2U - Kapitola 02
Informace:
2U = To you = Tobě
Krev, násilý, sprosté výrazy, sex mezi dvěma muži, Amerika.
Dokážou dvě odlišné generace spolu vyjít, žít spolu a dokonce se do sebe zamilovat? Jestli ano, bude jim to přáno?
Dokaží dva lidé z našeho světa přežít v jim naprosto neznámém a jiném světě?
Co se s nima stane?
Takhle kapitolka je o poznání delší (cca o půlku). Tak snad u toho vydržíte až do konce :).
Kam se naši dva hrdinové dostali? Přežili to vůbec?
Užijte si čtení.
DaiDush
2U
2.Kapitola – Probuzení a nepříjemné setkání.
Padali jsme dlouho, opravdu dlouho, dokonce jsem ztratil i poslední světlý bod, který označoval nebe. Jak to, že je to tak hluboké? A co tu uprostřed lesa vůbec dělá taková jáma? Myšlenky na všechno možné se mi honily hlavou až jsem upadl do ... bezvědomí? Možná to byl jen divný spánek, nebo něco podobného. Pojem o čase jsem nadobro ztratil a tak ani nevím, kolik ho uběhlo než jsem se probral.
"Umm...ahh...uhhh."
Vydal jsem ze sebe pár povzdechů a pomalu se zvedal do sedu. Hlava i oči mě bolely jako nikdy.
"Sakra...co to do pekla..."
Všude okolo jsem cítil chlad a vlhko. To mě donutilo otevřít oči. Přišel obrovský šok, který donutil mé oči na chvíli opět zavřít. Sníh? Vždyť je uprostřed léta, jak to že je tu tolik sněhu? A proč nejsem v té jámě? Opět se mi nahromadila v hlavě spousta myšlenek. Po znovu otevření očí jsem se porozhlédl po okolí a opodál uviděl Kevina.
"Kevine!"
Vyhrkl jsem radostí, zvedl se a došel k němu. Nohy ale nesloužily moc dobře a tak se u něj hned sesunul na kolena.
"Kevine, slyšíš mě? Vstávej." Šťouchal jsem do něj a snažil se ho probudit.
"Emm...ještě...chvíli mami." Mlasknul ze spaní. Jak typické u něj.
"Kevine, to není tvoje máma, to jsem já Emmett." Šťouchnul jsem trochu víc. Konečně nabral vědomí.
"Kurva!" Sednul si jak řízená střela.
"Co to...proč jsme...ve sněhu?" Podíval se na mě, jako by jsem to měl vědět.
"Co já vím? Taky jsem zmatený, promrzlý a mokrý." Nehezky jsem prohlásil.
Opravdu mi byla zima z toho všeho, a pokud se odtud co nejdříve nedostaneme tak se přinejlepším jen nachladíme, při tom nejhorším...no však víme všichni. Zapnul jsem si lehkou mikinu co měl na sobě, postavil se, a musel se lehce opřít o blízký strom abych to nějak ustál a zvykl si. Chvilku na to jsem slyšel i Kevina vstát a opřít o strom.
"Emmette, co tohle znamená?"
Oba jsme věděli, že tu něco nesedí a že šlo do tuhého.
"Nevím, ale musíme si pohnout a dojít do města, nebo prostě pryč odsud."
Zavelel jsem, a pomalu se začal pohybovat směrem, kde jsem si myslel, že by mohlo být město. Trvalo to dlouho, mnohem déle než když jsme do toho lesa šli.
"Myslíš, že jsme pořád ve Philadelphii?" Zeptal se z ničeho nic Kevin.
"To nevím."
Šli jsem dál až narazili na první barák. Všude byl sníh a baráky vypadaly...jinak. Zastavili jsme se na chodníku a rozhlíželi se, ovšem jakmile okolo nás projel hodně starý cadillac, oba jsme pochopili.
"Možná jsme stále ve Philadelphii, ale rozhodně né v roce 2017."
To co jsem právě řekl, ani já sám jsem tomu nevěřil. Ovšem to co jsme viděli okolo tomu napovídalo.
