Tyče nám nepřály
Informace:
Arisu je šestnáctiletá školačka, kterou třídní hezoun Rin pozve na párty. Když jeho nabídku přijme, nemá ani ponětí, kam to všechno povede...
Tenhle příběh je zatím to nejdelší, co jsem napsala - ve wordu mi zabíral necelých 10 stran. Mohla jsem ho udělat mnohem kratší, ale upřímně doufám, že tuhle jeho délku po dočtení oceníte. Chtěla jsem na něm ukázat to, že se nám v životě může stát cokoliv. Proto si užívejte každou hezkou chvíli, kterou vám nabídne. Taky může být vaše poslední...
Odkazy na použité písničky:
Only you - https://www.youtube.com/watch?v=9r2pEdc1_lI
21 guns - https://www.youtube.com/watch?v=uvTWqICd8MQ
„Dereku, přihraj!“ zvolal Albert a začal rychle mávat rukama ve vzduchu, neklidně vyčkávaje Derekovu přihrávku.
Derek ho vyslyšel, vykopl, ale jeho přihrávka minula Alberta o dobrou půlku hřiště a skončila v autu.
Albert se chytl za hlavu:
„Opravdu nechápu, proč máme takového mamlase v týmu,“ postěžoval si a pak se otočil na neoficiálního trenéra týmu,“můžeš mi to prosím, Kujou, připomenout?“
Kujou si povzdechl: „potřebujeme někoho do počtu a nikdo jiný s námi jako obvykle hrát nechtěl?“
Albert se zatvářil smrtelně vážně a zdvihl ukazováček pravé ruky: „A v tom je právě ten problém!“
Všichni se rozesmáli. Albert totiž právě dokonale zparodoval učitele, který tuto větu pronášel velmi často. Albert mohl být sebeblbější či nejotravnější (což opravdu byl), ale v napodobování byl nejlepší ze třídy, ne-li z celé školy, a asi právě jen díky tomu ho měli všichni rádi.
Také jsem se zasmála. Celé dění jsem doposud tiše sledovala z lavičky, která byla vedle fotbalového hřiště a snažila se naučit na test ze sociálních věd, který jsme měli po této volné hodině psát. Mohla jsem si sice sednout někam do školy, kde bych měla na učení větší klid, ale ve slunečných dnech, jako byl přesně tento, jsem se radši učila venku. Učení už mi do hlavy nechtělo vůbec lézt, a tak jsem zaklapla sešit a sama sobě vyčetla, jaký jsem idiot a že bych se na to mohla konečně někdy podívat i doma a nenechávat to na poslední chvíli. Přenesla jsem svou pozornost na spolužáky hrající fotbal. Hra už byla zase v plném proudu, a tak jsem napjatě sledovala, kdo tentokrát vyhraje. Oba týmy byly výjimečně vyrovnané. Derek se dostal k míči a hnal se k brance. Vystřelil a dal gól.
„Dereku, hezky!“ vykřikla jsem nadšeně. Něco takového jsem zrovna od Dereka fakt nečekala a nebyla jsem sama – všichni na něj koukali překvapeně a obdivně ho poplácávali po rameni.
„Nějak si tu hru užíváš, Arisu,“ ozvalo se z vedlejší lavičky.
Podívala jsem se směrem, odkud na mě někdo promluvil. Seděl tam Rin, třídní hezoun a spaloval mě pohledem. Vůbec jsem si jeho přítomnosti nevšimla. Musel si tam sednout teprve před chvílí. Když se naše pohledy setkaly, mohla jsem se téměř vsadit, že mi studem zarudly tváře. Doufala jsem, že si toho nevšiml a rychle jsem hlavou pokynula směrem ke klukům na hřišti:
„Člověk se při koukání na ně vždy hezky odreaguje…“ řekla jsem tiše.
Rin mě ještě chvíli bez hnutí propaloval pohledem.
„Asi máš pravdu,“ odpověděl zamyšleně, a pak svou pozornost zaměřil na hru a přestal si mě všímat.
To je divné, co tu Rin dělá? A kde jsou jeho kámoši, kteří se ho vždy drží jako klíšťata? A proč se baví zrovna se mnou? Rin byl hotový holčičí ideál – vysoký štíhlý hnědovlasý kluk s pomněnkově modrýma očima a neodatelným úsměvem. Aby toho nebylo málo, choval se vždy hrozně tajemně a s lidmi většinou jednal s jakýmsi distancem. Měl blíže spíš k introvertovi, čímž byl pro dívky ještě zajímavější. Každá se mohla pominout už jen z toho, když o něm zjistila i něco úplně hloupého – třeba, že má radši čaj zelený než černý a když se na ni nedej bože jakýmsi nedopatřením lehce usmál, mohli jste si být jisti, že na ní blahem půjdou mdloby. Snad každá holka na škole ho chtěla, ale on nechtěl žádnou. A díky tomu si všechny dělaly ještě víc naději, že to budou zrovna ony, kdo ho uloví. A tak na něj čím dál tím víc naléhaly a on byl nucen čím dál tím víc se stahovat sám do sebe a dokonce jim i utíkat.
