Wolf and Eagle - dvacátý-šestý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Jak jsem se domnívala, díl se napsal sám a já ho s velkou radosti vydávám. Proč s velkou radostí? No, zřejmě proto, že se to konečně začíná rozjíždět.
Žádost DaiDush nebyla vyslyšená, (což pochopíš až ke konci) ale věřte mi, pro příběh to bylo nutné a otevírá nám to nové dveře. Jsem si jistá, že se vám to bude líbit. :) :D Už se hoooodně moc těším na příště. Tenhle týden sám o sobě bude dost hektický, takže netuším, jestli vše vyjde, jak má, ale pokusím se, už jen proto že i já se nemohu dočkat. :) :3 Takže si čtení užijte a snad se dílek zalíbí. :D
Strmý pád
Ris:
Seděl jsem u stolu s Kikurem a poslouchal jeho vysvětlování, proč vlastně včera s Takem musel jít. Lehce jsem přikyvoval hlavou. Mlhavě jsem si totiž pamatoval muže s rudou kšticí, stejně tak červené uši na hlavě a tesáky v ústech. Tvář bych asi nepřiřadil a pach jsem ani v těch mukách také nevnímal.
V žaludku se mi roztahovalo příjemné teplo a úsměv se mi vtíral na tvář. Už jsem ani moc nechápal, proč jsem byl v jeho nepřítomnosti tak smutný a naštvaný zároveň. Stačilo jen pár jeho slov. A já to před tím i chápal, nevím, proč si moje pocity řekli něco jiného. Zen také často chodíval dál od vesnice, aby si nasbíral nějaké nezbytné bylinky, přece jen v lese se toho tolik nenašlo.
Na Yaza jsem se raději ani neptal. Stačilo mi, když ho párkrát pouze zmínil. Ale přece jen jsem se tomuhle tématu nevyhnul.
,,Kuru, tak tady seš," Nisa vtrhla do místnosti jako velká voda a aniž by si všímala, že oba ještě jíme a že Kikuru sedí, hned mu skočila kolem krku. Tak trochu mě zamrzelo, že ona ho může objímat prakticky pořád a já ne. Ale pokusil jsem se tenhle pocit zmírnit, abych snad nezačal Nisu nesnášet.
,,Chceš mě uškrtit?!" Zavřískal Kuru a pustil lžíci, která s hlasitým cinknutím dopadla zpět na talíř.
,,Tak promiň," odtáhla se od něj Nisa a posadila se hned naproti jemu. ,,Já jen mám radost, že jste konečně tady. Ty i Yazo," a zase tenhle vlk. Proč o něm pořád někdo mluví?
,,Yazo? Ty máš radost, že je ve vesnici?" Zeptal se nevěřícně Kikuru.
,,No jasný. Včera jsem neměla koho otravovat. Oba jste odešli a s Azami nebyla rozumná řeč. Pořád byla potichu," povzdechla si zklamaně. Tak trochu jsem netušil, zda to myslí vážně a nebo jen hraje hloupou. Určitě to musí být ta druhá možnost. Není možné, aby si ještě nevšimla, že je ta vlčice celá pryč z Yaza. Mě na to stačil jediný pohled a to jí sotva znám.
,,Azami? Ona byla s vámi?" Pohlédl jsem na Kura. Nechápal jsem, jak to myslí. S námi? Proč by měla být s námi?
,,Ne, to já byla s ní. Ona se mě snažila zbavit," zasmála se Nisa a přitáhla si k sobě Kurův talíř s nedojedenou polévkou.
,,Ty? S ní?"
,,Co se ti na tom nezdá?" Vzala do ruky lžíci a polévku začala neesteticky srkat.
,,Promiň Risy, můžeš nás na chvíli omluvit? Musíme si o něčem s Nisou promluvit." Usmál se Kikuru, vstal od stolu a po cestě ke dveřím chňapl Nisu za límec košile a i přes její protesty jí táhl ke dveřím. Já se nechápavě za oběma díval. Co se to tu stalo? A proč jsem nic z toho nepochopil?
Kikuru:
Zastavil jsem se před vchodovými dveřmi do Takeho domku a nezapomněl za sebou zavřít. Ještě jsem se rozhlédl, jestli jsme nepřivolali něčí zvědavost, ale nikdo si nás nevšímal. Pak jsem se teprve čelem otočil k mladé vlčicí, jejíž výraz ve tváři napovídal vzteku.
