Wolf and Eagle - dvacátý-sedmý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Tak jo, přiznám se, že s dílem nějak spokojená nejsem. Všechno, co jsem napsala, jsem zase smazala a nemohla jsem vůbec přijít na správná slova. Prostě to ze mně sypalo jak z chlupaté deky, ale nemyslím si, že bych to mohla napsat líp. :/ No, snad vám tahle kapitolka nezkazí den.
Jo a ještě něco: :3 Šťastné a vesele Vánoce a hodně radosti do nového roku. :) :) :)
Vlci = nebezpečí
Syn:
Seděl jsem na kmeni vedle Naota a sledoval upřený pohled Risa. Po pravdě mi ty černé vtíravé oči dost vadily. Zdálo se, že mi vidí až do žaludku. Ale snažil jsem se to obstát s mírným úsměvem na rtech.
,,Před nějakou dobou jsem byl nucen odejít ze své rodné vesničky," začal jsem s vyprávěním a vynechával každé citlivé prvky, například důvod, proč jsem odešel. ,,A rozhodl jsem se najít početnou orlí vesnici, v níž bych mohl dál žít, aniž bych musel skrývat své orlí já." Umlkl jsem, abych nabral do úst vzduch a mohl pokračovat.
,,A po cestě jsme se s ním poznali my. Jelikož jsme chtěli to samé, rozhodli jsme se jít s ním," dopověděl Masiru místo mě.
,,Náhoda nás dovedla sem a my jsme už skoro oslavovali, protože to tady vypadalo dost nadějně, ale od včerejška sem nikdo nezavítal a my už ztráceli naději." Pokračovala Sachi.
,,Avšak teď ses objevil ty. Kde je zbytek? Kdy se vrátí?" Zeptal se Naoto.
Ris nás zaujatě vyslechl a ani jednou nepřerušil. A když už jsme umlkli, začal se trochu ošívat. Sklopil pohled k zemi a na nikoho z nás se nepodíval.
,,Víte, věc se má tak," na moment zmlkl. ,,Oni se už nevrátí." Zasáhl mě šok a zklamání zároveň. Zase nic.
,,Nevrátí?" Zeptal se nedůvěřivě Naoto.
,,Nevrátí." Přikývl Ris.
,,Nikdy?" Otázala se Sachi.
,,... Nikdy," dal si na čas, než odpověděl.
,,A kde jsou?" Ozvala se malá Sira. I na tuhle otázku Ris chvíli neodpovídal.
,,Odletěli," ty jeho jednoslovné odpovědi mě pomalu srali.
,,Kam a proč odletěli?" Zeptal jsem se a upřel na něj tázavý a přísný pohled.
,,To kdybych věděl. Před pár týdny se kvůli jistým důvodům rozhodli migrovat." Jak je možný, že mi odpověděl a přitom stále nic nevím?
,,Bez tebe?" Nevěřícně nadhodil Masiru.
,,Je to trochu složitější," povzdech si Ris a pak se na nás konečně zase podíval a usmál se. ,,Jestli hodláte zůstat, klidně se zabydlete v některém z domů. Nikomu to vadit nebude." Předešlé téma jsem nakonec nerad nechal být. Zřejmě se mu o tom nechtělo mluvit a ani já nevykecal náhodnému orlu vše, co se mi kdy stalo. Ale stejně, něco se mi na tom celém nezdálo. Tak náhlý odlet? Navíc bez jednoho z nich? Něco tu smrdí.
,,To je od tebe laskavé a my tvou nabídku rádi přijmeme. Nějakou dobu už cestujeme a pár dní oddych by se určitě šikl." Vstali jsme a Ris nám ukázal pár domů. Všechny se mi zdáli stejné, skoro každý postavený u stromu, většina se třemi místnostmi, malé avšak útulné. Ve všech stále ležely věci po bývalých majitelích.
Já si vybral menší skoro u opevnění, který podle majetku očividně patřil někomu na prahu stáří. Sachi s Masirem si pro sebe a Siru vzali domek o dva dál ode mě. A Naoto se zamiloval do nejmenšího ve vesnici, který se tyčil na druhém konci od nás.
Ris:
Jejich výslech jsem nějak zvládl, ale na některé otázky jsem nedokázal zcela odpovědět. Co jsem jim měl říct? Orli odletěli, protože se ukázali vlci a jeden mě pokousal, ale nebojte se, protože jsou ve skutečnosti hodní? Těžko uvěřitelné i pro mě a to se mi to skutečně stalo. Moje hejno mě tady nechalo, ale slíbilo, že se vrátí, ale zatím se nevrátilo? Jediného, čeho bych dosáhl, by byla lítost a o to fakt nestojím.