A líbí se i mně? No…nepřijde mi špatný, ale to, že bych se s ním už jen začala třeba bavit, mi připadalo jako něco nemožného. Jenže teď seděl přímo vedle mě a dokonce byl sám. Viděla jsem to jako jedinečnou příležitost si s ním popovídat a nechtěla jsem ji jen tak nechat být.
„A co, že jsi sem k nám výjimečně zavítal? Nechtěl jsi jít s kámoši ven?“ zeptala jsem se.
Podíval se na mě a unaveně se usmál. Asi v noci zase moc nespal…
„Ani nevím…asi jsem chtěl zjistit, co na tom jejich hraní fotbalu vidíš,“ odpověděl.
Lež.
Ale nebudu to z něj tahat, očividně mi to nechce říct. Nebudu to už rozebírat.
Pocítila jsem, že se mi někdo dívá do zad a instinktivně se otočila.
O pár metrů dál, na schodech před školou, sedělo pět dívek a nenávistně na mě hleděly a cosi si mezi sebou šuškaly.
„Asi tvoje obdivovatelky,“ prohodila jsem hořce.
Sledoval můj pohled a když si dívek všiml, zachmuřil se. Začaly na něj mávat a nuceně se smát, ale naprosto to ignoroval a zase se zadíval na hřiště.
„Nevšímej si jich,“ poradil mi s povzdechem, aniž by se na mě podíval.
Nezbývalo mi než poslechnout. Stále jsem cítila jejich nepříjemný pohled na zátylku, ale pokusila jsem se na něj nemyslet.
Hra už byla skoro u konce. Podle všeho tým, ve kterém byl Derek a Albert, prohrával – i když jen o bod. Zatla jsem pěsti a když se Albert hnal s míčem na soupeřovu branku, modlila jsem se, ať dá gól. A opravdu dal.
„Super,“ vyslovila jsem nechtěně nahlas.
Rin se na mě tázavě podíval, jestli to bylo na něj.
„To nic, jen jsem ráda za ten gól,“ přiznala jsem se.
„Aha…“ odpověděl jen.
Hra už skončila a kluci se začali pomalu trousit do školy. Že by už za chvíli začínala hodina? Podívala jsem se na hodinky a opravdu! To to uteklo! Zvedla jsem se a Rin po mě vrhnul tázavý pohled.
„Brzy začne hodina,“ vysvětlila jsem a dala se na odchod.
„Počkej!“ zavolal Rin a dohonil mě.
Překvapeně jsem se otočila.
„Dneska večer pořádá Yokami z druháku párty. Nechceš přijít?“ zeptal se zcela nečekaně.
„Ale já nejsem přeci zvaná…“ namítla jsem a pořád jsem nemohla uvěřit, že TEN Rin mě právě někam pozval. Další, co jsem nemohla pochopit, bylo, že se Rin chce jít se svou vyhýbavou povahou jít bavit mezi hroznou spoustu lidí.
„Vždyť to nevadí, každý si tam může přitáhnout, koho chce…Budeš tedy moct?“
„A-asi jo,“ odpověděla jsem.
Rin mi začal podávat nějaký papírek.
„Máš tam čas a místo, budu na tebe čekat před vchodem,“ vysvětlil prostě.
Zmohla jsem se jen na přikývnutí. To jsou mi tedy věci…
Vycítila jsem, že se na mě někdo dívá. Před vchodem do školy stál Albert a s upřímným údivem na nás civěl. A jéje, to se budou po třídě šířit zase drby…
Už asi po sté jsem se zadívala na papír, který mi Rin dal, abych zkontrolovala, jestli jdu dobře. Všechno odpovídalo, dům Yokami by měl být někdy tady. Á, tady je, pomyslela jsem si s úlevou, když jsem zabočila za roh a spatřila impozantní dům a uslyšela hlasitou hudbu. Kdyby Yokami bydlela někde v centru města v bytě, asi by jí pořádání téhle párty všichni sousedé zakázali, jenže ona bydlela v části, kde měli své domy jen zazubaní lidé, kteří sem jezdili spíš o víkendech relaxovat.
Před vchodem stálo hodně lidí, někdo o samotě kouřil, jiný pil alkohol a brblal cosi nesrozumitelného a pak tam bylo dost hlasitě se bavících skupinek. Hledala jsem Rina, ale zatím jsem ho nikde neviděla.
Pohled mi sklouzl na mé šortky a modrou košili. Dnes odpoledne jsem strávila hodně času přemýšlením nad tím, co si na takovou párty vzít. Měla jsem obavy, že zde všichni budou v čemsi společenském, ale ty byly naprosto zbytečné. Většina lidí zde měla něco podobného jako já. Oddechla jsem si. Takže tu nebudu až za takového exota…Zato jsem začínala pomalu litovat toho, že jsem si nevzala žádnou mikinu. Dobře, byl zatím jen začátek října, který byl oproti předešlým říjnům nezvykle teplý, ale takhle na večer už začínal foukat vítr a nepříjemně se ochlazovalo. No nic, to nějak holka vydržíš, řekla jsem si v duchu sama sobě. Nesměle jsem došla až k vchodovým dveřím, které byly dokořán a zevnitř na mě všechno blikalo a řinul se odtud hluk. Jedna z holek stojících vedle vchodových dveří si mě prohlédla od hlavy k patě a pak nakrčila nos. To byla určitě jedna z těch krav z vyšších ročníků…
„Baf!“ zvolal kdosi velmi blízko mého pravého ucha a položil mi ruce jemně na rameno.
