Wolf and Eagle - třicátý-první díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
No, s psaním je to teď trochu na štíru a zřejmě budou kapitolky vycházet stejně nepravidelně, to snad nikoho neodradí. :) Další díl na světě. :D
První potíž
Azami:
Seděla jsem u Takeho a poslouchala - nebo lépe řečeno, předstírala, že poslouchám - co říkal. Předpokládám, že mluvil o svých milovaných bylinkách.
Já myslela na Yaza. Nedokážu se tomu ubránit, když ho vidím každý den, když s ním mluvím každý den. Nenápadně ho pozoruji, tělo, tvář, vnímám jeho slova a dotýkám se myšlenek. Jsem do něj beznadějně zamilovaná a nikdy se to nezmění.
Ale on miluje Risa. Nemusí ani nic říkat. Stačí vidět, jak je stále napjatý a nervózní. Jak se neustále dívá k lesům, a jeho láska mě tak strašně bolí.
,, - a tak jsem se rozhodl, že se do lidské vesnice vídám s tebou a s Morim." Zakončil Take a konečně mě vtáhl do reality.
,,Cože?!" Vřískla jsem a celá se napjala. To nemůže myslet vážně!
,,Já ty byliny opravdu potřebuji." Vysvětlil klidně a s úsměvem. Takže nás chce táhnout k lidem jen kvůli kytičkám?! Ten chlap je opravdu blázen!
,,Byliny, jen byliny? A co my?" Mávla jsem rozčileně rukou. ,,Co když nás lidé odhalí? Co potom?" On si pouze povzdechl a přetřel si oči.
,,Azami - je to nutné," na moment se odmlčel. ,,Nechtěl jsem tím nikoho děsit, ale tobě věřím a vím, že nikomu nic neřekneš." Zmlkl a zřejmě hledal sílu a nebo vhodná slova, protože nepokračoval. A já taktně čekala. ,,S Kikuren to je den ode dne vážnější a -" zase se odmlčel, ale jeho odmlka byla tak dlouhá a já tak nervózní, že jsem zvýšila hlas.
,,Tak co Take? Řekni mi to?! Jak to vypadá s Kurem?!" Vstala jsem a rozčileně přešlapovala z nohy na nohu.
,,Potřebujeme jeho vlka nějak utlumit a tohle je jediný způsob, který mě napadá. Bohužel pro nás, tady potřebné byliny nenajdeme." Sklonil hlavu, sepjal ruce jako při modlitbě a opřel si o ně čelo.
,,Není jiné místo, kde bychom je mohli získat?" Moje sebeovládání se vrátilo a já mluvila už klidně bez zvyšování hlasu.
,,Ano, to určitě. Ale stále před námi stojí překážky. Čas a skutečnost, že ne všechny potřebné věci najdeme na stejném místě." Chytil se za hlavu a zakňučel. ,,Tohle je mimo mé veškeré síly. Jsem tak dlouho felčar, ale nedokážu ani pomoct jednomu vlku?!" V hlase zazněl tón bezmocnosti a oči - ach ty oči. Tak smutné a podbarvené lítosti. Kdyby následně nezvedl hlavu a pěsti nepraštil do kusu nábytku před sebou, ani bych si neuvědomila jeho narůstající vztek a bezmoc.
,,Když to nejde jinak, půjdu s tebou. Neboj, s Kurem to bude v pohodě, však uvidíš.” Usmála jsem se a mluvila strašně přesvědčeně, ale - sama jsem pochybovala.
,,Snad máš pravdu.” Povzdech si. K tomu tématu jsme se již nevraceli.
Mori
Po tom, co mi Rumi vše vysvětlil, neodporoval jsem. Sám jsem chtěl Kurovi nějak pomoc. Moje hledání ale moc nepomohlo a vlastně vůbec, když za tolik let na nic nepřišel ani Take, prvotřídní felčar, tak já toho určitě nemohl objevit víc.
Myslel jsem si, že by bylo lepší, aby s námi šel například Yazo a Azami by zůstala ve vesnici. Byla by ve větším bezpečí a s Yazem by jsme hravě kohokoli porazili, ale Take nehodlal ustoupit. Nechápal jsem sice, proč Azami tak nutně potřebuje, ale už jsem mu do toho nemluvil.
Ještě téhož dne jsme se vydali na cestu. K mému nepokoji jsme mířili směrem, kudy jsme před nějakou dobou běželi zachránit Risa. Když jsme procházeli tím místem, už nezbylo žádného důkazu toho, co se zde tehdy stalo. Naopak se zdála krajina mírumilovná, nevinná, bez sebemenší nečistoty.
