Wolf and Eagle - dvacátý-devátý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Další dílek na světě? Že by? Minule jsem se na dílek vykašlala a tak vám ho teď přináším. :D Ne, v názvu chybu určitě není. :D Takže - co myslíte? O čem to dneska bude?
Tak a dost slov a já vás už nechám v klidu číst. Užijte si dílek. :3
Zamilovaná až po uši
Ris:
Chování a slova těch orlů se mě opravdu dotkla. Jak mluvili o mých přátelích a vůbec, vždyť mě vyslýchali. Nakonec jsem byl zahnán do kouta a všechno jim vysypal. Nebylo mi to moc příjemné, no komu by bylo? Musel jsem mluvit o něčem, o čem se mi i blbě vzpomínalo. Nerad jsem se k tomu dni vracel. Ne, že bych utrpěl nějaký příšerný šok, ale přeci jen to nějaké šrámy zanechalo.
Ležel jsem v posteli a z domku po zbytek dne nevyšel a mě nikdo nenavštívil. Po nepříjemných hodinách sledování stropu jsem konečně zabral a spal do doby, než mě probudila žízeň. Vstal jsem a na mysl mi hned vpadly vzpomínky na včerejší rozhovor. Jestli tedy chcete, mé hejno odletělo tam tím směrem. Vybavila se mi má slova. V krku se mi usadil knedlíček a do žaludku se stáhla zvláštní úzkost. Zůstal jsem sám? Zase?
Cítil jsem, jak se mi do mysli noří výčitky a lítost. Možná jsem byl naštvaný, ale nikdy jsem si nijak nepřál, aby někdo odcházel. Znamenalo by to samotu a to já už nechtěl. Ale k vlkům jsem se vrátit nemohl.
Propadal jsem hysterii a dostal zvláštní nutkání promluvit si s někým promluvit. S někým, komu mohu důvěřovat a říct mu všechno - třeba máma. To znamenalo vyjít ven a navštívit hrob. Ale netušil jsem, zda budu schopen z domku odejít. Co když, a určitě to tak bude, se moje obavy potvrdí a nikdo kromě mé maličkosti ve vesnici už nebude? Dokážu zachovat klid?
Se žaludkem na vodě jsem vstal a navlékl na sebe nějaké oblečení. Dokonce jsem zapomněl i na tu palčivou potřebu zchlazení vyprahlých úst. Přešel jsem pomalu ke dveřím, srdce mi tak moc bušilo, jakoby chtělo na dřevěný povrch samo zaklepat. Stál by za nimi někdo a prohlásil by: ,,Dále." ? Nemysli na hlouposti! Okřikl jsem se v duchu, naposledy se zhluboka nadechl a otevřel dveře.
Do místnosti se vnořilo oslnivé světlo, které se snažilo prostrčit i okny, ale tmavé dlouhé záclony jim dostatečně odolávaly. V prvním okamžiku jsem byl oslepen, do nosu se mi zapíchla vůně čerstvého vzduchu a k uším pronikly zvuky prozpěvujících ptáčků a jiných podnětů vycházejících z hlouby lesa. Ale mé smysly zaznamenaly ještě něco, co k vesnici na první pohled patřilo i nepatřilo.
,,Dobré ráno." Mávl na mě Masiru rukou a vlídně se usmál. Po jeho pozdravu se mým směrem usmála a kývla hlavou i Sachi a rudá hlava se ke mně taktéž otočila. Kikuru stál pár metrů ode mě a usmíval se na mě tak široce, jako bych se na něj nějak legračně šklebil. Stál vedle Syna a k mému šoku si zřejmě povídali. Nikdo s jeho přítomností neměl žádný problém a normálně s ním mluvili.
Do háje! Taková rána pod pás. Nejen, že jsem neviděl prázdnou vesnici, ale k tomu všemu začali mí přátelé respektovat mého druha. Druh - není to moc silné slova? Ještě před nedávnem po sobě chtěli skočit a teď i přes rozdílnost ras se spolu baví jako civilizovaná stvoření? Samozřejmě, že jsem se skoro rozbrečel.