Nakonec jsem musel změnit téma a oni se toho hned chytli. Vybrali si domky a já byl tak trochu rád, že zůstávají. Opravdu by mi ta samota nepřispěla. Sice bych se mohl vrátit k vlkům, ale to by znamenalo dát zapravdu Rumimu a to se mi opravdu nechtělo. A navíc, společnost orlů voní líp, než společnost vlků.
Naoto se zabydlel v podstatě vedle mě v domku, který byl neobydlený delší dobu, jak kterýkoliv jiný. Masiru, Sachi a ta malá holčička se bez zaváhání vydali k domku rodiny Yumi a už u něj zůstali. Podle toho jsem usoudil, že se jednalo o rodinu, ale nezdálo se mi to. Oba se mi zdáli starý tak maximálně jako Sumi, vlastně všech pět nebylo na světě víc jak cca dvacet let. A navíc se Sira nikomu moc nepodobala. Ale neptal jsem se.
No a Syn si vybral domek skoro vepředu, kde kdysi žila Ena.
Zbytek dne jsme promrhali vyprávěním u ohně. Sachi se ujala vaření a Sira s Naotem, ještě za světla stačili prohledat celou vesnici.
Syn vyprávěl o svých příhodách, když se snažil najít jiné orli. Různě ve vyprávění pokračovaly ti, kteří se k němu později i přidali. A naopak já vyprávěl o životě ve vesnici. Moc toho nebylo, protože si Tenchi potrpěl na klidný život. Od své příhody s lidmi se snažil problémům vyhýbat.
Kikuru:
Ani když jsem odcházel od Azami, Risa jsem nikde nezastihl a ani Rumiho. Skoro jakoby se mi oba vyhýbali. Zabil jsem trochu času u táty a aspoň mu trochu pomohl při práci. Od doby, kdy se objevil ten orel, jsem se celkem flákal.
Odlezl jsem od práce unavený, vyčerpány a oči se mi klížily, ale přesto jsem si neodpustil návštěvu u orla. Ale místnost byla nedotknutá, stejná jako když jsem v ní stál naposledy. S nepořízenou jsem zalezl do svého pokoje a usnul. Dokonce jsem při své náladě zapomněl i na jídlo.
Nespalo se mi dobře. Celou dobu mě doprovázel špatný pocit, že se stane něco hrozného a neopustil mě ani při probuzení, naopak se jen stupňoval. Žaludek se mi tak stáhl, že jsem nesvedl nic pozřít, ačkoliv jsem hlad skutečně měl. Spolykal jsem, co se dalo, abych měl aspoň nějakou sílu a vydal se k Takemu. Z nějakého důvodu jsem se domníval, že ten divný pocit souvisí s Risem.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem našel uklízený pokoj. Všechny maličkosti ze stolku chyběly, židle na svém místě zasunuté ke stolu, svléknuté povlečení, okno otevřené. Vzduch toho s sebou skutečně zvládl vzít hodně. V místnosti nebyl cítil už skoro žádný orlí pach. Jen postel zůstala částečně jím provoněná, ale to nejspíš proto, že v ní strávil nejvíc svého času. Vypadalo to, jako by v pokoji nikdo nikdy nepřebýval.
Stále v šoku a se strachem jsem se vydal za Takem. Tohle si žádá vysvětlení. Prošel jsem celý dům, než jsem ho našel na tom “nejméně” pravděpodobném místě. V jeho pokoji.
,,Take, co to má znamenat?!" Zavrčela má ústa, sotva jsem vešel.
,,O čem to mluvíš?" Zvedl pohled od papírů.
,,O ložnici Risa. Proč je v něm vymeteno, jako by v něm už neměl být a proč ho nemůžu nikde najít? Stalo se snad něco?" Bodlo mě u srdce, když jsem svoji obavu vyslovil nahlas. To bylo to poslední, co jsem si přál. Slíbil jsem si, že ho už uchráním a nedovolím, aby mu někdo další kdy ublížil.
,,Kikuru," povzdech si a zvedl se od práce. Tím gestem mi naznačil jediné. Nebude se mi to líbit.
Naoto:
Spánek byl skvělý. Postel úžasně měkká, stačilo otevřít okno a i vzduch se zdál příjemný a díky přikrývce mne obalilo skvostné teplo. Tenhle život se mi opravdu zamlouval. Ještě, že jsem poslechl Syna a přidal se k němu.
Probral jsem se celkem brzy a hned jsem zamířil ven. Chtěl jsem se jít na chvíli projít. Venku stál Syn a zřejmě plánoval to samé. Přidal jsem se k němu.