,,Teď mi to můžeš vysvětlit." Založil jsem své ruce na hrudník a sledoval její tvář.
,,A co bych ti měla vysvětlovat?" Ignorantsky zkřivila obličej. Nevěřícně jsem pozvedl obočí.
,,Co? Teď si řekla, že jsi byla s Azami, namísto toho, abys dělala společnost Risovi, jak jsi mi slíbila," neusmíval jsem se a vůbec necítil dobrou náladu. Ta mě přešla ve chvíli, kdy se mi ona ukázala na očích. A každým jejím slovem veselost jen ustupovala.
,,Šmarja Kikuru, já na to úplně zapomněla," chytila se za hlavu, pokožka zbělala a i její úsměv zcela zmizel.
,,Takže jsi nechala celý den Risa samotného?" Popadl jsem jí za ramena a zatřásl s ní.
,,N-nejspíš ano," rozpačitě přikývla.
,,Niso, k čemu ty vůbec jsi? Víš vůbec, co si mohl začít myslet? Třeba byl zase smutný kvůli svému hejnu," hněv se ve mně mísil se sebeobviňováním. Proč já se na ní vlastně spoléhal? Měl jsem požádat raději Azami a nebo prcky. Ti by ho samotného určitě nenechaly a už sotva by dopustily, aby myslel na něco neradostného.
,,Moc mi nepomáháš, vždyť já vím, že jsem udělala botu. A věř mi, že i já se za to na sebe moc zlobím," skrčila se nešťastně do kleku a v jejím hlase se skutečně odrážela provinilost.
,,Ach jo. Nevíš, kde celou dobu byl?" Přitiskl jsem dlaň ke spánkům, jak mi rozbolela hlava.
,,Netuším. Asi celou dobu ve svém pokoji." Fňukla.
,,Nebreč, vždyť se toho tolik nestalo." Zkroušeně jsem se k ní sklonil a poplácal jí po hlavě.
,,Nebulím," zavrčela a konečně se i usmála. ,,Neměli bychom ho tam tak dlouho nechávat bez nás." Pobavila mě tím a musel jsem jí dát za pravdu.
,,Tak už pojďme za ním."
Rumi:
,,To je ale překvapení. Co u mě pohledává náš dobrý alfa? Že by na něj přišla nějaká nemoc?” Vřele mě přivítal Take a s ním i Lena, která “nečekaně” svůj čas zabijela v knihách o léčení.
,,Ne, jsem zdravý a snad ještě dlouho budu.” usmál jsem se. Když mi Lena nabídla místo u stolu, odmítl jsem. ,,Nestavil jsem se nadlouho, chtěl jsem si jen promluvit s Risem. Nevíte náhodou třeba, kde bych ho našel?”
,,Naposledy byl v jídelně s Kurem. O čem s ním chceš mluvit?” Zvědavě upřela svůj pohled Lena a dokonce i odložila knihu.
,,Nic zajímavého. V jídelně není, tak se zkusím podívat do jeho pokoje.” Rozloučil jsem se a odešel dřív, než mi Lena stačila položit další všetečné otázky.
Vystoupal jsem po schodech a hladké stěny mě zavedly až do ložnice orla. A skutečně jsem ho tam našel. Společně s Kikurem a Nisou se něčemu hlasitě smáli.
,,Jak vidím, tak zde zavládla veselá nálada,” utrhl jsem si tím pozornost všech tří, kteří se pomalu uklidňovali.
,,Rumi? Proč jsi tady? Potřebuješ s něčím pomoct?” Trochu nevěřícně si mě prohlížel Kuru a já se neubránil úsměvu.
,,Neboj se, už jsi udělal dost, když jsi včera pomohl Takemu. Ale snad tě to poučilo.” Protřel jsem si tvář a zadíval se na Risa. ,,Chtěl jsem si promluvit s tebou.”
,,Se mnou?”,,S Risem?” Ozvalo se trojhlasně.
,,Ano. Mohli by jste nás nechat samotné?” Pohlédli na sebe, ale pak přikývli.
,,T-tak jo.” Vydali se ke dveřím a já mlčel do chvíle, než utichly jejich hlasy i kroky a nakonec jsem zavřel dveře.