,,Dobré," usmál jsem se a vyšel vstříc novému dni. Myšlenka na mámu náhle opustila moje vědomí a já se už ničím netrápil.
Kikuru:
Lidi, to mě fakt dostalo. Jak a co jsme s Risem dělali. Jeho vzrušený pohled, sexy tělo, vábivá vůně, nesnesitelně příjemné pohyby obou těl. Stále se mi to přehrávalo v hlavě jako přímo před očima.
I to, jak si mě před dveřmi stáhl k sobě a pošeptal mi, jak si den se mnou užil a ať přijdu i zítra. Nemohl a ani jsem ho nechtěl odmítnout.
Asi tři hodiny jsem pomáhal taťkovi s práci a nakonec usnul s myšlenkami na Risa. Skutečně jsem se zabouchl až po uši.
Druhého dne jsem vyšel za Risem nejdřív, kdy mi to vyšlo. Když jsem ale ve vesnici zahlédl orlí cizince, měl jsem sto chutí odejít. Nelíbil jsem se jim. To se dalo poznat na první pohled.
Už jsem se otáčel na odchod, když tu mě jeden z nich zahlédl a dokonce i nenuceně pozdravil. Masiru, jak jsem se později dozvěděl jeho jméno, se se mnou bavil jako se starým známým a já mu jeho mírný úsměv oplácel.
Kolem pobíhala malá holčička a nevšímala si mě, nějaká žena se na mě pouze usmívala a pak apaticky chodila z jednoho domu do druhého a naopak. Zřejmě úklid, tím se orli od vlků moc neliší, aspoň myslím. A když se Masiru s rozloučením vytratil, objevil se přede mnou Syn.
Naše poslední shledání nebylo zrovna příjemné. I když jsem se omluvil, zdál se mi trochu křečovitý a hned zase utekl. Nemohl jsem ani nic jiného očekávat. Očividně nás vlky orli nemají zrovna v lásce a dá se vůbec divit? Ale i tak ty výmluvy o předcích a jejích válce se dá považovat za obehranou písničku. To nám tu jedinou událost hodlají vyčítat do konce světa?
K mému překvapení se už nechoval nijak nepříjemně ani podrážděně. Že by si s ním Ris promluvil? Zřejmě ano, nic jiného mě ani nenapadalo.
Od našeho zvláštně obyčejného rozhovoru nás vyrušilo zavrzání pantů. Otočil jsem se a střetl se s pohledem Risa. Stačilo mi ho takhle vidět a hned jsem si vybavil včerejší hraní v posteli. Ten úsměv se opravdu nedal zmírnit. Věříte mi, že ano?
,,Ahoj,” pozdravil jsem jej a kdyby mi to nebylo před Synem blbý, zřejmě bych ho i políbil. Přece jen si zatím zvykám, že to mezi námi dost klape.
,,Ahoj.” Pozdravil i on. Působil tak trochu zasněně. Že uhádnu, na co myslí?
Ris:
Oni něco tuší. Oni určitě něco ví. Nekecám.
Je to už asi čtvrtý den, kdy za mnou Kuru bez ustání chodí. Naše pohledy se pořád setkávají a drží se sebe vždy delší dobu. Nenápadné dotyky a to všechno kolem. Syn ani Masiru nejsou pitomci. U Naota a Sachi pochybuji, ale i tak - určitě jim to došlo.
,,Risy, nenervuj se tím tak.” Pošeptal Kuru a položil svou bradu na mé rameno. Dvě silné paže se nenápadně omotaly kolem mého pasu a tiskly mě k tomu vyhřátému tělu za mnou. ,,Když na to přijdou, tak co? Budou to vědět, ale nic ti nemůžou, no ne?” Jeho hlas již nešeptal, ale mluvil tak tiše, že to stavělo všechny chloupky na mém těle do pozoru.
