Wolf and Eagle - dvacátý-pátý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Zřejmě by omluva byla na místě. :D Mrzí mě, že kapitolka nevyšla, jak měla, ale tenhle týden byl opravdu hektický a zvlášť první tři dny. Vůbec jsem nestíhala a když už jsem se k pc dostala, nějak text ne a ne ze mě jít. Myslím ovšem, že bylo lepší počkat a napsat kvalitní díl při náladě, než kdybych jí z donucení hodila na papír a pak se vztekala, že se mi vůbec nepovedla. :D Takže tak. Každopádně dílek je již na světě. :) Přemýšlela jsem, jestli nemám počkat do úterka, pro případ, že bych nestíhala se psaním následující kapitoly, ale předpokládám, že ta se napíše v podstatě sama a kdyby ne, tak jí prostě vydám později. :)
Takže doufám, že si čtení užijete a já raději už mlčím, nebo by jsme se k příběhu ani nedostali. XD XD
Chce mě, nebo ne?
Ris:
,,Risy,” zašeptal Kuru těsně mých úst a přiložil své rty na ty mé. Jemná kůžička se sebe dotýkala a jazyky se v puse nesměle třely jeden o druhý. Zatím co jeho velké ruce zmapovaly každičký kousek holé pokožky, já hladil záda a snažil se mu přes krk přetáhnout triko.
,,Zblázním se z tebe,” Ani jsem nezaznamenal, že ta slova říkám nahlas. Teplé dlaně se přemístily k mému přirození a já pouze očekával objetí prstů.
Otevřel jsem oči a můj první pohled patřil stropu naproti mě. Ve tváři jsem cítil hřejivé teplo a mírné pnutí v rozkroku.
,,Do háje,” skousl jsem si horní ret. Jen obyčejný sen. Ještě že mě nepřišel dnes nikdo navštívit. Bůhví jak bych to vysvětloval.
Vstal jsem z postele a pomocí hole se doloudal k míse s ledovou vodou. Doufal jsem, že aspoň to mě nějak srovná. Ale ten sen - už jen to jeho tělo, které mám stále před očima. Chvějící se dlaně by chtěly ještě jeden dotek, který by jim i tak nestačil. Zvučný hlas, jenž šeptal tak podmanivě, že bych udělal cokoliv, co by po mně chtěl.
,,Heeej, ty mě vůbec neposloucháš.” Zafňukala Nisa blízko mého ucha. Já nepatrně nadskočil, jak jsem to nečekal. Kikuru dnes dostal nějaký úkol od Rumiho a tak mi Nisa slíbila společnost místo něj. Odmítl jsem jí, že to vůbec není třeba, ale ona se nedala odbýt tak snadno.
Pravda byla, že jsem neustále myslel na to naše včerejší líbání a můj sen. Proto jsem neposlouchal, co mi Nisa říkala. S Kikurem jsme o tom, co se stalo, už nemluvili, ale já tak trochu doufal, že se to mezi námi rozvije do větší hloubky.
,,To nemá cenu, když ty ani nevíš, co jsem říkala. Tak jak Kureček líbá? Je dobrej?” Popichovala mě, ale skutečně mi tím vyrazila dech. Takže přeci jen jsme neušli pozornosti všech.
,,Divila by ses.” Mrkl jsem na ní.
,,Jo?” Zasmála se. ,,No, myslím, že je to jen dobře. Víš, skvěle se k sobě hodíte.” Poplácala mě mužně po rameni, což mi připadalo celkem k smíchu, ale nic jsem jí k tomu neřekl.
,,Myslíš?” Teplo zase zaútočilo na mé tváře. Opravdu bych si přál, aby slova Nisy nebyla jen prázdná lichotka či lež.
,,Jasný že. Stačí se na vás podívat.” Zasmála se a pak zprudka vstala. ,,No tak, nemyslíš, že je celkem nudné tu jen tak sedět? Pojď, něco mě napadlo.” Zeširoka se usmívala a za zápěstí mě tahala někam do středu vesnice, aniž by hleděla na mou pochroumanou nohu, za což jsem jí byl i docela svým způsobem rád. Už v tu první chvíli jsem tušil, že nevymyslela nic dobrého.