Nic takového jsem nečekala, a tak jsem úlekem nadskočila. Rin se začal smát, ale když si všiml mého vyčítavého pohledu, zatvářil se omluvně.
„Promiň, že jsi musela čekat, šel jsem si pro tohle,“ omluvil se a ukázal na dvě lahve jakéhosi alkoholu, které držel v levé ruce. Pak si je dal do tašky.
Překvapeně jsem se na něj podívala. Řekl to tak, jakoby si chodil něco takového kupovat denně v kvantech. Nevím proč, ale nečekala jsem to. I když proč? Co je tak divného na tom, že šestnáctiletí pijí alkohol? Dneska je to naprosto normální, tak co se proboha divím…
Buď si mého překvapení nevšiml, a nebo ho prostě ignoroval.
„Dáš si taky?“ nabídl s úsměvem.
Zavrtěla jsem pomalu hlavou:
„Díky, já ale nepiju…“
„V tom případě bys to měla zkusit, je to dobrý,“ mrkl na mně.
„No…možná,“ odpověděla jsem vyhýbavě a stydlivě jsem uhla pohledem.
Zdálo se mi, že Rin je najednou v mnohem lepší náladě než dneska ve škole. Samozřejmě, že nikdo se ve škole nemůže cítit úplně skvěle, ale prostě jsem měla dojem, že má tu náladu dobrou až příliš. Asi už tu trochu něco popíjel…
„Pojď, ukážu ti to tu,“ nabídl se, chytl mě za ruku a jemně mě táhl za sebou. Nevzdorovala jsem. Proč bych to také dělala?
Vevnitř bylo hrozně narváno. Temnou místnost osvětlovala barevná světla a dvě točící se discokoule. Většina lidí stála před dj-pultem a tančila. Hudba zde byla přímo ohlušující.
Rin my rty naznačil, že půjdeme o něco dál, kde aspoň bude slyšet nějakého slova. Přikývla jsem.
Prošli jsme bar, kde bylo snad ještě temněji, než v místnosti s dj-pultem a stanuli ve větším, svíčkami osvětleném pokoji s velkým množstvím židlí, sedaček či polštářů a koberců na zemi. Moc lidí zde zatím nebylo, což jsem uvítala. Nemám moc ráda velké hloučky cizích lidí. O to je ještě víc s podivem, že jsem sem dneska vůbec přišla. Někdy sama sobě nerozumím.
Rin vybral podle mě ta nejlepší místa – dvě pohodlná křesla s šarlatovým potahem umístěná proti sobě a mezi nimi byl malý kulatý stoleček. Usadili jsme se.
„Je tohle vůbec dům? Mě to spíš připomíná hotový noční klub. Navíc kdo mívá doma křesla s touhle barvou?“ zeptala jsem se.
Rin pokrčil rameny:
„Kdo ví…Můžeš se na to zeptat Yokami, ale za to by ti to asi nestálo…“
„To asi ne, no,“ souhlasila jsem.
„Už jsi někdy na něčem takovém byla?“
„Ne, právě že vůbec,“ potřásla jsem hlavou.
„Aha, tak snad se ti tu bude líbit…“ prohodil a pak se na mě šibalsky podíval,“o to se postarám!“
Tak tímhle mě odzbrojil. Nevěděla jsem, jak odpovědět, a tak jsem se na něj jen usmála. Opravdu tohle není sen? Chodíme spolu do třídy už asi tak měsíc a za tu dobu o mě neprojevil nejmenší zájem. Ale počkat…jsem si tím jistá? Teď jsem si zpětně vybavila nesčetné množství jeho pohledů, kterým jsem ale tehdy nedávala žádný význam…
Začal nadhazovat další témata, a tak jsme dobré dvě hodiny jen tak seděli a povídali si. Takhle bych mohla sedět klidně věčnost.
Pak se ale zničeho nic zvedl a natáhl ke mně ruku.
„Chceš si se mnou jít zatančit?“
Další překvapení večera. Hleděla jsem na něj a nevěděla, co mu na to říct.
„No tak, přeci tam nepůjdu sám,“ naléhal dál s úsměvem a ruku měl stále nataženou.
„Dobře, proč ne,“ odpověděla jsem, chytla jsem se jeho ruky a za jeho pomoci vstala z křesla.
Došli jsme na improvizovaný taneční parket a chvíli jen tak stáli a čekali, kdo první se toho druhého chytne. Nakonec jsem to udělala já. Přišla jsem k němu blíž a ruce mu zavěsila kolem ramen. Opatrně mi ruce dal kolem pasu a trošku si mě k sobě přitáhl.