Pohlédl jsem na obličej Risa, který nerozhodně stál uprostřed místnosti a po předchozím smíchu nezůstalo ani památky.
,,Posadíme se?” Pohlédl jsem k židlím a malému stolku a bez odpovědi k ním zamířil. Když jsem se posadil, vyčkal jsem, dokud se i on neusadil naproti mě.
,,Nemusíš být tak napjatý, nechci s tebou mluvit o ničem nepříjemném.” Snažil jsem dát do svého hlasu tón co nejvíce vlídnosti, abych tu nepříjemně hustou atmosféru odehnal.
,,O čem chceš tedy mluvit?” Narovinu se mě zeptal a já tedy odpověděl.
Ris:
Lhal bych, kdybych tvrdil, že ve mně návštěva alfy neprobudila obavy a nejistotu. Tak trochu jsem již tušil, o čem bude mluvit. Určitě přišel s tím, že je nepatřičné, aby ve vlčí smečce žil orel. Zřejmě se domnívá, že mi dluh splatili a už se o mě nemusí starat a já bych byl ten první, který by mu musel dát za pravdu.
,,Před několika týdny si zachránil životy čtyř vlčat a sám si při tom činu riskoval,” odmlčel se a já sklopil zrak.
Nebylo mi moc příjemné, když ten den někdo připomínal. Ne snad proto, že bych byl stále v šoku z lidského jednání, které se na mě podepsalo, ale proto, že ten den snad skoro každý spojuje s mým hrdinstvím a já to tak vůbec necítil. Můj čin byl pouhý, přirozený “otcovský” pud, který v sobě chová každý muž.
Být na mém místě Yumi, i přes strach by se vydala stejnou cestou a nepochybuji, že by totožně jednal Sumi, ale oba by to zřejmě zvládli lépe, jak jsem to udělal já. Zen, který se sám stará o syna a k tomu všemu působil víc jak dvacet let jako felčar, by lidem v jejich odporném jednání jistě zabránil taktéž. A Tenchi, on by byl ten první, kdo by se bez zaváhání za těmi vozy rozběhl a rozhodně by nezpomalil.
Třebaže neměl vlky nikdy moc v lásce, lidem by nikdy nedovolil někomu ublížit a už sotva dítěti. Kdyby v lidských rukou skončil někdo jiný, třeba Take, Rumi nebo Yazo, myslím si, že by všichni ostatní otálely a ani já bych nebyl výjimkou, ale Tenchi by ani v tom případě nezastavil. On, který pocítil krutost věznitelů a přitom toho tolik ztratil - ano, on by byl oslavován jako hrdina a spravedlivě. Já toho tolik neudělal.
,,Udělal si pro naší vesnici víc, než si myslíš a nejen já ti jsem za to vděčný,” držel jsem se zuby nehty, abych jeho výklad neopravil. Nikomu jsem přeci nijak nepomohl, nikoho jsem nezachránil. Ale neměl jsem na to síly. Po tom jeho chlácholivém děkování nastane čas, kdy mě vyhodí z vesnice, pokud ne z celého lesa. Strávil jsem ve vesnici dostatek času a určitě- Ani dokončit myšlenku jsem nesvedl.
,,Do teď si žil tady v Takeho domě, aby ses mohl v klidu uzdravit, avšak,” -teď to přijde, vypadni, odejdi z vesnice a nebo tak něco- ,,Nyní by bylo na místě, abys začal žít jinde.” Tušil jsem to, ale přesto to bolí. ,,Máme tady dva volný domky, které jsme pro případ nouze vystavili, ale pokud by se ti nelíbily, musel bys počkat dokud se nepostaví nový a třeba bys mohl uk-”
,,Cože?!” Nepatřičně jsem ho přerušil, ale musel jsem se ujistit. Přeslechl jsem se a nebo to opravdu řekl? Nabídl mi nyní, abych začal žít v jejích vesnici? On se ovšem jen vlídně usmál.
,,Nechtěl bys žít zde ve vesnici s námi? Všichni si tě zde hodně oblíbili, zvlášť Kikuru.”
,,A-ale já.. Já myslím - tedy, já..” zmlkl jsem a upřel pohled do prken tvořící podlahu. Takže se nejednalo o mé přeslechnutí. Ale - přestože jsem se jeho vyhnání obával, takovou zprávu jsem neočekával. ,,Jsem šťastný, že jsi mě hodlal přijmout ve své smečce a je to skutečně čest, ale - mrzí mě to, ale musím tvou nabídku odmítnout.” Tiše a zkroušeně jsem odpověděl a pak umlkl.