"Myslíš, že ta jáma byla vlastně trhlina v čase, a my se teleportovali do minulosti?"
Oba jsme toho měli hodně naučeného ze školy, her, seriálů a podobně. Takže nás napadalo opravdu všechno možné.
"Možná to tak je, přeci jenom si pamatuju, že jsme padali nevysvětlitelně dlouho."
"V tom případě musíme najít znova tu trhlinu a dostat se zpátky, nemám rád tuhle dobu a hlavně, víš co se nám může stát, pokud tu budeme moc dlouho."
V jeho hlase nebyl ani trošku náznak klidu.
"Jo, to teda tuším. Nejdříve bych se šel někam zahřát a pak se podívat do obchodu pro vhodnější oblečení. Nechci tu zmrznout."
"Dobře, to zní jako plán."
A tak jsme se rozešli do neznáma, vstříc našemu osudu.
Cestou jsme potkávali různé typy lidí, ovšem nikdo z nich neměl na sobě moderní oblečení. To nás ještě více utvrzovalo v tom, že jsme se opravdu dostali do nějaké doby okolo roku 1945. Dějepis nebyl můj oblíbený předmět, ovšem nějaké základy mi v hlavě utkvěly, a zas takový tupci jak o nás občas někdo prohlásil jsme taky nebyli. Opravdu každý člověk co okolo nás prošel se na nás dva udiveně a podezíravě podíval. Příjemný pocit to nebyl. Ušli jsme dlouhý kus cesty, jelikož jsme byli promrzlí až na kost a taky bylo obtížné se vyznat v těch uličkách a starých nápisech. Nakonec se nám ale poštěstilo, a my narazili na menší putyku. Vešli jsme opartně dovnitř, rozhlédli se a k našemu překvapení zjistili, že jsme tam byli jen my dva a jeden barman.
"Zdravíčko pánové." Pozdravil barman a čekal až přistoupíme blíž.
To se taky stalo, zavřeli jsme za sebou dveře a usedli na barové židle u baru. Jeho pohled byl na chvilku stený jako u lidí venku, ale v zápětí nahodil lehký a falešný úsměv.
"Co to bude pánové?"
Otočili jsme se s Kevinem na sebe s výrazem, co vše si můžeme dovolit. Nakonec se ale rozhodli pro dvakrát whisky na zahřátí a pak každému jedno malé pivo. Podíval se na nás zkoumavým pohledem.
"Více jak dvacet let bylo?"
Jasně, to nám mohlo dojít. Sice jsme o něco starší ale na tuhle dobu pořád vypadáme jak náctiletý. Navíc, v tuhle dobu neměli občanky jako my dnes, takže prokázat totožnost bude problém.
"Bylo, už dávno." Prohlásil Kevin.
"Mohu vidět nějaký doklad o totožnosti?"
Podíval jsem se na Kevina pohledem co říkal, spíše se ptal, jestli se nezbláznil. On ovšem bez problému vytáhl peněženku a z ní svoji občanku.
"Tady." Položil ji před barmana.
Ten se na ni podíval a už něco chtěl říct, ale Kevin ho přerušil.
"Je to nový prototip občanského průkazu, který by se měl zanedlouho dostat do koloběhu. Jakožto synové lidí co k tomu mají přístup, to máme předběžně pro vykoušení, jak to lidé akceptují."
Podíval se s vážnou tváří na barmana. Jestli mu tohle projde, tak snad za něj zatáhnu tu útratu tady, i přesto že mi stále zpětně dosti dluží.
"Nevím, nevím..."
