Anime World CZ/SK - Příběhy

Den zamilovaných

Jmenuji se Hijirikawa Masato. Jsem člen skupiny STARISH. Ale trápí mě jedna věc. Natáčím muzikál, kde se mám obejmout s dívkou. Nikdy jsem žádnou neobjal (nepočítám svou matku).

 

Seděl jsem na posteli a přemýšlel jsem, že požádám o pomoc Haruku. Ale bylo to složitější, než jsem si myslel. Zamiloval jsem se do Haruky. Ale pomoc potřebuju. Kromě Haruky je tu ještě Tomo, ale ta zrovna natáčela desku mimo Tokio. Nakonec jsem si dodal odvahu a šel za Harukou. Šel jsem ke dveřím a chystal je otevřít, když se v tom dveře otevřely a mě praštily do čela.

„Au...“ zaklel jsem a mnul jsem si čelo.

„Masa-kun, jsi v pořádku?“ zeptal se mě hluboký mužský hlas. Patřil Renovi Jingujimu.

„Jo jsem.“ řekl jsem podrážděně. „A teď mě omluv.“ dodal jsem a odešel jsem rychle pryč. Ani jsem se neotočil, tak jsem neviděl, jak na mě Ren s Ranmarem civěli jak puky.

 

Došel jsem ke dveřím pokoje Haruky. Byl jsem rozhodnutý ji požádat o pomoc. Zaklepal jsem na dveře, ale nic se nedělo. Zkusil jsem to znovu a stále nic. Ještě jednou jsem zaklepal. Myslel jsem si, že jenom spí a klepání neslyší. Ale ani teď nikdo nereagoval. Ale bez vyzvání nikam nevstupuju, tak jsem se rozhodl o odchod.

 

Šel jsem do zahrady. Rozhodl jsem se, že budu trénovat objetí se vzduchem. Scénář jsem měl u sebe. Scénář jsem uměl nazpaměť. A premiéra muzikálu se měla konat další den. Musím se to naučit, jinak to zkazím nejen sobě, ale i celému týmu. A to rozhodně nechci. Pomyslím si. Zarecitoval jsem pasáž, kde má dojít k objetí. Objímám vzduch. To docela jde, ale jakmile si představím, že objímám Haruku, tak se zarazím a nedokážu to.

„Nechceš pomoct?“ ozval se hluboký hlas za mnou. Otočil jsem se a tam stál Ren.

„Jinguji, co tu chceš?“ zeptal jsem se Rena místo odpovědi na jeho otázku.

„Hledal jsem tě. Chci s tebou mluvit. Ale to počká. Pomohu ti s tím textem.“ nabídl se mi Ren.

„Díky, ale nechci.“ odmítl jsem Renovu pomoc odměřeným tónem v hlase. Ren se nevzdává.

„Ukaž mi to.“ řekl Ren a sebral mi scénář z ruky. Vžil se do roly dívky. Mně nezbylo nic jiného, než se připojit. Vše probíhalo bezvadně. Když mělo dojít k objetí, tak jsem se podíval do Renových očí. Už jsem se napřahoval k objetí, když jsem se zase zarazil. Nedokázal jsem ani objemout Rena. „Co se děje, Maso-kun?“ zeptal se překvapeně.

„Nic.“ odseknuj jsem Renovi.

„Neříkej mi, že ses nikdy s nikým neobjal?“ došlo Renovi a zeptal se a začal se smát.

„Do toho ti nic není!“ křikl jsem na Rena. Sebral jsem scénář z ruk Rena a odešel jsem.

„Počkej, já to tak nemyslel.“ křičel za mnou Ren, ale já ho zcela ignoroval.

 

Namířil jsem si to do tělocvičny. Tam snad budu mít klid. Pomyslel jsem si. Vstoupím dál do tělocvičny. V tom jsem zahlédl Haruku.

„Haruko, co tu děláš?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Hijirikawo-san, já...Já tu uklízím.“ dostala ze sebe Haruka a zrudly jí tváře.

„Proč? Není to práce dneska Ittokiho?“ divil jsem se.

„Je, ale trošku jsem mu pomohla.“ přiznala nesměla Haruka. „Potřeboval si něco?“ zeptala se mě.

„Možná menší pomoc...“ dostal jsem ze sebe. Vysvětlil jsem Haruce o co mi jde

„Ráda ti pomohu.“ usmála se na mě Haruka.

„Díky za pomoc.“ jsem celý nadšen, že mi Haruka pomůže. Ani si to neuvědomuju, ale objal jsem Haruku štěstím. Haruka znejistěla. Po chvíli mi to došlo. „Eh...Promiň.“ hned jsem se Haruce omluvil.

„V pohodě. Už si to zvládl. Pomoc nepotřebuješ.“ usmála se na mě Haruka. Došlo mi to a taky jsem se na Haruku usmál. Haruka se začala smát. Má tak krásný úsměv. Řekl jsem si pro sebe. Smích je nakažlivý, že se i já začnu smát. Ani já, ani Haruka jsem si nevšiml, že nás někdo sledoval.

„I tak si to můžeme zkusit?“ přesto jsem se Haruky zeptal.

„Jistěže.“ přikývla Haruka. Podal jsem Haruce text a jedeme celou tu scénu. Jsem překvapný, jak mi to jde snadno. Ale jsem za to rád. Tuto scénu trénujeme do pěti hodin odpoledne.

