Bez mobilu!!! Tiché Pomoc!
Informace:
Tak jo, po dlouhé době jedna z mých jednorázovek, na které pracuji už delší dobu.
Tentokrát jsem si připravila příběh z reálného života, který se odehrává v životě každého z nás. Většina se v tom určitě uvidí. No, sama bych nemohla říct, že jsem jiná.
Tak trochu jsem brala inspiraci z filmu, kterej jsem viděla před pěkně dlouhou dobou a už ani nevím, jak se jmenoval. :D
Takže, příběh si užijte a omlouvám se za možné chybky - snad jsem jich nenadělala moc. :3 :3
Znáte to? Když neposlechneš nás, nejsi nic? Já ano. Byla jsem malá holka, co toužila po přátelích a místo toho? Stala jsem se součástí systému. Dnešní doba, kdy je pro všechny nejdůležitější věc mobil, je tohle normální? Asi jo. A bohužel i já jsem jeden z té generace.
Byly časy, kdy mě víc přitahoval míč, koťátka, princ na bílém koni a nebo knihy. A teď? Vyměnila jsem to všechno za mobil. Koťátka laikuju denně na facebooku, prohlížím si obrázky raperů a herců na googlu, povídám si s ostatními na chatu.
Posadila jsem se na své místo ve třídě a vytáhla si svůj mobil značky LG, odemkla si ho gestem připomínajíc M, odheslovala jsem školní wifi a už to šrotovalo. Psala jsem si s kamarádkou Míšou z vedlejší třídy. Ano, mohla bych za ní dojít a povídat si normálně, ale proč bych to dělala? Všichni ve třídě seděli nad mobily. Tak proč já bych nemohla?
Mareček: Cau, jak ses vyspala??
Sárinka: Ahojky čumáčku, moooc dobře. A co naše zlato, jaký sen si dneska měl?
Mareček: Nope, zadny jsem nemel.
Sárinka: Nj, bohužel, že? :D
Mareček: Pff, ten s tim obrim broukem mi stacil xD
Sárinka: XD XD
I když jsem napsala ty smajlíky, neusmívala jsem se. Stejně tak Marek, který seděl rovnou za mnou. Jako zombie.
,,Tak děcka, schovat mobily." Vešel do třídy učitel s šedivými vlasy na všechny strany a zanedbaným strništěm pod nosem. Všichni nešťastně zamručely. Neochotně jsem si ztlumila zvuk a strčila do kapsy u riflí. Místo toho jsem si začala hrát s vlasy. Celkem se mi i dařilo ignorovat výklad učitele. Po celou dobu jsem nesundala ruce z fialového konečku copu. Sem tam i mrkla na hodiny na stěně a přemýšlela nad novým oblečením, co si musím koupit. Asi po čtvrt hodině mi něco zavibrovalo v kapse. Učitel k nám zrovna stál zády a psal něco na tabuli a všichni si to zapisovali. Nenápadně jsem vytáhla mobil z kapsy a pod lavicí ho otevřela. Vykoukl na mě chat s Míšou na messengeru.
Míšulka: V neděly je výprodej bot, půjdeš
???
Saša: Jj, ale proč píšeš v hodině? - (Tak mi říká jen hrstka lidí a ona je mezi nimi)
Míšulka: Méme čj s Krtkem.
*máme - (Krtek je učitel, který je nahluchlý, slepý jak patrona a ještě k tomu blbej, takže si většinou ani nevšimne, že se v hodině blbne místo toho, abychom ho poslouchali.)
Saša: Se máš, mi máme zemplák s Krysákem. (Tak mu říkáme, protože má šediny)
,,Sáro!" Vedle mě stál Krysák a s jedovatým výrazem se díval na mobil v mé ruce. Ruce založené na hrudníku, obočí podmračené, ...
,,Co si myslíš, že v mé hodině děláš?"
,,Jsi snad slepej? Dopisuju si." Těmi slovy jsem mu vyrazila dech.
,,Prosím?!"
,,O co prosíš? Chceš snad autogram?" Třída nás pobaveně sledovala. Někdo ze zadních lavic uznale zahvízdal.
