Šílená touha
Informace:
Příběh Abbie Lockerbie, která pozná kluka, který se tak trochu liší od ostatních. Dominic Northcutt je blázen chodící na stejnou školu jako Abbie a zároveň ke psycholožce Evie Lockerbie. Abbie k Dominicovi cítí obrovskou touhu být s ním. Jenže Dominic je jako časovaná bomba. Jak tahle nebezpečná láska dopadne?
Doufám, že se bude líbit. Nějaká hudba, která se podle mě hodí a dost mě inspirovala: https://www.youtube.com/watch?v=c0UR2-ElL6g
(Omlouvám se za případně přehlédnuté chybičky) Děkuji a přeji příjemné počteníčko :).
V temné místnosti s potrhanou tapetou a padající omítko stál dřevěný stůl. Poničený a velmi starý. Nohy se mu kývaly, oříšková barva se pomalu ztrácela a škrábance od nehtů, zubů a pěstí se prohlubovaly.
Na tom to stolu byla položená černá televize. Takový ten starší typ s popraskanou obrazovkou. V té televizi běžel film. Rodinný film se silnými vzpomínky.
,,Dominicu! Dominicu, pojď za námi.” ozýval se z televize sladký ženský hlas. Matka se natahovala k chlapci s perlově světlými vlásky. Stál na pískovišti s modrou lopatičkou.
,,Dominicu, tak pojď ke mně.” volala na něj máma. Chlapec se na ní podíval a věnoval ji zvláštní úsměv. Plný potěšení a ještě něčeho. Tomuto úsměvu rozuměla jen matka. V její tváři se objevily náznaky šoku a strachu. Přesto se na něj laskavě usmívala a náruč mu nechala otevřenou. Chlapec se k ní s radostí rozběhl a natáhl k ní volnou ruku. Když už se skoro dotkli, film skončil.
,,Takže se cítíte lépe?” otázala se svého pacienta doktorka Lockerbie. Seděla v pohodlném, koženém křesle. V rukách držela černý notýsek a zlatou propisku. Bílá košile byla zakrytá černým sakem. Sukně stejné barvy patřila mezi její nejoblíbenější. Dala si nohu přes nohu. Červené lodičky se zaleskly pod slunečními paprsky, která vycházela z velkého, otevřeného okna s krajkovanými závěsy. Černé, krátké vlasy se mírně nadzvedly pod tlakem lehkého větru. V menších očí mrkvové barvy se zajiskřilo. Pohlédla na své hodinky na zápěstí.
,,Omlouvám se, ale pro dnešek tohle budeme muset ukončit.” omlouvala se Evie Lockerbie.
,,Proč pak?” posadil se pan Blackwood, její dlouholetý pacient.
,,Moje dcera má dnes narozeniny.” odpověděla s pýchou.
,,Chápu, nebudu vás zdržovat.” přikývl a vstal. Vzal si tašku, která byla položená vedle věšáku s jeho kabátem. Oblékl si ho a rozloučil se s doktorkou Lockerbie. Evie mu věnovala překrásný úsměv a zamávala.
Když se dveře zabouchli její úsměv zmizel. Oddechla si a protáhla svaly. Položila notýsek s perem na malý konferenční stolek před ní. Stoupla si a přešla ke pracovnímu stolu. Evie si začala balit věci, když v tom ji zazvonil mobil. Vzala ho do rukou a přiložila k uchu.
,,Prosím?” zeptala se, protože se zapomněla podívat, kdo vlastně volá.
,,Ahoj, mami.”ozvalo se z mobilu. ,,Kdy přijdeš?” zeptala se její dcera.
,,Právě teď jsem skončila. Nikdo by už neměl přijít. Takže, za chvíli vyjíždím. Budu tam tak za půl hodinky. Už přišla babička s dědou?” pověděla ji milým tonem, i když byla už dost unavená.
,,Vlastně jsou tu všichni, kromě tebe, mami.” mluvila smutně dcera.
,,Promiň, už jedu.” Evie dostala výčitky svědomí a nervózně hleděla z okna do zahrady.
,,Dobře, zatím.” rozloučila se dcera.
,,Zatím.” típla hovor Evie a oddechla si. Otočila se zpátky do místnosti a začala si uklízet věci do kabelky. Automaticky si v rychlosti prohlídla místnost, jestli něco nezapomněla. Vše byla na svém místě, až na chlapce u dveří. Chlapec?! Podivila se Evie a znovu se pohlédla ke dveřím. Nikoho přece nečekala...tak kdo by to mohl být?