,,Proč?” V jeho hlase neznělo zklamání nebo zloba, snad jen nechápavost.
,,Nemohu tady zůstat. Musím se vrátit ke svému hejnu,” pohlédl jsem do jeho hnědých očí s odleskem zlaté barvy a pokračoval. ,,Opravdu si toho moc cením, ale sem skutečně nepatřím.”
,,Co budeš dělat? Vydáš se za nimi? Budeš čekat ve vesnici?” Skeptičnosti v jeho hlase by si nevšiml jen hluchý.
,,J-já nevím. Oni mi sl- slíbili, že se vrátí.” Tiše jsem zašeptal, jelikož má jistota každým dnem ubývala.
,,A skutečně si myslíš, že to dodrží?”
,,Ano!” Jak mohl něco takového říct? Samozřejmě, že jim věřím a oni se vrátí.
,,Risy, je to blbost. Kdyby se chtěli vrátit, už by zde dávno byli.” Ačkoliv i já před nějakou dobou pochyboval, jeho slova ve mně znovu probudila ztracenou víru. Ano, vždyť tady mluvíme o mé rodině, o těch, s kterými jsem vyrůstal.
,,Chceš říct, že se mně chtěli zbavit?!” Odporoval jsem mu a můj hlas už vůbec nezněl klidně, ačkoliv on ten svůj ještě ani nezvýšil.
,,To netvrdím. Určitě tě tady nechtěli nechat a chtěli se vrátit, ale na cestě se jim něco stalo a-”
,,To neříkej!” Zapřel jsem se o stůl a vstal. ,,Nic se jím nestalo a vrátí se pro mně,” hlas se mi chvěl, když jsem se tu větu snažil říct co nejklidněji.
,,Risy,” povzdech si, ,,jsou tady i další možnosti. Třeba skutečně někdo přiletěl, ale ve vesnici tě nenašel a pokud je to tak, mohl to ten někdo všechno pochopit po svém a odletět bez toho, aby se chtěl vrátit. Snad spoléhají na to, že za nimi přiletíš sám, jakmile se uzdravíš, ale to se ještě nějaký čas nestane a už sotva bys mohl jít po svých. A nebo-” odmlčel se a už nepokračoval. Hněv mi rozechvíval tělo, do očí se mi vtíraly slzy a já měl velké nutkání ho jakkoliv umlčet.
,,Nebo co!? Nebo spoléhají na to, že mě vlci už sežrali? Nebo že jsem chcípl smutkem? Umřel hlady?! Na nějakou nemoc? Že se mi ta ruka zanítila a nakonec o ní přišel?!” Nedokázal jsem se udržet, ten vztek a zloba na Rumiho, ta se nedala zkrotit. Úplně ze mě sršela a já si ani neuvědomoval, s kým to vlastně mluvím. Kdykoliv by alfa po mně mohl skočit a zardousit, ale on svůj klid ovládal.
,,Tak jsem to přece nemyslel,” vstal už i on a natáhl ruku k mému rameni, ale já ho odstrčil.
,,Víš co, Rumi? Mě je celkem jasné, co tím myslíš a nesouhlasím s tebou. Děkuji za vaší pomoct tehdy, ale to ti nedává právo říkat něco takového.” Ukončil jsem naší “konverzaci” pokojně a oslabeně fyzicky, ale rozvztekaný v hlavě se rázným krokem vydal ke dveřím.
Kikuru:
Chtěl jsem počkat v jídelně a nebo ve společenské místnosti, ale Nisa mě bez ptaní táhla k domu Azami a nakonec jsme skončili v rozhovoru, který odstín šedé napovídá, že bude pršet. Stejně hádku vyhrála Nisa, která dokázala nejlépe odůvodnit svůj názor.
Ani mi nedošlo, že čas tak postoupil a když jsem si to uvědomil, zvedl jsem se na odchod. Už jsem nechtěl nechávat Risa samotného a předpokládal jsem, že s ním Rumi už domluvil.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem ho v jeho pokoji nenašel a vůbec, v celém domě Takeho nebyl. Zmateně jsem tedy zamířil k domku Rumiho, avšak ani po něm žádné stopy.