,,Dej sem mobil!" Nastavil proti mě svou ruku.
,,Jako proč?" Bránila jsem se.
,,Jako proto, že jsem to řekl." Pomalu jsem mu podávala ten maličký přístrojek. Věc, které jsem zasvětila celý svůj život. Krysák na nic nečekal a mobil mi z dlaně doslova vyrval.
,,Tohle se zabavuje. Dnes až do odvolání budeš po škole a hezky pomůžeš školníkovi." Prohlásil a položil ho na stůl před sebe. Pokračoval ve svém výkladu o Africe. Smutně jsem po něm celou hodinu mžourala a postrkávala ručičku na hodinách dopředu. Nezbývalo mi nic jiného, než dávat pozor. Tušila jsem, že mi ho nedá jen tak. Asi bude po mě chtít, abych mu pověděla o všem, co jsme dnes v hodině probírali.
Zazvonilo na přestávku. Všichni si jako na povel vytáhly z ruksaků své mobily. Krysák ani nedokončil větu, protože by to s nikým ve třídě nehnulo. Posbíral si své věci ze stolu a i MŮJ mobil a už odcházel. Jen tak tak jsem ho doběhla na chodbě, když chtěl odejít do kabinetu.
,,Mohla bych dostat svůj telefon zpátky?" Už jsem se pro něj natahovala.
,,Ne. Je přece zabavený. Dostaneš ho na konci roku." Odtáhl ho ode mě.
,,Cože?!" Křikla jsem tak vyděšeně, že k nám pár očí zabloudilo. ,,To nemůžete myslet vážně?"
,,Ale myslím," lehce se usmál. ,,A už o tom nebudu diskutovat." Vešel do kabinetu a zavřel za sebou. Vykuleně s otevřenou pusou jsem sledovala zavřené dveře.
Nakonec jsem vztekle odešla do třídy. Všichni na mobilech. Nešťastně jsem si sedla na své místo a zamračeně jsem pozorovala desku lavice.
Za pár minutek mě to přestalo bavit, tak jsem si chtěla s někým pokecat. Ale, a pěkně velké ALE ...
,,Ahoj Marku, jak tě bavil zeměpis?" Otočila jsem se židlí k němu. Oči zabodnuté v displeji a úplně nevšímavý ke světu kolem sebe. Čekala jsem asi minutu a když se mi nedostalo odpovědi, zeptala jsem se znovu.
,,Marku? Jak se líbil zemák?"
,,Hmm..." Odpověděl úkosem aniž by od mobilu zvedl hlavu. Povzdechla jsem si, protože mi bylo už jasné, že z něj nic nedostanu. Znovu jsem se rozhlédla po třídě. Všichni seděli nad mobily a klikali a klikali a klikali. Nikdo nemluvil s nikým, ozývaly se jen vibrace či zapípání, když někomu něco přišlo. Tolik jsem jim v tu chvíli záviděla.
xxx
Dorazila jsem domu po pěkně nepříjemné cestě autobusem. Prvně jsem musela čekat deset minut, než se mi uvolnilo místo. Když se tak stalo, sedla jsem si vedle jednoho vepře, který smrděl potem a alkoholem a já se bála, že se každou chvíli pozvrací. Z druhé strany seděl nějaký spratek a šťoural se v nose. Nedávala jsem si pozor a na chvíli se podívala jiným směrem a toho využil ten fakan a utřel do mě svou nudli. Když jsem se naštvala a už se chystala, že mu vynadám, strašně se rozbulel a jeho maminka mi vynadala, že se neumím chovat. Mimo těch starých a toho fakana měli v ruce všichni cestující mobily, tablety a podobně. Jeden z nastupujících, který celou dobu sledoval jen ten blbej mobil, si mi sedl na klín a kdybych ho nezačala bouchat do zad, že vystupuji, ani by si nevšiml, že tam sedím. Raději jsem tedy vystoupila o pět zastávek dál od domu a zbytek došla pěšky. Ale v polovině mě zastavil nějakej párek a chtěl po mě, abych je vyfotila, jak se líbaj. Hned ty první tři byly neskutečně bombastický, ale oni chtěli dalších tři sta, protože se jim nelíbili. A tak jsem konečně doma.