Prošli jsme bránou a naše kroky nás dovedly něco málo do hloubky lesa. Během toho jsme nic neřekli. Oběma nám v hlavě lítaly vlastní myšlenky a my se jimi v tichosti probírali.
A asi bychom tak i zůstali, kdyby před nás nevyšel nějaký muž. Jeho výraz vypadal stejně zmateně a překvapeně jako náš.
,,Kdo jste?" Jeho hlas přecházel do varovného vrčení. Jeho pach se mi zdál povědomí, ale za boha bych ho nedokázal přiřadit. Jen jediné dvě rasy jsem dokázal bez problémů zařadil - lidskou a orlí.
,,Orli, ale to snad poznáš po čichu vlku, ne?" Tvář Syna nevypadala nijak nadšeně z našeho setkání a podezíravě rusovlasého muže sledoval. Takže vlk? Užasle jsem ho pozoroval. Nikdy jsem neměl příležitost vidět vlka, aspoň ne v celku.
,,Co tady děláte?" Vrčení vlka se stupňovalo. Skutečně z nás nebyl nijak nadšený.
,,Stojíme a kdyby ses neobjevil, pokračovali by jsme v procházce," poznamenal Syn ironicky, ale on nehnul ani brvou.
,,Vrátili jste se pro Risa? To máte teda kuráž po tom, co jste ho tady úplně samotného zanechali." Jeho vrčení skutečně znělo naštvaně, ale já si toho přestal všímat v momentě, kdy zmínil známé jméno. Ris? Zná Risa? Jak?
,,My jsme tady nikoho nenechali," odporoval Syn. Atmosféra tak zhoustla, že by se dala krájet. Čekal jsem jen na chvíli, kdy se ti dva do sebe pustí. A moc k tomu nechybělo.
Vlk otevřel ústa, že něco odpoví, ale už se mu nedostalo příležitosti.
,,Co tady blbnete?" Stočil jsem pohled za sebe, abych se podíval na podrážděného Risa.
,,Risy," řekli ti dva dvojhlasně. Zatímco Syn překvapeně, vlk radostně a skoro se i usmíval.
,,Jen jsem tady tomu chlapečkovi něco vysvětloval," zašklebil se Syn. Určitě toho druhého pěkně dopálil, když s ním mluvil jako s dítětem.
,,Ten "chlapeček"," zdůraznil ono slovo, ,,je můj dobrý přítel, tak bych byl rád, kdybys ho tak nenazýval." Syn nezabránil překvapenému zamrkání.
,,Tak to se omlouvám, ale není zrovna zvykem, že by se vlci dokázali chovat přátelsky,” poznamenal Syn, pokývl vlkovi na rozloučenou a zamířil zpátky do vesnice. Nemusel nic říkat a já šel automaticky za ním.
,,Synu, co se děje? Proč jsi tak rozčílený?” Zastavil jsem se, když už nám do vesnice chyběl malý kousek. I on se zastavil, ale pohled ke mně nestočil.
,,Naoto, ty toho ještě spoustu nevíš, ale - ale vlci jsou pro orli nebezpeční,” v jeho hlase nebyla přeslechnutá hořkost.
,,Nebezpeční,” zopakoval jsem po něm. Dobře jsem si uvědomoval význam slova a nelíbil se mi. Ale ten muž - nebyl vůbec cítit tak, jak si představuji nebezpečí. Nebezpečí smrdí, zarývá se do nosu, dráždí čich, lechtá a trápí - stejně jako lidé. ,,Pokud jsou nebezpeční, tak proč se s jedním Ris přátelí,” zeptal jsem se nechápavě.
,,Nevím, ale je to stejné jako u nás orlů. Ne všichni vlci musí být nutní zabijáci a ne všichni orli musí umět létat.” Konečně se otočil a usmál se. Ta hořkost a nenávist z jeho hlasu zcela vymizela.
,,A tenhle vlk?”
,,Netuším, to nám snad poví oni,” ukázal směrem, kudy jsme před chvíli utekli. Ris k nám dokulhal a za ním vlk.
,,Mohli bychom začít od začátku?” Rusovlasý muž se usmál a netuším, jak Syn, ale mě vůbec nebezpečný nepřipadal.
Kikuru:
Přítomnost těch cizinců mě opravdu vyděsila. Samozřejmě, že jsem je okamžitě poznal, ale nedokázal jsem tomu uvěřit. Myslel jsem si, že se pro mého orla vrátili a zanedlouho s ním odletí. Zároveň jsem však doufal, že to tak není. Nemohli mi ho vzít, už ne. Kdyby to udělali, nezvládl bych to.