,,Zdravím,” pronesl chlapec tichým, silným hlasem. Jeho velké oči zářili limetkově zelenou barvou. Měl rozcuchané perlově světlé vlásky. Byl velice bledý a rty vypadaly jakoby nevlastnily ani špetku krve. Hubený, střední postavy s ostrými rysy tváře. Pod očima měl kruhy a obočí měl špatně viditelné a tenké. Oblečený do vytaženého béžového trika a mechově zelených kraťasů. Vysoké ponožky rozdílné barvy. Jedna byla růžová a druhá žlutá. Černé tenisky s rozvázanými tkaničky a otrhaná taška přes rameno. Na rukách měl svítící náramky a na tváři široký úsměv.
,,Dobrý den,” zachovala si dokonalou tvář Evie, i když ji srdce bušilo jako splašené a její prsty se mírně chvěly. ,,Co potřebujete?” otázala se ho.
,,Já? Já jsem váš nový pacient.” odpověděl a každé slovo protahoval.
,,Promiňte, ale pro dnešek už končím. Běžte za někým jiným. Nejsem zde jediný psycholog. A radila bych vám ohlásit se dříve." zabručela Evie otráveně.
,,Všechno nejlepší!” rozzářil se kluk.
,,Co prosím?” nechápavě na něj zírala.
,,Všechno nejlepší vaší dceři.” zopakoval.
,,Jak víte, že má dnes narozeniny?” hleděla na něj šokovaně Evie.
,,Normálně jako každý druhý člověk jsem odposlouchával váš rozhovor s panem Blackwoodem a později i váš telefonát.” odpověděl s pyšným hlasem.
,,Nemyslíte si, že je to trochu drzé?” zavrčela Evie rozhořčeně a zatnula pěsti.
,,Drzé? Podle dnešních norem, ano, je to drzé.” přikývl kluk se neměnícím se výrazem.
,,Už musím jít.” popadla kabelku. Ten neznámý chlapec sklonil hlavu a zaťal pěsti.
,,Dominic Northcutt.” procedil skrz zuby.
,,Co, prosím?" Evie se už chystala odejít, když ji ten kluk zablokoval dveře.
,,Dominic Northcutt, radil bych vám zapište si mé jméno. Protože tohle není naše poslední setkání.” pověděl a rychlým tempem opustil místnost. Nechal tam Evie stát, jako přikovanou k zemi. Měla otevřená ústa a chvěla se. Zavrtěla hlavou a pomalu se nadechovala a vydechovala. Musí být klidná! Přece jenom její dcera má šestnáct jen jednou. Potkává se s blázny stále, takže nevidí žádný důvod proč by ji zrovna tenhle mohl nějak ohrozit?
Má drobná maličkost stála na semaforu, který na mě provokativně svítil svou červenou barvou. Se zvednutým jedním obočím jsem se na semafor hleděla. Něco mě hrozně štvalo při pohledu na něj. Pohodila jsem svými dlouhými, rovnými vlasy kávově hnědé barvy. Pozorovala jsem pojíždějící auta kaštanově červenýma očima. U nás v rodině se už po generace dědila zvláštní barva očí.
Ale já jsem své oči nenáviděla. Občas jsem za svůj vzhled byla šikanována. Za své oči, své tváře a dětské rysy, za mou velikost, prostě za mě celkově.
Když mě konečně zelený panáček pustil, rozběhla jsem se po přechodu a utíkala dál pryč.
Zastavila jsem se před starou budovou, která měla krásnou omítku modré barvy.
Šla jsem po kamenné cestě vedle zaparkovaných aut do té budovy. Otevřela staré dveře a procházela studenou chodbou. Vyběhla jsem mramorové schodiště, držící se přitom železného zábradlí. V prvním patře jsem se otočila a pokračovala chodbou, až na konec. Zaklepala jsem na překrásně zdobené dveře se štítkem.
"Paní Lockerbie." četla jsem v hlavě automaticky.
Projela mnou vzpomínka. Moje máma je psycholožka a jeden z jejich pacientů chodí se mnou do třídy. Dominic Northcutt, je jméno jeho. Patří mezi ty nejzvláštnější a nejkouzelnější lidi na světe. Mou matku naprosto okouzlil, stejně jako mě.
Dveře automaticky pootevřeli. Vstoupila jsem do menší haly, která byla zaplněná křesílky a časopisy. Přistoupila jsem ke dveřím do pracovny. Jemně jsem zaťukala na moderní, skleněné dveře se zamlženým sklem a vstoupila.