Kam ti dva zmizeli? Nakonec jsem se vrátil za holkami doufajíc, že se dnes s Risem ještě uvidím.
Ris:
Byl jsem smutný, že mě alfa vyhodí z vesnice. Nechtěl jsem zůstávat v té orlí, protože jsem se cítil osamělý. Přítomnost Kikura se mi opravdu líbí a vypadá to nadějně - tak proč teď odcházím?! Tak jo, Rumi mě pěkně nasral, ale to ještě neznamená, že mám opustit jeho smečku. Vždyť takhle jako bych Yazovi Kura přímo přenechal.
Svým kulhavým, pomalým, ale rázným krokem jsem se ztrácel hlouběji v lese. Moje lehkost nedovolila nohám zanechat jakoukoliv stopu, v půdě zůstávaly pouze důlky po holi, o kterou jsem se opíral. Vůni vlků jsem už ani nemohl cítit, místo toho se mi do nosu nořil známý pach domova, rostlin i stromů. Ačkoliv jsem dosud žil ve stejném lese, jen v jiné vesnici, prostě ty vůně byly úplně odlišné. Jako by se jednalo o dva jiné světy.
Úlevně jsem si oddechl, když jsem uviděl dřevěné opevnění naší vesnice a já konečně věděl, že jsem doma. Zastavil jsem se uprostřed vesnice, zaposlouchal se do ticha a nasával známý pach orlů, který ještě zcela nezmizel. A pak jsem to ucítil, ale než jsem si to stačil uvědomit, zazněly hlasité výkřiky, svištění křídel a známé orlí hvízdání.
Otočil jsem pohled směrem za sebe, odkud jsem to slyšel a uviděl zvláštní bílo, než se vše změnilo na černo, prudká bolest mi projela od nohy, po záda až k ruce a já se neubránil trpkému výkřiku. Po tváři mě pohladila tráva, která změkčila můj pád a něco těžkého a teplého mě ukotvilo k zemi.
Naoto:
Během pádu jsem se stačil proměnit a už v lidské podobě ležel na něčem měkkém, což mi dost zlehčilo náraz. Z prvotního šoku mě probraly až teprve známé udýchané hlasy mých přátel.
,,Naoto, není ti nic?” Starala se Sachi.
,,Jo, jsem v cajku,” odpověděl jsem a hned na to se zpod mě ozvalo přidušené zabručení.
,,Šmarja Nao, slez z něho!” Vykřikl Syn, který jako jediný věděl, která bije. Hned jsem vyskočil na nohy a pohlédl jsem na mladíka rozpláclého na zemi. Ležel na břiše obličejem dolů, hnědé delší vlasy splývaly kolem hlavy a bránily pohledu do tváře. Oblečený do bílé košile, rukávy na konci ohrnuté a hnědé kalhoty, taktéž nohavice ohrnuté, na nohou obyčejné hnědé boty a k mému nose se vtěsnal orlí pach z něj sálající.
,,Chlape, seš v pohodě?” Sklonil se k němu Masiru a chytil ho za jedno rameno.
,,Asi jo,” ozval se příjemný, lehký a vábivý hlas a tělo se pomalu začalo zvedat do sedu. Konečně jsme mohli vidět jeho tvář s jemnými rysy, mírně opálenou, s plnými rty a černýma uhrančivýma očima.
,,Opravdu se omlouvám. Nechtěl jsem tě strhnout s sebou.” Zatvářil jsem se sklíčeně.
,,V pořádku, tolik se toho nestalo,” na tváři chlapce se objevil mírný úsměv a jako by ho vnutil i mě, na mé tváři se taky ukázal. ,,Co jste zač?” Postavil se a stočil pohled i na ostatní. ,,A proč jste uvítali sem do vesnice?”
,,Já jsem Syn,” představil se náš “vůdce”, pak ukázal na Masira a Sachi a představil i je.
,,A moje jméno je Naoto,” zazubil jsem se na něj a konečně se začal oblékat do jednoduchého oblečení, které mi podávala Sachi. Pořád jsem si ještě nemohl zvyknout na látku na pokožce. Jediný štěstí, že mě nenutí nosit i boty, to bych asi nedal.
,,No a tenhle prcek se jmenuje Sira.” Ukázala Sachi na malou holčičku po své pravici. A tím jsme byli kompletní.
