Anime World CZ/SK - Příběhy

2U

3.Kapitola – Probuzení po druhé.

     Moje mysl začínala nabírat vědomí. Ucítil jsem, že ležím na něčem měkkém a v teple. Že by to byl vše jenom sen? Pomyslel jsem si a lehce se pousmál. Ovšem hlasy, které se skoro instantně opodál ozvaly mě ihned vyvedly z omylu. Jeden patřil stoprocentně té ženě a druhý byl taky ženský ale neznámý.
"Jak na tom jsou Melisso?"
"Né moc dobře paní, ještě to bude nějakou dobu trvat než budou moci opustit postel."
Hlasy se pomalu ale jistě přibližovaly. Nechal jsem raději oči zavřené a jen tiše poslouchal.
"Dobře, děkuji."
Pak už jsem slyšel jen zvuk podpadků. Jeden pár se přiblížil až ke dveřím a poté zastavil, druhý pouze prošel a v dáli pomalu utlumoval. Tiché klapnutí zápatky v zámku mi napovědělo, že někdo zrovna otevřel dveře a vešel dovniř. Druhé zaklapnutí značilo zavření dveří a poté se opět ozvaly kroky, které se zastavily až u mě. Ucítil jsem příjemně jemnou vůni nějaké voňavky, když se ta osoba nademnou nahnula a teplou dlaň na mém čele. Až teprve díky tomu jsem zrealizoval, že mám teplotu. No tak to mi ještě chybělo, v divném světě, kde nevím co mě čeká a ještě tohle. Rozpálenou hlavu začal chladit studený obklad a do mého podpaždí se nejspíše zabydlel teploměr. Po určité době místo zase opustil a ta slečna jen zabědovala, nejspíše zděšením nad stále vysokými čísly. Poté něco připravila na stůl, něco krátkého napsala a podle již známých zvuků odešla pryč. Po minutce ticha jsem se konečně odhodlal a otevřel oči. První co jsem spatřil byly ebenově dřevěné nebesa s tmavě rudými závěsy. Sundal jsem si obklad na chvíli z hlavy a posadil abych se mohl lépe rozhlédnout. Povlečení na posteli mělo stejnou barvu jako závěsy a celkově byl ten pokoj laděný do ebenového dřeva s červenou barvou. Zaměřil jsem pohled na místo kde ta slečna něco připravila, byly to léky se sklenicí vody na tácku a k tomu papírek "Po probuzení si vezmi léky a zapij vodou.". Moc se mi to toho nechtělo ale přeci jenom chci aby ta teplota odešla co nejdříve a já tak mohl taky. Udělal jsem tedy co bylo napsáno na vzkazu a lehl si zpět s obkladem na čele. Oči jsem měl stále otevřené a lehce se porozhlížel dál po místnosti a přemýšlel nad tím, kde tak asi můžu být. Nic mi nedávalo smysl, a hlavně jsem si nic nepamatoval po tom zatmění v hospodě. Nejspíše jsem byl celou cestu sem mimo, a bůh ví jak dlouho poté. Ale, kde je vůbec Kevin? Podvědomě jsem otočil hlavu vedle sebe, zda-li neleží tam, ale to by jsem chtěl asi moc. Opět jsem hlavu narovnal a s ní i obklad co za tu chvíli stihl sklouznout pryč z čela. Tak jsem tu nakonec ještě sám. Oči jsem znovu zavřel a začal přemýšlet nad tím, co udělám až mi bude lépe, dokud jsem neusl.
     Probudil mě opět známý zvuk zaklapnutí zápatky, nejspíše to už bylo druhé, kdy ta opatrovatelka odcházela. Opět, když jsem si byl jistý, že v místnosti se mnou nikdo není jsem otevřel oči. Podle tmy, která tu vládla je nejspíše noc. Lehce jsem se posadil a rozsvítil malou lampičku co stála na onom nočním stolku. Opět tu byly léky a voda se stejným vzkazem jako před tím. Udělal jsem tedy opět co bylo psáno a zůstal sedět. Hlava mi už tolik nehořela a mé tělo se cítilo taky mnohem lépe. Jak dlouho tu vůbec jsem? Jak dlouho jsem tu vůbec spal? Chvilku jsem koukal před sebe do zdi, jako bych tam měl najít odpověď. Ta nepřicházela a tak jsem se rozhodl jednat. Jediné co vím je, že jsem u té divné ženské, a že by bylo dobré se vypařit. Odhrnul jsem deku, zjistil že mám na sobě cizí pánské pyžamo. To mě trochu zarazilo, nehodlám tu běhat jen tak v cizím pyžamu a tak jsem se rozhlédl jestli tu není něco jiného na převlečení. Otevřel jsem skříň a z ní na mě vykoukly nějaké kalhoty, košile, sáčka a podobně. Ihned jsem si jedny kalhoty a košily vzal, otevřel šuplík ve kterém k mému štěstí byly ponožky a spodní prádlo. O můj bože, já nemám ani moje spodky? Při uvědomnění jsem lehce zrudnul a začal hned přemýšlet, kdo mě převlíkal a jak. Né na to teď nemám čas. Zatřásl jsem hlavou, ale to nebyl dobrý nápad, lehce se mi zamotala a žaludek jsem měl jak na vodě. Co se mi tělo uklidnilo jsem se oblík do oblečení co jsem si vyndal, rukávy od košile jsem si vyhrnul k lokti, nemám moc rád dlouhé rukávy. Vše mi padlo jak ulité. Ještě jsem si našel boty a na stole našel moje řetízky a náramky. Super, teď jsem jak nějaký ganksta. U zrcadla jsem se zkontroloval a došel ke dveřím, kde jsem chvíli odposlouchával jestli je všude opravdu ticho. Ticho se potvrdilo a já tedy vyrazil pomalu a tiše na únik. Otevřel jsem dveře, vyšel ven a zase je opatrně za sebou zavřel. Ocitl jsem na na dlouhatánské chodbě, která se rozprostírala směrem do leva i prava. Na jedné straně chodby byly dveře do různých místností, a druhou stranu lemovaly obrovské okna, kterými sem prosvítal dnešní úplněk. Kudy teď ale? Navíc, ještě musím jít a najít Kevina. Hlavou se mi honilo všechno možné, dokonce i myšlenka že bych ho tu mohl nechat, ale tu jsem ihned zahnal. Rozhodl jsem se jít na levou stranu, postupně jsem obešel pár dveří a vždy poslouchal co se za nima děje. Když bylo hrobové ticho, lehce jsem do nich nakoukl, ale nikdo v té místnosti nebyl. Ksakru, kde jsi Kevine? K mému štěstí, asi čtvrté dveře, za kterými bylo hrobové ticho jsem ho našel. Rychle jsem vstoupil dovnitř a šel ho probudit.