Kikuru:
,,A proč musím já?” Mračil jsem se na alfu. Seděl jsem v jeho kuchyni a Lena nám připravovala čaj. Někdy mě opravdu překvapovalo, jak dokáže stíhat vařit pro tolik vlků, vypomáhat Takemu s nemocnými a svůj vlastní osobní život. Opravdu by se hodil nějaký vlk, který by jí dostatečně zaměstnal.
,,Protože ty máš u mě ještě vroubek ze dne, kdy jsme bojovali proti lidem. Věděl si dobře, že se nemáš přeměňovat a přesto jsi to málem udělal.” Ukázal na mě varovně ukazováčkem.
,,No jo, však se toho tolik nestalo.” Pokrčil jsem ledabyle rameny.
,,Tentokrát,” nezapomněl zmínit. Ale pak stáhnuté obočí povolil. ,,Takemu bylinky docházejí a bohužel tady v lese nejsou veškeré, které by potřeboval. Ty a Yazo půjdete s ním, aby jste mu pomohli-” vysvětloval, dokud jsem ho překvapeně nepřerušil.
,,Yazo jde taky?” Já to mám za trest, to chápu, ale co Yazo? Že by něco provedl? O ničem takovém nevím, ale u něj by to tak divné ani nebylo.
,,Ano. Abych řekl pravdu, i on před nějakou dobou něco provedl a stále jsem mu to neodpustil.” V jeho výrazu se zračila nelibost. Měl jsem už na jazyku otázku, co tak strašného mohl udělat, když si naši pozornost vysloužilo zaklepání na dveře, v jejíž škvíře se ukázala rozcuchaná hnědá hříva vlčího felčara s jeho typickým úsměvem a už se po mě a Yazovi ptal.
,,Vždyť už jdu, už jdu.” Zanaříkal jsem a zvedl se na odchod. Dnešek jsem chtěl strávit s Risem a snad nějak prohloubit náš nejistý vztah a místo toho se budu hrabat ve trávě. ,,Chjo.” Taková smůla.
Yazo:
Zase den na hovno. Otec mě nechal spát tak šest hodin a teď jsem se od něj ještě dozvěděl, že budu s Takem sbírat nějaký jeho kytičky. Fakt na prd.
,,Jsi už hotový?” Rval mi jídlo od úst a začal mi navlékat čistou košili přes tu špinavou.
,,Kam ten spěch? Vždyť Takemu neuškodí, když ho někdo nechá chvíli čekat.” Brblal jsem tiše, při čemž jsem si obě košile sundal a oblékl jen tu čistou. Chtěl jsem se natáhnout k masu na stole, ale otec ho pohotově odnesl do kuchyně. Tady se člověk ani nenají.
,,Alfu a felčary nesmíš nikdy nechat čekat.” Vyhubovala mi máma, ale hned na to mě objala. ,,Buď opatrný.” Obrátil jsem oči v sloup. Co by se mi tak mohlo stát? Tráva by mě spolkla?
,,Neboj, kytkám s trny se budu vyhýbat.” Ujistil jsem jí a vytrhl se z jejího objetí. ,,Už musím letět!” Křikl jsem na ně a vyběhl z domu. Jsou oba tak moc ochranářští a obezřetný, zatím co já se do všeho hrnu po hlavě. Nejsme si vůbec podobní.
,,Yazo,” zamával na mě Kuru stojící před svým domem s Takem. Zamířil jsem tedy za nimi.
,,No konečně. To ti to trvalo.” Zamračil se na mě felčar. Já si ho ale nevšímal. Mou pozornost si totiž urval Kikuru jen pro sebe.
,,Ty jdeš taky?” Přitakal.
