Anime World CZ/SK - Příběhy

5. Past+Neúspěšná poprava

Když se princezny ráno probudily, tak byl čas snídaně. Ani Jane, ani Misaki toho moc nenaspaly. Obě uvažovaly, jak říct otci, koho si chtějí vzít. Ale byl tu ještě jeden problém. Budou ti dva chtít princezny?

 

U snídaně panovalo hrobové ticho. Královi, ale neuniklo, že jeho dcery jsou myšlenkami jinde.

„Dcery moje, co se to s vámi děje?“ zeptal se král svých dcer, když bylo po snídani.

„Ale nic otče.“ promluvila Jane. Zatím o tom Jane mluvit nechtěla a Misaki mlčela, protože jí to došlo.

„Ale vás něco trápí.“ nedal se odbýt král.

„Dozvíš se to otče, ale teď není správná chvíle, ti to říct.“ upřesnila to Jane. Misaki přikývla hlavou na souhlas.

„Dobrá. Nutit vás nebudu. Ale vždy jsem tu pro vás dcery moje.“ rezignoval král. Obě princezny přikývli, že jsou si toho vědomi. „Odneska odpoledne se uskuteční past na vašeho strýčka Michia. Pozval jsem ho na dnešní oběd.“ připomněl děvčatům jejich smluvený plán.

„Neboj otče, nezapomněly jsme na to.“ řekla Misaki otci.

„Dobrá. Teď můžete jít. V jedenáct ať jste doma.“ propusil král své dcery. Princezny se uklonily a šly do svého pokoje.

 

Ani Jane, ani Misaki neměly na nic náladu. Jane se v šatech usadila na okením parapetu. Misaki se usadila zase na pohovce.

„Kdy to řekneme otci?“ zeptala se po chvíli Misaki Jane, kdy oznámi králi, koho si chtějí vzít.

„Až zatknou strýčka Michia.“ rozhodla Jane, kdy se obě přiznají, do koho se zamilovaly. Věděly, že to bude těžké přemluvit krále, aby svolil k těmto svatbám. Ale obě věděly, že nejdřív musí vědět, jestli ti dva je budou chtít. Jestli bude mít cenu něco říkat králi. Nechtěly, aby se stalo to, že otce přemluví, ale ti dva je odmítnou.

 

Okolo jedenácté přijel strýček Michio. Už dávno věděl, že ty dvě utekly, tak nebyl překvapený, že ty dvě vidí. Ale sehrál roli šťastného a starostlivého strýčka.

„Děvčata moje, tolik jsem se o vás bál, když jsem zjistil, že jste byly unesené.“ přetvařoval se strýček Michio.

„Strýčku Michio. Taky tě rády vidíme.“ řekly princezny nastejno. Taky se přetvařovaly a s Michiem se objaly.

„Jestli ceknete, že jsem vás nechal unést, tak si to pěkně odskáčete!“ zašeptal výhružně Michio. Misaki se zalekla, ale Jane ne. Ale obě dvě se tvářily šťastně.

„Bratře, jsem tak rád, že si přijal mé pozvání.“ přivítal se král se svým bratrem.

„Chtěl jsem vidět své neteře.“ usmál se Michio. I oni dva se objali. Poté se šlo do jídelny na oběd.

 

Při obědě si různě povídali. Misaki vyprávěla o únosu a jak se dostaly ven z té chaty. Strýček zase vyprávěl, že i on poslal své vojáky, aby princezny našli. Jane se usmívala, občas doplnila Misaki, ale v hlavě si promítala past na strýčka.

 

Po obědě předala Jane papírek se vzkazem strýčkovi. Past se dala do pohybu. Na vzkazu stálo toto:

„Milý strýčku, dnes ve tři v mém pokoji. Jistě víš, kde je. Janey“

Poté, co si Michio přečetl vzkaz, tak se ušklíbl. Jane i Misaki si toho úšklebku všimly. Poté se princezny omluvily a šly ven. Strýček ty dvě pozoroval z okna.

 

Když se blížila třetí hodina, tak se Jane vplížila do zámku. Šla rovnou do svého pokoje. Ze židle vzala mikinu, která patřila dlouhánovi. Prosím, ať to všechno vyjde. Pomyslela jsi Jane a mikinu položila na postel, na polštář. Pak seděla na posteli a čekala. Po chvíli někdo zaklepal na dveře. Dveře se po chvíli otevřely a v nich se objevil strýček Michio.