Nostalgicky jsem se usmála. Tady jsem ho prvně potkala. A poté ve škole, kde jsem se s ním seznámila.
Ten den jsem si jako obvykle sedla do lavice, která byla blízko východu. Koukla jsem na spolužáky, kteří seděli u okna. Krásné čisté nebe. Musela jsem jim závidět. Pousmála jsem se nad faktem, že jen hlavní postavy sedí u oken. Zamyšleně jsem to nebe pozorovala a nevšimla si že profesorka je zde.
,,Drazí studenti, jak jste si jistě povšimli, máme nového spolužáka. Pojď se představit.” pokývala ke mně. Zmateně jsem se hledala novou tvář, ale až pak jsem si všimla, když kolem mě prošel kluk s perlově světlými vlasy. Ztrácela jsem v jeho zářivých limetkových očí.
,,Zdravím,” řekl zpěvně a hluboce se uklonil. ,,Mé jméno je Dominic Northcutt.” přiložil si ukazováček k ústům a mrkl.
,,A tohle je Simon Northcutt.” ukázal vedle sebe. Ale nikdo tam nebyl. Třída jen mlčky stála, dokud se nějaký tupec nerozesmál.
,,Blázen!” vykřikl tupec a celá třída se smála. Dominic se smál s nimi až se za břicho popadal. Jenže když třída utichla, jeho smích pokračoval. Z očí mu vytryskl slzy a veselý smích se měnil v šílený. Poté náhle ustal a vražedně se na všechny podíval. Atmosféra se zásadně změnila. Všichni byli nervózní a trochu vyděšení.
,,Dominic, je trochu jiný než vy, tak na něj buďte hodní, prosím.” pověděla v rozpacích profesorka.
Dominic si odfrkl a poskakoval ke svému místu, které bylo za mnou. Srdce mi bolestivě vráželo do hrudi. Bylo tak silné, že jsem měla strach, že ho někdo uslyší. Posadila jsem se a otevřela si sešit. Zastrčila jsem si pramínek za uchu a opřela se o ruku. Do druhé jsem si vzala okousanou propisku a psala zadání na tabuli. Po chvilce profesorka zapnula dataprojektor a ukazovala nám nějaké vzorce. Nechala jsem unavenou ruku odpočívat a opřela se o opěrátko židle.
Zničeho nic jsem ucítila zatahání za pramínek vlasu. Prudce jsem se ohlédla a málem hlavou vrazila do Dominicovi. Ten se na mě šibalsky usmál a prohlížel si můj pramínek.
,,Co to děláš?!” zašeptala jsem zděšeně.
,,Krásně voníš.” poznamenal vážně, pustil můj pramínek a odtáhl se. Vzal do rukou obyčejnou tužku, která neměla tuhu a psal do prázdného sešitu.
,,Nechceš půjčit ořezávátko?” zeptala jsem se laskavě.
,,Ořezávátko? Na co? To je vtipné slovo!” rozesmál se. "Oře...zá-vá. Tko!" vypadal šťastně.
,,Nechceš jsi tu tužku ořezat?” nechápala jsem ho.
,,A proč?” poškrabal se na bradě a pohlédl ke stropu.
,,Aby si mohl psát.” odpověděla jsem z úsměvem.
,,A proč?” zopakoval otázku tentokrát s očima upřenýma na mě. ,,Slova jsou jen prázdné schránky. Jen čmáranice na stromové kůře.” pohladil papír a něžně se pousmál.
,,Dobře.” otočila jsem se zpátky k profesorce. Věnovala jsem ji pozornost a snažila se vnímat. Za sebou jsem uslyšela pohyb židle. Srdce se mi polekaně rozbušilo, když jsem ucítila Dominicovo teplé tělo blízko mého.
,,Půjčíš mi to ořezávátko?” zašeptal mi přímo do ucha. Jeho rty, které postrádaly špetku krve se o mé ucho otřely a já celá zrudla.
,,J-jo.” zakoktala jsem, popadla pouzdro a rychle mu ho položila na stůl. Pak se od něj co nejvíc odtáhla a snažila se svůj dech a srdce uklidnit.
Vstoupila jsem dovnitř a ucítila známou vůni matčina parfému a čerstvě udělané kávy.