Lehce si zamumlal pod knírkem a zvědavě si v ruce protáčel tu občanku. Pane bože! Prosím ať si nevšimne datumu narození! Docvaklo mi, když jsem postřehl jak se malinko nad něčím pozastavil. Už chtěl něco zase říct, ale k jeho smůle se znova otevřeli dveře. Chladný vítr vklouzl dovnitř a já se musel lehce oklepat. Ovšem to nebylo to jediné co dovnitř přišlo. Dveře se zavřeli a před nimi stály tři ženy. Jedna stále více v popředí a dvě lehce za ní, každá na jedné straně. I když byla venku zima, ta vpředu měla oblečené dlouhé šaty do půle lýtek s rozparkem na levé straně, přes to přehozený menší kožich a k tomu lodičky. Ženy za ní měli obě dámský oblek, či smoking, vše v tmavě vínové barvě. Pomalu ale rázně se vydali k baru, kde se zastavily kousek vedle mě. Z pohledů Kevina a barmana bych řekl, že já tam nebyl jedinný co měl strach.
"C...Carmen." S výdechem a opět falešným úsměvem jednu z nich oslovil.
Nebyl to výdech z radosti, spíše jen musel dostat ten vzduch co tak dlouho zadržoval ven.
"Quentine."
Nejspíše jméno toho barmana vyslovila ta v těch šatech. Dobře, tohle se mi nelíbí. Barman mlčel, těkal očima z místa na místo a snažil se v rychlosti vymyslet jak z toho všeho rychle pryč. Opět, k jeho smůle si ta žena obešla bar a svévolně si nalila whisky do sklenky. Tak aspoň někdo ji dneska dostane. Opřela se o bar a ani se na barmana nepodívala, když pokládala další otázku.
"Máš pro nás ty peníze?"
"Em...já...Carmen, víš...podívej se kolem." Roztáhl ruce do vzduchu. "Jsem jen chudý barman, ke kterému nikdo nechodí. Za poslední dobu se tu ukázali jenom tihle dva." Ukázal na nás prstem.
Žena se na nás jenom letmo podívala, rychlostí blesku přeměřila pohledem a pak odložila skleničku.
"Takže chceš opět zamluvit to, že jsi pro nás nesehnal ty peníze co nám dlužiš?"
"Eheh...to přeci nechci zamluvit...jen říkám proč je nemám."
V životě jsem neviděl, že by měl tahle někdo z někoho strach, v reálném životě. V tu chvíli jsem ale začal proklínat to, že jsem vůbec tu ženu podcenil. Z podvazku na její levé noze vytáhla menší ale velmi nabroušený nožík a zabodla ho těsně mezi jeho dva prsty na ruce, kterou měl položenou na pultě. Lehce nožík pohladila a pak se podívala přímo do barmanových očí.
"Už nehodláme trpět tvé výmluvy."
Pak pohla s nožíkem tak, že mu uřízla prsteníček. Barman vykřikl bolestní a rychle si ruku schoval do druhé.
"Pro...prosím, Carmen. Já...já je seženu..." Začal prosit se slzama v očích.
"To bychom ti také radili. Za každý den kdy sem přijdeme a ty ty peníze mít nebudeš, budeš o jeden prst kratší."
Naprosto chladným hlasem mu oznámila, nožík si otřela do kapesníku a zpět zastrčila do podvazku. Poté se zvedla a směřovala k těm dvoum zbylím ženám. Ty stále stály opodál nás, a pevně se na vše koukaly. Když k nim došla, její pohled zamířil na nás.
"A vy jste co?"
Bylo jasně vidět, že jí taky nesedí naše oblečení, a na to jaká mi byla před chvíli zima, jsem měl teď pocit, jako bych se pekl v ohni.
"No, jen obyčejní lidé přeci." Opět něco prohlásil Kevin. Bože to je tlučhuba.
"Tak obyčejní." Neveřícně zopakovala.
"Prej...prej to jsou synové vlivných lidí..." Stále plný strachu prohlásil ten barman.
Tak dobře tohle zašlo už moc daleko, musíme hned zmizet.
"Hmmm..." Podívala se na něj a pak zpět na nás
"Co jste právě viděli pánové?" Zeptala se náš, jako kdyby si chtěla ověřit jestli budeme mlčet nebo ne. Oba jsme se na chvilku zamysleli co říct, že ani nepostřehli, jak se k nám blíží ty dvě bodyguardky. Pak už si pamatuji jen, jak s rozmazaným viděním padám k zemi a konečnou černou barvu.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