Pátého dne jsme konečně narazili na lidskou vesnici nebo spíš město. Od té chvíle jsme museli být extra opatrný. V úvahu nepřicházela žádná chyba.
Rumi:
Nápad s odchodem se mě samotnému taky zrovna nezamlouval, ale Take měl úžasnou vlastnost kohokoliv přesvědčit. A jelikož jsem mu věřil, tak jsem mu to i povolil. Vzal s sebou Azami a Moriho a vydal se na cestu.
Když se o jedenáct dní vrátil, rozhodně mi bylo velkým překvapením, že kromě Azami a Moriho přivedl ještě někoho dalšího.
Na první natáhnutí pachu jsem v něm bezpečně rozpoznal psa. Když jsem si postupně promluvil s mými vlky, dostal jsem jasnou představu o všem. A tak jsem ještě před rozhovorem s ním tušil, že ho ve své smečce, bude-li si to sám přát, nechám. Že by ho vlci nepřijali, toho jsem se nebál.
A když jsem tohle téma mohl konečně ukončit, vzpomněl jsem si na hlavní důvod jejich cesty a tak jsem se na to i zeptal.
,,Musíme být trpělivý. Tohle je osvědčený způsob, jak utlumit Kikurova vlka, ale rozhodně ho to nevyléčí.” Pověděl mi na to Take a to mi prozatím stačilo.
Kikuru:
,,Azamiiiii!” Nisa jí skočila kolem krku hned, když vešla do svého pokoje. Já se na ní překvapeně otočil. Nečekal jsem totiž její příchod.
,,Niso, klídek. Taky tě ráda vidím.” Zasmála a vyprostila se z objetí. ,,I tebe Kuru.” Usmála se i na mě a já ji pozdrav oplatil. ,,A co vy dva vlastně děláte v mém pokoji?” Výraz tváře se zpřísnil.
,,Noo, moc si nám chyběla, tak jsme mysleli, že si tě připomeneme tvou ložnicí.” Vysvětlila Nisa a zatvářila se jako největší neviňátko a že bych tomu uvěřil i já, který zná Nisu a její ďábelské přetvářky líp, jak kdo jiný.
,,Bože, vy dva,” zakoulela očima a posadila se.
,,Tak jaká byla cesta?” Začala se vyptávat Nisa, ale třebaže se ptala, ani nepočkala na odpověď. ,,Jak se vám vedlo? Co Take? Proč jste vlastně odcházeli? Jo a jak se má brácha?” Umlkla, aby mohla nabrat ztracený vzduch. ,,Jejda, on už vlastně bude doma. Asi by se zlobil, kdybych ho nepřišla přivítat,” mluvila sama k sobě, ,,a nebo potrápit.” Uchechtla se a vstala. ,,Tak nic, já se na něj zajdu podívat. My se ještě uvidíme.” Poslala Azami vzdušnou pusu a zase na nic nečekala a byla tatam.
,,Nějaká energetická,” zasmála se Aza, ale její smích se mi zdál nějaký křečovitý, vynucený. Asi únavou.
,,To jo. Hodně jsi jí chyběla.” Pokrčil jsem rameny.
,,Jenom jí? A komu ještě?” Podívala se mi do očí a kdyby se spolu nestřetly, pokládal bych otázku za nevinnou, zvědavou, obyčejnou. Ale v těch dvou stříbrných rybnících jsem zaznamenal zvláštní - pocity, to je to slovo. Nedokázal bych je určit a už sotva popsat.
,,Však víš, všem. Mně, tvé rodině, prckům, Nise a Kome nejvíc.” Pokrčil jsem ledabyle rameny. Ale hned bych si nafackoval. Nyní jsem jeden z pocitů určit dokázal, zklamání.
,,Aha.” Nechápal jsem, proč zní tak smutně. Proč tak vypadá a to se domů vrátila usměvavá a, jak bych to řek, plná radosti. A teď připomínala povadlou květinu. ,,Promiň Kikuru, ale ráda bych si odpočinula. Jsem opravdu unavená.” A na potvrzenou svých slov schovala zívnutí za dlaň.
,,Dobře.” Pokývl jsem chápavě hlavou a zvedl se na odchod, ale u dveří jsem se ještě zastavil a pohlédl na ní. Její oči, výraz, postoj těla už nic nevypovídal, ale ještě před pár minutami se v ní mihl pocit zklamání a smutku. Teď mě celkem zajímalo proč.
Azami:
Přiznám se, že jsem trochu doufala, že se Kikuru zmíní i o Yazovi, ale u něj nezavadil ani slůvkem. K tomu všemu mě ani nepřišel přivítat. Komu by to nepřišlo líto?
