Wolf and Eagle - třicátý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Přísahám, že díl měl vyjít už v úterý, ale za neočekávaných překážek ho vydávám až dnes. :) Tak, jelikož se románek Nisy zřejmě zalíbil, tak jsem se ještě v dnešní kapitolce věnovala jí. Doufám že si kapitolku užijete a měla bych ještě malou žádost. Nějak si přestávám být jistá čárkami mezi větami ba i mezi slovy, tak kdyby jste byli tak hodni a upozornili mě na chyby ohledně tohohle (A i klidně jiný, ale těch tam určitě bude stovky XD). Děkuju a už mlčím. :3 ^^
Odhalena a chycena
Nisa:
,,Niso, ty slintáš?” Vyjukaně jsem pohledem zašátrala po tom hlase. Azami stála přímo přede mnou a fascinovaně sledovala má ústa. Nějaké zvláštně teplé vlhko smáčelo mé rty až k bradě a postupně na vzduchu chladlo.
,,Neslintám!” Vykřikla jsem zděšeně a skryla si ústa do dlaně. Otírala jsem si je, jako bych se snažila sedřít si kůži. Do háje, já fakt slintala?
,,Ooo, tak tobě tady tečou sliny? Že by ses tak těšila na ty buchty od táty?” Pochichtával se Kikuru. Hajzl, všechno ví! Určitě na všechno přišel! ,,A nebo že by to bylo díky S-” Takovou rychlostí jsem po něm ještě nikdy neskočila. Vlastně nikdy po nikom. Strhla jsem ho k zemi a nacpala jeho ksicht do půdy tak, že určitě spolykal dost hlíny.
,,Kuru? Jsi v pořádku?” Zděšeně nás sledovala Azami. Její tělo mírně cukalo vždy, kdy Kuru končetinami mrskl naprázdno do vzduchu. Snažil se z mého sevření dostat, ale to mu nedovolím. Vždyť všechno málem řekl před Azou! Tak jo, možná mi spíš vadí, že to skoro řekl nahlas. Já sama se tím sotva dokážu vyrovnat. Do háje, vždyť já taky nikomu nepověděla, že je udělanej do Risa a to možná i doslova!
,,Jo, je. Neměj strach. Jen si říkám, že nám trochu přibírá a bylo by dobré, aby začal jíst trochu zdravě, no nemyslíš si to též?” Zažertovala jsem a stále ho držela pod sebou. Dalo to celkem fušku. I přes svůj vzhled, velikost a jeho orientaci, pořád je Kikuru pořádný chlapák a sílu přece jen má. Takže jsem funěla jak při posledním tažení, ale připoutaného k zemi jsem ho udržela.
,,Dobře, věřím ti.” Přikývla hlavou, ale její hlas rozhodně nezněl tím, co tvrdila. Snad ani ona nemá podezření!? Ale to by byla hloupost, vždyť se s Kurem provokujeme tak dlouho, že už to každý musí brát za normální.
Kikuru:
Naprosto, naprosto, naprosto hnusný! Její přepadení mě tak překvapilo, že jsem zapomněl zavřít pusu a hlína, šutry i stébélka trávy mi do ní pronikla. Hnusná pachuť mi pořád přikazovala, ať všechno z úst vyplivnu, ale Nisa držela mé tělo zakotvené tak silně a pevně, že já se zpod ní nemohl nijak vysmýknout.
Naprázdno jsem plácal končetinami do všech směrů, obličej připláclý do půdy, málo vzduchu, hnus v puse, prach v očích a ta těžká příšera na mně.
,,Slez, slez!” Snažil jsem se křičet, ale spíš to znělo jako brblání vytočeného medvěda. Navíc jsem nasál vzduch tak, že mi část té hnusné kaše prošla krkem přímo do žaludku. Lidi, to nikdy nezkoušejte! Malé a ostré šutry se zabodávaly do krku, hlína nechutná rozhodně nijak výtečně, jen ta tráva celou tu chuť spravila.
Na jazyku se něco pohnulo a rozhodně ne tak, že bych si to třeba tím jazykem posunul a nebo něco podobného, pohybovalo se mi to po jazyku - doslova. Tři malé páry nožiček, které lechtaly, šimraly, ale dokonce se i zabodávaly do toho měkkého svalu. V ten moment se mi obrátil žaludek a jen sílou vůle všechno neskončilo venku.