,,To ne, ale - nemám z toho dobrý pocit.” Zamumlal jsem si pod nosem a odložil knihu. Nebyl jsem zrovna velký čtenář, ale nějaké knížky a příběhy mi zůstaly po mámě. Ona by se dala označit za typického snílka.
,,Proč?” Poslouchal, třebaže ho to tolik nezajímalo. Spíš se staral o můj krk, který posypával lehkými polibky. Příjemný pocit, kvůli němuž mi vyskočila husí kůže.
,,Nevím,” vydechl jsem a otočil se k němu čelem, abych vyhledal jeho ústa. Už ani já se nestaral o naše předešlé téma a zapojil se do polibku. Cloumala mnou touha. Touha zopakovat si tu činnost, které se v poslední době věnujeme až příliš. Ale zamilovaní na to snad právo mají, ne?
Mou:
Už to bude pár dní, kdy náš hrdina Ri odešel. Ani se s námi nerozloučil. Možná jsem se na něj kvůli tomu i zlobil. Chtěl jsem, aby s námi zůstal. Až by se uzdravil, určitě by nám Rumi s Takem dovolili si s ním hrát. Prvně babu, pak na kočku a vlka a on určitě taky znal spoustu príma her. Jenže on odešel a třeba ho už ani neuvidíme. To od něj nebylo vůbec hezké.
,,Niso, co děláš?” Vypískla zvědavě Kome a Nisa sedící za křovím leknutím nadskočila. S vyděšením se otočila a dala si prst před pusu. Naléhavě nám tím naznačila, abychom drželi tlamy.
,,Určitě jste si taky všimli, že Kuru poslední dobou odchází z vesnice celkem pravidelně a vrací se až pozdě večer, ne?” Šeptala rychle a já jí ani moc nerozuměl. Až když mi to přeložila Mura, tak jsem to pochopil. ,,Což znamená jediné.” Ušklíbla se Nisa.
,,Že si domlouvá schůzky s Risem.” Dopověděl jsem za ní a ušklíbl se stejně jako ona. Tak ti dva zrádci se nás rozhodli ze svého rande odstřihnout? To ani náhodou.
,,Hodláš ho sledovat?” Nadhodil Eda. Ona pouze přitakala.
,,Niso, nech nás jít s sebou.” Zažebrala Kome a vykulila svá kouzelná stříbrná očka. ,,Prosííím.” Prodloužila poslední samohlásku. My jsme jí podpořili, ukázaly stejně vlčí očka a zaprosili.
,,Tak jo, tak jo. Jak bych vás mohla odmítnout.” Zasmála se a vstala. ,,Jen chvíli počkejte. Budu to muset oznámit Azami.” Usmála se a zmizela v jednom domě. Objevila se stejně rychle jako odešla. Aniž by na cokoli čekala, rozběhla se k lesu a my jí následovali. Tohle těm dvěma spočítáme.
Mura:
Prodírali jsme se lesem. V nose se mi usadil známý pach staršího kamaráda. Kikura jsem měla vždycky opravdu ráda. Byl neustála milý, hodný a dost usměvavý. A taky se s ním nikdo nenudil. A z nějakého zvláštního důvodu se k němu dospělí chovali až moc ochranářský a pořád na něj dohlíželi.
Zastavili jsme se na nějaké mýtince. Skrz ní protékal potůček, na jedné straně stráně blíž k nám spočíval obří zploštělý balvan. Působilo to moc krásně a příjemně. Nakonec jsme se přece jen znovu schovali v lese a sledovali matnou stopu, kterou Kuru zanechal. Zřejmě bych ten pach ani necítila, kdybych ho vyloženě nevyhledávala.
Když se Nisa zastavila u nějakého opevnění, musela jsem užasnout. Ty brďo, tak vysoké. ,,Jak se dostaneme dovnitř?” Zeptala jsem se a prohlížela si překážku před námi.