Only you can make all this world seem right
Only you can make the darkness bright
Only you and you alone can thrill me like you do
And fill my heart with love for only you
Písničku jsem poznala ihned – Only you od The Platters. Páni, to je písnička stará věky! Nečekala bych, že ji tu kdy uslyším. Ale byla jsem za ni ráda, byla to jedna z mých top zamilovaných písniček. Zamyslela jsem se nad textem a pohledem propalovala Rina pohledem. Dělal to samé. V té tmě měl zornice svých modrých očí tak krásné. Mimoděk jsme se k sobě přisunuli blíž a já pocítila teplo jeho těla na tom svém. Líbilo se mi to. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno.
Only you can make this change in me
For it's true, you are my destiny
When you hold my hand I understand the magic that you do
You're my dream come true, my one and only you
Začal rukama sjíždět trochu níž. Nezastavila jsem ho. Pocítila jsem jeho teplý dech na své tváři a zvedla hlavu, abych se na něj mohla podívat. Byli jsme k sobě hrozně blízko. V jeho očích bych se mohla utopit. Začala jsem si prohlížet jeho rty. Byly tak plné. Chtěla jsem zjistit, jak líbají.
Jemně jsem se na něj usmála a pohledem se snažila zjistit, jestli mě hned teď třeba neodmítne.
Only you can make this change in me
For it's true, you are my destiny
Mé obavy byly zbytečné. Naklonil se ke mně a lehce se svými rty dotkl těch mých, a pak se trochu odtáhl a nejistě se na mě podíval, jestli má pokračovat. Místo odpovědi jsem se dotkla rukou jeho zátylku a přitáhla si ho k sobě blíž. Tenhle polibek byl delší a mnohem lepší než ten první. Pocítila jsem energii, která ke mně skrz jeho rty proudila.
When you hold my hand I understand the magic that you do
You're my dream come true, my one and only you
Písnička skončila a páry, které nás při písni obklopovaly, začaly pomalu odcházet. Jenže my tam pořád stáli a tiše si hleděli do očí. V této chvíli nebylo třeba slov. Chtěla jsem víc. Připadala jsem si jako hladová tygřice. Vyčetl mi to z očí. Myslím, že na tom byl v té chvíli podobně jako já.
Vzal mě za ruku a pomalu se mnou kráčel k jakési dívce.
„Můžem nahoru?“ zeptal se jí tiše.
Pochopila jsem, že tohle bude asi ta Yokami. Kriticky si nás oba prohlédla a už už to vypadalo, že to odmítne, ale pak lhostejně mávla rukou.
„Pro mě za mně…ale neudělejte mi tam bordel! Volný pokoj je na konci chodby vlevo,“ oznámila suše, a pak si nás přestala všímat.
Rin ještě zašel k baru a tam vzal dva koktejly, a pak jsme začali stoupat do dalšího patra.
Dál už se to seběhlo šíleně rychle. Hned, jak se za námi zabouchly dveře pokoje, začal rozepínat mou košili a já z něj začala svlékat tričko. Ani jsem si pořádně neprohlédla pokoj, ale podle toho, co jsem tu stihla koutkem oka zahlédnout, to byla opravdu luxusní ložnice. Lepší jsme si ani přát nemohli. Vzal mě bez problému do náručí, jako bych byla jen lehké pírko a něžně mě uložil do nadýchané postele s fialovým povlečením. Pohledem mě žádal o svolení. Bez zaváhání jsem přikývla...
Probudila jsem se v Rinově náručí s hlavou položenou na jeho obnažené hrudi. Stále ještě spal. Zkoumavě jsem si ho prohlédla. Hnědé vlasy měl roztomile rozcuchané a ze spánku se usmíval. Co mi ale přišlo zvláštní, bylo, že na rukou měl pár jizev. Asi se o něco dřív omylem pořezal. Pomaloučku, potichoučku, abych ho neprobudila, jsem vyklouzla z jeho náruče a hodila na sebe župan, který jsem našla ve vedlejší skříni a z nějaké poličky vytáhla čistý ručník. Otevřela jsem dveře a začala hledat koupelnu. Snad to Yokami nebude vadit.
Dala jsem si teplou sprchu a začala pomalu vzpomínat na to, co se v posledních hodinách událo. Musela jsem se usmát. Říct mi nějaká kmoška o tom, jak ji nějaký spolužák pozval na párty a hned se s ním vyspala, koukala bych na ní jako na strašnou děvku, která si neváží ani sama sebe. Jenže i když se přesně tohle stalo mně, viděla jsem to úplně jinak. Měla jsem dojem, že znám Rina už věky. Nepromluvili jsme spolu už od té doby, co mě vytáhl na parket. Ne, že by to nějak vadilo. Každý z nás nějak věděl, co ten druhý chce. Slova všechno můžou zkazit – tak proč je používat, když si rozumíme i bez nich?
Osušila jsem se ručníkem a vydala se zpátky do pokoje. Rin se asi zrovna probudil, protože si mnul oči s poněkud zmateným úsměvem. Sedla jsem si na kraj postele a Rin si mě k sobě přitáhl.
Začal mi líbat krk a pomalu mě hladil po těle.
„Hezky voníš,“ zašeptal.
Neodpověděla jsem a jen si užívala jeho doteky.