Nisa naštěstí v tu chvíli polevila a já se hned vymrštil do sedu a tím jí i shodil. Ani jsem si nestačil uvědomit, co dělám a začal jsem plivat všude kolem sebe.
,,Co blázníš?” Naklonila Nisa zvědavě hlavu na bok a dívala se na mou činnost. Ona si snad myslí, že si hraju?!
,,Za to všechno můžeš ty!” Osopil jsem se na ní. Pořád jsem cítil odpornou chuť, mezi zuby mi sem tam trčel kus trávy a stále se mi vracel dávivý pocit.
,,C- co? Já? Nevím, kdo z nás dvou začal mlít nesmysli.” Vyčetla mi, ale přes ten její smích jsem jí ani moc nerozuměl.
,,Nesměj se, ty pako!” Otituloval jsem jí a chtěl jí nějak naštvat taky, ale hned se ozval žaludek a já se okamžitě vymrštil ze země. Musím to něčím zapít.
Nisa:
Opravdu jsem tohle neudělala úmyslně. Prostě se to tak nějak semlelo. A když Kuru ukázal ty zuby s trávou trčící mezi, můj škodolibý smích se probudil naprosto sám. Možná to ode mě nebylo moc pěkné, ale vždyť on sám si začal.
Seděla jsem ve svém pokoji před zrcadlem a sledovala svou tvář. Kikura jsem po té “nehodě” už nevypátrala a vlastně jsem o to ani nestála. Chtěla jsem být sama a všechno si urovnat v hlavě.
Konečky prstů jsem se neznatelně dotýkala tváře, hřbetem pohladila čelo, uchopila nos, projela si dlaní ve vlasech a vzdychla. Dnes již skoro po sté.
Vždycky mi to bylo jedno, jak vypadám, jestli nejsem někde špinavá, jak mě vidí ostatní, no nyní to nešlo. Chtěla jsem vypadat hezky a místo toho - připadám si jako ta největší ošklivka na světě. Směšně malý nos, vždyť i zuby mám vetší. A ty tváře, moc úzké, skoro jako by mi někdo přišpendlil přebytečnou kůži k hřbetu hlavy.
,,Škaredá jsi,” pověděla jsem dívce naproti. To jsem nemohla být já. Ty nudné oči a krátké vlasy. Opravdu vypadám jako muž, pomyslela jsem si a znovu vzdychla.
,,Niso?” Oslovení a zaklepání. Vyděšeně jsem stočila pohled ke dveřím a vyskočila od stoličky, jako bych zrovna prováděla něco zakázaného a nechtěla se nechat nachytat. Kikuru vstoupil s mírným úsměvem na tváři a podle jeho bezstarostnosti jsem usoudila, že jsem pro tentokrát přistižená nebyla.
,,Už dobrý?” Ukázala jsem si na ústa a doufala, že pochopil. Fakt jsem nic takového neplánovala.
,,Ale jo. Nic si z toho nedělej.” Mávl nad tím rukou. ,,Právě jsem chtěl zamířit za Risem a tak mě napadlo, jestli nechceš jít též.” Moje tváře se začervenaly a snad i vzplanuly, protože to horko rozhodně nemohlo pocházet z ničeho.
,,J-jestli ti to nevadí,” stáhla jsem zrak raději na své nohy. Já se tak stydím!
,,Tak pojďme.” Usmál se a nic nekomentoval. Zlatý Kuru.
,,Líbí se ti, že jo?” Taková podpásovka od něj. Mířily jsme do vesnice a já výtečně ignorovala vodu v žaludku a žaludek na vodě pozorováním a plašením drobné zvěře a on se mě tak náhle zeptal. To od něj, to opravdu nebylo fér!
Otočila jsem se na něj a chtěla vykřiknout něco sprostého, vynadat mu, odseknout ba třeba i zamítnout jeho přesvědčení, ale ta slova nechtěla přejít přes práh mých úst. Dívala jsem se na něj a naprázdno otvírala ústa s němou odpovědí.
,,Jo.” Vzdala jsem se nakonec a tiše potvrdila jeho zjištění.
,,Nestyď se za to. To je přeci naprosto normální, že se ti někdo líbí.” Nežertoval, mluvil naprosto vážně a na tváři si udržoval mírný úsměv. Jak dokáže být tak uvolněný?