Z druhé strany jsem mohla jasně cítit vtíravou a silnou vůni orlů. Trochu mě to vyvedlo z míry. Cítila jsem Risa, ale i jiné silné pachy. Že by tu zůstaly po dřívějších majitelích? Možný by to bylo s ohledem na to, jak dlouho vesnici obývali a jak těžko se místa zbavují vůni a pachů.
,,Napadlo mě něco jiného.” Zazubila se Nisa a chytila brášku kolem pasu. Z výrazů všech mých kamarádů jsem dokázala vyvodit, že ani jeden z nás její počínání nechápe. Ona ho zvedla do výšky a vysadila na větev jednoho stromu, který trčel v trávě asi nejblíže k dřevěnému opevnění a dosahoval takové výšky, že bychom z něj dohlédli až na druhou stranu.
Konečně jsem to pochopila. Bráška asi taky, protože začal šplhat z větve na větev až do koruny. Tak nás Nisa postupně všechny vysadila. Přiznám se, že jsem se trochu bála. Neměla jsem ráda výšky, ale nechtěla jsem zůstat dole sama.
Nahoru jsem vyšplhala bez větších problémů a stoupla si na širokou větev, na níž už čekali mí tři kamarádi. Na rozdíl od nich jsem se držela oběma rukama a opravdu pevně a raději se ani nedívala dolů.
Nakonec k nám povylezla i Nisa, ale ona si vybrala jinou cestu a nakonec se dostala na větev kus za námi ale o to zase o půlku výš v koruně.
,,Vidíte to taky?” Hvízdla obdivně a sledovala dění za stěnou. Na první pohled by jste poznali, že domy postavily orli. Úplně jiný styl, ale technika se zdála podobná k naší. Taky k nám pronikal výrazný orlí pach.
Ale nás víc překvapili pravě obyvatelé. Žena a dva muži, spíš podobně starý jako Nisa, snad o něco málo starší. Jeden mi trochu připomínal Rumiho, ty sněhově bílé vlasy a ta žena, prostě krásná. Jemné rysy, malá baculatá postava, krásné černé vlasy zapletené v copu. Ale ten muž - zřejmě jsem uviděla svého prince na bílém koni. Naprosto obyčejný obličej s mokrými vlasy splývajícími s jeho tváří, milý úsměv na rtech a přátelské oči.
,,Myslel jsem, že tu bude jenom Ri s Kurem. Vždyť říkal, že všichni orli odletěli.” Nechápavě se rozhlížel Eda.
,,No že jo? Ale Ri by přece nelhal, ne?” Nedůvěřivě kroutil hlavou bráška.
,,Dospělí lžou pořád.” Zabručela Kome. Zřejmě se jí skutečnost, že by Ris lhal, moc nelíbila. Mně konec konců také.
Kome:
,,Ale Ri není dospělý.” Odvětil Mou. Ani já jsem nechtěla z našeho hrdiny dělat lháře, ale žádné jiné vysvětlení mě nenapadalo. Vždyť to tady vidíme na vlastní oči. Orli v “opuštěné” vesnici.
,,Nedělejme předčasné závěry. Vrátíme se zpátky do vsi a počkáme, až se vrátí Kuru a ten nám to snad vysvětlí.” Rozhodla Nisa, ale i přes svá slova svůj zrak stále upírala stejným směrem jako my.
Když se jedny hnědé oči setkaly s mými, ucukla jsem leknutím a drcla do větve za sebou. Zaslechla jsem vyjeknutí a stačila jen zaznamenat, jak Nisa padá k zemi. S vyděšením a výčitkami se mé oči upřely k zemi, kam by Nisa správně měla dopadnout. Tělo mi zaražením ztuhlo.
Pod větví stál nějaký muž, podle pachu orel a v náruči držel ochromenou Nisu. Ta se nezmohla ani na slovo. Pouze se nehybně nechala držet, sama mu otřeseně tiskla ramena, snad aby se přesvědčila, že už znovu nespadne a hleděla mu do očí a on jí.