Z tvrdého spánku mě probudil šok, vyražení vzduchu z plic a něco těžkého na mém těle. Škubla jsem s sebou, vyšokovaně jsem otevřela oči a hledala nechtěný budík.
,,Sestřičko, tolik jsi mi chyběla. Už nikdy neodcházej na tak dlouho.” Kome seděla obkročmo pod mou hrudí a snažila se setřít slzy.
,,Ale no tak, Kome,” hlas zněl přidušeně. Objala jsem jí a přitiskla k sobě. ,,Ty jsi mi taky chyběla, to víš přeci, ale musela jsem jít.” Vískala jsem jí ve vlasech. ,,Ale když to bude v mých silách, už víckrát neodejdu, aspoň ne na tak dlouho.” Chytila jsem jí za ramena a odtáhla od sebe, abych se jí mohla upřímně podívat do tváře.
,,Slibuješ?” Popotáhla a natáhla malíček.
,,Slibuji.” Chytila jsem jej do objetí svého malíčku a stvrdila tím svůj slib.
Kdyby si pro Kome nepřišla Mura, zřejmě bych si s ní ještě povídala. Ale když odešla, už jsem náhle neměla co dělat. Spát se mi už nechtělo, ale nic dalšího mě nenapadalo. A tak jsem udělala to, co mě jako jediný napadalo.
,,Ahoj Azami, už sis odpočla?" Taktéž jsem Kura pozdravila a přijala jeho pozvání. Když mi pokynul ke stolu a přede mě postavil sklenku s čerstvou vodou, bez odporu jsem se uvolnila.
,,A teď mi pověz, proč jsi přišla?" Vlasy měl stažené v nedbalém culíku a po tváři se mu perlil pot.
,,A proč bych měla mít nějaký důvod?" Pokrčila jsem rameny a ukázala na místo před sebou, aby se taky posadil.
,,Ty máš většinou vždycky důvod." Prohlásil, z části žertem, z části vážně.
,,Nu, to máš pravdu, ale nyní jsem si přišla jenom popovídat." Chvíli váhavě, ale Kikuru se nakonec přece jen posadil.
,,A o čem chceš mluvit?"
,,Nevím," zamyslela jsem se, ,,co třeba o tom, co se dělo, zatím co jsme byli s Takem pryč?" Samozřejmě jsem se chtěla vyptávat jenom na Yaza, ale nepřipadala jsem si dostatečně silná a ani odvážná, abych se někomu se svými city svěřila a tak jsem radši položila jinou otázku, která se částečně týkala jej a kohokoliv jiného ve vesnici.
,,Ale, nic moc. Rumi byl trochu - co trochu, hodně podrážděný. Jeho práva ruka Mori a Take, s kterým se vždy radil, oba odešli a k tomu i ty, ta nejpracovitější z vlčic. Zbyli jsme mu tu jen my, nespolehlivý.” Zasmál se a já, chápajíc jeho slova jako vtip, jsem se přidala.
,,Ale ne. Rumi si ale určitě poradil, že?” A to mi i potvrdil. Zůstala bych u tématu, kdyby mi hlavou neprojela nová otázka a moje zvědavost jí nepoložila dřív, než jí mohl rozum zastavit.
,,A Ris? Vrátil se?” Kikuruv výraz zvážněl.
,,Ne, to ne. Zůstal ve své dřívější vesnici a tam s ním nyní žije i několik dalších orlů. Rumi je už stačil pozvat sem k nám,” odmlčel se.
,,Páni, opravdu? A co jsou ti orli zač? Nejsou to snad ti-” Kuru mě přerušil a vyvrátil mi můj omyl ještě dřív, než jsem ho mohla dopovědět.
,,Nejsou z jeho hejna. Ale proč tě to vlastně tolik zajímá?” Pro změnu se začal vyptávat on a já, tolik ponořená do úvah bez rozmyšlení odpověděla.
,,Kvůli Yazovi.” Okamžitě umlkl a ticho nějakou chvíli ovládlo místnost a to mě i přinutilo zvednout pohled a vybavit si moje poslední slova. A pak jsem zpanikařila. Jak jsem to mohla říct?
,,Proč by to mělo Yaza zajímat?” Nechápavě zamrkal a já zatím vymýšlela nějakou věrohodnou lež, které by mohl uvěřit a nakonec mi na mysl padla pravda. Kdo by mě mohl obvinit z lhaní, když povím pravdu?
,,Ty jsis nevšiml? Yazo miluje Risa.” V duchu jsem si oddechla, protože by se toho mohl Kikuru chytnout a skutečně uvěřit, že já s tím v podstatě žádnou spojitost nemám. Bylo to to poslední, o co jsem stála.