,,Zlatíčko, jsi doma?" Ozvalo se prozpěvováni mámi z kuchyně. Automaticky jsem tam zamířila, jen sotva na prahu jsem ze sebe ještě vyzula boty a hodila do botníku a stejně tak tašku. Nemám tam mobil, tak s tím můžu házet. Nic jiného není tak cenné.
,,Jo, jsem doma." Odpověděla jsem a usadila se ke dřevěnému stolu. Opřela jsem si hlavu rukou a sledovala mámu, jak tancuje kolem sporáku. Z obýváku hrála televize a máma do rytmu zpívala nějakou písničku, kterou zrovna dávali.
,,A jak bylo ve škole, zlatíčko." Zazpívala jak v opeře.
,,Hrůza. Krysák mi šlohl mobil a řekl, že mi ho vrátí až na konci školního roku. No věřila bys tomu?!" Okamžitě jsem se napřímila, mluvila a tvářila se smrtelně vážně.
,,A kdo je Krysák," pro změnu zarapovala.
,,Přece učitel z dějáku." Zazněl za mnou hlas táty. Vešel do kuchyně, zastavil se u stolu, políbil mě do vlasů a přešel k mámě, kterou zezadu objal kolem pasu.
,,Ne tatíí, Krysák je přece na Zemplák. A co s tím jako uděláme?" Stoupla jsem si a opřela se rukama o stůl.
,,A s čím bychom měli co dělat?" Zeptal se táta, než políbil mámu a ta mu to velerada vrátila. Jen jsem zakroutila očima a raději stočila pohled na bok.
,,No přece s tím zabaveným mobilem." Zabručela jsem naštvaně, protože mě vůbec neposlouchali.
,,Aha. A co budeme dělat?" Zeptala se máma tentokrát už normálně bez zpívání.
,,Na to se ptám já vás!" Zanaříkala jsem. ,,Vy mě vůbec neposloucháte," založila jsem si ruce na hruď a nafoukla tváře.
Jelikož se mi nedostalo žádné odpovědi a táta se stále lepil na mámu, raději jsem odešla do pokoje. Nechala jsem je být. Sedla jsem si za svůj notebook. Chtěla jsem si spustit písničky na youtube a v tu chvíli celá síť spadla. Chvíli jsem se to snažila spravit, ale nakonec se počítač vypnul celý. Černá obrazovka byla jako kulka do mého oka. A ať jsem dělala, co chtěla, nedalo se to spravit.
,,Tati! Tati! Počítač se mi rozbil. Pojď to spravit!" Zaječela jsem do domu, sotva jsem otevřela dveře od pokoje.
Znaveně a smutně jsem seděla u kuchyňského stolu u večeře s mámou a s tátou. Notebook se rozbil a táta ho vezme za týden do opravny. Tvářila jsem se nakrknutě, protože týden bez pc? Jak já to zvládnu? Mám tam všechny songy, nějaké hry, fotky, připojení k wifi a tak dál. Já jsem bez toho úplně na nic.
,,Teď ten mobil potřebuji zpátky ještě naléhavěji než kdy předtím." Prohlásila jsem, zatím co si moje vidlička hrála s jídlem na talíři.
,,Hm..." Zabručel táta.
,,Tak co s tím uděláte?" Zeptala jsem se a hned se mi do těla vnořilo několik kapek energie.
,,My nic." Vykulila jsem na něj všechny své oči, s otevřeným zobákem a úplně zaraženě.
,,Jako proč?" Škemrala jsem.
,,Protože učitel ti ten mobil zabavil z nějakého důvodu."
,,Ale tati," upřela jsem na něj psí oči.
,,Žádný ale. Chovej se slušně a možná ti ho vrátí." Vrátil se ke svému jídlu a víc si mě nevšímal.
,,Mami?" Mrkla jsem na ní.