Když s tím přestal, zeptal se:
„Půjdeme si dát do baru nějaký drink? A navíc tady mám pořád to, co jsem dneska šel koupit…“
„Jasně,“ souhlasila jsem. Divila jsem se sama sobě ke kolika věcem, které bych jindy odsoudila, jsem dneska otevřená. Kdyby mi třeba tohle nabídl před pár hodinami, odmítla bych. Jenže teď bych přistoupila klidně na vše, co by vymyslel, jen abych mohla být s ním. Oblékli jsme se a vydali se zpátky k ostatním lidem. Už to tu trochu prořídlo. Pro zajímavost jsem se podívala na hodinky. 23:32. Když jsem sem přicházela, mohlo být tak maximálně 7. To to utíká…
Následující zhruba tak hodinu jsme strávili popíjením v baru, tančením a pak prostě věcmi, které čerstvě zamilovaní lidé dělají. Pak jsme se shodli, že už je asi čas odejít domů.
Těsně před vchodem nám cestu zatarasil očividně dost opilý Albert. Kde se tady proboha vzal? A vedle něho opatrně stál Derek. Asi se tu také něčeho napil, ale nepřehnal to tolik jako jeho společník. Soudě dle jeho otráveného výrazu už měl Alberta plné zuby. Když nás zahlédl, mírně pookřál. Kývl na pozdrav hlavou.
„Ahoj, kluci,“ pozdravila jsem.
Albert se zakymácel a místo pozdravu na mě s Rinem ukázal.
„Tak vy dvá ste tu spolu?“ pronesl s námahou a z jeho hlasu bylo jasné, že nám to vůbec nepřeje.
„Co je ti do toho?“ zeptal se Rin a odstrčil ho z cesty.
Vyšli jsme ven a já se radovala, že se budu moct teď s Rinem o samotě procházet ruku v ruce. Jenže Albert to nevzdal. Doběhl nás a táhl za sebou i Dereka. Zazubil se.
„My dém s váma, bydlíme stejným směrem,“ oznámil jen.
Když už se sem tak přicpal, nechtělo se mi ho vyhánět. Podívala jsem se na Rina a ten to očividně taky vzdal.
S Rinem jsme šli vepředu a Albert s Derekem šli za námi. Nikdo neřekl ani slovo do té doby, než jsme došli k rybníku Albert zase dostal chuť nás pošťuchovat.
„Vůbec se k sobě nehodíte,“ začal.
Rin se prudce zastavil, tak jsem následovala jeho příkladu a vyčkávala, co bude dál. Řeči Alberta mi byly ukradené, ale zdálo se, že Rinovi až tak lhostejné nejsou. Albert s Derekem se také zastavili kousek od nás.
„Víš, někoho tak tupýho si Arisu nezaslouží!“ pokračoval Albert.
To se dotklo už i mě. Oba jsme se na něj otočili. Já, překvapená a uražená Albertovým výrokem a Rin už naštvaný. Přitulila jsem se k Rinovi blíž, jelikož jsem zjistila, že cesta, na které se nacházíme, je až nebezpečně blízko rybníku. Stačil by krok, dva, a mohla bych skončit v té ledové vodě plné chaluh či co to bylo. Zachvěla jsem se.
„Tak co jé, mlčení znamená souhlas,“ provokoval dál Albert.
Rin se po něm ohnal pěstí, ale Albert mu uhnul.
„Nech toho,“ zašeptal Rin varovně.
„Haha, ani trefit se ten tvůj hošan neumí!“ vysmíval se Albert dál s pohledem upřeným na mě.
Rin se rukou napřáhl znovu. Přemýšlela jsem, jestli ho nezastavit. Nemám ráda žádný typ násilí. Ale tenhle parchant Albert si to zaslouží.
„Drž hubu, do prdele!“
Tentokrát Rinova pěst krásně zasáhla Albertův obličej. Albert zavrávoral, udělal krok dozadu a do někoho strčil. Byl to Derek, který to, že do něj někdo strčí, vůbec nečekal. Proto začal padat.
Vyděšeně jsem vykřikla.
Přímo za ním byla tichá voda rybníka. A z nich čouhala jakási kovová trubka. Lidé sem házeli ledacos, ale co tu proboha dělalo něco takového?!
Vystřelila jsem dopředu a pokusila se Dereka zachytit. Vždycky jsem měla jisté sklony k zachraňování lidí. Rin a Albert je zřejmě postrádali, protože strnule jen tak stáli na místě. Asi z šoku.
Jenže jsem nebyla moc rychlá. Když mi došlo, že Dereka nestačím zachytit, zalily se mé oči slzami.
„Dereku, promiň,“ zašeptala jsem zoufale.
Derek stále nechápající, co se ním děje, spadl do vody a hlavou se udeřil o kovovou trubku.
Smrt byla okamžitá. Tedy, doufala jsem, že byla, ať netrpěl.
Rozhostilo se naprosté ticho přerušované jen mými vzlyky. Rin s Albertem stále jen stáli na místě a šokovaně hleděli na Derekovo tělo. Já se na něj nedokázala ani podívat.
Co se to sakra zrovna stalo?
Proč to všechno došlo až sem?
