Nevěra - 1. kap.
Informace:
Žena prochází těžkými časy se svým mužem a synkem. Navštěvují rodinnou poradnu, ale i ta už nepomáhá. Žena má tušení, že se tentokrát pohádají i před poradkyní.
Vše nechávám jak je, jen se snažím jména dát do japonštiny a opravovat chyby :)
1. Rodinná poradny
Já jsem měla jít se svým mužem a tříletým synem do rodinné poradny. Byla jsem už oblečena a šla jsem pomoci synovi Makotovi, který zápasil s knoflíky u košile.
„Kde mám tu hnědou kravatu?“ ozval se křik z obýváku. Byl to Manzo. Procházeli jsme těžkými časy. Dennodenně jsme se hádali. I syn na to doplácel.
„Jak máš kravaty.“ Křikla jsem na Manza z pokojíka. Makoto byl oblečen.
„Tam není!“ křičel Manzo.
„Tak to nevím, kam sis ji dal!“ křikla jsem z pokojíka. Poté jsem šla do obýváku. Manzo byl košili a v kalhotách od obleku.
„Ty mi uklízíš kravaty!“ křikl na mě Manzo a to věděl, že jsem blízko u něho.
„Ale dávám ti je na tvé místo!“ taky jsem zvýšila hlas.
„Ale říkám ti, tam není!“ trval si na svém Manzo. Šla jsem se po ní podívat.
„Tady ji máš!“ řekla jsem podrážděně, když jsem tu kravatu našla.
„Kde byla?!“ zeptal se rozčileně Manzo.
„Tam, kam ti je dávám!“ byla jsem taky vytočena.
„Tam nebyla! Díval jsem se!“ trval si na svém Manzo.
„Tak jsi slepý!“ křikla jsem na Manza. „Příště se o ně postaráš sám!“ dál jsem křičela.
„Mami, tati, nehádejte se.“ Ozval se dětský hlásek ode dveří. Byl to Makoto.
„My se nehádáme, broučku.“ Řekla jsem příjemným hlasem. „Ty se obleč, my se jdeme obout!“ řekla jsem ostře Manzovi. Vzala jsem Makota za jeho malou ručku a šli jsme se obout. Bylo léto, tak jsme si vzali sandále. S Makotem jsem šla čekat na chodbu na Manza. Ten do pěti minut dorazil.
Obul se a já zamkla byt. Šli jsme do výtahu a jeli jsme dolů. Poté jsme vylezli z výtahu a šli k autu. Makota jsem dala do autosedačky a sedla jsem si vedle něho. Manzo sedl za volant. Já řidičák neměla.
Manzo vyjel. Jeli jsme mlčky. Poslední dobou jsem si sedávala k Makotovi dozadu. S Manzem jsem nikam sama nejezdila.
Za čtvrt hodiny už Manzo parkoval na parkovišti ve městě. Do poradny jsme chodili měsíce, ale nepomáhalo nám to. Stále jsme byli v sobě. Dokonce párkrát i před poradkyní. Obávala jsem se, že dnes se to bude opakovat. Byly to kravinky, ale dokázaly mě vytočit do běla a nejen mě, ale i Manza.
Vystoupili jsme z auta a mlčky šli do budovy a jeli do desátého patra. Tam jsme šli na levou stranu, kde jsme si u jednich dveří sedli na židle. Čekali jsme, až nás vyzvou dál. Makoto mi seděl na klíně. Taky byl z ticha.
„Pojďte dál.“ Ozvala se naše poradkyně poté, co otevřela dveře. Všichni jsme se postavili a šli dál.
Přes sekretariát jsme šli do místnosti, kde byly židle uložené dokola. Makoto si sedl mezi nás.
„Tak, jak se vám daří?“ zeptala se nás poradkyně.
„Dobře.“ Odpověděl pohotově Manzo. Jakoby se nic nestalo.
„Špatně.“ Odpověděl Makoto. Podívala jsem se na Makota. Po tváři mu stékala slza.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.