,,Souhlasím s tatínkem." Přecházela jsem pohledem z jednoho na druhého, jestli to myslí vážně a nebo si jen spletli datum s prvním dubnem.
,,Vy jste ti nejhorší rodiče na světě!" Křikla jsem na ně, zatím co jsem dupala po schodech do svého pokoje.
xxx
Druhý den a třetí den nebyli moc zábavné, ale všechno mi došlo až ten čtvrtý den. Seděla jsem poklidně na svém místě ve třídě a sledovala hodiny. Bylo sice vyučování, ale učitelka nám dala volno a tak automaticky všichni vytáhly mobily. Tedy, všichni kromě mě. Já jen tak tupě seděla a nic nedělala.
Ten pocit, když tě náhle do čela cvrnkne to obrovské uvědomění. Já - normální, sedící uprostřed třídy. Ve všech lavicích taky někdo, ale každý byl přímo hypnotizovaný tím přístrojem. Jako vymývání mozku. Závislý, bez života, bez energie. Přesně tak to na mě působilo.
Všichni mě celé čtyři dny ignorovali. Oni ani nezaznamenali, že jsem tady. Když se třídní zeptala, kdo chybí, dokonce řekl Marek, že já. Takže i když ve třídě nyní sedělo přibližně dvacet lidí i se mnou, tak tam byl jen jeden. Jen já, bylo nás tolik a já si připadala sama. A za všechno můžou ty ďábelské přístroje.
Poprvé za celý svůj život jsem pocítila zhnusení k mobilům, počítačům, facebooku, wi-fi. Proč, proč jsou tím všichni tak zaujatí? Co je na tom tak zajímavého?
Škola skončila a já se pro dnešek rozhodla jít domu po svých. Přitom jsem sledovala lidi kolem.
Zastavila jsem se na chodníku vedle dětského hřiště, abych si zavázala tkaničku. Na pískovišti seděli čtyři děti, ale místo toho, aby drželi lopatky a bábovičky, tak opatrovali rukami mobily.
Projelo kolem mě auto. Červené s třemi lidmi uvnitř. Manželé vepředu a dítě vzadu. Čeho jsem si ještě dokázala všimnout, bylo světlo v obličejích obou osob mužského pohlaví. Pouze žena za volantem v rukou nedržela mobil, ale volant. Přesto se mi zdála naštvaná.
Procházela jsem parkem a na jedné lavičce seděli nějací puberťáci. Dívka a chlapec. Oba blonďáci a podle sladěného oblečení jsem odhadovala, že se jedná o pár. Ale místo toho, aby se jeden díval na druhého, tak se dívali jen na displeje. Místo toho, aby se drželi za ruce, tak drželi tu věc v rukou.
Překvapeně jsem se na moment zastavila a sledovala ty dva puberťáky. Výraz ani jednoho se netočil do úsměvu. Dokonce se ani nemračili. Prostě bezduché tváře osvícené umělým světlem. Oba bledí, a přísahala bych, že dívka neměla ani zdravou váhu.
Zadívala jsem se na lavičku hned vedle. Muž a žena nad sedmdesát let. Prošedivělý, pěkně opálení, úsměvy na rtech. Zaujatě pozorovaly mraky na nebesích a pohyb rtů nasvědčoval jejich konverzaci. I přesto že se usmívali, ženě se leskly oči, jako by chtěla plakat. Asi si povídali o minulosti. Propletené staré ruce, tisknouc se na sebe rameny, občasný polibek a hlavně oční kontakt, když se mráčky rozpustily.
Ten rozdíl mezi těmi dvěma lavičkami byl tak očividný, že by si všiml i slepý. Uvědomila jsem si, že i já taková byla. Že i já jen seděla u mobilu. A když jsem se snažila vzpomenout na svojí poslední konverzaci s Míšou bez přítomnosti mobilu, překvapeně jsem vzpomínkami zabloudila až k našemu prvnímu setkání.