,,Vypadá to tak,” povzdech si smutně. Ale mě tím velice potěšil. Nejen že strávím téměř celý den s ním, ale dokonce s ním nebude ten opeřený kluk. Nakonec se dnešní vyhlídky zdají mnohem růžovější než ráno.
Ris:
Proč je ta obloha dnes tak krásně sluneční? Kdyby pršelo, určitě by Kuru s Takem nikam nešli. Proč se o to vlastně tak starám? Přece to, že odešli z vesnice ještě neznamená, že se už nikdy neuvidíme. Tak Risy, už se začni chovat normálně.
,,Pozor!” Dívčí hlas mi zapištěl za zády a než jsem se stačil otočit, abych zjistil, co se děje, skončil jsem v lehu na zemi a přibit k ní něčím těžkým spočívající na mých zádech.
,,Risy, jsi celý?” Vyjekla hned Nisa, když ta zátěž ze mě slezla. No, v pohodě zrovna ne. Cítím se jak placka.
,,Promiň Risy, opravdu jsem nechtěla.” Zaznamenal jsem hlas Azami.
,,Jo, omlouváme se Ri. Nebolí tě něco?” Kome s Mouem mi pomáhali do sedu a já si stále nebyl jistý, která bije.
,,Jsem v pohodě,” - jen trochu otřesený. Dořekl jsem v duchu.
,,Co tady tak blbnete?” Rozlobeně na prcky pohlédla Nisa.
,,Promiň Niso, my jsme to opravdu neplánovali.” Výraz ve tváři Kome vypadal skutečně provinile. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi jí nebylo líto. ,,Víš, sestřička byla moc smutná, protože Yazo odešel a ona se s ním ještě chtěla aspoň rozloučit.” Usmála se naprosto nevinně.
,,Já ale nebyla vůbec smutná! Ty malá lhářko!” Křikla na ní Azami. Když jsem na ní pohlédl, nemohl jsem nevšimnout její naprosto rudé tváře.
Takže takhle to je, jí se ten debil líbí. Chudák holka asi zřejmě ani neví, koho to má vlastně ráda. Vůbec nechápu, jak se jí mohl dostat do hlavy. Tak pěkná a milá holka a ten agresivní blbec? Navíc když si vzpomenu, jak mi vyhrožoval ohledně Kura. Takhle by se přece nechoval “jenom” kamarád. Je mi jí celkem líto.
,,Ale byla. Koukala si z okna a pořád vzdychala.” Vyplázla na ní Kome jazyk a rozběhla se schovat a Mou se jí snažil doběhnout.
,,Ach jo,” povzdechla si zrzka. ,,Neberte jí moc vážně. Ráda ostatní provokuje a nezajímá jí, jestli někomu ublíží.” Usmála se a po červené nebylo ani památky.
,,Ale ne, je to hodná holka. Jen má prostě ráda hry.” Nesouhlasil jsem s ní.
,,Takže tu Yazo dneska není?” Promluvila už i Nisa, která zřejmě tuhle informaci nemohla tak zcela pobrat.
,,Není. Pomáhá Takemu s bylinkami.” Vysvětlovala Azami. Zatuhlo ve mně. Takže Kikuru a Yazo jsou spolu? Místo toho, abych trávil svůj čas se mnou, tak bude s ním vlkem? Ale proč já se vlastně divím? Vždyť oni se znají odmalička. To já sem tady ten vetřelec. Cítil jsem se najednou úplně bez nálady a smutný a to veselé sluníčko mi moc nepomohlo.
,,To je škoda. Chtěla jsem ho trochu potrápit.” Zafňukala hraně Nisa, ale hned se jí zlepšila nálada. ,,Azami, slyšela jsem něco neuvěřitelného o Tesovi. To tě bude zajímat.” Když přijde na pomluvy, holky u toho musí být vždy první.
,,No tak Niso, s tímhle za mnou nechoď.” Zanaříkala Aza a rozutekla se pryč.
