Jane&Law - 3. kap.
Informace:
Dojde čas, kdy Jane musí s pravdou ven. Všem řekne o své minulosti. Jak se zná z Bagdádem a jeho členy posádky. A taky proč, se od patnácti let stala Supernovou.
3. Minulost Jane
Pluli jsme na další ostov. Měl se jmenovat Bonbonyuki. Zvláštní jméno, ale opravdu se tak ten ostrov jmenoval. Pluli jsme asi třetí den a s Luffym jsme v kontaktu nebyli. Jenom s Frankym a Brookem, kteří čekali na lodi, jak Luffy dopadne. Franky nám dával informace, které věděl. A my mu řekli, co se děje u nás. Ale Luffy o tom nevěděl. Neměl u sebe den den mushi.
Většinu času jsem trávila v síťce a přemýšlela jsem. Vzpomínky, na které jsem chtěla zapomenou se vracely. Týkali se mé minulosti. Ale noční hlídky jsem měla. Kromě Nami jsme je měli všichni.
Jednou jsem měla hlídku, a i když jsem dávala bedlivý pozor, tak přeci jenom jsem byla myšlenkami jinde. Věděla jsem, že ostatním budu muset vše říct. Jenže já o tom mluvit nechtěla. Bohužel ale museli znát mou minulost, protože Bagdád, tento Yonko je můj bývalý pirátský kapitán. Noci, kdy jsem hlídku neměla, jsem probděla. Byla asi jedna hodina ráno, když se někdo ke mně připojil.
Byla jsem zabalena do deky a vedle sebe jsem měla termosku s čajem, který mi udělal Sanji, aby mi v noci nebyla zima.
„Zoro, proč nespíš?“ zeptala jsem se, aniž bych jsem se podívala, kdo to je.
„To jsem jenom já.“ zašeptal Law. Překvapil mě, ale snažila jsem nedat nic najevo.
„Oh, promiň. Myslela jsem, že jde Zoro na pokec.“ omluvila jsem se Lawovi, že jsem si ho spletla se Zorem. „Proč nespíš?“ zeptala jsem se Lawa a udělala mu místo vedle sebe.
„Spíš bych jsem se měl ptát já tebe, proč nespíš. Vím, že v noci nespíš a převaluješ se v síťce. Něco tě trápí.“ neodpověděl mi Law a spíš mluvil o mě.
„Teď o tom mluvit nechci. Až nastane správná chvíle, tak to všem řeknu.“ odbyla jsem Lawa. Chtěla jsem se Lawovi svěřit, ale nechtěla jsem to říkat dvakrát a nebyla jsem připravena to říct ostatním.
„Ale tím se trápíš a to není dobré.“ nesouhlasil se mnou Law.
„Vím, ale nejsem připravena to říct.“ přiznala jsem Lawovi.
„Odpočiň si. Budu hlídkovat.“ řekl Law, aniž by se na mě podíval. Já se na Lawa podívala, ale do očí jsem Lawovi neviděla.
„To je dobré.“ protestovala jsem. „Ty si jdi lehnout.“ řekla jsem Lawovi.
„To nebyla prosba, ale rozkaz.“ vysvětlil mi Law.
„Ty mi nemáš, co přikazovat.“ nesouhlasila jsem s Lawem.
„Pravda, ale kdyby věděli všichni, jako já, že nespíš, tak by ti to dali příkazem všichni.“ nedal se odradit Law.
„Nejde to.“ sklopila jsem zrak. Law se na mě podíval.
„Sice nevím, jak se při té situaci zachovat, ale jestli chceš, vybreč se.“ řekl mi nejistě Law. Stále jsem měla sklopený zrak. Takže jsem neviděla, že Law zrudl.
„Nejde to. Chci brečet, ale nejde mi to. Už od mých deseti let.“ přiznala jsem se Lawovi. Law se na mě podíval. „Vím, že to není dobře, ale nedokážu se rozbrečet. Cítím smutek, ale slzy ne a ne se objevit.“ svěřovala jsem se Lawovi.
„Jsi jako chlap.“ pronesl Law. Podívala jsem se na Lawa. Law se už díval zase před sebe.
„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se Lawa a stále jsem se na Lawa dívala.
„Chlapi jsou na sebe tvrdí, nic je nerozhodí, nebo rozpláče. Skrývají své city. A ty jsi taková. Jako chlap.“ vysvětlil mi to Law.