Mobily! Mobily! Mobily! Jsou všude. Sakra, proberte se už lidi! Co je na nich tak úžasné? Co s nimi dokážete? Je lepší držet v ruce mobil, než držet ruku milovaného? Když vám bude umírat máma, budete sedět u její posteli a přitom očkem pokukovat po přístrojku zla? Že ne?! Tak proč to děláte, když máte mluvit sami se sebou? Je příjemné lehnout si do postele vedle své manželky, vidět, jak si zase dopisuje na facebooku, vytáhnout z kapsy mobil a chatovat si s kámoši z baru? Kam se poděla léta, kdy děti chodily ven, aby se bavily a ne, aby chytaly wi-fi?
Byla jsem z nově zjištěné skutečnosti tak mimo, že jsem pořád sledovala kolem chodící a počítala, kolik jich je... 624 - 625 - 626 ... Tolik lidí, tolik mobilů, tolik tváří bez výrazů. Nevěděla jsem, kam před tím utéct. Všude na mě utočila ta monstra.
Seděla jsem ve své lavici a sledovala tu blbou tabuli. Zase volno. Zase všichni na mobilech. Zase ignorovaná. Už si ani nepamatuji, kdy mi kdo řekl jménem. Mám vůbec jméno? A jak tedy zní? Proboha Sašo, neblázní z toho!
,,Sáro, pojď mi pomoct!" Překvapeně jsem zvedla hlavu od desky lavice a pohlédla před sebe. Nečekala bych, že někdy na tomto místě zazní mé jméno.
Krysák stál u katedry, na jeho lavici komínek knih a jeho oči směřovaly na mě. Přikývla jsem a zvedla se ze židle. Chytila jsem do rukou ty knihy a podívala se na učitele.
,,Kam to mám odnést?" Usmála jsem se, až mě to i překvapilo. Nikdy mi úsměvy moc nešly a když jo, tak jen kvůli nějakému selfíčku.
,,Do knihovny, prosím tě. Knihovnice ti pak řekne, kam to dát." Zkoumal jednu knihu v modrém obalu, asi jestli není roztrhnutá a pak jí spokojeně položil na úplně horní knížku v mých rukou. Bez odpovědi jsem se otočila a rozešla se k oné knihovně, která se nacházela v prvním patře.
Otevřela jsem hnědé dveře a vkročila do ztichlé místnosti. Chystala jsem se pozdravit knihovnici, ale zjištění její nepřítomnosti mě umlčelo. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Na každé straně jen knihy.
,,Paní Nováková? Jste tu někde?" Zavolala jsem do místnosti, ale nikdo se neozýval. Rozešla jsem se podél jedné poličky s knihami a doufala, že jí někde najdu. Zatočila jsem ve chvíli, kdy polička skončila a druha pokračovala naproti ní.
Ani jsem neudělala krok a skončila jsem na zemi. Všechny knihy v modrém obalu rozházené kolem a já rozplácla, jak dlouhá, tak široká, na zemi.
,,Jsi v pořádku, ty nešiko?" Pohlédla jsem na nastavenou ruku před sebou. Bez rozmyšlení jsem jí chytila a nechala si pomoct se postavit. Udiveně jsem pohledem zkoumala chlapce stojícího přede mnou. Dlouhé havraní vlasy končily teprve u klíční kosti, přátelské hnědé oči, hřejivý úsměv stejně tak dlaň.
,,Jo." Jediné slovo, které jsem dokázala ze sebe vypravit. Usmíval se na mě a já z něj nemohla spustit oči.
,,Ehm, to si tu ruku chceš nechat?" Zrudla jsem a okamžitě spustila ze sevření jeho dlaň. Uvědomila jsem si teprve nyní, že popadaly všechny knihy a já je začala sbírat, abych se na něj nemusela dívat. ,,Pomůžu ti," chytil stejnou knihu ve stejnou chvíli jako já a naše pohledy se v ten moment střetly. Usmál se a zamyšleně si mě prohlédl. ,,Tebe jsem tady ještě neviděl. Jsi nová?"
,,N-ne. Chodím sem od prváku, jen do knihovny tedy často nechodím." Doposud jsem chodila jen do městské knihovny a to jen kvůli wi-fi - překvapivě.