„Moc ti Haruko děkuju za pomoc. Zítra to zvládnu.“ usmál jsem se na Haruku.

„Není zač. Jen je škoda, že se nemohu přijít podívat.“ zesmutněla Haruka. Musela totiž složit song pro Natsukiho. A spolu se domluvili, že budou trávit spolu jeden celý den. Aby Haruce šlo líp skládání. Takhle to dělávala s každým, komu měla složit skladbu.

„Přijdeš hold někdy jindy.“ povzbudil jsem Haruku. Oba jsme se na sebe usmáli. Pak se naše cesty rozdělily.

 

V pokoji byl jen Ranmaru. Zrovna zkoušel hrát na kytaru. Nechtěl jsem Ranmara rušit, tak potichu jsemsi lehnul do postele a vzal jsem si knížku na čtení. Ren se neukázal ani na večeři. Ale neřešil jsem to. Hlavou se mi honilo to, jak je možné že jsem Haruku tak snadno objal. Musím si místo té slečny představit, že je to Haruka. Řekl jsem si pro sebe.

 

Po večeři jsme se skoro všichni sešli v obýváku. Kdo chyběl byl QUARTET NIGHT a Ren.

„Kde je Ren?“ zeptal se Ittoki zvědavě. Všichni se na mě podívali.

„Já nevím kde je. Já ho nehlídám.“ řekl jsem podrážděně. Ani mě nezajímá, kde zrovna Ren je.

„Nebyl ani na večeři.“ řekl starostlivě Natsuki.

„Určitě šel balit slečny.“ podotkl jsem podrážděně. Nechápal jsem proč, ale když jsem měl mluvit s Renem, nebo o Renovi, byl jsem vždy podrážděný. Ostatní si toho museli už všimnout. Určitě i Ren, ale nikdo nic neřekl. Ani Ren se neozval. S Renem se znám od dětství. Okolo deváté jsem šel spát.

 

V noci mě probudil šramot. To byl Ren, který se vrátil. Byl sice střízlivý, ale dělal velký hluk, jako by byl opilý. Otočil jsem se na bok a znovu jsem usnul.

 

Ráno mě vzbudil budík. Neochotně jsem vstal. Ren už v pokoji nebyl. Bylo mi to divné, protože Rena musím s Ranmarem vždy budit. Ale neřešil jsem to, i když trošku už mi to vrtalo hlavou.

 

U snídaně jsem se sešel se zbytkem. Ren tu nebyl a i Haruka si začínala dělat starosti. Jen já jsem měl chladnou tvář a neřešil to. I tak mě to začalo hlodat.

 

Škola probíhala v klidu. Ren chodil do vedlejší třídy. Od Syoa jsme zjistili, že ve škole Ren byl, ale stranil se všem lidem. Což bylo dost divné, protože Ren měl rád společnost. Hlavně tu dívčí společnost.

 

Nastal večer, kdy mě čeká premiéra muzikálu. Celý den jsem přemýšlel o tom, že po muzikálu se Haruce vyznám, i když láska je zakázaná.

 

Všechny scény v muzikálu proběhly bez problémů. Lidé se bavili, smáli se a tleskali. Nakonec došlo na objímací scénu. Při této scéně jsem si chtěl představit Haruku, jak ji objímám, ale zničeho nic jsem měl před sebou Renovu tvář. Byl jsem překvapen i v šoku, ale přesto jsem dokázal tu dívku obejmout. Muzikál postupoval v pořádku až do konce. Při děkovačce jsem si říkal, proč jsem měl před sebou Renův obličej. Lidé stáli a nadšeně tleskali. Byl to velice příjemný pocit.

 

Šel jsem do své šatny. U stolu jsem měl vzkaz. „ Přijď na střechu.“ přečetl jsem si vzkaz, kde nestál ani autogram. A písmo jsem nepoznal. Přesto mi to nedalo a na tu střechu jsem šel. Aniž bych jsem se převlékl, tak v kostýmu jsem šel na tu na střechu.

 

Došel jsem na střechu. Z dálky jsem viděl siluetu postavy, ale nerozeznal jsem kdo to je.

„Kdo jsi?“ dostal jsem ze sebe. Postava se na mě otočila a byl to Ren.

„Jinguji?“ řekl jsem překvapeně. Ren nic neříkal. V ruce držel puget růží. Došel až ke mně. Jsem tak překvapený, že jsem ze sebe nedokázal dostat žádné slovo. V tom se to stalo. Ren se přiblížil blíž ke mně. Zavřel oči a políbil mě. Ren Jinguji mě políbil. Měl jsem vytřeštěné oči. Překvapením a šokem. Toto jsem nečekal. Srdce mi bilo o život a v žaludku jsem měl mravenčení. Po chvíli se Ren odtrhl.

„Krásného Valentýna.“ popřál mi Ren a předal mi puget růží. Ty růže jsem celý v šoku přijal. Na tento den nikdy nezapomenu.

 

Ještě dnes cítím Renovy rty na mých rtech. Růže stále mám, i když už jsou vysušené. A co se vlastně stalo? Ren opustil naší skupinu. Od té doby, co nás opustil jsme ho neviděli. A jaký byl důvod odchodu?

„Jsem zamilovaný a láska je tu zakázaná. Radši budu trpět sám, než trpět a vidět tu osobu stále každý den.“ to byla poslední slova Rena na rozloučenou. Při této vzpomínce cítím, jak mi po tvářích tečou slzy.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.