,,Počkej na mě,” rozběhla se za ní i ona. Jen na moment se za mnou ohlédla a mávla na rozloučenou. Dokonce i ona zapomněla na to, že mi slíbila svou přítomnost. Ona s Azami se znají tak dlouho, nemohu jím to mít za zlé, ale pravda je - pravda je, že na Azami žárlím. Žárlím na Kome i Muru, žárlím na Lenu, a hlavně žárlím na Yaza. Oni všichni a i ti ostatní tady ve vesnici někoho mají a já - já sem ani nezapadám. Přijali mě jen proto, že jsem mrzák a byli mi něčím zavázaní, jinak jim nestojím ani za starou Belu. Co bych nyní dal za Sumiho a Yumi, kteří by si mé trápení vyslechli a rozveselili mě.
Vydal jsem se k Takeho domu, kde jsem prozatímně žil, dokud se nevrátím do své vesnice. Automaticky jsem došel až ke dveřím, otevřel si, vystoupal schody, našel svůj pokoj a ulehl do postele. Opravdu jsem se cítil pod psa. Možná bylo jen dobře, že Nisa odešla s Azami, aspoň bych jí nezkazil její dnešní veselou náladu.
Kikuru:
Díky přítomností Yaza jsem si ani nevzpomněl na Risa a že jsem dnešek plánoval strávit s ním. Práci Takeho jsem vždy obdivoval, jednak byla opravdu náročná, jednak jí odváděl opravdu výborně a jednak už tolik z nás zachránil před smrtí. Avšak sbírání nějakých kytek, listů a trávy jsem vždy chápal jako horší část felčarství. Ale i při tomhle mě Yazo dokázal rozesmát a odvést mé myšlenky někam úplně jinam.
Když jsem se s těma dvěma vracel z louky kus za lesem, začal se mi na mysl teprve vkrádat orel, kteréhož jsem zanechal jen s Nisou. Ráno mi ještě slibovala, že ho nenechá samotného a tak to snad dodržela. Nerad bych, aby se cítil sám.
,,Děkuji chlapci, že jste mi dnes pomohli. Opravdu jsem vám vděční a doufám, že i příště mě v tom nenecháte samotného.” Rozloučil se Take a zmizel. No to ví, že jo.
,,Kikuru, nechceš jít k nám na večeři? Rodiče si stěžovali, že tě dlouho nezastihli a rádi by s tebou pokecali.” Obrátil se na mě Yazo. Jak by mě zastihli, když poslední dobu trávím jen s Risem?
,,Vlastně jsem chtěl jít za Ris-” přerušil mě.
,,No ták, jsi s tím orlem pořád. To tě přece nezabije, abys strávil jeden večer se mnou, ne?” Na kratičký moment se mi zdálo, že z něj srší vztek. Ale Yazo takový prostě bývá a ačkoliv má třeba i dobrou náladu, zřídka kdy to dává najevo.
,,No,” na chvíli jsem zaváhal a s pohledem zabloudil k domu Takeho. ,,Vlastně si myslím, že bych mohl.” Nakonec jsem jeho nabídku přijal. Konec konců, Ris je nyní s Nisou a jen náhodou by mohl zjisti, že už jsme se vrátili.
,,Jo,” zaradoval se a jeho tvář se zkřivila do radostného úsměvu. ,,Takže dostaveníčko dneska u mě, příště u tebe.” Zažertoval a já se smíchu skutečně neubránil.
,,No jasný,” přitakal jsem a společně s ním se rozešel k jeho domu.
Ris:
Mrtvolně jsem hleděl na strop a hlavou se mi rojily různé myšlenky. Z většiny jsem přemýšlel o Kurovi a Yazovi a nebo o mém hejnu. Nějak jsem se obával, že ten slib nemysleli vážně.
Co budu dělat, jestli se skutečně nevrátí? Ve smečce zůstat nemůžu. Už vím, že k ním nepatřím. Třebaže by kdokoliv z nich tvrdil, že mohu zůstat, já to tak už nebudu cítit. A v mé bývalé vesnici nemohu zůstat. Sám v ní nepřežiji a z té samoty bych přišel o rozum.