Když se ukázal Ris, nezabránil jsem úsměvu. A to, jak mě před tím orlem bránil, mě zahřálo u srdce.
,,Omlouvám se,” se skloněnou hlavou tiše pošeptal, když jsme v hloubi lesa osaměli.
,,Za co se omlouváš? Za to, že jsi odešel?”
,,A že jsem ti to neřekl,” pohled stále nezvedl a já se tak toužil zadívat do těch černých jezírek. Mlčel jsem, netušil jsem, jak odpovědět. ,,Zlobíš se?” Jeho hlas se chvěl, to bych poznal i bez dokonalého sluchu šelem.
,,Měl bych?” Usmál jsem se, ale on si zřejmě nevšiml. ,,Ne, kdyby ano, určitě bych tu nebyl. Jen mě to trápí kvůli tvému zdravotnímu stavu. Budeš sám a můžeš si něco udělat s nohou.” Zarytě mlčel a zřejmě pozoroval šutry v trávě. ,,Nechci ti nic vyčítat a nechci ani, aby sis sám něco vyčítal. Bylo to tvé rozhodnutí a já ho budu respektovat.” A navíc nás nebude moct Nisa nijak víc rušit. Pověděl jsem si pro sebe a usmál se. Zvedl pohled a zadíval se mi do očí.
,,Dobře,” usmál se i on a ukázal směrem, kterým odešli dva cizinci. ,,Teď bych tě měl zřejmě seznámit se svými přáteli.” Trochu se mi stáhl žaludek. Se svými přáteli? Myslel jako s novými přáteli a nebo starými přáteli? ,,Byl bych rád, kdyby jste si rozuměli. No, nebo se aspoň nepozabíjeli sotva se potkáte.” Rozešel se tím směrem a já trošku nejistě za ním.
Ris:
,,Mohli bychom začít od začátku?” Oba na sebe pohlédli a chvíli mlčeli, než Syn odpověděl.
,,To bychom určitě mohli. Jmenuji se Syn a tohle je Naoto,” ukázal na bělovláska vedle sebe.
,,Moje jméno je Kikuru. Omlouvám se za své chování předtím.” To zřejmě Syna skutečně překvapilo. Asi od vlka nic takového nečekal a nebo mu dosud stále nevěřil. Kdo ví, ale bral to překvapivě dobře.
,,Co se stalo, stalo se. Nechme to plavat.” Mávl nad tím rukou a zamířil někam do lesa a s ním i Naoto. ,,Naviděnou,” stačil na nás zavolat - spíš asi na Kikura.
,,Vidíš? Nebylo to tak hrozné,” zasmál jsem se a po jeho boku se dokulhal do vesnice. Sachi ani Masira jsem nikde neviděl a ani malou Siru.
,,Co jsou vlastně zač?” Zeptal se Kuru a rozhlédl se po okolí. Buď, aby si ho prohlédl a nebo proto, že se snažil najít někoho dalšího.
,,Sám jsi nejsem jistý. Poznal jsem je teprve včera, ale - myslím, že jsou to dobří lidi.” Nedokázal jsem si představit, že by se někdo z mé rasy řadil mezi zlé, špatné, bezcitné stvůry. Koutkem oka jsem zpozoroval, jak si Kikuru úlevně oddechl. Nepochopil jsem to a z nějakého důvodu jsem věděl, že to ani nechci pochopit.
Zastavil jsem se u svého domu a pozval ho dovnitř.
Kikuru:
Přiznávám se, že jsem byl opravdu šťastný, že návštěvníci nepatřili do jeho hejna. Ale to by mi snad nikdo nemohl mít za zlé, že ne?
Otevřel dveře a já vstoupil do místnosti domku, který mu očividně patřil. Orlí vesnice se od té naší celkem dost lišila. Jak bych to jen řekl - domky jednoduché a prosté. Malé, nenáročné většinou postavené vedle tyčícího se smrku. Taky to opevnění, napovídalo to ohromnému zřetelu na bezpečí a tak trochu strachu. Vše splývalo do přírodních barev, ne jak u nás. Uprostřed vsi studna a ohniště až na kraji. Naprosto odlišné od vlků.
Dveře se zavřely a já si teprve nyní uvědomil, že jsme osaměli. Já, on, spolu a sami. Zrychlil se mi tep a teplo se usadilo v mých tvářích.
,,P-pěkný dům.” To není dobré, chvěje se mi hlas. Určitě to poznal.