„Tak, co si chtěla, Janey?“ zeptal se jízlivě Michio Jane.

„V té chatce si nedokončil to, co si započal. Misaki ani nikdo jiný tu není. Nikdo nás nebude rušit.“ začala Jane svádět svého strýčka.

„Hm...Sice jsem chtěl Misaki, ale lepší něco, než nic.“ souhlasil Michio s návrhem Jane. Přešel k posteli a celý nedočkavý začal strhávat šaty z Jane. Odhalil tím, její hruď. Prsa neměla moc velká, ale stráčkovi to stačilo. Rukou se dotkl levého poprsí. Jane se chtěla začít bránit, ale tím by plán pokazila. Musela to nějak vydržet. Michio svalil hrubě Jane na postel. Ani si nevšiml, že v pokoji je ještě někdo. Do pokoje potichu vešel král, Misaki i stráž. V tom si Michio všiml té mikiny. „Co tu dělá Lawova mikina?“ zeptal se překvapeně a podíval se na Jane

„Nevzpomínáš si? Když ses nás pokusil v té chalupě znásilnit, že si z nás strhal oblečení, jako teď?“ připoměla Jane strýčkovi.

„To ano. Neříkej, že ti ji dal.“ byl Michio překvapený.

„Ano, dal. Zakryl tím mé poprsé, které bylo vidět.“ přikývla Jane hlavou. Michio chtěl něco říct, ale král svého bratra překvapil i vyděsil, když promluvil.

„Odkud znáš Lawa? Je to člověk našeho království. Do nedávna jsem ho neznal ani já.“ ozval se král a vylezl ze své skrýše. Michio se lekl a podíval se na svého bratra, neteř a stráž.

„Přeci to jméno bylo přede mnou zmíněné.Nevzpomínáš si?“ dostal ze sebe strýček pohotově. Jane vytrhla Lawovu mikinu ze sevření strýčka a oblékla si ji. Aby nikdo jiný neviděl její poprsí.

„Ale jak víš, že ta mikina patří zrovna jemu?“ nedal se odbýt král.

„No...Já....“ začal strýček koktat.

„To ty si nechal unést mé dcery, a pokusil ses je znásilnit! Stráže, zatkněte ho!“ řekl rázně král. Stráž se rychle chopila Michia. Stráž odvedla Michia do žaláře. Jane se ulevilo a s vydechnutím úlevy si lehla na posteli. A nejen Jane, ale i Misaki a králi se ulevilo. Oba přisedli na postel k Jane. „Tak dcerky moje, už mi řekněte, co vás trápí? A Jane, proč máš stále jeho mikinu?“ optal se král svých dcer a pak se podíval na Jane. Jane se posadila do tureckého sedu. Ujala se slova.

„Víš otče, já se do dlo...Lawa zamilovala. Chtěla bych jsem si ho vzít za manžela, pokud by o mě stál“ dostala ze sebe Jane. Král pozorně poslouchal.

„A já do Takumiho.“ připojila se Misaki k Jane.

„Ale to je nemožné. Jsou z té nejchudší čtvrti a taky vaši únosci.“ začal král protestovat.

„Ale otče, slíbil si, že si své ženichy můžeme vybrat.“ nesouhlasila Jane s otcem.

„To ano, ale ne ty dva!“ řekl rázně král.

„Ale tím porušíš své královské slovo!“ rozzlobila se Jane.

„Už jsem řekl! A to je mé poslední slovo!“ řekl rázně král. Jane chtěla protestovat, když někdo zaklepal na dveře. Ve dveřích se objevil strážce.

„Vaše veličenstvo, chytili jsme ty dva. Usue Takumio a Lawa Trafalgara.“ oznámil strážce králi a jeho dcerám.

„Kde jste je našli?“ zeptal se král strážce.

„Oba se přišli sami udat.“ odpověděl strážce.

„Odveďte je do cely.“ rozkázal král strážce. Strážce se uklonil a odešel.

„Otče, co s nimi hodláš udělat?“ zeptala se Misaki.