Vždycky jsem šla s matkou společně na oběd. Čekala jsem v čekárně až bude hotová s pacienty. Trvalo to moc dlouho, tak jsem odešla ven. Nadýchala jsem se čerstvého vzduchu a chtěla se vrátit. To však změnil on. Zaslechla jsem nějaké kroky. Pohlédla jsem vedle sebe a srdce se mi rozbušilo. Stál tam v celé kráse. Perlově světlé vlasy rozcuchané limetkově zelené oči zářili jako dvě hvězdičky.
,,Pojď za mnou.” tiše řekl, otočil se ke mně zády a odcházel pryč. Chvíli jsem váhala. Koukla jsem na modrou budovu. Zatnula jsem pěsti, kousla se do rtu a rozběhla se za ním.
Dominic mě dovedl až na staré zavřené nádraží. Dostali jsme se na zrezavělé nástupiště.
,,Co tu budeme dělat?” otázala jsem se ho. On mě ignoroval a seskočil přímo na koleje. Natáhl ke mně ruku.
,,Je to bezpečné?” zaváhala jsem. Možná je toto nádraží opuštěné, ale koleje jsou stále v provozu. Opět na mou otázku neodpovídal a jen čekal.
Dodala jsem si trochu odvahy a skočila za ním. Popadl mě za boky. Srdce se mi rozbušilo a v žilách mi proudila vařící krev. Dominic mě otočil k sobě zády a položil mi ruku na oči. Zachvěla jsem se a poslouchala svůj zrychlený tep a jeho klidný dech, který se odrážel na mém krku.
,,Spáchala by jsi sebevraždu anebo nechala celou školu vyletět do povětří?” řekl pobaveně. Byla jsem jeho otázkou tak zaskočená, že jsem zapomněla jak se dýchá. Těžce jsem polkla a začala přemýšlet. Nenávidím svoji školu, takže možná někde hluboko v srdci bych si přála její zničení.
,,Spáchala bych sebevraždu.” pronesla jsem klidně. Obrátila jsem se na své slušné chování a morálku. Raději obětuji sebe než ostatní...ale nechápu proč bych to dělala, když má smrt by je nijak nepoznamenala.
,,Opravdu?” zlomil se mu šokem hlas.
,,Ano.” přikývla jsem.
,,Tak mi to dokaž!” jakmile toto vyslovil z dálky se ozvalo zahoukání. Zem se začala třást a kamínky, které díky otřesům poskakovaly, mě štípaly do nohou. Dominic mě pevně držel.
,,N-ne!” vydechla jsem vylekaně. "Ne! Tak jsem to nemyslela!" nic jsem neviděla, ale strachy jsem sebou škubala. ,,Já nechci umřít!” vykřikla jsem. Vlak se k nám blížil ohromnou rychlostí. Má hruď už čekala bolestivý náraz, ale nic se nestalo. Zvuky vlaku se začínaly ztrácet.
Dominic mi sundal ruku z očí. Klepala jsem se strachy, slzy mi stékaly po tváře. Všimla jsem si vlaku, který jel kolem nás na vedlejších kolejích. Padla jsem na kolena a zběsile dýchala. Myslela jsem, že znovu zkolabuji.
,,Lhala si mi. Jsem zklamaný.” zavrčel Dominic a odcházel pryč.
,,Dominicu!” natáhla jsem k němu ruku, ale nebyla jsem schopná se hýbat. Jen jsem sledovala jak odchází pryč. Ztrácel se mi. U srdce mě bodlo a z té děsivé bolesti se mi špatně dýchalo. ,,Dominicu…” zašeptala jsem a nechala stékat slzy na železné koleje.
Celý týden se pak neobjevil. Pochopila jsem, že si moje matka musela s ředitelem vážně popovídat. Když se totiž dozvěděla, že chodí Dominic na naši školu, rozhněvala se a řekla, že je hrozně nebezpečný. A on možná uznal, že má pravdu. Dominic Northcutt student a blázen této školy. Pro mě byl ale někým důležitým. Zasněně jsem hleděla z okna, které mi bylo tak vzdálené. Hodina angličtiny mě naprosto nudila. A teď už tu nebyl nikdo, kdo by mě chytl za pramínek. Pomalu jsem se smiřovala se situací, že už ho nikdy neuvidím. Do očí se mi nahrnuly slzy. Chybí mi...
V tu chvíli se zničeho nic otevřeli dveře. Do třídy vstoupila osoba hubená, bledá se rty bez špetky krve. Na tuto osobu oblečenou do vytaženého béžového trika a mechově zelených kraťasů se podívalo tak pětadvacet zvědavých očí. Tentokrát to nebyly jeho rozdílně barevné ponožky, co ostatní donutilo vyděšeně zírat. Profesor se narovnal a na sucho polkl. Dominic měl na rukách svítící náramky, na tváři široký úsměv a v ruce svíral střelnou zbraň.