Jak se do toho všeho mohl připlést Derek? Ten usměvavý kluk, nemehlo, které nemělo žádné nepřátele ani vyloženě přátele a celý život mělo před sebou. Pamatuji si, jak všem na každém kroku tvrdil, že se chce stát jedním z Lékařů bez hranic, kteří jezdí do zemí, kde riskují své životy, jen aby zachránili život někoho, koho nikdy před tím neviděli. Hrozně rád pomáhal lidem, byl to nekonfliktní člověk. Proč musel opustit svět tak mladý a zrovna teď a tady?
Kdo za to všechno může?
Nasupeně jsem se podívala na Rina s Albertem. Zřejmě jim už konečně docvaklo, co se to tu právě stalo, jelikož se chytali za obličej a jejich tváře byly plné děsu. Měla jsem jich plné zuby.
Bez jediného slova jsem se dala na útěk k sobě domů. Nevěděla jsem, co dělat. Zalykala jsem se vlastními slzami. Byla jsem tak zoufalá a smutná. Chtělo se mi křičet.
Když jsem přiběhla domů, byli rodiče ještě vzhůru. Když uslyšeli můj nářek, zděšeně se na sebe podívali a začali se mě ptát, co se stalo. Nebyla jsem schopna promluvit. Vběhla jsem mamce do náruče.
Následující den jsem chyběla ve škole. Nebylo mi dobře. Byla jsem hrozně unavená, jelikož kdykoliv jsem v noci zamhouřila oči, zdálo se mi o Derekovi, jak si rozráží lebku o kovovou trubku. Ve snu bylo vše mnohem barvitější, obohacené o Derekovu krev smíchávající se s temnou vodou. Navíc sen doprovázely děsivé zvuky.
Ráno jsem rodičům vylíčila vše, co se stalo. Řekla jsem jim o tom, jak mě Rin pozval na párty, pak o tom, jak jsme se do sebe zamilovali, ale přeskočila jsem tu část s tím, jak jsme se spolu vyspali. I mě samotné to dokonce takhle zpětně přišlo, jako by se mi to jen zdálo. Ale tu část, kdy jsme šli domů, jsem jim vylíčila do naprostých detailů.
Když jsem byla schopna jít po svých a nezalykat se slzami, šli jsme společně na policii to ohlásit jako nehodu. Tam si vyžádali svědectví ostatních, kteří tam byli přítomni – tudíž mě, Alberta, Rina, a pak se jako svědci přihlásili i i dva lidé, kteří se prý tou dobou pohybovali v blízkosti rybníka a čirou náhodou spatřili vše, co se ten nešťastný večer odehrálo.
Zavolali si nás k výslechu na další den. Šli tam s námi i rodiče, jelikož jsme stále nebyli plnoletí a museli tam za nás podepsat nějaké papíry. Přítomni byli i Derekovi rodiče. Když nás všechny vyslechli, posadili nás do jedné místnosti, kde jsme čekali na verdikt. Pak se otevřely dveře a vešel jakýsi inspektor, který nám ohlásil, že celý incident byl jen nešťastná nehoda a jestli je někdo na vině, tak jedině ten, co hodil železnou trubku do rybníka. Takže jediný problém, který pro nás z celé události vzešel, byl ten, že jsme se opíjeli, i když jsme nezletilí. Jenže tohle tu nikoho z nás nezajímalo.
Musela jsem tomu inspektorovi dát za pravdu. Nebýt té trubky, mohla jsem Dereka zachránit. Jenže mi chybělo pár sekund na jeho zachránění…Proč o našem životě rozhodují sekundy a tak blbé okolnosti? Kde je spravedlnost? Existuje vůbec?
Začala jsem zase upadat do depresivní nálady, ze které mě ale rázem vytrhl křik matky Dereka.
„Vrazi!“ začala křičet a propalovala pohledem nejdřív Alberta, a pak Rina,“bastardi jedni bezcitní!“
Začala vzlykat a manžel, Derekův otec, ji vzal do náručí, jemně zašeptal:“Drahá, to už by stačilo…“ a odcházel s ní pryč. Snažil se tvářit vážně a uvolněně, ale vsadila bych se, že trpěl stejně jako jeho manželka. Hrdý to chlap.
Rina křik matky Dereka velmi vzal. Jeho rty se stáhly do úzké čáry a svraštilo se mu obočí. Bez jediného slova prudce vstal a aniž by se na kohokoliv z nás podíval, dal se na rychlý odchod. Jeho rodiče ho mlčky následovali.
Tak jsme mu zbyli už jen já, Albert a naši rodiče. Albert se na mě poprvé za dnešní den podíval. Jeho pohled byl plný bezedného smutku. Přistoupil ke mně a zašeptal:
„Je mi to strašně líto. Vždycky ses mi líbila a já se neodvážil ti to říct. Teprve až včera se ve mně našla odvaha, když jsem se přiopil…“
Normálně bych s ním možná i soucítila, ale měl tu smůlu, že na něj jsem byla naštvaná ze všech nejvíc. Já vím, bylo divné být na někoho naštvaná, že se do mě zamiloval, jenže já si nemohla pomoct. Nebýt toho jeho pitomého studu…Momentálně mě štval už jen svou existencí.
„Do háje s tebou,“ řekla jsem tvrději a hlasitěji než jsem chtěla a všichni v místnosti se na mě podívali.