"Hey, Kevine, vstávej." Hlasitým šeptem jsem mu volal u hlavy a lehce s ním zatřásl.
Také už na hlavě neměl obklad, a tak jsem usoudil že na tom bude podobně jako já. Schopný chodit a neuporozňovat na sebe tolik.
"Kevine, vstávej." Zvýšil jsem o trošku hlas a více s ním zatřásl.
"..Mhmhm..."
"To jsem já Emmett. Vstávej, musíme jít."
"...emm...kam?..." Pouze se zavrtěl.
"Pryč odtud, stále jsme v minulosti a dokonce jsme u té ženské z hospody. Dělej než nás tu někdo najde, musíme pryč."
Konečně otevřel oči, zašmudlal a pak se rozhlíd.
"Ksakru, to jsme to teda dopadli." Posadil se a začal se protahovat.
Nejspíše to celé stále vstřebával a tak jsem mu mezi tím došel do skříně pro oblečení.
"Tady máš, obleč se a jdeme." Hodil jsem mu oblečení na postel.
Došel jsem ke dveřím a poslouchal, jestli je tam stále ticho. Kevinovo tempo bylo horší jak u slimků, ale nakonec stál u mě, připraven na útěk.
"Hlavně opatrně a potichu." Upozornil jsem ho.
Otevřel jsem opatrně dveře a rozhlídl se.
"Čistý, jdeme."
Vyšel jsem ven a vydal se tentokrát na pravou stranu, v dáli jsem totiž viděl, že stěna končí a to znamenalo východ, alespoň doufám. Slyšel jsem jen lehké zaklapnut dveří jak je Kevin zavřel. Ohlédl jsem se jestli jde za mnou a pak pokračoval tiše poblíž stěny. Už jsme se blížili ke konci stěny, když jsem zaslechl otevírání dveří z chodby před náma, co byla na druhé straně schodů. A jsme v háji, tady se nedá kam schovat. Stál jsem jak přimrznutý k zemi a Kevin se za mnou kryl. Ze dveří vyšel nějaký chlap a mířil si to směrem ke schodům. Kdyby si nás nevšiml, tak by musel být jedině slepý a to storprocentně nebyl. V okamžiku kdy nás uviděl, se mu grimasa na obličeji změnila z unavené do naštvané. Popošel k nám a pak rukou ukázal za schodiště. Podíval jsem se tím směrem a našel pootevřené dveře, ve kterých se svítilo. Naprázdno jsem polkl, a když viděl jeho stále se neměnící obličej, pomalým krokem jsem se rozešel směrem k té místnosti. Kevin mě pomalu následoval a za ním onen chlap. Došli jsme dovnitř a ten chlap zamkl, normálně zamkl. To asi aby jsme mu neutekli. Chlap si nás obešel a posadil se za obrovský stůl.
"Posaďte se." Ukázal na židle před stolem.
Oba jsme poslušně dosedli na místa a čekali co se bude dít. Teda hlavně já. Chlap si zapálil cigaretu, potáhl, odložil do popelníku a s výdechem výparů se nakláněl k šuplíku, ze kterého vytáhl nějakou složku, kterou pak položil na stůl.
"Nejdříve se zeptám." Promluvil kouřově hlubokým hlasem.
"Pro koho pracujete?" S vážnou tváří se na nás podíval.
Nějak jsem to nepobral, pro koho by jsme měli pracovat, co jsou tihle lidi zač?
"Pro nikoho." Odpověděl Kevin. V tuhle chvíli jsem byl za to rád.
Stále nás probodával jeho temně hnědýma očima. Nejspíše chtěl slyšet něco jiného.
"O..opravdu pro nikoho nepracujeme." Vysoukal jsem ze sebe.
Otevřel složku a z ní vytáhl naše občanky, které pohodil před nás.
"Tak jak mi vysvětlíte tohle."
Věděl jsem to, tohle je prostě průšvih, a nevěřím tomu, že nám bude věřit něco jako že jsme z budoucnosti.
"Taky vás usvědčuje vaše jiné, velmi extravagantní oblečení a tohle."
Vyndal před nás naše mobily. Víte jak jsem již párkrát řekl že jsme v háji? Tak teď jsme doopravdy v háji.
"Carmen říkala že barman o vás mluvil jako o synech vlivných lidí. Tak se ptám, od koho jste a pro koho pracujete."
Opřel se loktama o stůl a v jedné ruce držel opět cigaretu. Kevin mlčel a tak jsem se něco snažil vymyslet já. Tipuju si, že výmluvy a lži platit nebudou ale za zkoušku to stát nejspíše bude.
"To...to je všechno falšené. My...my jsme vlastně úplně chudí, jen...jen jsme chtěli být zajímavý a vyzkoušet jestli to bude fungovat."
S totálně sevřeným žaludkem jsem mu koukal na ruce a když jsem dokončil řeč tak i mrknul do očí. Hned jsem svůj pohled zase stáhnul, jelikož tu byl opět ten pocit propalování ohně. Kevin se na mě podíval, co jsem to právě řekl, a už by chtěl něco říct ale chlap ho přerušil.
"Takže...zajímavý." Odložil malý nedopalek cigarety opět do popelníku a vzal si zpět naše věci.
"No, pokud je to tedy takhle, myslím si že můžeme nějak zařídit, aby jste se cítili...zajímavý. O tom si ale promluvíme ráno. Teď buďte tak laskavý a jděte do svých pokojů."
Stáhnul naše věci opět do šuplíku a zamknul. To byla naše poslední naděje je dostat zpět.
Zvedl jsem se teda a mířil si to znova k pokoji, ze kterého jsem před chvilkou chtěl utéct. Né že by se mi tam dvakrát chtělo, ale teď se pokusit o útěk by možná znamenalo naši smrt. Dokonce ani Kevin nějak neprotestoval a šel poslušně za mnou. Oba jsme se zabydleli v "mém" pokoji a pak jen slyšeli jak nás ten chlap zamkul.