,,Tobě se to říká,” odfrkla jsem si a pohlédla k nebi. Nedokázala jsem z hlavy vyhnat vzpomínku na Syna, který mě držel v náruči. Já se chvěla a třásla vyděšením i strachem, on stál pevně a nebojácně, teplo jeho paží se vpíjelo do mé pokožky i přes oblečení, tmavá modř zapíchnutá do mé hnědi, výraz naprosto nerozházený. Tak klidný byl a já - naopak, určitě jsem upustila i dvě zatoulané slzičky hrůzy.
Bez dalších slov jsme dorazily až do vesnice a náš příchod přivítala malá skupinka orlů. Sira s Naotem se k nám okamžitě rozběhli, spíš mezi sebou závodili. Stačila jsem zjistit, že Naoto je mužské provedení mně, choval se celkem dětinsky a byl pro každou hru. Při pohledu na Sachi mi v hlavě vytanula vzpomínka na Azami, Masiru mi připomínal “strýčka” Takeho, ale u Syna to bylo něco naprosto jiného. Nikoho takového jsem ještě neznala.
Syn:
Nějak jsem se nedokázal zbavit pocitu, že se mě Nisa bojí. Při mé přítomnosti zarytě mlčela, svůj pohled odvrátila vždy, kdy jsem na ní pohlédl a prostě tohle všechno. Nechovala se přirozeně a já si začal domýšlet hlouposti. A třeba to hlouposti ani nejsou.
Když druhého dne dorazila a svůj první pohled a pokud mě zrak nešálil, tak i úsměv věnovala mně, hned se mi na tváři vykouzlil též.
,,Ahoj,” hlesl jsem k ní. Kikura jsem si vůbec nevšímal a proč taky? Vždyť to nejzajímavější stálo kousek ode mně.
Nisa:
Kdyby jsme nestály kousek od nich, asi bych se Kura hysteričně vyptávala, zda nemám něco mezi zuby. Zbývalo mi pouhé modlení, aby to tak nebylo.
Modré oči se zabodly do mé tváře a já určitě zrudla. Zákaz! Stála cedule zevnitř mého obličeje a zakazovala sílou vůle všechny krvi ve vstupu. Okamžitě se mi po těle rozlétly motýlci, červení s modrými puntíky a já se na něj usmála. To měl být úsměv? Tak křečovitý a nepřirozený! A neukázala jsem omylem zuby? Nebylo na nich něco?
Na jeho ,,ahoj” jsem chtěla odpovědět přirozeně a sexy stejně jako on a místo toho.: ,,Akoj.” Přeskočil mi hlas a zuby se mi zabodly do jazyku. Neřekla jsem to, že ne?! Neslyšel to, prosím, ať to neslyšel!? Celá jsem zaručeně zrudla nebo o tom aspoň vypovídalo teplo ve tváři. Trapas.
Vyukaně jsem se dívala na jeho tvář, musela jsem se omluvit nebo nějak opravit nebo něco, ale moje rty mě ani náhodou neposlouchaly. A z jeho obličeje nešlo vůbec nic vyčíst. Určitě si myslí, že jsem vypatlaná kráva a nebo husa, která ani neumí mluvit nebo.. -nebo… Umí vůbec husa mluvit?
Syn:
V první chvíli mě její pozdrav překvapil, ale hned na to mi v hlavě bliklo obrovské ROZTOMILÉ. Koutky úst se mi mírně nadzvedly a já chtěl něco říct, vlastně jsem ještě ani netušil co, ale chtěl jsem jí nějak zachránit z té nepříjemné situace a taky bych to byl udělal, kdyby mi jí Sachi někam neodvedla. Mohl jsem se pouze dívat směrem, kudy obě odcházely přímo k domku Sachi.
Bylo mi to tak líto že jediné, co jsme si stačili říct, bylo ahoj a v jejím případě ani to ne. Dokonce jsem jejich směrem vykročil, ale ruka na mém rameni mě zastavila.
,,Nech je chvíli osamotě.” Rozhodl Masiru a za paži mě odvedl dál od té jejich skrýše. Do háje taky s ním!
,,Tak jo.” Povzdech jsem si a odevzdaně za ním klusal někam k vyhaslému ohništi.
,,Jsou to holky a taky na sebe potřebují trochu času.” Zasmál se, ale já se do úsměvu nijak nehrnul. Po dlouhé době najdu někoho, kdo mi opravdu imponuje a oni mi jí musí pořád někam odvádět. Tak jo, možná bych se nemusel do toho tolik hrnout, když jí znám v podstatě jen dva dny, ale i tak. Čím dřív se poznáme, tím líp.
