Wolf and Eagle - dvacátý-osmý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Tak jo, minule se mi psalo příšerně a dneska jsem si to vynahradilo. Zpočátku jsem nechtěla dneska nic vydávat a raději to odložit, ale když už to mám dopsaný, tak to sem šoupnu. :D :D Snad vás dnešní dílek potěší. Psal se mi opravdu dobře. :) Omlouvám se za chybičky, jelikož jsem si to po sobě nečetla. Tak si ho užijte. :3
Láska, touha, vášeň?
Ris:
Líbali jsme se a nějakým záhadným způsobem jsme se dostali až do postele. Cítil jsem zvláštní mravenčení roztahující se mým tělem a chvění, to mě zasáhlo v těch nejcitlivějších místech. Jeho rty se otíraly o mé a pobízel mě ke spolupráci svým sametově jemným jazykem. Držel jsem v pevném sevření rudé vlasy, opravdu husté na rozdíl od těch mých.
,,Bože," vydechl Kuru, když se ode mě odtáhl, abychom nabraly do úst ztracený kyslík. Upřeně jsem sledoval jeho oči, zlaté oči. Tolik magické mi připadaly a poutaly mě k sobě. Jeho pohled, také upřený, se mi vtiskoval do paměti a já si byl jistý, že na tenhle pohled nikdy nezapomenu.
Mírně se nade mnou nadzvedl, aby nemusel ležet plnou váhou na mém těle, ačkoliv mě by to zase tolik nevadilo. Situace jsem využil a začal mu pomalu rozepínat košili. Knoflíček po knoflíčku a on se nebránil. Usadil se na mně obkročmo, aby mi mou činnost ulehčil, ovšem nepřidal se, nechal svlékání pouze na mně.
Rozepnul se poslední knoflík, košile se rozevřela a naskytla mi pohled na jeho vypracovanou hruď a břicho. Neodolal jsem a přejel jsem přes ní dlaní, do pokožky mě mírně tlačil hrbolek. Ruku jsem vedl přes tenké červené chloupky, které zatím jenom šimraly a pokračoval jsem přes břicho, kde si to ta ruka neodpustila a mírně ho poškrábala.
Čtyři narudlé cestičky nevypadaly na jeho těle nijak neobvykle, naopak se skvěle hodily k mírnému proužku chloupků začínající pod pupíkem a mizející pod kalhoty.
Vzrušení na mě doléhalo stále rychleji, v kalhotách začínalo být těsno a dech se mi zkracoval.
Paže se mi zvedla k jeho obličeji, zachytla se za pramen vlasů a přitáhla mi ho na dosah rtů, načež jsem ho i políbil a prsty zatím rozvazoval tkanici jeho kalhot.
Kikuru:
Jeho počínání mě natolik dostávalo, že vybouleniny pod látkou kalhot by si nevšiml jen slepý. Ale to mučivé čekání mě jistým způsobem také dráždilo. Touha se ho dotknout a přitom tiché napomínání, ať to nedělám.
Dobře jsem viděl, co to s ním dělá. Jak těma uhrančivýma očima mapoval každičký kousek holé kůže. I já se pomalu a jistě podvoloval touze z něj servat oblečení. A pak se naše rty spojily.
Vyhrnul jsem jeho halenu výš a dlaní poškádlil narůžovělý hrbolek. Při té rychlé reakci, kdy se prohnul v zádech a zasténal, přičemž se bradavka vztyčila, jsem se neubránil vzpomínce na naše první setkání. Tehdy jsem ho políbil a dokonce se ho i dotkl na holé kůži. Kdo mohl vůbec tušit, že se naše životy tak moc propletou?
Zatajil se mi dech, když pronikl do mých kalhot a prsty se slabě otřel o můj penis.
,,Risy," zašeptal jsem. Už jsem se nedokázal ubránit touze vidět ho, vidět ho celého, bez okras a bez překážek. Nadzvedl se a sám si halenu přetáhl přes hlavu. Dopadla na zem někde u dveří. A já se zaměřil na jeho kalhoty, které jsem společně se spodkami jedním pohybem stáhl až ke kolenům. Zbytek už zvládl sám a nakonec tyhle dva zbytečné kousky oblečení skončily pod postelí. A do třetice všeho dobrého se i já vymotal z nohavic a zcela se odhalil jeho nenasytnému pohledu.
Lomcovalo mnou, když jsem se lehce dotkl těch svůdných svalů. Lesklá, tmavá pokožka mne přímo vybízela k dotekům a polibkům a já se neubránil.