Komentáře

DaiDush

-

24.01.2018

Moc děkuji za konstruktivní kritiku a i za pár tipů do budoucna, určitě se polepším i v tomhle :). Je pravda že to je jistě nudnější díl, nebo alespoň ten nejnudnější zatím :D, ale i takové díly musí občas být :). Myslím, že do budoucna se ale máte na co těšit a snad to nějak nepokazím :D. Kupodivu jsem se tady u toho rozhodla, že mě nic od psaní neodradí, pokud tedy bude alespoň trošičku ta múza přát, takže se neboj kritiky a prostě to napiš ^^, já se tím taky učím, no né ? :)

SoAkarui

-

24.01.2018

Som rada, že si sa nakoniec odhodlala k tomu, aby si napísala pokračovanie k tomuto príbehu. Síce mi po tom mesiac chvíľku trvalo, než som sa dostala znova do toho, čo sa vlastne dialo, ale inak mi nevadí ani takéto vydávanie kapitol, keď mám pravdu povedať. No, aby som prešla k samotnému dielu, ktoré som sa rozhodla hodnotiť. Dejovo sa mi to veľmi páčilo. Pekne popisuješ, čo sa deje a vkladáš do toho aj rozhovory, aby to nebolo celkom nudné. V tejto časti to tak teda, bolo. :) Na druhú stranu, mala si tam skol v čase, kedy sa Emmeth prebral, rozhliadal sa po izbe a zrazu som čítala, že ho zase niečo prebudilo. Chýbala mi tam nejaká odrážka alebo niečo, čo by označilo zmenu času... možno by stačilo spraviť dve medzery medzi odstavcami, rozhodne by to bolo prehľadnejšie. Všimla som si, a s týmto problémom sa stretávam ak u seba, keď píšem, že nieked nepoužiješ celkom správne slovíčko na vyjadrenie toho, čo potrebuješ... tu som si to všimla v časti, kde píšeš, že Emmeth zrealizoval, že má horúčku... myslím, že správnejšie by bolo napísať, že si to uvedomil, slovo realizovať sa využíva skôr v iných kontextoch. Ale inak ťa musím pochváliť, kapitola sa mi páčila a dúfam, že ťa moja kritika nejako neodradí od písania ďalšej kapitoly. :) Budem čakať a tešiť sa na pokračovanie, pretože to vyzerá dosť zaujímavo.