Sachi:
Ti dva byli spolu tak roztomilý. Člověk až cítil příval cukru do těla, když viděl ty dva zamilovaný pohledy. To nemohli nijak zamaskovat a očividně se o to ani nepokoušeli. Prostě láska na první pohled.
Ale když se ta chudinka přeřekla, nešlo to ignorovat. Z vlastních zkušenosti vím, že to se prostě někdy stane, ale ten trapný pocit, kdy se máš chuť zahrabat do písku, to nepřeji nikomu.
Raději jsem jí chňapla a se slovy typu ,,Jsme tady jediné holky a tak si musíme pokecat.” a tak podobně jsem jí odvedla až k sobě. Zavřely se dveře a ona se hned svezla k zemi.
,,Bože, bože, bože. Že jsem to neřekla?" Upřely se na mne obří psí oči, v tomhle případě spíš vlčí a její výraz vypovídal přesně o tom, jak se cítí.
,,To bude v pořádku. On si určitě ani nevšiml." Zalhala jsem. Ale - na rozdíl od vlků tak dobrý sluch nemáme, tak by na tom přeci jen mohlo něco být.
,,Určitě?" Skousla si dolní ret a mě jí opravdu zželelo a zároveň jsem si říkala, že kdybych byla na Synově místě, hned bych po ní skočila. Vždyť působí tak roztomile, ten ret mezi zuby, velké oči, výraz z něhož všechno dokážeš vyčíst, k tomu všemu její vystupování, způsob jakým volí slova. Ani se nedá divit, že se mu tolik líbí.
,,Samozřejmě." Usmála jsem se a podala jí ruku. ,,Co kdyby jsme si teď popovídali jako žena se ženou?" A Když přijala mou ruku, ještě ani zdaleka netušila, k čemu se to vlastně upsala.
Ris:
Sotva Kuru došel do vesnice, už jsme spolu zamířili ke mně. Tak jo, možná se opravdu chováme dost okatě a všichni nás už zřejmě prokoukli, ale my si nemůžeme pomoct. Je to neodolatelné a něco nás k tomu neustále nutí. Vstoupili jsme dovnitř a aniž by on počkal na dovření, zezadu mě objal.
,,Risy," zašeptal do mých vlasů. Na krku jsem mohl cítit horký dech a teplo jeho těla, ač třeba jeho hrudi, na které jsem byl přitisknutý a nebo z paží, které se omotaly kolem mých boků. ,,Jestli takhle budeme pokračovat, tak se na tobě stanu závislým." Šeptal a posázel mi na zátylku motýlí polibky. Celý jsem se napjal a jen si jeho péči užíval.
,,Je dobře, nechat jí tam samotnou?" Myslí mi projela myšlenka na Nisu, ale jeho vlhké rty jí hned vyhodily pryč.
,,Zvládne to - ještě by - se zlobila - kdyby jsme jí - moc rušili." Říkal mezi intervaly a vždy se sklonil k holé kůži a přitiskl na ní svá zvídavá ústa.
Už jsem to nemohl dál snášet, taky jsem se ho chtěl dotýkat. Vyprostil jsem se z jeho pevného sevření mých boků a otočil se čelem k němu. Zlaté duhovky se upřely do hnědých, ale to pouze na chvíli, než se do sebe vpily rty a jazyky se často opakovanými kroky roztančily.
,,Kikuru." Nos se mi zabodl do měkké kůže jeho krku a vnímal nejen slabé ale pravidelné otřesy srdce ale i divokou, nespoutanou, mužnou vůni tak typickou pro vlky. Stáhl jsem pohled dolů mezi naše těla a rozpoznal dvě vybouleniny trčící proti sobě a najednou jsem dostal zvláštní touhu něco vyzkoušet. Něco, co jsem ještě nikdy neudělal.
Zadíval jsem se do jeho tváře podbarvené nastupujícím vzrušením, usmál se a pomalu sklouzl po jeho těle k jeho klínu. Stačilo jen stáhnout kalhoty a jeho malý kámoš mi už mával na přivítanou. Olízl jsem si rty a přijal ho do svých úst. V momentě, kdy jsem se jazykem otřel o horoucí mužství a jeho ruce zabloudily do mých vlasů, už jsem nedokázal uniknout. Tak silně mě to celé do sebe vtáhlo.