„Možná máš pravdu.“ souhlasila jsem s Lawem. Poté jsme se oba dívali na širé moře.
Po snídani jsem si šla lehnout do síťky, i Law, ale usnout se mi nepodařilo. Proto jsem se z kajuty vypařila a šla jsem na střechu lodi, kde jsem se natáhla. Katanu jsem měla položenou vedle sebe. Nami měla zrovna hlídku. Tedy přes den měla hlídku. Měla jsem zavřené oči, ale nespala jsem. Stále se vracela má minulost. Na kterou chci zapomenout, ale nejde to. Ale co jsem byla u Luffyho, tak se mi to povedlo potlačit. Ale jak se blížíme k tomuto Yonkovi, tak vzpomínky se vracejí intenzivněji.
„Mohu, Janey-chan?“ ozval se mužský hlas vedle mě. Otevřela jsem oči. Byl to Sanji. Přikývla jsem hlavou, že může. Ale nadále jsem ležela. Sanji si lehl vedle mě. „Trápí tě něco, Janey-chan? Nerad tě vidím ztrápenou.“ začal vyzvídat.
„Nic, brzy se to dozvíš.“ odpověděla jsem Sanjimu. „Ale teď ještě ne.“ dodala jsem rázně, aby pochopil, že se o tom nechci bavit.
„Dobrá, ale jsem tu kdykoliv pro tebe, Janey-chan.“ usmál se na mě Sanji. Poté odešel vařit oběd. Po chvíli se objevil Zoro.
„Zoro, jestli se jdeš zeptat, co mě trápí, tak bzy se to dozvíš, ale ne teď.“ řekla jsem, aniž bych jsem se podívala, kdo to je.
„Jak víš, že jsem to já“ byl překvapený Zoro a sedl si vedle mě.
„Slyšela jsem řinkot tvých katan.“ vysvětlila jsem Zorovi, jak jsem poznala, že je to on.
„Vždycky si měla dobrý sluch.“ usmál se Zoro. „Jinak, sice mě trápí, že se trápíš, ale kvůli tomu jsem nepřišel.“ začal vysvětlovat.
„Tak kvůli čemu?“ zeptala jsem se překvapeně a dokonce jsem se posadila.
„Ty jsi zamilovaná do toho cynika, viď?“ zašeptal Zoro, že jsem ho slyšela jenom já. Podívala jsem se na Zora s vytřeštěnýma očima.
„J-jak to víš?“ dostala jsem ze sebe.
„Poznal jsem to na tobě. Takže je to pravda.“ řekl Zoro spíš pro sebe.
„Ano, máš pravdu. Sice Lawa moc dobře neznám, přesto ho miluju. Co jsem zahlédla jeho plakát, kde je hledaný, tak jsem se hned zamilovala. Jeho plakát stále nosím u sebe.“ přiznala jsem se Zorovi.
„Tak to mám u tebe nejspíš smůlu, co?“ zeptal se Zoro, což mě překvapilo.
„Nechceš říct, že ty mě...“ nedořekla jsem to.
„Ano, miluju tě. Ale u tebe šanci nemám. Ale to neznamená, že se přestanu o tebe starat, nebo se bát. I když ten cynik si tě nezaslouží.“ vysvětlil mi to Zoro. Co ke mně cítí.
„Ale určitě se najde jiná, kterou miluješ.“ snažila jsem se Zorovi naznačit, že je tu ještě Nami. Věděla jsem, že Nami je do Zora zamilovaná.
„Žádná jiná není a jiná ani nebude.“ řekl rozhodně Zoro.
„Jak myslíš, ale řeknu ti toto. Buď budu s Lawem, nebo s nikým.“ řekla jsem odhodlaně.
„Chápu.“ pronesl Zoro, že tomu rozumí.
„OSTROV NA OBZORU!“ křikla na všechny Nami. Já i Zoro jsme vyskočili ze střechy a připojili se k ostatním. Podívali jsme se před sebe. Před námi si rýsoval ostrov. „Večer tam dorazíme.“ oznámila nám všem. V tom nás Sanji svolal na oběd. Všichni jsme šli obědvat.
Po obědě se s námi spojil přes den den mushi Franky. Chtěl mluvit tentokrát jenom se mnou. Jako vždy. Nikdo nás nerušil. Sice nikdo nepochopil, proč tomu tak Franky chce, ale neřešili jsme to tak nějak.
