Za deset dní zemřeš - 1. kap.
Informace:
Terka Heiwajima trpí bolestí hlavy. Prášky nepomáhají, tak je donucena jít k dokorovi. A ten pro ní nemá dobré zprávy.
1. Nemocnice
Už měsíc mi bylo zle. Stále mě bolela hlava. Prášky už nepůsobily a já odmítala jít k doktorovi. Každého jsem odbyla se slovy, že je to dobré, že ta bolest ustoupí. Mám dvě nejlepší kamarádky, které mě stále přemlouvaly, abych jsem si zašla k doktorovi. Že toto není normální. Přítel Jane mi doporučil pár speciálistů. Nakonec jsem souhlasila, že si k doktorovi dojdu.
Vybrala jsem si doktora Zora Roronou. Jeho jméno mě zaujalo ze všech nejvíce. Po třetím vyvzánění telefonu, to Roronoa zvedl.
„Dobrý den, tady je Terka Heiwajima. Máte čas? Neruším vás?“ vyptávala jsem se pana doktora. Doktor mi řekl, že neruším. „Doporučil mě vás můj kamarád Law Trafalgar. Mohla bych jsem si s vámi sjednat schůzku?“ zeptala jsem se na to, co jsem po doktorovi Roronovi chtěla. Doktor Roronoa o mě už věděl, a že schůzka není problém. Domluvili jsme se na druhý den. Poté jsem hovor ukončila. Hned jsem to zavolala holkám a Lawovi, kterému jsem poděkovala. Pak jsem si šla zase lehnout, protože mě bolela hlava.
Druhý den:
V sedm mě vzbudil budík. Vyplnula jsem budíka a šla jsem pod sprchu. Po sprše jsem se oblékla. V děvět jsem musela být v nemocnici u doktora Roronoa. Měla jsem strach. Ale bolest hlavy byla nesnesitelná. Když jsem byla oblečená bylo osm hodin. Tak jsem vyrazila na zastávku autobusu. Sice auto jsem měla, ale počítala jsem, že mi bude dělat nějaké testy, i odběry krve, tak jsem šla i nalačno, a taky, kdybych byla mimo, tak aby mě pustili. V nejhorším případě jsem byla připravena si zavolat taxíka.
Na zastávce jsem čekala deset minut. První autobus mi ujel před nosem. Poté přijel další. Já si cvakla jízdenku a jela jsem k nemocnici.
Vystoupila jsem si u nemocnice. Law mi řekl, kde doktora Roronou najdu. Nastoupila jsem do výtahu a jela jsem do čtvrtého patra. Tam jsem vystoupila a šla na levou stranu, kde měla být ordinace Roronoi.
Ordinaci jsem našla poměrně rychle. I čas jsem měla bezvadný. Do deváté hodiny chybělo deset minut. Přesto mi to nedalo a na dveře jsem zaklepala.
„Dále.“ ozvalo se zevnitř ordinace. Otevřela jsem dveře.
„Dobrý den.“ pozdravila jsem nejistě a vstoupila jsem dál. Za sebou jsem zavřela dveře. Doktor Roronoa se na mě podíval.
„Dobrý den, vy budete Heiwajima, že?“ zeptal se mě doktor Roronoa. Jenom jsem hlavou přikývla na souhlas. „Tak se posaďte. Co vás trápí?“ nabídl mi židli vedle něho a zeptal se na mů zdravotní stav. Vše jsem doktorovi řekla.
„Už je to měsíc, co mě bolí hlava. Ze začátku ibalgin pomáhal, ale postupně přestal pomáhat. A jiné prášky taky nepomáhají.“ řekla jsem, co mě trápí.
„A jaká je to bolest? A kde vás to bolí nejvíce?“ vyptával se doktor Roronoa.
„Je to bodavá bolest a většinou tady nahoře.“ ukázala jsem rukou, kde mě ta hlava bolí nejvíce.
„Chtělo by to magnetickou rezonanci a odběry krve. Jedla jste něco, nebo pila?“ navrhl doktor Roronoa a zeptal se mě na jídlo a pití kvůli odběrům krve.
„Nic jsem nejedla ani nepila. S odběry krve jsem počítala.“ usmála jsem se na doktora Roronou. I doktor Roronoa se na mě usmál a vše zapisoval do počítače.
„Dobrá. Napíšu vám žádanku na odběry krve a na magnetickou rezonanci. Vy se půjdete objednat. Až budou výsledky, tak se sejdeme a řekneme si víc.“ navrhnul mi doktor Roronoa. Hlavou jsem přikývla, že souhlasím. Doktor Roronoa sepsla dvě žádanky, které mi podal. „Tak jsme domluveni.“ usmál se a já se taky usmála.
„Na shledanou.“ rozloučila jsem se.