,,Děkuji.” Usmál se a stočil svůj pohled černých čarokrásných očí na mě a já neodolal. Dvěma kroky jsem se ocitl u něj a než stačil vůbec mrknout, přisál jsem se na jeho ústa. Ruce dopadly na jeho boky a přitáhl jsem si ho tak, abych cítil teplo na celém těle. Do nosu mi vnikla příjemná vábivá vůně, která mě v líbání jen podporovala.
Ani on nezahálel a polibky oplácel. Jazyky se o sebe otíraly s výzvou, s touhou, s vášní. Přecházelo mi přes něj příjemné svrbění. Jedna jeho ruka na mém zátylku mi do kůže zřejmě vypálila otisk dlaně a druhá zapletená v mých vlasech táhla mou hlavu blíž k jeho.
,,Kikuru,” zašeptal, když jsme kvůli kyslíku přestali. Zarděl se a dýchal zkráceně a rychle. Já vím, Risy. I já to chci. Mé ovládání vzalo za své, když se svou paží, kterou stáhl z mé hřívy, omylem otřel o můj rozkrok. Jestli to bylo omylem, to si opravdu nejsem jistý.
,,Risy.” Zaúpěl jsem a pokračoval s líbáním, zatímco jsem ho pomalu dostrkal k posteli. Výhoda malých domků, máte všechno hned při ruce. Když se zastavil o zadní čelo nábytku, stáhl jsem ho na matraci a zalehl ho. On se nijak nebránil, naopak spolupracoval, což mé vzrušení znásobovalo.
Syn:
,,Vlk?”
,,Tak podesáté - ano, vlk. Můžeme už pokračovat?” Sachi nějak nebyla sto pochopit, že jsme někoho takového vůbec vpustili do lesa.
,,Vlk?” Zeptala se znovu a neskrývala svou hysteričnost.
,,Ano.” Přitakal Naoto.
,,Vlk?” Zapletla prsty do vlasů a tahala za ně.
,,To bude v pořádku, ano Sachi? Necháme Syna dopovědět, co chtěl, dobře?” Masiru jí chytil za zápěstí a když přestala svírat černé lesklé prameny, ruce stáhl dolů před sebe. Ona se uklidnila a odevzdaně přikývla. Zlatý Masiru, skvěle jí upokojil a já tedy dál mluvil.
,,Jmenuje se Kikuru a je přítel Risa. Nemyslím, že je nebezpečný a to nám snad Ris i potvrdí,” odmlčel jsem se a slova se ujala Sachi.
,,Já nechápu, jak nám tohle mohl zatajit? Jestli v lese žijí vlci, mělo to být to první, co nám Ris měl oznámit.” Zamračila se.
,,On tím určitě nic špatného nemyslel a vysvětlí nám to.” Zastal se ho Masiru. Někdy mě překvapovalo i bavilo, jak ti dva vlastnili jiné názory a přesto si skvěle rozuměli a vždy se dokázali domluvit.
,,Když o něm mluvíme, kde vlastně teď je?” Rozhlédla se kolem sebe a pohled zastavila na svém cíli. Domku Risa nejvzdálenějšímu ve vesnici.
,,Zřejmě s tím vlkem,” odpověděl Naoto.
,,On ho sem přivedl?” Zbledla a v šoku se málem skácela k zemi. ,,Co ho to napadlo?” Začala si kousat nehty a vyděšeně hleděla do prázdna.
,,Sachi, klid. Pomaličku se nadechni,” udělala tak, jak Masiru radil. ,,Ták a teď vydechni. Ano, a teď to zopakuj.” Chválil jí podle toho, jak plnila jeho pokyny. Ano, Masiru je skvělý, až překvapivě všem rozumí a dokáže se vžít do kohokoliv.
Žil s lidmi v lidském městě a přesto vlastní ty nejdůležitější znaky, které ani většina orlů nemá. Pochopení, trpělivost, starostlivost, snahu pomáhat.
Sachi, ona žila v orlí vesnici, čistě orlí. Jakákoliv jiná rasa znamenala nebezpečí a jedno takové je i zničilo. Nemůžu se ani divit, že se vlků tolik bojí. Stejně, jako by se jednalo o člověka. Ne míň, ne víc.
Sira, ona žila s lidmi podobně jako Masiru. V sirotčinci a ani netušila o své skutečné podobě.
Naoto, ten z nás na tom byl nejbídněji. Zřejmě proto teď tápá v novém a zjišťuje nejprve bezpečnost, než něčemu uvěří.
A já? Já se ani tak špatně neměl. Mým domovem mi bylo smíšené město a mou jedinou rodinou matka. Kdyby nezemřela, ani bych se na cestu nevydal. Ale stalo se a svým způsobem jsem i rád. Bez toho bych nepoznal tyto orli a neměl možnost jím ani pomoct.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