Aniž bych si všiml, den se přehoupl na druhou polovinu své cesty a venku se pomalu začalo stmívat. Asi bych takhle ležel dál, kdybych nezaslechl zdola bouchnutí dveří. Hádal bych, že to se vrátil Take. Se zrakem zapíchnutým na dveřích jsem očekával, jestli se otevřou a nebo ne.
Ale ani po pár minutách se Kuru neukázal. Posadil jsem se na postel, že se půjdu přesvědčit sám, zda ten příchozí byl skutečně felčar, ale zrak mi zabloudil k oknu a já v ten moment zůstal nevěřícně zírat.
Kuru s Yazem spolu někam kráčeli a já si byl na sto procent jist, že nešli směrem k domku Kikura. Všechno ve mně se začalo bortit a já ani nechápal proč. Zas tolik mi na něm záležet nemohlo, ne? Ale i tak, takovou zradu jsem od něj neočekával. Pokud to se mnou nemyslel vážně, neměl mě líbat. Jen mi tím něco nalhával a ublížil víc, než kdyby zůstal chladný.
Ani jsem nezaznamenal vlhko v očích tekoucí po spáncích, ani to, že jsem vysílením ulehl na matraci a posléze zavřel oči. Spánek byl jen logickým vyústěním situace.
Kikuru:
,,Já jsem se tak přecpal." Protáhl jsem se. Mamka Yaza vždycky výborně vařila. Ještě že jsem je dnes navštívil, skvěle jsem si to užil.
Procházel jsem zrovna kolem Takeho domů, když mi na mysl vlezl Ris a já pocítil nával viny. Nejen, že jsem dal přednost večeři s rodinou Yaza, ba co víc, ani jednou jsem si na něj nevzpomněl. Snad bych za ním měl zajít. Ještě možná nespí.
Nejistým krokem jsem se vydal k domu, pomalu vyšplhal po schodech a zastavil se teprve u zavřených dveří do jeho pokoje. Kroky za zdí jsem nezaznamenal.
Cítil jsem se, jako bych udělal něco špatného a přišel se omluvit, ačkoliv jsem neměl žádný důvod. Otevřel jsem a nahlédl do místnosti. Pokojem se ozývalo tiché a pravidelné oddechování a i přes šero jsem dokázal rozeznat postavu ležící na posteli. Vešel jsem a zavřel za sebou. U jeho lůžka jsem se posadil na židli vedle něj a sledoval jeho záda a ramena, která se pod nádechy pohybovala.
Neodolal jsem a pohladil ho ve vlasech. Probíral jsem se jimi a najednou se mi nechtělo vůbec odcházet. V jeho přítomnosti, třebaže i spal, mi mohlo být jen krásně.
Ris:
Nespalo se mi moc příjemně. Moje mysl mě přenesla do lidské vesnice, kde jsem se ocitl mezi stvůrami s lidskými tvářemi - a já byl stejný jako oni. Najednou do města přišla početná skupina žebráků a mezi nimi jsem mohl rozpoznat Sumiho, Yumi, Zena, svého otce, ba dokonce i Kura. Lidé kolem nich chodili povýšenecky, kopali do nich a ponižovali je. A i já...
Avšak Kikuru mě objal ve svém hřejivém objetí a já se cítil v bezpečí a nezranitelně. Jako mávnutím kouzelného proutku šero a tmavé barvy z vesnice zmizely a nahradila je pestrost a radost. Lidské nestvůry se vrátily do svých skrýších v jeskyních a skálách a prázdnotu vyplnili nejen mí druzi, ale i vlčí smečka.
Zavrtěl jsem se a otevřel oči, které přivítalo pouhé šero pomalu přecházejíc ve svítání. Něco mě příjemně hřálo na zádech a sice se mi točila hlava z předchozího breku, ale nějak ten všechen smutek odpadl.