Ris:
Pohltilo mě horko, když se konečně dotkl bodu mé největší rozkoše. Vyjel jsem mu pánví vstříc, aniž bych si to byl uvědomoval a má ústa jen potvrzovala, že se mi to líbí.
,,Kikuru," vydechl jsem. Díval se mi přímo do očí a já nedokázal, ba ani nechtěl uhnout. Nachová zřejmě označkovala celý můj obličej.
Kdykoliv se ke mně sklonil, využil jsem možnosti a pohladil ho. Chtěl jsem ho cítit, na kůži, v nose, v mysli, vidět ho i se zavřenýma očima, poznat jeho chuť, třebaže ho ani nevpustím do úst. Chtěl jsem ho pohltit, sníst, podepsat, aby mi ho Yazo a ani nikdo jiný už nikdy nemohl vzít. Jen můj a já jeho.
Když se sklouzl dolů k mému klínu a jeho obličej se ztratil z mého vzorného pole, stáhl jsem dolů i dlaň, abych našel jeho krásnou rudou hřívu. Jaké omámení mnou otřáslo, když se jeho teplý zkrácený dech otřel o můj penis a následně ho přijal do úst.
,,Kuru," zavzdychal jsem a sevřel v prstech onu kštici. Pohyboval hlavou v pravidelných pomalých intervalech a mě tím doháněl k šílenství. Celé mé tělo se chvělo, kapičky potu libovolně protékaly po kůži a spojovaly se s jinými kapičkami. Zatnul jsem paty do matrace a ohnul všechny prsty. Jeho ústa mě seznamovaly s extází, kterou jsem nikdy dřív ve svém životě nepoznal.
Ty sladké rty, které jsem ještě před nedávnou dobou líbal, obepínaly můj penis a vtahoval hluboko do úst. Teplé sliny tekly od žaludu a zastavovaly se až u kořene. Netrvalo ani tak příliš dlouho, kdy dostatečně zchladly a dráždily mnohem víc.
,,Kuru." Neubránil jsem se stenům a mé ruce pevně držely prameny jeho vlasů. Jestli mu je nevyškubu nyní, tak snad nikdy.
Kikuru:
Mírné pulzování jeho tvorečka jsem cítil velmi dobře a měl co dělat, abych zuby nechal schované. Zvířecí půd, co se hýbá, může být jen kořist nebo predátor, v obou případech to zakousni. Nakonec jsem si ho z úst vytáhl a zaměřil se na pulzující dírku pod ním. Napínání v tříslech mi dávalo znát, že to můj vlček dlouho nevydrží.
Sklonil jsem se k jeho otvoru a začal ho jazykem zpracovávat. Vlhčil jsem jej, prodíral se jazykem přes vztahující se prstýnek a zanechával uvnitř všechny sliny, které se mi jen objevily v ústech. Steny a vzdechy z jeho úst hladily mé slechy a já už to opravdu moc nedával.
Nadzvedl jsem se a on si mě okamžitě přitáhl pro polibek. Teplo z něj sálalo až ke mně a já se stále divil, že ta postel pod námi ještě neshořela. Jedna dlaň vyhledala narůžovělý hrbolek a druhá se zaměřila na něco zajímavějšího. Jedním prstem jsem pronikl dovnitř. Odpor dírky nebyl téměř žádný, ale on ucukl a stáhl se. Mírný třes jen potvrzoval nesouhlas z jeho strany.
Ris:
Všechny příjemné vjemy dráždily mé tělo a já si je mohl pouze užívat. Ale když “zavadil” o můj konečník, stáhl jsem se zpět. Jen trochu jak mě první nepříjemný pocit ovládl, ale jemu to neuniklo.
,,V poř - řádku,” vybídl jsem jej a na potvrzení jsem jeho prst vtáhl víc do nitra.
,,Určitě?” Kikuru sice váhavě, ale přesto pokračoval a já už ani nedostal možnost pochybovat. Jen jsem němě přikývl k souhlasu.
Otíral se o stěny nejdřív s jedním prstem a aniž bych si stačil všimnout, už ve mně mizely tři. Roztahovalo mě to a tření uvnitř přimělo má ústa zase sténat, jak se mi to líbilo. A když se jeho prsty seznámili s jedním místečkem, málem jsem se udělal. Vystřelilo mi to do celého těla mírné elektrizování a rozkoš. Prohnul jsem několikrát pánví naprázdno, v touze zase najít ono místo.
,,Kik- kuru, já už - to nevyd- držím,” vysoukal jsem ze sebe mezi nádechy. Chtěl jsem ho cítit úplně. Chtěl jsem ho uvnitř tak, abychom si užívali oba. Nejen já.