Alberta to očividně hodně ranilo, možná čekal, že když svou lásku ke mně přizná teď, možná z toho něco vzejde. Jenže milánku…Derek umřel a ty si mě tu ještě snažíš získat. Jestli to myslíš vážně, tak seš fakt pěknej sobec. Tvoje „city“ ke mně už nemají význam, tak odprejskni!
Také jsme se s rodiči dali na odchod. Už jsem v té místnosti s Albertem nemohla vydržet.
Celý víkend se hrozně vlekl. Stále jsem nemohla pořádně spát, jíst, pít a ani skoro mluvit. Stále jsem měla před očima tu chvíli, kdy Derek umírá. Nemohla jsem se toho obrazu ve své hlavě zbavit. Měla jsem pocit, že se mi zažírá do mozku jako červ do jablka. Rodiče si o mě dělali hrozné starosti a dokonce mi i chtěli zavolat psychologa, ale já ho odmítla. Jak by mi proboha mohl pomoci cvokař? Snad jen jedině tak, že mi namluví, že se tohle nikdy nestalo, a že se mi to jen zdálo. Díky, ale takové sladké lži fakt nechci…
V pondělí jsem se rozhodla, že i přes svůj bídný stav půjdu do školy. Došlo mi, že se s tímhle prostě musím nějak smířit a zase začít žít. Smutek Dereka nevrátí. Kéžby…
První hodinu se uctívala Derekova památka, ale pak jakoby přestal existovat. Čtvrtou hodinu už nikdo nevěděl, že ve druhé lavice veprostřed vůbec kdy někdo seděl. Přišlo mi to hrozně smutné. Měla jsem chuť běhat po třídě a křičet: „Ale tady přece seděl Derek, ten chytrý milý kluk, kterého si tu nikdo nevážil! Na něj by se nemělo zapomenout, je to přeci člověk stejně jako my!“ Jenže co bych tímhle změnila? Každý by na mě ledajak koukal jako na blázna.
Všimla jsem si, že ve škole byli přítomní jak Albert, tak i Rin. Jenže s Rinem jsem dnes ani jednou nepromluvila, jelikož jsem si všimla jeho pohledu. Značil cosi jako: Náladu mám úpně v háji, chci být sám. Rozuměla jsem mu. Také jsem dnes neměla vůbec náladu se s kýmkoliv o čem bavit. Moje kamarádky by se mnou sice zase rády diskutovaly o tom, že jistá Noemi z třeťáku nemá vůbec sladěný outfit, ale na takové nepodstatné blbosti jsem neměla vůbec náladu.
Jenže „klub Rinových obdivovatelek“ se o velké přestávce rozhodl, že Rina rozveselí. Buď tam všechny holky byly úplně blbé a nebo Rinův výraz ignorovaly a dělaly si naděje, že jestli ho rozveselí, začne s nimi všemi chodit. Vysoká exoticky vypadající bruneta si sedla na jeho lavici a rukou stiskla jeho ruku. To mě zaujalo, a tak jsem tiše sledovala, co bude dál. Nejradši bych zasáhla, ale nepřišlo mi to jako nejlepší nápad.
„Rine, slyšely jsme o tom, co se stalo. Moc nás to tu všechny mrzí…“ začala mile a všechny slepice, které okolo nich stály, začaly přitakávat.
„Nechte mě být…“prosil Rin unaveným hlasem.
Bruneta ho sice uslyšela, ale vyložila si jeho větu asi úplně špatně.
„Opravdu ti rozumíme. Vždycky tu pro tebe budem a opravdu si nemyslíme, že bys Dereka zabil…“
Rin se prudce postavil a holky okolo něj se hrozně lekly, včetně brunety.
„Držte už sakra ty vaše pitomý zobáky, nány jedny blbý!“ zakřičel na ně a naštvaně odešel ze třídy.
Jeho obdivovatelky zůstaly stát na místě s výrazy, jako by jim právě zlomil srdce. Což se asi i stalo…
Ale musím říct, že takovouhle reakci jsem nečekala ani já. Vyděsilo mě to. Rin na tom, koukám, musí být o dost hůře než já. Počkala jsem pár minut, abych mu dala čas na uklidnění, a pak jsem třídu opustila také. Nemusela jsem chodit daleko. Stál na konci chodby a s prázdným výrazem koukal z okna. Přešla jsem k němu a zezadu ho objala. Prudce se nadechl, ale z mého náručí se nevyvlékl. Stáli jsme tam tak dobrých pár minut, aniž bychom si cokoliv řekli. Cítila jsem, jak se postupně uklidňuje.
„Rine,“zašeptala jsem jen.
Chvíli trvalo, než něco řekl.
„Věříš na osud, Arisu?“ zeptal se a jeho hlas byl hodně zabarvený smutkem.
Ještě nikdy předtím jsem nikoho neslyšela mluvit tak smutně. Zachvěla jsem se.
„Nevím, ale asi spíš ne. Proč se ptáš?“ odpověděla jsem vyvedena z míry jeho otázkou.
„Aha…“řekl jen a na mou otázku neodpověděl.
Nadechl se, jako by chtěl něco říct. Cítila jsem, že to bude asi něco hlubokého, rovnou z jeho nitra, a tak jsem trpělivě čekala.