Nisa:
Pane bože, kam jsem se to dostala?! Sachi ze mně vytáhla téměř všechno, co vím. Vyzvídala o Kurovi, o mé smečce, o mně samotné, o Risovi a já už ani nevím o čem ještě. A ačkoliv bych do sebe řekla, že nejen tajemství dokážu skvěle utajit, ona dokázala přinutit mou pusu říct i to, co sama nevím.
Kdyby se nelekla té velké myši a neutekla do vedlejší místnosti, určitě by se mi nepodařilo uniknout. Zřejmě by se ptala na mě a na Syna a já ohledně tohoto tématu nehodlala mluvit s nikým.
Vždy, kdy jsem si vzpomněla na ten můj pozdrav, mlátila jsem hlavou do stěny, obrazně řečeno. Ale sto chutí bych to i udělala. Jak jsem mohla udělat takovou botu?! Už se před ním nikdy neukážu.
,,Niso?” Ozval se mužský hlas za mnou a já se za ním s prstem na puse a s naléhavým “psst” otočila. Když jsem musela zaklonil hlavu, aby se můj pohled střetl s tím, na koho jsem nyní myslela, krve by se ve mně nedořezalo. Aaaa, určitě si myslí, že jsem trapná a k tomu blbá!
,,Syne,” hlesla jsem tiše a stáhla ruku dolů. Teplo se mi tak nějak divně vlívalo do tváří.
,,Schováváš se?” Pravil s úsměvem na rtech a moje srdce udělalo čtyři kotrmelce dopředu, deset dozadu, padesát kliku, šedesát hvězdic a bůhví čeho ještě. Prostě obrovské, hlasité, zrychlené a až skoro bolestivé BADUMP! BADUMP!
,,Jak jsi to poznal?” Ani nevím, zda to pravila má ústa. Hlas jako by patřil někomu jinému, já ho nepoznávala. Jen zachrčení v krku a pohyb rtů mi dokázal, že jsem se skutečně zeptala já.
,,No,” prohlédl si mě od hlavy k patám, které ani nemohl vidět, ,,málo kdo v keři dělá něco jiného.” Cinkavě se zasmál a teplo - co teplo, přímo horko se mi prodralo každičkou buňkou v těle. Hlava duněla neustálým opakováním jeho slov.
,,Jen nic neříkej Sachi.” Poprosila jsem ho a tím se i pokusila najít svůj ztracený klid, ale nervozita mi to nedovolovala, pořád mi stahovala žaludek.
,,Vyslýchala, že? Ale,” nebolí ho čelisti z tak zářivého úsměvu? ,,Tady tě určitě najde.” Sexy chlap si mě všiml, ba co víc, dokonce se mnou mluví a co dělám já? Tvářím se jak debil a k tomu všemu klečím v keři. Jo a může mi taky někdo vysvětlit, proč se s ním bavím o jiné ženě?
,,Opravdu?” Na oko jsem se zděsila a konečně i vstala a vyšla z úkrytu. ,,To je špatné.”
,,Ale znám místo, kde by nás nenašla.” Topila jsem se, ale otázka zní, v čem? V jeho krásném hlasu, v jeho vzhledu, v jeho úsměvu a nebo v jeho krásné a nebezpečné modři?
,,Tak rychle. Když si nepospíšíme, chytí nás.” Usmála jsem se už taky. Křečovitost zmizela. On ani na žádný další podnět nečekal, chytil mou ruku do své, rozběhl se někam hluboko do lesa a mně nezbývalo nic jiného, než běžet za ním.
Badump! Badump! Badump! Srdce hrálo svou serenádu a doprovázelo tím naše zrychlené dechy, šustot látek a naších kroků. Běžela jsem dva kroky za ním. Rozhodně ne proto že bych mu nestíhala, ale spíš proto, že takhle jsem mohla krásně vidět jeho zadek. A že by mu ho mohl kdekdo závidět, já tedy rozhodně slintala a to možná i doslova. Ruku v ruce jsem míjeli stromy kolem sebe.
Když se jeho kroky najednou zastavily a já s pohledem na jeho pozadí nesledovala okolí, málem jsem do něj narazila. Včas jsem to naštěstí ubrzdila. Otočil se ke mně čelem, to už jsem taky zvedla pohled, oba pootevřené rty a hluboké nádechy a výdechy. Znenadání se začal hlasitě smát a já, ačkoliv jsem stále nedokázala popadnout dech, jsem se k němu přidala.