Kikuru:
Nedával jsem to. Když sevřel mé prsty, představil jsem si místo nich něco jiného. Téměř jsem zapomněl na ten nejjednodušší úkol každého živého tvora, aby přežil - dýchání. To se, do háje, ani nedalo.
A když se začal sám narážet proti mým prstům, sebeovládání vzalo za své. Nemusel mi to ani říkat, sám jsem na tom byl stejně.
Chytil jsem jej pod koleny a on sám mi je položil na ramena. Tím se mi naskytl skvostný výhled na jeho nejcitlivější část těla. Nastavil jsem se proti němu a zatlačil proti němu.
Když mě vtáhl bez problému hned do sebe až do polovina, zahekal jsem. Nešlo to zastavit. Chtěl jsem cítit jeho teplo.
Povytáhl jsem se a zase se do něj vnořil. Tak jsem se dostal, sice mučivě a pomalu, ale dostal do něj až po kořen. Ustal jsem a snažil se vydýchat to vzrušení, které mnou procházelo. Avšak on se svými boky pohnul proti mému oddechu a já už nedokázal čekat.
Ris:
Nutkání prosit, ať už pokračuje, ať nedělá všechno tak pomalu, bránila pouze skutečnost, že sotva dýchám a každé slovo bylo jen a pouze nadbytečné. Naštěstí mé pohyby vypovídaly dost a Kuru je pochopil.
Přirážel do mého nitra, ale tím svým typicky pomalým pohybem. Začínal jsem přemýšlet nad tím, jestli on není sadista. Není hraní si s potravou a celkově hry obvyklé pro kočky?
,,Kik -kuru, pro- sím.” Vydechl jsem a narážel proti němu. Unikl mu vzdech a jeho pohyby zrychlily. Všechny krásné pocity se schovaly do podbřišku a chvění jsem už ani nemohl zabránit.
Naše těla tančila v pravidelných pohybech. On narážel do mě a já mu to oplácel stejně tak. Kdyby nám zůstával dech, zřejmě by jsme do tance zapojily i jazyky.
Kikuru:
Černé oči mě pozorovaly a já se nedokázal zbavit pocitu, že mi vidí až do žaludku. Jestli ovšem ano, zřejmě mu neuniklo chvění mých orgánů, kterým se má činnost zaručeně taky líbí.
Když už to na mě přicházelo, naše těla zřejmě připomínala rozmazanou šmouhu, protože tak rychle jsem nikdy ani neběžel. Sklonil jsem se k němu pro polibek, tím jsem se do jeho nitra nacpal ještě těsněji a on mě nepatrně vtáhl do sebe celého.
Objal mě kolem krku a naše rty se do sebe vpily. Zaznamenal jsem vztahování jeho stěn a tlumeného výkřiku do mých úst. Něco teplého začalo skrápět jeho a i to mé břicho natisklé na něm. To jen dovedlo k vrcholu i mě. Zacukalo mi v něm a já už jen cítil, jak ze mě něco uniká. Mé pravidelné pohyby stále ještě narážely proti němu, aby doplnil ten skvělý dozvuk orgasmu, ale už zpomalovaly, až nakonec úplně přestaly.
Ris:
Vydýchával jsem ten krásný pocit, který se stále rozlézal všemi končetinami, přes klín, břicho i hruď a usazoval se v hlavě, která posílala zbytku těla informace, že stále žiji, že stále mají pracovat.
Kikuru ze mě vyjel a já jen naprázdno mlaskl. Ale následné zalehnutí mě přimělo nad tím moc nepřemýšlet a já ho pouze objal.
Když se všechny myšlenky přestaly točit jen kolem aktu, tak se zaměřily i na jiné informace. Třeba to, že pot plus okolní vzduch nejsou zrovna nejlepší způsob, jak se zahřát.
,,Bylo to skvělé,” políbil jsem jej na čelo, protože tvář schovával do mého hrudníku. Teplý dech se otíral o mou pokožku a těžší váha na mé mě připoutala k posteli, ale nevadilo mi to. Do nosu se mi vetřel pach našeho spojení a to mého malého kamaráda téměř znovu donutil vstát. Téměř.
,,Tolikrát jsem si to trénoval sám, to proto se nám to líbilo.” Zvedl ke mně svůj zrak a zasmál se.
,,Je mi to jasné,” zasmál jsem se i já. Utichl jsem až v momentě, kdy se naše jazyky zase roztančily jako za dnešek už tolikrát.