Kikuru:
Musím se přiznat, že mě její slova opravdu překvapila a, bohužel i zamrzela. Kdyby se to týkalo kohokoliv jiného, přál bych Yazovi štěstí, ale takhle? Nemohl jsem se z toho radovat. Vždyť Ris patřil pouze a jen mně a nikomu jinému. Jak je možný, že má o něj zájem jeden z mých dobrých přátel?
Azami mluvila dal, snad aby všechno zamluvila, ale já ji už neposlouchal. Její slova mi do hlavy dostala takový zmatek, že jsem se nad ním musel zamyslet. Když o půl hodiny odcházela, pamatoval jsem si z našeho rozhovorů pouze jedinou informací a ta se mi vůbec nelíbila.
Přecházel jsem po pokoji sem a tam a stále zadumaně přemýšlel. Ani jsem nezaznamenal, že se otevřely dveře a někdo vešel. Až když otec promluvil, zareagoval jsem
,,Cože?” Pozastavil jsem se a pokusil se uklidnit. Nechtěl jsem mu způsobit žádné starosti. Svraštil starostlivě obočí.
,,Kikuru, děje se něco? Jsi nervozní.” Přešel ke mně blíž a jeho dlaň se položila na mé čelo. ,,Nemocný nejsi, tak co se děje?” Hleděl jsem na něj bez jediného slova. A co jsem mu taky měl říct? Tati, zabouchl jsem, ale jde mi po něm starý kámoš? Jo a mimochodem, jsem teplej? To nezní zrovna lákavě a nebyl jsem na to ještě připravený, otec jakbysmet a Ris už sotva.
,,Ne, nic se neděje. Jen jsem se trochu zamyslel, to je všechno.” Pokrčil jsem rameny a pokusil se předstírat tu největší lhostejnost, které jsem byl schopný.
Ale i přes všechnu svou snahu, po dvou hodinách strávené s otcem, buď u stolu při jídle a nebo v kovárně při práci, nakonec jsem se omluvil a vzdálil. Musel jsem si nutně promluvit s Yazem.
Yazo:
Už uběhlo tolik času od odchodu toho orla a já s Kikurem nikam nepokročil. Jestli mi to vadilo? Já přímo šílel. Doufal jsem, že jakmile odejde, tak budu mít s Kurem klid a skvělou příležitost, ale ten se každý den nějak vypařil. A jelikož s ním i mizela Nisa, usoudil jsem, že určitě byli někde spolu.
Když se pak jednoho dne vlčata zmínila o orlech a Rumi se toho hned chytil a po Kikurovi nabídl, že mohou kdykoliv přijít, mohl jsem vzteky bouchnout. Nenáviděl jsem orly, obzvláště jednoho z nich a on je náš alfa pozve do vesnice. Jestli si myslí, že sem vkročí a vykročí celý, tak to si myslí až moc.
Rodiče byli někde mimo dům a zřejmě se nehodlali tak brzy vrátit a já seděl na podlaze v pokoji a spravoval stůl, u kterého se Tesovi podařilo urvat jednu nohu. Do práce jsem se s chutí pustil a vyrušilo mě až naléhavé klepání, které se nehodlalo utišit.
,,Už jdu, už jdu!” Zařval jsem, mrštil kladivem do rohu místnosti a vstal, abych mohl jít otevřít. Ani jsem nedostal možnost zjistit, zda jsem něco nerozbil.
,,Yazo.” K mému překvapení za prahem stál Kikuru a hned po otevření vpadl do místnosti a zavřel za sebou.
,,Co blázníš? Honí tě duch?” Potřásl jsem nad tím hlavou a vzdálil se do pokoje, abych zjistil škody letícího kladiva. Naštěstí kromě škrábnutí na stěně se nic nestalo a já si mohl oddechnout. ,,Rád tě vidím, ale vysvětli mi důvod tvého příchodu.” Otočil jsem se za přítelem, když vešel do pokoje. Zavřel za sebou dveře jako by měl strach, že nás někdo uslyší. Já mu o nepřítomností rodičů ale nic neříkal.
,,Potřebuji si s tebou něco vyjasnit.” Mluvil vážně a stejně tak vypadal jeho obličej. Nabídl jsem mu něco k pití, avšak s díky odmítl. Stejně tak se zřekl i místa k sezení. To mě už vážně vyděsilo a já se postavil před něj s totožnou vážností.
,,O co se jedná?”