„Ahoj Jane, četla si dnešní noviny?“ zeptal se mě Franky.
„Ahoj, ne proč?“ zeptala jsem se nechápavě Frankyho.
„Tak si je přečti a pak mi řekneš, co si o tom myslíš.“ řekl Franky tajemně. Sice jsem byla překvapena, ale Frankyho jsem poslechla.
Nami zrovna si četla v těch novinách. Přišla jsem k ním.
„Nami, můžu si ty noviny na chvíli půjčit?“ zeptala jsem se Nami.
„Jistěže.“ souhlasila Nami a noviny mi půjčila. S novinami jsem se vrátila do kuchyně k den den mushi.
Otevřela jsem noviny na první stránce. Tam psali, že Mugiwara propustil na svobodu několik vězňů.
„Myslíš to, co provedl Luffy?“ zeptala jsem se Frankyho.
„Ne, čti dál.“ zamítl tuto novinku Franky. Hledala jsem dál až jsem najela na hledáček osob. Tam stálo, že se hledá pirát, který vidí budoucnost, kdo ho/ji najde, tak získá odměnu 1,000,000 beli.
„Myslíš tu hledanou osobu?“ zeptala jsem se Frankyho
„No konečně jsi to našla.“ zajásal Franky.
„Nechápu, co tím máš namysli.“ nepochopila jsem Frankyho.
„Ten pirát jsi ty.“ řekl Franky sebejistě.
„JÁ?!“ vyrhkla jsem.
„Jo, ty.“ potvrdil to Franky.
„Jak si na to přišel?“ zeptala jsem se Frankyho.
„Tušení.“ odpověděl stroze Franky. „Budu pro dnešek končit. Nezapomínej se ozývat.“ napomenul mě a hovor ukončil. Já tam chvíli seděla s den den mushi v ruce a zírala jsem před sebe. Po chvíli jsem se vzpamatovala a s novinami vyšla ven.
Venku se na mě všichni podívali. A já se dívala na ně.
„Děje se něco?“ zeptala se mě Nami.
„Ne, nic. Tady vracím noviny.“ zavrtěla jsem hlavou a noviny dala zpátky Nami. Poté jsem šla na střechu přemýšlet.
Lehla jsem si na záda a přemýšlela jsem, proč si Franky myslím, že tím pirátem jsem já. V tom jsem zahlédla známou osobu před sebou. Byl to Tyger. Ukazoval nám cestu, kudy se vydat do místní hospody. V tom momentě jsem zjistila, že se dívám na nebe. Co to mělo být? Ptala jsem se sama sebe. Že by Franky měl pravdu? Znovu jsem se ptala sama sebe.
„Janey-chan, jsme na místě.“ ozvalo se ze zdola. Byl to Sanji. Seskočila jsem dolů. Zadívala jsem se před sebe. V tom jsem uviděla známou osobu. Byl to Tyger a čekal na nás. Zoro loď zakotvil a všichni jsme vystoupili na pevninu.
Zoro, Sanji a Law byli připraveni k boji. Já přišla před Tygera.
„Jane Mizuki. Dlouho jsme se neviděli.“ pronesl Tyger. Všichni se na nás překvapeně podívali.
„To máš pravdu Tygere. Chci ti představit své přátelé, Zoro, Nami, Usopp, Sanji a Law. A tohle Tyger.“ představila jsem je navzájem.
„Teď není čas, pospíchám. Ale sejdeme se v putyce u Lupina. Je to tímhle směrem.“ ukázal na cestu Tyger. Poté šel po jiné cestě, než my.
„Pak vám to vysvětlím. Teď jdeme.“ řekla jsem a nikdo nic neřekl. Vyrazili jsme na cestu.
Šli jsme mlčky. Nikdo nic neříkal. Šli jsme docela dlouho. Skoro nebyla vidět naše loď. Nakonec jsme šli dvě hodiny. Ale přišlo mi, že jsme šli víc, než dvě hodiny. Cestou jsme narazili na další mou známou osobu. Byla to Charlota.
„Jane Mizuki. Kam máte namířeno?“ zeptala se nás ta osoba.
„K Lupinovi.“ odpověděla jsem Charlotě.
„Uvidíme se tam.“ odpověděla Charlota a odešla. My jsme vyrazili mlčky dál za Lupinem. Nikdo nic neříkal.