Naoto:
Sachi se už konečně chovala zase normálně. Začala chystat oběd, aby se nějak zaměstnala a Sira jí pomáhala. Syn s Masirem zůstaly sedět na kmenech u, nyní u zhaslého, ohniště a o něčem mluvili. Já pouze chodil po vesnici a pozoroval své okolí.
Stále jsem tak trochu nechápal, proč jsou z toho vlka všichni tak na větvi. Osobně jsem vždycky viděl největší nebezpečí v lidech. Zvlášť jeden z nich. A v jeho rukách byli i vlci pouhými oběťmi. Ale jak jsem viděl Sachi, jak začala šílet, pochopil jsem, že ona má očividně jiný názor.
Stál jsem kousek od mého domu, když se najednou otevřeli dveře od domu Risa. Pohled nejen můj, ale i Masira a Syna se upřeli na to místo. Vykoukla na nás tvář Risa a když si všiml naších upřených pohledů, zamračil se. Stáhl jsem pohled k zemi. I Masiru se Synem se zase začali bavit, ale koutkem oka stále hleděly stejným směrem.
Vykoukl už i onen muž s rudou kšticí. Něco pověděl Risovi a zavadil pohledem u všech přítomných. Ris si ho k sobě ještě stáhl a zřejmě mu zašeptal něco do ucha. Hned poté se vlk rozešel k bráně. Zvolil si sice delší cestu, ale tak, že nikdo nemohl mít pochyb, že nehodlá zaútočit. Byl si toho vědom? Nebo to udělal instinktivně, nevědomě?
Všechny pohledy ho stále pozorovaly až do chvíle, než se nám zcela ztratil z očí. Následně se Syn zvedl a za mířil rázným krokem k Risovi. Všechno, snad i okolní příroda, utichlo a do atmosféry se vetřelo napětí.
Syn:
Došel jsem k tomu orlu. Stál ve dveřích a opíral se o ně zády, paže založené na hrudi a vážný pohled, který zdobil i můj obličej.
,,Promluvme si.” Navrhl jsem a rukou jsem mávl za sebe k ohništi.
,,Měli by jsme.” Přitakal a za pomocí hole se odkulhal směrem, kde seděl Masiru. To jeho zranění mě zajímalo už dřív, ale ze slušnosti a s tím, že jsme se sotva poznali, jsem mlčel a na nic se neptal. Ale když se ukázalo, že v lese žije i nějaký vlk, pokud ne víc, tak mi tahle skutečnost začala trochu smrdět. Nezdálo se mi to jako nějaká náhoda.
Když jsem procházel kolem Naota, poslal jsem ho na stejné místo jako před chvílí Risa. Tohle se týká všech. Stejně tak jsem zamířil do domu, abych zavolal i Sachi a Siru. Třebaže ona byla ještě dítě, ale s vědomím, že do teď musela všechno zvládat sama a celkem se jí to i dařilo, jsem došel k závěru, že z takových věcí jí vyjímat nebudeme. Sachi už vycházela z domu, téměř jako by to tušila. A možná že i tušila.
Když se na na kmen usadil i ten šestý - poslední z nás - mohl jsem konečně začít.
,,Myslím, že nám máš, co vysvětlovat.” Projel jsem Risa pohledem. ,,Proč jsi nám o tom vlkovi nic neřekl dřív?” Upřesnil jsem a čekal.
,,Nezdálo se mi to podstatné.” Těmi slovy mě poslal do šoku ještě rychleji, než jsem očekával.
,,Prosím?” Nevěřícně jsem se zeptal a ani se nesnažil skrýt roztřesený hlas. ,,Podstatné to bylo. Přece jen se mohlo něco stát. Vlci jsou odnepaměti nepřáteli orlů a naopak. Stačil maličký podnět a mohlo to skončit fatáln-”
,,Ne!” Přerušil mě rázně a já překvapeně zamrkal. Ještě jsem nezažil, že by na někoho zvýšil hlas. ,,Tihle vlci nejsou nepřátelští, k nikomu. Mě zachránili život a dokonce mi poskytli i ochranu. Bůhví, jestli bych bez nich vůbec ještě žil. Takže o nich takhle nemluv,” křik pomalu utichal až poslední větu řekl normálním tónem.
,,Dobře, omlouvám se,” rozpřáhl jsem dlaně před sebou na svou obranu.
,,Hloupost, vlci jsou všichni nebezpeční.” Nesouhlasila Sachi.
,,Nejsou. Nemůžeš všechny házet do stejného pytle,” odporoval Ris.