,,Já jsem Ris.” Promluvil i ten chlapec.
,,To těžko, jseš cítit jako orel,” nesouhlasil jsem s ním.
,,Pako, on myslel své jméno.” Věnoval mi Syn pohlavek.
,,Au. Jo, aha, pěkné jméno, jen trochu matoucí, nemyslíš?” Chytil jsem se za hřbet hlavy, kde jsem stále ještě cítil teplou, velkou dlaň našeho Syna.
,,Zřejmě jo,” zasmál se souhlasně.
,,No a odpověď na tvou druhou otázku bude trochu delší. Nebylo by lepší se na to usadit?” Masiru stočil pohled ke třem velkým poraženým kmenům postavených do tvaru trojúhelníku s ohništěm uvnitř. Aniž bych čekal na nějakou odpověď či cokoli jiného, zamířil jsem na to místo.
Ris:
Okatě jsem si všechny prohlížel. Tak trochu jsem cítil menší obavy, ale opravdu jen takové prťavé zárodky, které se vypařily, když mluvily tak normálně a přátelsky.
Syn, z něj sálala přirozená autorita, narudlé krátké vlasy, široká ramena, na orla dost vysoký - aspoň tak 182 až 185 cm. Dost opálený, přátelský obličej s tmavě modrýma očima a širokou pusou. Jeho ohromná postava působila neohrabaně, ale naopak jednal zručně, obratně a dovedně.
Masiru, podobně vysoký jak já, takže zhruba 170 cm. Tuctová tvář, černé delší vlasy končily pod rameny a ty měl spletené do obyčejného, úhledného culíku. Hnědé oči a oproti Synovi málo opálený.
Sachi, černé, zřejmě dlouhé vlasy sepjaté v drdolu, hnědé oči a malé, baculatější tělo s plnými rty a vysokým čelem. Tvář opravdu milá a příjemná s typickou ženskou přitažlivostí.
Sira, malá holčička ve věku někoho ze skupinky Moua, blonďaté vlásky sčesané do dvou vysokých culících po obou stranách hlavy, oči velké a černé s dlouhými řasami. Skutečně moc roztomilá, ale na tváři se jí zračil strach, očividně působený ze mě.
Nejvíce mě však udivil a zároveň překvapil Naoto. Dlouhé, čistě bílé vlasy rozpuštěné splývající s jeho zády až pod zadek - skutečně první orel, u něhož se s něčím takovým setkávám. Sněhově bledá pokožka. Vysoký asi 180 cm, podobně jako Syn, ale oproti němu vlatnil štíhlou, šlachovitou postavu. A jedna z věcí, která mě dostala asi nejvíce, to byly oči - nebyly typicky orlí, žádná hnědá, ani černá, už vůbec ne modrá a překvapivě ani zelená. Ale ani vlčím se nepodobaly - nebyly zlaté, stříbrné ani červené. Ani s lidskými se neshodovali, bohužel jsem je nedokázal přiřadit. Stejně jako Takeho jsme považovali za výjimku mezi orli s jeho zelenou, jeho bych bral jako výjimku vůbec všech obyvatelů světa. Čistě fialové s purpurovým leskem.
Přikývl jsem na souhlas a udělal krok určeným směrem, ale prudká bolest v noze mě zastavila a kdyby se mi pod paží neobjevila ruka Masira, zřejmě bych se odporoučel k zemi. Neuvědomil jsem si totiž, že jsem při srážce ztratil hůl a bez ní jsem v podstatě mrzák.
,,V pohodě?” Zeptal se a kdyby mnou neprocházela ta příšerná bolest, musel bych se zasmát. V pohodě? Proč se mě na to všichni ptají? To si to nikdo nedokáže odhadnout pohledem?
,,Jo, snad jo,” zalhal jsem. ,,Díky.” Rozhlédl jsem se po zemi, než jsem jí uviděl pár kroku napravo od sebe. Chtěl jsem se k ní dokulhat, ale Sira byla rychlejší.
,,Tohle ti Risy upadlo,” promluvila na mě tiše a podala mi jí.
,,Děkuji,” neubránil jsem se úsměvu, převzal jí a Masiru mě konečně pustil. Po jejím a Masirově boku jsem se vydal k oněm kládám, u nichž jsme kdysi s naším hejnem sedávali a ohřívali se u ohně.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