Krve by se ve mně nedořezalo, když jsem nahmatal velkou ruku spočívající na mém boku. Až nyní jsem si uvědomil šimrání a teplý dech na mém zátylku a tiché pochrupkávání někoho dalšího.
Pomalu jsem otočil hlavu a můj zrak mi naskytl pohled na klidnou tvář Kikura velmi blízko mé. Na líci mírný ruměnec, ústa pootevřená, pokojný výraz a jeho pohybující se hruď pod nádechy a výdechy. Co tady dělá?
,,Kuru,” zašeptal jsem a pohladil ho polštářky prstů po rtech. Teplé vlhko se vsáklo do mé kůže. Badump, badump! Ve spáncích se mi odrážel rychlý tlukot srdce a můj předešlý vztek naprosto zmizel. ,,Miluji tě,” zašeptal jsem, jak ten pocit byl silný a teplé vlhko na palci ochladlo.
,,Já tebe taky,” zabreptal Kikuru a já byl leknutím ochromen. Sevřel jsem víčka k sobě a pociťoval hřejivost na lících. Chtěl jsem na něj promluvit, ale on dál oddechoval, jako by nic. Očividně ta slova prohlásil jen ze spánku. A já měl takovou radost…
Kikuru:
Nějaké vrtění otírající se o mou hruď mne přivedlo z říše snů a já byl přinucen otevřít oči. Ranní světlo přivítalo můj zrak a já byl na moment oslepen. Ale vrtění nepřestávalo a já potřeboval zjisti, co se děje.
V náruči zády k mé hrudi se ke mně podvědomě tulil Ris a svým zadečkem se mi otíral o mírně vzpřímený rozkrok. Sevřel jsem v ústech dolní ret a ruku zatnul v pěst, když se o něj zase nepříjemně otřel - no, spíše příjemně.
,,Ri-sy,” zaskučel jsem a pokusil se ho maličko odstrčit, jelikož jsem byl přitlačený ke stěně, ale ani to s ním nehnulo. ,,Jen se trochu - pos-uň,” šťouchl jsem do něj ramenem a skutečně se překulil na druhou stranu. Zhluboka jsem dýchal a nevěřícně hleděl na jeho spící, nevinný obličej. ,,Tys mi dal ale zabrat.” Usmál jsem se a probíral se dlaní v jeho jemné hřívě.
,,Kikuru?” Ruku jsem od něj okamžitě odtáhl a zvedl pohled ke dveřím, v nichž stála Nisa a se širokým úšklebkem na mě vrhala ten svůj.
,,Není to tak, jak to vypadá,” zvedal jsem se opatrně z postele, abych orla vedle sebe neprobudil.
,,Že ne?” Nevěřícně kroutila hlavou. ,,A jak to podle tebe vypadá?” Úsměv na její tváři se mi vůbec nelíbil. Neznamenal nic dobrého.
,,Však ty víš,” stáhl jsem přísně obočí a postavil se stabilně na podlahu.
,,Tohle bude Azami určitě zajímat.” Zahihňala se a utekla ze dveří.
,,Niso, opovaž se!” Křikl jsem za ní a třemi rychlými kroky přešel ke dveřím a vyhlédl z nich. Pozdě, viděl jsem pouze kus látky její košile, když mizela po schodech za rohem.
,,C -o j-jee?” Za mnou se ozvalo breptání a já se zprudka otočil. Ris se rozespale protahoval a rozlepoval unavené oči. Neubránil jsem se spokojenému úsměvu.
Rozešel jsem se k němu a naklonil se před něj, abych ho políbil.
,,Dobré ráno,” stáhl jsem mu neposedný hnědý pramen za ucho a pohlédl do černých oči stále zamlžených ze spánku.
,,Co na mě tak zíráš?” Zasmál jsem se, když se jeho nechápavý výraz neměnil.
,,Kuru,” vydechl a sklonil pohled k zemi, ale mému oku jeho rudá tvář rozhodně neušla.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