„Popravit je, co jiného.“ odpověděl král tvrdě. „A na ty dva zapomeňte!“ řekl důrazně a hlavně sledoval svou dceru Jane. Když obě princezny slyšely o popravě, tak se zděsily. I Jane zbledla v oblyčeji, jako Misaki. Poté král vstal a odešel. Nechal své dcery osamotě. Misaki se podívala na Jane. Jane byla bělejší, než zeď v místnosti. I Misaki byla bílá, ale ne tolik, jako Jane. Misaki byla víc při smyslech.

„Janey, jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě Misaki Jane.

„Zachráním je a uteču. Jdeš do toho se mnou?“ promluvila Jane a podívala se na Misaki. Misaki zírala na Jane nevěřícně.

„A-ale co když nás odmítnou?“ dostala ze sebe Misaki.

„Dnes zjistím, jak na tom jsme.“ řekla odhodlaně Jane. Misaki jenom svou sestru sledovala. Nemohla tomu stále uvěřit tomu, co řekla Jane.

„To myslíš vážně?“ zeptala se pro jistotu Misaki své sestry.

„Ano, myslím. Jdeš do toho se mnou?“ podívala se Jane na Misaki.

„Pomohu ti, ale neuteču. Budu tě krýt.“ přislíbila pomoc Misaki, ale s útěkem nesouhlasila.

„OK. Po večeři zjistím, jak na tom jsme.“ rozhodla Jane, Misaki Jane objala. I Jane objala Misaki. Poté spolu šly na večeři. Jane se ještě převlékla. Ale ne do šatů, ale do měšťanského oblečení. Udělala to z trucu vůči otci. Ale mikinu, která patřila Lawovi, tu schovala. Aby ji nikdo nenašel. Jen Misaki o té skrýši věděla.

 

U večeře se král znovu rozzlobil na Jane. Za to, jak je oblečená. Ale bylo mu jasné, že to dělá z trucu. Proto se na Jane jenom mračil a nic neříkal. Po večeři šel král spát. Po dnešku byl unavený. Princezny šly do svého pokoje.

 

Chvíli čekaly. Jenom Jane a Misaki znali tajné skrýše a tajné cesty zámku. A jedna z chodeb vedla i do žaláře. Princezny čekaly hodinu. Po hodině za pomoci Misaki Jane vyrazila na cestu.

 

Sice byla tma při cestě, ale Jane se vyznala i bez svíčky. Nejdřív šla rovně, pak zatočila doleva. Šla zkopce dolů. Po pár metrech došla ke schodišti. Seběhla schody dolů a došla do žaláře.

 

V žaláři svítily svíčky. Ale stráž tu nebyla. I když nevěděla v jaké cele ti dva jsou, tak to tušila. Šla najisto. Na celu Michia nenarazila. Celu jejich únosců našla tam, kde tušila, že budou.

 

Chvíli ty dva pozorovala. Byla ukryta vedle cely. Vězňové měli zrovna večeři. Měli chleba s máslem.

„Tvé kuchařské umění se nezapře.“ pochválil jeden z mužů tomu druhému. To musel být Usui. Pomyslela si Jane.

„Pst, někdo tu je.“ zašeptal další muž, ale Jane mu rozuměla. Ten hlas hned poznala. Patřil Lawovi.

„Koukám, že si mě prokoukl, dlouháne.“ vyšla z úkrytu Jane. Oba muži se podívala na Jane.

„P-princezno?“ dostal ze sebe Usui.

„Co tu chcete, vaše výsosti?“ zeptal se chladně Law.

„Zachránit vás. A princezno a vaše výsosti si nechte pro někoho jiného.“ ušklíbla se Jane.

„Zachránit? Proč?“ byl překvapený Usui.

„Taky jste nám pomohli.“ odpověděla Jane Usuiovi.

„Ale my vás unesli a to je rozdíl.“ nesouhlasil Usui se záchranou. Law jenom poslouchal a stále sledoval princeznu.

„Ale zachránili jste nás před...znásilněním. A pak jste nás pustili. A to jste nemuseli.“ snažila se to nějak Jane vysvětlit.

„Nechali jsme vás jít, aby vás strýček neznásilnil. Na znásilnění jsme se nedomluvili.“ ozval se chladně Law.

„Dlouháne, nemusíš lhát. To ti nevěřím.“ zasmála se Jane. I Usui se zasmál.