,,V pohodě?” Už klidná jsem pouze přikývla hlavou a hádejte, kam jsem se podívala jako první. Jasně že na naše ruce, které v sobě byly pořád zamotané. Nezdálo se však, že by je hodlal od sebe odpoutat a já vlastně taky ne.
Pomalu jsme se jedním směrem rozešli a mlčky sledovali okolí. Oba jsme se upírali vlastními myšlenkami, které se zřejmě beztak týkali jediného a to toho druhého. Fandím si moc?
Já nedokázala z hlavy vyhnat jeho ruku, která stále spočívala v mé. Představte si, že někoho znáte sotva dva dny, líbí se vám od první chvíle a vy si s ním na pohodičku jdete po lesíku, ruce v sobě. Prostě obrovský VÝBUCH RADOSTI. Ano, tak to uvnitř mé mysli vypadalo.
,,Podívej se,” otočila jsem se po jeho hlase a když jsem uviděla jeho prst ukazující před nás, hned jsem tam svým pohledem zašmátrala.
,,To je nádhera.” Zašeptala jsem dojatá. Tmavě zelenou a hnědou oddělovala pouze nepostřehnutelná cestička a na druhé straně pokračovala ve světle zelenou a v modrou. Aniž by Syn na něco dál čekal, rozešel se tím směrem a - byla to krása. Sad, obrovský sad pouze s listnatými stromy, krásně zelenou a jemnou trávou, s různými květinami kolem, modrého nebe jste se mohli skoro dotknout a to všechno.
,,Úžasný. Netušil bych, že tady něco takového najdeme.” Ozval se Syn a já si zase vzpomněla na jeho přítomnost. Ta krajina si ukradla všechnu svou pozornost, za to já přeci nemůžu.
,,To jo, proč nám o tom Ris neřekl?” Procházeli jsme se pod stromy, které nás listím hladily po ramenech a hlavách. Vzduch se tu zdál čerstvější, což určitě nebyl, ale rozumíte mi, ne? Navíc to všechno kolem ve mně probouzelo pocit svobody a štěstí.
,,Asi si tohle místo chtěl nechat jen pro sebe a Kikura.” Zažertoval a já se koketně zasmála. Třebaže nebyl extra vtipný, byla jsem tak oblbnuta, že bych se smála i umírajícímu králíčkovi, (což bych nikdy neudělala).
Hned se mi můj omyl vyvrátil v podobě malé kamenné destičky, která představovala náhrobek. Úsměv mi zmrzl na rtech a jen se na to smutné místo dívala.
,,El.” Přečetl Syn nahlas. Nic víc na kameni nestálo, jen velká vytesaná písmenka uprostřed se zněním “El”. Oběma nám došla slova a naše dobrá nálada naplněná veselím a něčím, co se hodně podobalo romantice, najednou vyprchala. Takže i tak krásné místo, jako tenhle sad má svůj příběh, očividně smutný.
Sachi:
,,Tak Naoto, co uděláme s tebou?” Seděla jsem s Masirem, se Sirou a s už zmíněním Naotem u stolu v našem domě a právě odsouvala prázdný talíř od sebe.
,,Co by?” Zeptal se s plnou pusou, což jsem zrovna jemu mohla odpustit, a nedůvěřivě si mě přeměřil pohledem.
,,No co asi? Já mám Masira, Ris Kikura, Syn Nisu a už zbýváš jenom ty.” Ušklíbla jsem se nad jeho nechápavostí. Přestal žvýkat a nehnutě se na mě díval, jako bych popisovala plavající ptáky. ,,No co se tak tváříš?” Smíchu jsem nemohla zabránit. Chudáček vůbec nechápal.
,,Já nic takového nepotřebuju.” Odporoval, vzal misku do rukou a zbytek polévky vypil nebo spíš vysrkal.
,,S takovou nevychovaností si ani nikoho nenajdeš.” Potřásla jsem nad ním hlavou a zvedla se, abych mohla sklidit ze stolu.
,,Ale Sachi, vždyť Naoto je přece můj.” Dožadovala se pozorností Sira. Ne, tomu se opravdu nedalo neusmívat.
,,Tak roztomilé,” rozplývala jsem se. Ale i tak, budu muset Naotovi někoho najít nebo chudák zůstane sám a to si on už nezaslouží.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