Došli jsme k té putyce. Vešli jsme dál a šli si sednout k baru.
„Co to bude?“ zeptal se znuděně barman.
„Dáme si vodu, Lupine. Peníze nemáme, tak snad voda je zdarma.“ odpověděla jsem Lupinovi.
„Vše je na účet podniku. I ubytování.“ oznámil nám Lupin a hned spěšně odešel do kuchyně. Nejspíš nám tam objednal jídlo. Poté se vrátil na bar a do korbele všem nám natočil pivo. Já jenom mlčím, vzpomínky se vrací šílenou rychlostí. Je mi jasné, že se krátí čas, kdy budu muset s pravdou ven. Po chvilce před námi stojí korbel piva a polívka. Všichni se dáme mlčky do jídla. Po jídle mi Lupin dal tři klíče od tří pokojů. Všichni jsme se postavili a odešli nahoru.
Zastavili jsme se před jedním pokojem. Všichni čekají, co se bude dít dál.
„Bude dobré, když na pokoji bude Nami se Zorem, Usopp se Sanjim. Pokud jsou námitky, tak je řekněte.“ navrhla jsem, kdo s kým bude na pokoji. Nikdo neprotestoval. „Dobře. Teď pojďme do našeho pokoje. Musíme si promluvit.“ dodala jsem a otevřela jsem dveře.
Všichni jsme vešli dál a sedli si okolo postele. Postel byla manželská. Do ruky jsem vzala den den mushi a zavolala jsem Frankymu. Řekla jsem, kde jsme a v jaké situaci. Poté jsem ho požádala, aby se tentokrát do rozhovoru připojil i Brooka.
„Chci s vámi všemi mluvit. Franky a Brooku, až budete mluvit s Luffym, tak mu řekněte tento příběh, který vám řeknu.“ začala jsem mluvit. Nadechla jsem se a vydechla jsem a spustila se do vyprávění mé minulosti.
Jane vypráví:
„Když jsem v deseti letech musela opustit Luffyho a Aceho, tak jsem s rodiči hodně cestovala. Jednou nás dopadli marináci. Rodiče mě schovali do jednoho křoví. Jeden mariňák přišel k našim a zabil je. Nevím kdo to byl z mariňáků, mám tuto vzpomínku rozmazanou. Ale v tom křoví jsem nebyla sama. Byl tam i Tyger. Když mariňáci odešli, tak vylezl ven a ještě mluvil s mými rodiči. Nevím, co Tygerovi řekli, ale pomohl mi udělat pro rodiče hrob. Poté se mě ujal. Byl pirát, tak mě vzal k pirátům. Jednalo se o Bagdádovi piráty. Bagdád souhlasil a já se připojila k jeho posádce. Starala jsem se o domácí práce. Ale o tři roky později se vše změnilo. Bagdád mě pověřil činností, zabít všechny, kteří se mu postaví do cesty. Něco jako popravčí kat. Nelíbilo se mi to, ale Bagdáda jsem se bála. Proto jsem s tím souhlasila. O další dva roky jsem měla popravit jednoho mariňáka. Více-kapitána mariňáků. Nechtěla jsem to udělat, ale bála jsem se Bagdáda, tak jsem toho mariňáka popravila. Ale byl tam ještě jeden mariňák. Všimla jsem si ho, ale nikomu jsem nic neřekla a nechala jsem ho jít. Od té doby na mě vyhlásili odměnu 300,000,000 beli. A jako patnáctiletá jsem se dostala do Supernov. O devět let později, teda přesně před dvěma lety, se mi povedlo od Bagdáda utéci. Potkala jsem Luffyho a připojila se k němu.“ dovyprávěla jsem svou minulost. Všichni byli z ticha. U Nami jsem si všimla, že brečí. „A od té doby, co rodiče zemřeli, jsem neuronila žádnou slzu. Chci brečet, ale nejde mi to. Bylo několik situací, kdy jsem brečet chtěla, ale nešlo mi to. Stále mi to nejde.“ dodala jsem, jak je to s mími slzy.
„To je tak smutné.“ brečel Franky na druhém konci. Nami to nevydržela a objala mě. Hodně mě tím překvapila.
„Pro dnešek končíme. Dobrou Franky, dobrou Brooku.“ popřála jsem těm dvěma dobrou noc a ukončila hovor. Podívala jsem se po ostatních. Ti jenom mlčeli.