„Na shledanou.“ taky se rozloučil doktor Roronoa. Hned jsem šla na chodbu a se žádankami v ruce jsem šla nejdřív najít odběrovou místnost.
Odběry krve byly až v přízemí. Nadávala jsem si, že jsem nejdřív nešla na tu magnetickou resonanci. Protože ta byla ve druhém patře. Ale když jsem byla už dole, tak jsem šla nejdřív na odběry krve.
Čekárna byla plná lidí. Sděsila jsem se. Viděla jsem to na celý den trávený v nemocnici. Než jsem si stačila sednout, vyšla sestřička.
„Další, prosím.“ vyzvala sestřička dalšího člověka na odběr krve.
„Sestřičko, mám tu doporučení od doktora. V kolik se tu mám zastavit? Aby tu nebylo tolik lidí?“ zeptala jsem se sestřičky.
„Ukažte.“ řekla mi sestřička a já jí podala žádanku na odběr krve. Sestřička si tu žádanku přečtla. „Pojďte dál.“ vybídla mě. „Doufám, že jste nejedla a ani nepila.“ ještě se u dveří ujišťovala.
„Ne, nic jsem nejedla ani nepila.“ přikývla jsem
„Dobrá, pojďte dál.“ řekla sestřička a pustila mě dovnitř. Cítila jsem se trapně a cítila jsem, jak se na mě lidé dívají, kteří tu čekají už od božího rána. Aniž bych jsem se na ty lidi podívala, jsem vstoupila dál.
Místnost nebyla moc velká. Ale cítila jsem se tu uvolněně. Sestřička zasedla ke svému stolu, který byl u okna, proti dveřím.
„Posaďte se.“ vybídla mě sestřička. Židle stála skoro vedle stolu. Posadila jsem se a vyhrnula jsem si rukávy. Sestřička něco sepisovala do papírů i do svého sešitu. Po chvíli se podívala na mě. „Nedělá se vám špatně?“ zeptala se, jestli se mi při odběru krve dělá zle s injekce. Zavrtěla jsem hlavou, že ne. „Dobrá, pusťme se do toho.“ usmála se a vzala vztahovadlo, které mi dala na paži a stáhla to. Já si párkrát s rukou zacvičela, jako bych zvedala činky. „To stačí.“ zastavila mě a podívala se na ruku. „Máte dobré žíly.“ pochválila mé žily a zabodla jehli do ruky. Trošku to štíplo, ale nebylo to nic vážného. Za pět minut to bylo hotové. Udělala mi dvě skumavky, které podepsala nějakou značkou. Všimla jsem si, že tam napsala i mé přijmení. „Už můžete jít. Pokud je vám ovšem dobře.“ urovnala jsem si rukáv a postavila se na nohy. Vzala jsem si své věci.
„Na shledanou.“ rozloučila jsem se.
„Na shledanou.“ taky se rozloučila sestřička. Vyšla jsem do čekárny. Lidi v čekárně jsem ignorovala. Rychle jsem pospíchala do druhého patra.
Ve druhém patře byly převážně rentgeny, ekg atd...Šla jsem k informacím, kde jsem podala druhou a poslední žádanku, kterou jsem měla.
„Vaši občanku.“ požádala mě sestřička na informacích. Z kabelky jsem vyndala doklady, kde jsem našla občanku. Sestřička si převzala občanku a sepisovala informace z mé občanky. Ještě něco napsala do té žádanky, a pak i občanku i žádanku mi podala. „Tady naproti si počkejte. Za chvíli se pro vás někdo staví.“ řekla mi sestřička a já poslechla. Uklidila jsem si občanku do dokladů a ty jsem dala do kabelky. Se žádankou jsem šla čekat na někoho, kdo mi udělá tu magnetickou resonanci.
Místo k sezení tu bylo, ale já přesto postála. Byla jsem dost nervózní. Po chvíli se objevila sestřička.
„Vy jste paní Heiwajima?“ zeptala se mě ta sestřička. Hlavou jsem přikývla, že jo. „Tak pojďte se mnou.“ vybídla mě a já šla za sestřičkou.
Sestřička mě odvedla na konec chodby. Otevřela dveře a já vstoupila dál.
„Tady je kabinka. Svlékněte se do naha a vezměte si košili, co tam je.“ poradila mi sestřička a já sestřičku poslechla.
Vešla jsem do kabinky, kde jsem ze sebe vše svlékla a vzala na sebe tu jejich košili. I šperky jsem ze sebe sundala a vešla dál.
Sestřička tam na mě už čekala. Ukázala na velký přístroj.
„Tady si lehněte.“ ukázala mi sestřička, kam si mám lehnout. Poslechla jsem sestřičku a lehla jsem si tam, kam mi sestřička ukázala. Zajela jsem do tunelu. Zavřela jsem si oči. Celý proces trval asi hodinku. Nevím to jistě, protože se mi povedlo usnout. Když bylo vše hotové, vrátila jsem se do kabinky, kde jsem svlékla tu jejich košili a zase jsem se oblékla. Vyšla jsem ven a tam přišla i sestřička.