,,Niso, Niso, jsi v pořádku?!" Dožadoval se Mou odpovědi a celkem rychle a neopatrně začal zešplhávat dolů. V těsném závěsu i Eda. Pouze já a i Mura jsme nebyly ničeho schopné. Pořád jsem hleděla tím jedním směrem a snažila se zbavit uvědomění, co všechno se vlastně mohlo stát, kdyby tam dole nebyl onen muž.
,,J-jsem v po- hodě. Žádný strach." Vykoktala ze sebe, ale naším směrem nepohlédla. Stále se dívala do tváře svého zachránce.
,,Určitě?" Ujišťoval se muž s mírným úsměvem, to nelžu, viděla jsem ho, ale i bez odpovědi ji již pokládal nohama na zem.
,,Jo, děkuji." Nisa stála na zemi, ale ze sevření svých rukou ho ještě nepouštěla. Až po pár minutách. Ale to už jsme se s Murou vrátily do reality a slezly dolů.
,,Promiň Niso. Já to neudělala úmyslně. Přísahám." Zatahala jsem jí za košili ve snaze upoutat na sebe pozornost. Ona tím cizincem snad byla hypnotyzovaná, protože od něj ani na vteřinku neodtrhla zrak.
,,V pořádku Kome. Nic takového si ani nemyslím." Sklonila se ke mně a pohladila svou rozechvělou dlaní světlé vlasy. Třes z ní přecházel do mě a výčitky zaútočily na mou mysl. Taky měla strach, taky se bála.
Masiru:
Prožíval jsem celkem klidné odpoledne, kdy mou společnost vyplňovaly pouze ty dvě nejdůležitější ženy v mém životě - Sira a Sachi. Dokonce se k nám po chvíli přidal Naoto. Za to Kikuru s Risem a Syn se někam vytratili. Ani jednoho jsem aspoň hodinu neviděl.
Zrovna když jsme se se Sachi bavily o vlcích a jak zvládá přítomnost Kikura, můj zrak mi naskytl pohled na pět cizích párů očí - skrz na skrz vlčích. Udiveně jsem hleděl na to, jak se jedny propadají na místo, kam jsem již vidět nemohl. A ostatní páry tím směrem hned zmizely. Trvalo opravdu jen chvíli, než jsem si uvědomil, co se pravděpodobně stalo.
Bez vysvětlení jsem se rozběhl k bráně. Sachi za mnou něco volala, ale já se neotočil a ani nezastavil. Doběhl jsem na ono místo, kde kromě cizinců stál i Syn a aniž bych ještě nabral vzduch do plic, začal jsem ze sebe chrlit různé otázky typu: ,,Jseš v pořádku?" a ,,Nestalo se ti nic?"
,,Masiru, prosím tě, uklidni se," dožadoval se Syn, ale poškubával mu koutek úst. Ten debil si snad z mého strachu dělal srandu. ,,Nikomu se nic nestalo. Všechno je naprosto vcajku." Ujišťoval mě, ale já se stále nějak nemohl uklidnit.
,,Opravdu mě mrzí, že jsem vám způsobila takové trápení." Přestal jsem vnímat přítele a zaměřil se na vlčí dívku. Mile vypadající, černé krátké vlasy, přátelské hnědé oči a zpytovačný výraz. Konečně jsem se narovnal a vrátil zpět ztracenou kontrolu.
,,To nevadí. Hlavně že se ti nic nestalo." Usmál jsme se. ,,Ty budeš zřejmě kamarádka Kikura, že?" Zeptal jsem se a nenápadně vtáhl do nozder vzduch a s ním i její pach. Samozřejmě, vlk.
,,Jo, to jsme. Ty ho znáš?" Vykřikl nějaký chlapec.
,,Samozřejmě že zná. Jinak by neznal jeho jméno." Poznamenal druhý a obrátil oči v sloup.