,,O Risa.” Po vyslovení toho jména jsem konečně pochopil a musel jsem mu dát za pravdu, jednalo se o něco vážného. Zřejmě mu ten orel pověděl, kdo ho zranil a nebo o tom, jak jsem ho jednu noc navštívil a svým způsobem mu vyhrožoval. Možná mu řekl ještě něco víc a nebo naopak mu ani nic neřekl a Kikuru se tedy přišel ptát. Věc je v jednom ovšem jasná, že všechno zanedlouho zjistím.
Ris:
Kikuru dnes nepřišel a já si musel přiznat, že mi chyběl. Nejraději bych s ním strávil každou sekundu, ale on měl své povinnosti a i já se musel snažit něco dělat. Nemohl jsem jenom nic nedělat.
Noha se mi uzdravovala dobře, už jsem ani nemusel chodit o holi a ruka byla taky mnohem lepší, ale zdaleka ne uzdravená. Třebaže jsem s ní mohl zacházet jako se zdravou.
S ostatními orly jsem se dost spřátelil a už se mezi námi neobjevili žádný důvody k hádkám. Dokonce nám Kikuru vzkázal pozvání a orli nad ním skutečně uvažovali. Jednak proto, aby potvrdili své dobré úmysly a jednak proto, obzvláště Syn, že toužili poznat vlky.
,,To tady řádí nějaká nemoc a nebo co, že tady všichni vzdycháte?” Kroutila nad námi hlavou Sachi. Nu, co se může divit? Synovi chyběla Nisa, která se dnes z nějakého důvodu neobjevila, mně Kikuru a i Naoto se zdál nějaký zadumaný. Byl už takový pár dny. A kdybych nebyl tak utrápený Kurem, zřejmě bych si o něj dělal starosti.
,,Neboj se Sachi, není to nakažlivé.” Poznamenal se smíchem Masiru.
,,Jen aby.” Na oko se děsila, ale už nás dál netrápila. Já se přesto zvedl a odešel, abych mohl zůstat sám jen se svými myšlenkami. Kdo by si mohl pomyslet, že po odletu mého hejna budu ještě tak šťastný?
Kikuru:
,,Vím, co cítíš,” s upřeným pohledem a s přísnou grimasou jsem mu hleděl do očí. Rozšířily se, nevím ovšem proč.
,,Jak jsi to zjistil?” Jeho hlas zněl naléhavě a kdybych mluvil s kýmkoliv jiným, určitě by i zčervenal, ale to jsem u Yaza nemohl očekávat.
,,To je jedno, prostě to vím a přišel jsem ti něco říct.” Celý se napjal a pohledem hltal každé další slovo vycházející z mých úst. ,,Zapomeň na tu lásku.” Nechci se dělit o svého milého a nechci ani někomu nechávat marné naděje. A pro Yaza bude lepší, když zapomene. Ale i přesto všechno jsem tušil, že zasáhla pouze má sobeckost. ,,Není pro tebe a nebude opětovaná.”
Yazo:
Umíte si to představit? On si k vám přijde chlap, z kterého jste úplně vedle a on si vás dovolí takhle odmítnout, aniž by jste se mu s něčím svěřili? To od něj byla podpásovka, ani mi nedal šanci se vyznat. Jestli vím, proč mě odmítl? Jediný pravděpodobný důvod, kvůli tomu orlu.
,,Na to teda zapomeň.” Chytil jsem ho za lem košile pod krkem a přitiskl ke zdi. ,,Potom, co jsem se tak natrápil s tím, co cítím? Potom, co nad svými pocity tak moc přemýšlím? To si myslíš, že na všechnu tu lásku či co to je, zapomenu po pár slovech?” Vztekal jsem se a dával tomu znát i můj hlas. Celá ruka se mi chvěla a já pociťoval touhu, z jedné strany ho uhodit za to odmítnutí, z druhé ho políbit, abych tím nejen umlčel svou zvědavost po chuti jeho rtů, ale abych mu i vše dokázal. Netušil jsem ovšem, co by mi poté provedl.
,,Yazo, není jiné cesty. Ctím tě jako dobrého přítele a nerad bych, aby se to nějak změnilo.” Přidušený hlas a já jeho slovy a i uvědoměním, proč mě vlastně odmítá, stisk na jeho krku nevědomky zesílil. ,,A raději mě už pusť, nebo se už neudržím.” Poznamenal. Nakonec se sám vyvlíkl, protože jsem si neuvědomoval význam jeho slov.
Nerozloučil se a bez dalšího pohledu odešel. I poté jsem stál na stejném místě se stejnými myšlenkami. A když už jsem se konečně mohl pohnout, jen jsem vztekem a rozčílením roztřískal Tesuv stůl.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
