsovaly vrásky.
„Vaším očím se nedá odolat šéfinspektorko. Dnes večer.“ souhlasil s úsklebkem patolog. Poté se uklonil a šel ke svému autu. My se mohli vrhnout na prohlídku těla.
„Izaya-kun a Yato-kun prohledají tělo. Shizu-chan a Law prohledají okolí a já se Zafi vyslechneme toho běžce, co našel tělo.“ rozdala jsem úkoly. Nikdo neprotestoval, tak jsme se pustili do práce.
Yato:
Nasadil jsem si rukavice, stejně tak udělal i Izaya-kun. Podíval jsem se na Izayu-kuna a chvíli ho pozoroval. Poté jsem se zeptal.
„Horní část, nebo dolní část?“ zeptal jsem se, jakou část těla chce prohledat.
„Horní.“ určil si Izaya-kun. Žena byla oblečena do běžeckého, nebo-li sportovního oblečení. Proto jsem prohledal běžecké kalhoty, kde jsem našel peněženku. A v ní byli doklady. Ulevilo se mi, že naše neznámá má jméno.
„Kioko Oshiro.“ přečetl jsem nahlas jméno oběti z občanky.
„Co, prosím?“ zepochopil Izaya, co jsem řekl. Musel být myšlenkami jinde. Pomyslel jsem si.
„Naše oběť se jmenuje Kioko Oshiro.“ řekl jsem znovu jméno naší oběti.
„Jo, aha. To je super.“ přikývl Izaya. „Tak se snadno budu moci poptat venku.“ dodal, že tím má usnadněnou práci, když se ví jméno oběti. Pak jsme mlčky hledali, ale nic zvláštního, či zajímavého jsme nenašli. Pokynul jsem dvěma mužům, kteří přišla a zabalili mrtvou do pytle a naložili do pohřebního auta. My dva se odebrali k autům čekat na ostatní.
Shizuo:
Šel jsem s novým kolegou prohledat okolí lesa, jestli náhodou něco nenajdeme. Šli jsme mlčky. Law byl sexy chlap, ale nic pro mě. Ale přesto mi jedna otázka nedala a já se Lawa zeptal.
„Vy se znáte s Oriharovými?“ zeptal jsem se Lawa na férovku. Law aniž by se na mě podíval mi odpověděl.
„Ano, ze základní školy, ale já byl asi o dvě třídy výš.“ odpověděl mi Law. Poznal jsem, že Lawa něco trápí, ale vyzvídat jsem nechtěl. Je to jejich věc. Mě se to netýká.
„Jinak jsem Shizuo.“ řekl jsem své jméno a tím dal najevo, že mi může tykat.
„Těší mě, Law.“ taky řekl své jméno Law. Pak jsme hledali s rukavicemi na rukách. Našli jsme stopy po pneumatikách. Svolal jsem techniky, aby se na to podívali. Ale to bylo vše, co jsme našli. Poté jsme se vrátili k autům, kde na nás už čekali ostatní.
Jane:
Se Zafi jsem šla za mužem, který našel naší oběť. Aniž bychom se spolu domluvily, bylo jasné, že výslech povedu já. Zafi se zaměří na to, jestli ten muž lže, či ne.
„Dobrý den, jsem šéfinspektor Orihara a to je detektiv Otonashi. Jaké je vaše jméno?“ zeptala jsem se muže.
„Toru Satomi. Je to strašné.“ představil se nám muž a byl bledý jak stěna. Zafi vše zapisovala a sledovala muže.
„Je vám dobře?“ zeptala jsem se muže. Nechtěla jsem, aby se mi tu zhroutil.
„V pořádku. To bude dobré.“ snažil se mě přesvědčit a nejen mě, ale i sebe, že je vše v pořádku.
„Dobře, kdyby vám bylo zle, tak to odložíme na později.“ pousmála jsem sena Satomiho. Ten se taky pousmál, ale přišlo mi to, nejistý úsměv. „Tak. Znal jste mrtvou?“ zeptala jsem se na druhou otázku.
„Ano, i ne. Znali jsme se od vidění. Při běhání jsme se tu skoro vždy setkali. Ale než k pozdravu nikdy k ničemu nedošlo.“ řekl Satomi svou odpověď. Zafi vše zapisovala při pohledu na Satomiho.
„Takže neznáte její jméno, nebo aspoň kde bydlíš?“ ujistila jsem se, že mu rozumím správěn.
„Ano.“ přikývl Satomi.
„A kde a v kolik jste se setkali?“ zeptala jsem se, jestli si bude Satomi pamatovat, kde a v kolik se zahlédli. Satomi se zamyslel.
„No, myslím, že okolo sedmé někde tady.“ promluvil po chvíli Satomi a byl stále zamyšlen. „Ano, tady to bylo.“ dodal přesvědčeně. Věděla jsem, že z něho už víc nedostaneme.
„Dobře, děkujeme. Zadejte nám vaši adresu. Kdybychom s vámi chtěli ještě mluvit, abychom vás mohli navštívit.“ požádala jsem Satomiho o adresu. Zafi si adresu zapsala a my se připojily k ostatním, kteří čekali u aut.
Na všechny jsem se podívala. Čekali, co řeknu. Jaké budou rozkazy. Nadechla jsem se a vydechla.
„Tak, vše probereme u nás a tam si rozdáme další úkoly.“ rozhodla jsem nakonec. Nasedli jsme do aut. Tentokrát jsem jela se Zafi. Jely jsme mlčky.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.