Škola začala šílet. Studenti utíkali zběsile ze školy. Profesoři je utěšovali. Naše kuchařka zavolala policii, hasiče, záchranáře a bůhví jestli nezavolala i lidem z televize. Dav probíhal kolem Dominica s trhavinou připevněnou na hrudi. Probíhali kolem něho, jako by zapomněli, že je to on, kdo způsobil tuhle situaci.
Stáli jsme naproti sobě a hleděli si do očí. Lidé do mě vráželi, profesoři volali, ale já nikoho nevnímala. Srdce mi bušilo a adrenalin se ve mně probouzel. Usmála jsem se a měla na krajíčku. Pomalu jsem k němu přistoupila.
,,Tohle nemusíš dělat.” zašeptala jsem laskavě.
,,Ale...musím. Simon mi to řekl.” sklonil hlavu.
,,Žádný Simon není!" zamračila jsem se. ,,Nikdo vedle tebe není.”
,,Jsem sám?” vyděšeně na mě pohlédl.
,,Ne, nejsi sám.” slaná kapka sklouzla po mé tváři.
,,Ale Simon...je můj bratr. Mé dvojče...on žije.” kousl se do rtu a zhluboka se nadechl. ,,Ne, on není?” rozklepal se. Sevřel pevně pistoli a přiložil si ji k hlavě.
,,Ne!” vykřikla jsem a objala ho tak, aby pistole mířila na mě. ,,Neopouštěj mě! Znovu ne!” rozplakala jsem se. Dominicovo béžové triko pod mými těžkými slzy vlhlo. Hlas se mi zadrhával a z úst mi vycházely vzdechy. Pevně jsem ho sevřela. Škola byla prázdná a tichá.
,,Dominicu Northcutte!” ozvalo se z venku mužský hlas, který byl silný díky megafonu. ,,Ihned pusťte rukojmí, odložte zbraně a vyjděte ven!” přísný hlas správného policisty.
,,Pojď, Dominicu. Pojď domů.” zašeptala jsem mu do ucha. Odtáhla jsem se od něho a podívala se do těch nejkrásnější očí na světe. Přes slzy jsem se na něj usmála. Dominic vypadal šokovaně, přesto odhodil pistoli a poraženě sklonil hlavu.
Šli jsme společně po chodbě. Mířili vstříc záři, která na nás venku čekala. Já šla rázným krokem, Dominic se za mnou šoupal tiše jako duch. Otevřela jsem školní dveře a pohlédla na parkoviště, kde bylo spoustu policejních aut. Studenti, profesoři, kolemjdoucí, všichni nevěřícně zírali na nás. Zahlédla jsem i svou matku. Policisté nepřestávali mířit na Dominica.
,,Abbie,” tiše zvolal Dominic. Ohlédla jsem se na něj a uviděla, jak jeho ruka vystřelila prudce proti mě. Za mnou se ozval výstřel. Zděšeně jsem zavřela oči a čekala, co se bude dít. Mých rtů se dotklo něco teplého. Otevřela jsem oči. Dominic si mě k sobě tiskl a dával mi svůj polibek. Své bezkrevné rty. Z jeho úst začala téct rudá tekutina. Dostala se mi trocha na jazyk. Dominic odlepil své krvavé rty ode mně.
,,Domi…” zakoktala jsem. Sledovala jsem jeho bezvládné tělo padat k zemi. ,,Do…” zašeptala jsem a vyděšeně hleděla před sebe. ,,Dominicu!” vykřikla jsem a z očí mi vytryskly slzy.
,,Dominicu, prosím!” sehnula jsem se k němu a přitáhla si ho k sobě. ,,Dominicu…” mé slzy dopadaly na jeho bledou tvář se zavřenýma očima. Pohladila jsem ho po vlasech a pohlédla k nebi. Křičela jsem nadávky, prosby, jeho jméno.
,,Dominicu, já tě prosím, neopouštěj mě!” třásla jsem s ním. Dominic už nikdy neotevřel své oči. Nikdy mi neukázal ty nejkrásnější oči. Nikdy se mnou nepromluvil svým melodickým hlasem. Ztrácela jsem rozum, ztrácela jsem kousek sebe. Bez něho jsem byla nic. Jsem nic. Já jsem nikdo. Tančím na tenkém ledě šílenství a zvráceností. Nikdo neovlivní mou cestu blázna.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