„Zítra si zajděte za doktorem Roronou. Budou už výsledky.“ oznámila mi sestřička a odešla si pro dalšího pacienta. Já se vydala ke schodům a vydala jsem se dolů. Vyšla jsem z nemocnice a šla na autobus.
Autobus za chvíli přijel. Nastoupila jsem si a čekala až se rozjedeme. Vzala jsem mobila do ruky a zavolala jsem Cori a Janey. Domluvily jsme se, že se sejdeme ve městě. Dojela jsem do města.
Vystoupila jsem si a šla jsem do obchodního centra. Měla jsem ještě čas. Děvčata měla dorazit až za hodinu. Obešla jsem si všechny obchody a v knihkuectví jsem si koupila knížku. Vycházela jako bestseler. Za hoďku jsem seděla v kavárně s děvčaty a popíjely jsme kávu.
Děvčata hned zajímalo, co u doktora.
„Je to sympaťák. Dokonce je i sexy. Zítra jdu k němu zase. Už budou výsledky. Jak z krve, tak i magnetické resonance.“ řekla jsem děvčatům to, co jsem sama věděla.
„Zoro je ten nejlepší specialista. Říkal mi to Law.“ usmála se Janey.
„To jsem ráda, že mi Zora Law doporučil.“ byla jsem ráda. Doktor Roronoa se mi hodně líbil.
„Pro vás cokoliv.“ usmála se na nás Janey. Popíjely jsme kávu a povídaly si u toho. Po dvou hodinách jsme se rozloučily. Cori mi nabídla, že mě hodí domů, ale já tuto nabídku odmítla. Chtěla jsem se projít a Janey bydlela blízko.
Šla jsem pěšky domů. Pořád jsem myslela na doktora Roronou. Moc se mi líbil. Sice jsem se zítřka bála, ale těšila jsem se, až doktora zase uvidím.
Doma jsem se převlékla a udělala jsem si pořádný oběd. Po obědě jsem si sedla do obýváku s novou knížkou, kterou jsem si koupila. K večeři jsem si objednala pizzu. Po večeři jsem si dala vařící koupel a šla jsem spát. Ale nespalo se mi dobře. Každou chvíli jsem byla vzhůru. Bála jsem se těch výsledků.
Ráno jsem se probudila už v šest hodin. Už jsem nemohla dál spát. Vysprchovala jsem se a šla se obléci. Na snídani jsem chuť neměla. Tak jsem si udělala jenom čaj. Přemýšlela jsem, co se to se mnou děje. Proč se tak bojím? Nikdy jsem se doktorů nebála, i když jsem k nim chodila nerada. Nakonec nastala doba, kdy jsem musela vyrazit za doktorem Roronoou.
Šla jsem znovu na autobus. Byla jsem dost vyklepaná, že bych jsem řízení auta nezvládla. Čím víc jsem se blížila k nemocnici, tím víc jsem byla rozklepaná. Vystoupila jsem u nemocnice a šla jsem za doktorem Roronoou.
Zaklepala jsem na dveře, a doktor Roronoa mi otevřel dveře. Neusmíval se jako včera. Vyděsila jsem se ještě víc.
„Pojďte dál, paní Heiwajima.“ vyzval mě doktor Roronoa a já vstoupila dál. Sedla jsem si vedle stolu doktora Roronoa. Dokto Roronoa zavřel dveře a sedl za stůl.
„Tak jak to vypadá, pane doktore?“ zeptala jsem se doktora Roronoa na rovinu. Doktor Roronoa otevřel desky, kde byly výsledky mé krve i magnetické resonance. Oba papíry vyndal a podíval se na ně.
„Nemám pro vás dobré zprávy.“ promluvil doktor Roronoa. Poznala jsem, že se mu to říká ztěží.
„Nenapínejte mě a řekněte mi verdikt, pane doktore.“ požádala jsem doktora Roronou, aby mi řekl, co se mnou je.
„Dobrá. Z krve jsme nic nezjisitli. To jste zdravá jak řípa. Ale ta magnetická resonance nedopadla dobře. Zjistilo se, že máte několik nádorů na mozku. Bohužel je jich tolik, že se to operovat nedá. Při operaci by jste mohla zemřit.“ řekl mi krutou pravdu doktor Roronoa. Byla jsem v šoku. Čekala jsem něco strašného, ale tohle? Nádory? To mě vůbec nenapadlo. Měla jsem co dělat, abych jsem se nerozbrečela.
„Kolik mám času?“ zeptala jsem se doktora Roronoi.
„Bohužel moc ne. Jenom deset dní.“ oznámil mi dokor Roronoa. To jsem byla v ještě větším šoku. Tak málo?