,,Zapoměl jsi snad na to, co udělali naším předkům?!” Zvýšila hlas už i Sachi. To my kolem mohli jenom hledět, jak se její dřívější hysteričnost mění na vztek.
,,To byla hloupost i orlů. Měli tušit, že proti vlkům nemají moc velkou šanci. A zase více sympatizuješ s orli, nezapomeň že oni se na věc mohou dívat stejně.” Prohlásil na obranu Ris. Člověk by si mohl myslet, že více patří k vlkům než k nám.
,,Proč je tolik bráníš?! Vždyť to kvůli ním seš mrzák!” Vykřikla.
,,Sachi!” Utichla, protože na ní zvýšil hlas Masiru. Na tyhle věci byl citlivý.
,,Co?” Pokrčila ledabyle rameny. Masiru nepatrně bradu natočil na Risa. I my si konečně uvědomili, že nějak zvláštně zmlkl.
,,To neudělali vlci,” jestliže jsem ho dosud neslyšel tolik zvýšit hlas, tak takhle tichý tón jsem u něj ani neočekával. Grimasa tváře mu zvážněla a zvláštně ztěžkla. Nezněl již naštvaně, spíš nějak divně smutně, žalostně až truchlivě. ,,Za tohle nesou vinu lidé.” Nikomu neuniklo jeho zatnutí svalů a pěstí. Pohledem jsem zapátral po Naotovi. Po Risovich posledních slovech očividně se konečně dostal do sedla. On z nás všech měl nejhorší zkušenostmi z těmi bestiemi.
,,Co se stalo?” Zeptal se Masiru svým uklidňujícím tónem.
,,Dostal jsem se jim do rukou. V dnešní době, kdy se orli nevyskytují na každém rohu, to viděli jako skvělý způsob, jak si vydělat. S prohlášením, že jim nesmím uletět ani utéct, mi poranili dvě končetiny. Kdyby se tehdy neukázali vlci a nezachránili by mě, zřejmě bych tam vykrvácel.” Po celou dobu dlaní obepínal jednu paží, zřejmě při vzpomínce. Až teprve nyní jsem se dozvěděl, že nejen s nohou něco měl.
,,To je příšerné.” Prohlásila Sachi. ,,Omlouvám se za to, co jsem řekla.” Sklonila pohled k zemi, aby zpytovala svědomí.
,,V pořádku. Nemohla jsi to vědět.” Mávl nad tím rukou. ,,Do teď jsem s nimi žil. Přiznávám, že jsem poznal i vlka, kterému má přítomnost po chuti nebyla, ale kromě něj mě ve vesnici všichni přijali a pomohli mi. Zvlášť Kikuru.” Poznamenal. ,,Jestli tedy chcete, mé hejno odletělo tam tím směrem,” ukázal na Jih k horám. ,,Domnívali se, že tam najdou jednu vesnici, o jejíž existenci věděli. Pokud by jste se rozhodli jinak, jsem si jistý, že určitě na nějakou jinou vesnicí určitě ještě narazíte.” Zvedl se a bez žádného jiného slova odešel.
Po jeho odchodu všichni mlčeli. Neměli jsme o čem mluvit. Každý si musel urovnat myšlenky.
,,Nechtěla jsem ho urazit.” Poznamenala Sachi.
,,My víme,” objal jí Masiru kolem rmen a políbil do vlasů. ,,Kdyby jsi to nezmínila ty, zeptal by se Syn.”
,,Co teď uděláme?” Zeptal se Naoto. Všichni jsme mlčeli.
,,Nemůžeme tady nechat Risa samotného, ne?” Ozvala se i Sira.
,,Komu bude vadit přítomnost vlků?” Zeptal jsem se a přejel pohledem všechny své přátele. Na Sachi jsem se viditelně pozastavil.
,,Myslím, že bych si časem zvykla.” Usmála se. ,,Po tom co nám Ris řekl už mi nepřijdou tak nepříjemný.” Usmál jsem se i já.
,,Já s tím problém nemám.” Oznámil Masiru.
,,Dokud to nejsou lidé, tak já jsem v pohodě.” Přidal se Naoto.
,,Vlci jsou opravdu roztomilý.” Zaradovala se Sira.
,,Tak myslím, že je rozhodnuto. Zůstaneme.” Rozhodl jsem a zvedl se. ,,A teď mám opravdu hlad. Nejsem jediný, že ne?” Usmál jsem se a Sira se okamžitě vymrštila ze svého místa.
,,To vám určitě bude chutnat.” Křikla radostně a rozběhla se k domu. S úsměvem jsem se za ní vydal a za mnou jsem mohl zaslechnout cizí kroky tří osob.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