Jenže zazvonilo.
Rin, jako by nad tím se zvoněním mávl v hlavě rukou, se bez jediného slova vydal zpátky do třídy. Nezbývalo mi, než ho následovat a doufat, že mi to řekne později.
Jenže neřekl.
Vyučování mu skončilo o dvě hodiny dříve, než mě a domů odešel, aniž by mi cokoliv řekl. Jen se na mě dlouze podíval. V jeho pohledu bylo tolik myšlenek a pocitů, že mě to přimrazilo na místě. Kéžbych je všechny mohla vyčíst. A pak, když už jsem se za ním chtěla vydat, zmizel. A mě čekaly otravné laborky z chemie.
Konečně zazvonil zvonek, dávajíce mi signál, že konečně můžu jít ze školy pryč. Celé dvě hodiny jsem přemýšlela nad Rinem. Rozhodla jsem se, že za ním hned teď půjdu a řeknu mu vše, co cítím. Budu mu vyprávět o tom, jak jsem se vždy cítila osamělá a on jediný mě z toho dokázal vytáhnout. Povím mu o tom úžasném pocitu štěstí, který mě zalil, když mě prvně na té párty políbil. Řeknu mu o tom, jak se mi líbilo, když naše dvě těla splynula a že si myslím, že k sobě prostě patříme. A hlavně mu řeknu, že za tu záležitost s Derekem nemůže, a ať z toho tedy není smutný, a že já tu pro něj vždy budu. A společně vše zvládneme!
Ze školy jsem vystřelila jako blesk a za pár minut už stála před dveřmi jeho domu. Zaklepala jsem na dveře.
Otevřela mi Rinova matka. Měla kruhy pod očima a působila hrozně unaveně. Došlo mi, že se o Rina také hrozně bojí.
„Dobrý den, mohla bych za Rinem?“
„Ach to jsi ty,“ zvolala, když jí došlo, že mě před pár dny viděla tam u policie na výslechu,“samozřejmě, jen pojď,“ a ustoupila z cesty, abych mohla jít dál.
Vstoupila jsem a začala se rozhlížet, jestli ho tu někde neuvidím.
„Promiň drahoušku,“ začala se omlouvat, když jí došlo, že nevím, kde Rina hledat,“je nahoře, druhé dveře zprava.“
„Děkuji vám,“ usmála jsem se na ní a začala stoupat po schodech do prvního patra.
Určitě to všechno zvládneme.
Svět je sice zkažený, ale s tebou…Rine, s tebou, je hned lepší a veselejší.
Na tváři se mi objevily slzy. Jenže to nebylo ze smutku, bylo to ze štěstí.
Vím, že bude nějakou dobu trvat, než se s události okolo Dereka nějak smíříme, ale my to dokážeme překonat!
Stanula jsem na chodbě a vydala se k druhým dveřím zprava. Stiskla jsem kliku.
Rine…já tě miluju!
Otevřela jsem dveře a v tu ránu měla pocit, jako by svět pro mě skončil.
Rin ležel na zemi, zády ke dveřím, opřený o postel. Nehýbal se. Na rukou měl plno řezných ran a všude okolo něj byla krev. Jeho vlastní.
Z hrdla se mi vydral hlasitý výkřik. Podlomila se mi kolena. Pocit štěstí ze mě ihned vyprchal a nahradila ho hrozná zoufalost a děs.
Rine, co sis to proboha udělal?!
Proč to muselo skončit takhle? Proč? Proč? PROČ?!
To jsi nemohl počkat, než přijdu?
Když ses cítil až tak zle, proč jsi nic neřekl? Proč ses domníval, že není cesty ven?
Kdosi začal rychle stoupat po schodech. Jeho matka musela zaslechnout můj výkřik.
Konečně jsem pochopila, proč se mě Rin dnes ptal, jestli věřím na osud. Jestli tohle není osud, tak co to tedy sakra je?! Řada nešťastných náhod? Tomu nevěřím. Nechci tomu věřit.
Už i chápu, kde se na jeho těle vzaly ty řezné rány, kterých jsem si všimla večer v pokoji na té párty. Rin se řezal. Byl hrozně ke všemu citlivý a nevěděl, jak z toho ven, a tak se to snažil vyřešit touto cestou. Jenže dnes to přehnal a vykrvácel.
Vzpomněla jsem si na okamžik, kdy tohle všechno začalo. Kéžbych neexistovala. Nebýt mě, Albert se do Rina nepustí, Derek neumře a Rin nevykrvácí. Věděla jsem, že se z tohohle obviňovat nemůžu. Každý, koho znám, by mi řekl, že to není moje vina. JENŽE ČÍ JE TO TEDY SAKRA V TOM PŘÍPADĚ VINA?
Došlo mi, že celou dobu hraje v pokoji jedna písnička. Její text jsem začínala vnímat až teď.
When it's time to live and let die
and you can't get another try
Something inside this heart has died
You're in ruins.
Jak je ta písnička pravdivá, stihla jsem si pomyslet, než se celé mé vědomí zatemnilo.
Kéžby se tohle nikdy nestalo.
Kéžbych se mohla vrátit zpět a vše změnit…
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