,,Aha. Jmenuji se Eduard, rád se s tebou poznávám." Přenechal mi knihu a postavil se.
,,Já - já jsem Sára." Proč mluvím tak divně? Proč cítím horkost ve tvářích? Nedá se asi co divit, když mluvím s takovým kusem chlapa.
Poslední kniha na velkou hromadu. Chtěla jsem jí vzít do náruče, ale on byl rychlejší.
,,Kdo tě s tím poslal? Není hezké nechat dívku nosit tolik knih." Postavil se a zamířil uličkou ke stolům. Cítím se jako v nebi. On si myslí, že jsem dívka.. Sáro, co je s tebou. Je jasný, že jsi ženského pohlaví!
,,Krysák, ale jsem za to ráda. Ve třídě byla nuda a kdybych tam zůstala ještě další minutu, asi bych musela vyskočit z okna." Došli jsme k prvnímu stolu a Ed postavil hromádku knih na dřevěnou desku.
,,Krysák?" Pohlédl na mně a nemohla mi ujít nechápavost v jeho výrazu. Co jsem řekla?
,,Tak říkáme učiteli se zeměpisu." Usmála jsem se nevinně.
,,Myslíš Stula? Proč Krysák?"
,,Nevšiml sis jeho šedin? Mimo to, je to po něj spíš lichotka než urážka." Zamračila jsem se.
,,Ty nemáš zemák ráda?"
,,Ale jo. Celkem ujde, ale spíš ten učitel. Ty ho snad máš rád?"
,,Předmět ne. Vůbec nemám orientaci. Ale Stul je fakt suprovej učitel. Nesnáším, když někdo pořád čumí do mobilu a vibrace ruší celou třídu. No a on je v tomhle nekompromisní." Nadšení v jeho tváři se nedalo přehlédnout.
,,Fakt? Tak to jsem ráda, že nejsem sama. Právě proto jsem chtěla ze třídy vypadnout. Věřil bys tomu, že jsem pro všechny vzduchem? Byla tam tak dusna atmosféra, že jsem klidně vzala i ty knihy a utíkala sem." Prohmátla jsem si ramena, jak mě ze sezení v lavici bolely.
,,Co s tím naděláme. To je prostě dnešní doba. Můžeme být rádi, že jsou zde stále rozumní lidi. Jako například ty." Zazářily jeho blyštivé zuby a já se začervenala.
,,A ty taky." Náš pohled se střetl a jen z těch krásných očí jsem cítila zvláštní vibrace mezi námi.
xxx
Čas o přestávkách a po škole jsem začala trávit v knihovně s ním. Probírali jsme ta nejzajímavější témata, která nás napadla. Četli společně různé knihy. Obdivovali okolní přírodu kolem nás na našich procházkách. Společně jsme kritizovali kolem chodící lidi, kteří drželi mobily, seděli za počítači nebo sledovali televizi. Ale my dva jsme byli svobodní... a já zamilovaná. Cítila Jsem se skoro špatně kvůli Markovi, že ho takhle zrazuji. Ale on si mě nezaslouží. Vždyť mi nevěnuje ani pohled.
Dokonce to všechno mělo pozitivní vliv na mé vzdělání. Víc jsem věděla a víc poslouchala. Ve třídě jsem byla prakticky jediná, která se hlásila a plnila zadané úkoly. Přihlásila se na různé olympiády a soutěže. Pomáhala na akcích a stala se vzorem jakéhokoliv učitele. I rodiče na mě byli neskutečně pyšní.
Konečně jsem poznala své právě já. Každým dnem se má slovní zásoba a fantazie rozšiřovala. Vznikaly nové nápady, jak tomu jedinému muži v mém životě vyznat lásku. Dokonce jsem přestala používat make up a začala žít víc zdravě.
Neskutečná proměna. Jak hloupé myslet si, že nevzbudím pozornost ostatních. Až příliš jsem na sebe upozorňovala. A to se mi nevyplatilo.
