1. Lapidibius
Informace:
Zdravím :D
Asi mi neuvěříte, ale ještě jsem neumřela a tohle nepíše moje sestra kterou jsem ovládla (neptejte se mě kam na to chodím). Každopádně jsem to prvně psala na wattpad kde je také možné mě zastihnout (profil: Tsukike), ale řekla jsem si, že to prvně hodím sem, ať taky něčím přispěji do naší pomalu umírající komunity. Jsem si vědoma toho, že je to extrémně krátké, ale kdybych toho napsala víc tak už by to zase nebylo ono.
Proč to vůbec píšu? Stejně to nikdo z těch co tady zůstali nečte. . .
Nuda. Pomyslela si drobná hnědovláska a otočila své čokoládové oči směrem k druhé postavě, zbaběle se krčící na podlaze. Pozvedla ruku a sevřela ji v pěst. Odporné křupnutí jí prozradilo, že nyní již všem ze svědků jejího zločinu Moira Atropos přestřihla nit života.
Manon byla obdařená, patřila k Doktorům. To znamenalo, že dokázala ovládat cizí tělo - schopnost určená k zabíjení. Opravdu vzácná forma obdaření, nenáviděla ho. Nenáviděla kterékoliv z pěti obdaření - Doktoři, Vyvolávači, Alchymisti, Žháři a Hodináři. Který debil to vymyslel? Nepřineslo to nic než bolest a smutek.
I přes fakt, že právě teď byla hledaná za vraždu nějakého významného úředníka, jehož jméno si ani nepamatovala, se procházela po náměstí, kde se - ostatně jako každou neděli - konaly trhy.
Zastavila se u svého oblíbeného stánku, který vedl její kamarád - Alchymista. Stejně jako ona svoje schopnosti skrýval. Sice existovalo pár obdařených, kteří se živili jako potulní komedianti a svými schopnostmi bavili obecenstvo, drtivá většina se schovávala, nebo svoje schopnosti potlačovala.
"Zdravím, Manon. Tak co ode mě potřebuješ ?" Vysoký mladík s ledově modrýma očima a neposednými černými vlasy se mile usmál a rozmáchl rukama nad zbožím rozloženým po stole, převážně zbraněmi.
"Přeji pěkné odpoledne, Sixte. Pamatuješ si na ten pěkný nůž, co jsem si koupila před půl rokem? Ztratila jsem ho při práci, potřebuji podobný." Nemusel vědět, že je zničený kvůli jejímu pokusu zlomit s ním mříže. Nesnáší, když jeho zbraně takhle úmyslně demoluje. "Počkej chvilku."
Sixt se skrčil k jeho koženému vaku a vytáhl nablýskaný nůž s prostou rukojetí z tvrdého dřeva. Pěkný kousek, nápadně podobný tomu jejímu. Asi věděl, že u ní pěkné nože nevydrží déle jak rok. "Je pěkný, beru ho."
Ještě se Sixtem prohodila pár slov, vyměnili si nové informace a zase se vmísila do davu. Porozhlédla se, co nabízí konkurence, okradla pár nepozorných kupců a nenápadně zmizela směrem k chudinské čtvrti.
Jako stín prošla opuštěnými ulicemi a dostala se do části sousedící s hradbami. Po paměti se prosmekla úzkými uličkami, kde nebylo kvůli mlze a kouři vydět na krok a vyšla na 'hlavní ulici' pokrytou odpadky.
Zaklepala na jednopatrový polorozpadlý dům, jehož dveře - o jejichž použitelnosti se dalo mluvit pouze v případě dřeva na podpal - se záhy otevřely. Vstoupila do místnosti zahalené tmou, kterou narušovalo pouze bledé světlo pronikající skrz špinavé okno.
Dům nijak nevyčníval, co se vzhledu týče. Pouze ve vzdálenějším levém rohu se v podlaze černala díra, ledabyle překrytá kusem plachty.
Manon látku odkryla a sebevědomě vstoupila na schody, jenž černota ukrývala. Nešla dlouho a za chvíli se zastavila před dalšími dveřmi, tentokrát železnými. Znovu zaklepala, a dveře se nehlučně otevřely.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