„Co je tu k smíchu?“ zeptal se nevrle Law.

„Ty.“ smála se Jane.

„Je jediná, která poznala, že lžeš.“ smál se Usui. Law odvrátil zrak. Nechtěl, aby Jane viděla, jak je rudý.

„Ještě jedna otázka, než odejdu.“ uklidnila se Jane. Oba se na princeznu podívali. „Proč jste nás pustili a sami se udali?“ znovu se zeptala.

„To jsou dvě otázky.“ ozval se Law. Jane chtěla něco pronést, ale Usui byl rychlejší.

„Protože vás milujeme od dětství.“ řekl pravdu Usui.

„Mluv za sebe.“ řekl nevrle Law. Jane poznala, že Law zase lže, že i on je zamilovaný.

„Brzy se uvidíme.“ řekla tajemně Jane a zmizela, aniž by něco dodala. Ani Usui, ani Law nevěděli kam zmizela. Prostě zničeho nic byla pryč. Law s Usuiem se dali znovu do jídla. Tentokrát mlčky.

 

Jane se vrátila do pokoje stejnou cestou, jako šla do žaláře. Byla ráda za měšťanské oblečení, protože cestou ho zašpinila. Hned si vlezla do vany. Služky se divily, proč je Jane zase tak špinavá. Ale služkám nic neřekla a ještě jí museli slíbit, že pomlčí o tom, že šla do vany zcela špinavá. Samosebou to slíbily. Po vykoupání se Jane vrátila do pokoje a hupsla do své postele.

 

Misaki netrpělivě čekala, co její sestra zjistila. Netrpělivě čekala, až vyjde z koupelny.

„Tak povídej.“ vyzvala Misaki svou sestru. Jane se přestěhovala do postele k Misaki. Aby nemusela křičet a taky, aby je nikdo neslyšel.

„Milují nás. Oba, jenom nevím, který kterou. Dlouhán to nechce přiznat. Usui je víc výřečný.“ oznámila Jane vše, co zjistila.

„Zachráníš i Usuie?“ zeptala se Misaki své sestry. Jane se podívala na svou sestru.

„Jasně, že jo. Oba zachráním. A o dlouhána budu bojovat.“ ušklíbla se Jane na Misaki.

„Neboj, Usui je zase můj.“ ujistila Misaki Jane. Poté Jane se zase přestěhovala do své postele. Obě vzápětí usnuly.

 

Král stanovi popravu za sedm dní. Jane s Misaki se domluvili i s Daikim, jak osvobodit Lawa a Usuie. Daikimu se to nezamlouvalo, ale s pomocí souhlasil. Den před popravou Daiki přinesl Jane černý hábit a kuklu. Zbraň Jane měla u sebe. Celých sedm dní Jane dělala cokoliv, aby se na ni otec zlobil. Chtěla od něho trest, což se jí povedlo. Bylo jí zakázáno chodit na tu popravu a taky byla vězněna v pokoji.

 

Nastal den D, popravy Lawa a Usuie. Misaki s králem seděli na svých místech. Popavčí před krále přivedli dva provinilce. Dal jim oprátky na krk. Král si vzal proslov.

„Tito muži se opovážili unést princezny. Za svůj hrdelný zločin budou popraveni. Máte poslední slovo?“ zeptal se těch dvou král.

„Ne.“ řekl smířeně Law.

„Já ano. Princezno Misaki, miluju vás. A pro tebe princezno Jane mám zprávu. Dlouhán tě taky miluje.“ byla poslední slova Usuie. Nejen na popravišti, ale i Jane ve svém pokoji tato slova slyšela. A tato slova chěla slyšet. Sice to chtěla slyšet z úst Lawa, ale i tak byla za ta slova ráda. Král dal znamení a zem pod Lawem a Usuiem se propadl. Oba zůstali viset ve vzduchu a lapali po vzduchu. V tom maskovaná osoba se vznesla vzduchem a mečem prosekla provazy, které sužovaly krk Lawovi a Usuiovi. Oběšenci dopadli na zem. Byli živí a zdraví. Jen Usui se držel za krk. Maskovaná osoba seskočila k nim na zem.

„Za hodinu u chaty.“ promluvila osoba a vzápětí zmizela. Oba se dali na úprk.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.