,,Třeba mu ho řekl Ris." Pokrčil ten první rameny.
,,Ty seš fakt hňup Edo." Prskl ten druhý, uraženě na sebe vyplázli jazyky a jeden toho druhého si nevšímali.
,,No tak vy dva. Neumíte se chovat?" Šeptla nedostatečně tiše zrzavá holčička.
,,Známe oba dva. Risa i s Kikurem. Teď jsou zrovna ve vsi. Nechtěli by jste je navštívit?" Ukázal jsem směrem, kudy jsem před pár minutami vyběhl a pouze čekal na odpověď.
,,To fakt můžeme?" Rozzářila se oběma dívkám očka.
,,Ano, můžete." Přikývl Syn. Za to ta nejstarší z vlků zarytě mlčela a očkem nenápadně po něm házela. ,,Ale jen pod podmínkou, že se nám představíte."
,,Já jsem Mou, moje sestra Mura, tamten Eda a nakonec Kome." Promluvil černovlasý chlapec a postupně ukázal na všechny své přátele.
,,A jméno slečny?" Zeptal se Syn s pohledem zapíchnutým na černovlásce.
,,Nisa. Většinou toho namluví hromadu, ale teď je zřejmě pořád v šoku." Odpověděl místo ní Chlapec s jménem Mou.
,,To není pravda a nejsem v šoku." Zabručela uraženě.
,,Rádi vás poznáváme. Mé jméno je Syn a tento pohledný muž se jmenuje Masiru, ale pozor dámy, je zadaný." Zasmál se Syn. Blbec. Já a prý pohledný. Ale v jednom přeci jen pravdu měl, zadaný jsem byl.
,,Tak můžeme vyrazit?" A aniž bych čekal na odpověď, vydal jsem se k bráně.
Syn:
To bylo něco pro mě. Ta holka, měla v sobě něco neuvěřitelného. Nejen že po vzhledové stránce perfektně zapadala do mého typu, ale k tomu všemu mě k ní něco pořád táhlo. Musel jsem na ní neustále koukat, což mi po nějaké době přišlo už fakt blbý.
Ještě že Masiru a ti špunti všechno zamluvili. Ale stálo mě hodně síly, abych od ní pohled odtrhl a když už jsem si myslel, že mám vyhráno, přistihl jsem se při dalším zírání. Opravdu jsem si už připadal hloupě.
,,Masiru!” Ozval se výkřik Sachi, když jsme vešli do vesnice a hned na to mu skočila kolem krku. ,,Jsi v pořádku?! Vyběhl jsi tak náhle.... já se tak bála... co se stalo?!” Zmateně ze sebe sypala nesouvislé věty, ale stačilo pár slov na vysvětlenou a její hysterečnost ustala. ,,Takhle mě už nikdy neděs,” plácla ho přes rameno, ale oba jsme věděli, že to byl projev její lásky a strachu o něj. ,,A co to tady máme za roztomilé caparty?” Prohlížela si vlčata a to by nebylo, aby každého nepohladila. Každý se jí představil a ona jimi byla tak zaměstnaná a fascinovaná, že si ani nevšimla té nejkrásnější z cizinců, jakože fakt nejkrásnější.
,,Ri!" Vykřikl jeden z prcků a společně se rozběhli k párečku zamilovaných, kteří se konečně uráčili ukázat. Sotva k nim ale doběhli, povedlo se jim svalit Risa na zem.
,,Pozor!" Vyjekla Nisa s Kikurem zároveň a to by jste nevěřili, jak rychle se oba objevili u té velké hromady lidi a snažili se pomoct Risovi.
,,V pořádku, v pořádku." Ujišťoval je, ale oni ho ani moc neposlouchali. Když se ho snažili za zápěstí zvednout, akorát se jim podařilo slítnout za ním na zem. No, domnívám se, že s touhle partičkou vlků si ještě užiju dostatek zábavy. Obzvláště s jednou z nich.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