Jednoho dne Ed odešel. Přestěhoval se do Londýna - jeho otec dostal novou práci. Byla to pro ně velká příležitost a já jim to i přála, ale cítila jsem velkou prázdnotu. Doufala jsem, že by náš vztah-nevztah pokračoval i přesto, ale... Na dálku to nikdy nefunguje.
Zůstala jsem osamělá v tom hnusném prostředí. Ignorována, neviditelná. V knihovně jsem sedávala sama, na procházkách mě doprovázela jen příroda a kritizovala jsem ostatní jen se svou myslí.
Ve všech mých spolužácích a bývalých "kamarádech" se shromažďovala celou tu dobu zlost. Nebyla jsem až tak neviditelná, jak jsem si myslela. Oni mě sledovali a ukazovali si na mě. "To je ta holka, co nemá mobil." "Sára, prý si vymazala facebookovy účet." "Ta kráva, s kterou jsme se tehdy kámošily, jaká blbost." Mohlo to zůstat jen u toho, kdybych do toho víc nešťourala.
xxx
Jednou mi hlavou projel nápad, podle mě mega dobrý a jelikož jsem se stala, lépe řečeno sama přihlásila, jako předseda třídy, měla jsem možnost o mém plánu povědět učitelům. Představte si školu, v nichž žádné mobily nemůžou být. Pouze pevná linka ředitele a sekretářky. Žádné focení, žádný chat, žádné hry! Učitelům se můj nápad opravdu líbil a i moje návrhy, jak k něčemu takovému docílit. Ale spolužáci byli jiného názoru.
,,Co si to dovoluješ!? Chceš, kurva, rozbít tu otravnou hubu?!" Mojí tzv. "kamarádi" stáli kolem mě a já přitlačená ke stěně. Míša se nenávistně dívala do mých modrých očí a zřejmě se jí při pohledu na mě obracel žaludek. Raději jsem sklopila pohled k zemi.
,,Tak co, ksakru? Proč jsi to udělala!?" Z jedné strany ke mně přilítla něčí dlaň a udeřila mě s takovou razancí, že se ta druhá strana obličeje srazila se tvrdostí stěny. Obě zarudlé a ze rtů se tvořil malý pramínek krve, která zůstala na bílé zdi jako důkaz toho, co se zrovna odehrálo. Ale já stála a nehodlala se pohnout. Neuvidí mojí slabost. Nikdy!
,,Proč nebrečíš, krávo blbá?!!" A další rána, tentokrát do břicha. A pak kopanec do nohy, která se mi podlomila a já spadla na zem. ,,Tak breč!" Nebudu, ani to nejde. Tak dlouho jste mi diktovali, co mám dělat, ale já nejsem jako vy.
,,Sáro, tak poslouchej už!" Vysoký - už neupravený - culík spočinul v její ruce a tak nedbale trhla mou hlavou. Její tvář byla tak blízko, že jsem cítila její teplý jedovatý dech na pokožce a naše oči se skoro dotýkaly. ,,Budeš nás poslouchat?" S takovým opovržením na mě pohlédla.
,,NI-KDY," s důrazem jsem jí vyslabikovala to slovo, jako bych mluvila s úplným idiotem.
,,Tak nikdy, jo?" Ušklíbla se. ,,Tak okey, sama sis o to řekla." Pustila mou hlavu a přešla k protější stěně, o kterou se zapřela zády. Tím dala svolení ostatním, aby začali kopat do mé silné, ale pomalu rozpadající se osobě.
Domů jsem přišla pěkně dorasovaná. Přemýšlela jsem dlouho, co rodičům říct a nakonec jsem se rozhodla. Nebudu jí to trpět, i když jsme bývaly kamarádky. Nenechám si ubližovat.
Rodiče se všechno dozvěděli, nic jsem jim nezatajovala a oni si zamluvili schůzku s ředitelem, třídními učiteli a se zákonnými zástupci všech, kdo se na tom činu podíleli.
Druhý den jsem se vydala do školy. V mé třídě chybělo pět žáků. Jak jsem se později dozvěděla, někteří buď změnili školu a jiní byli dáni do jiných tříd. Ale i když jsem neměla na očích šikanátory, přesto jsem se necítila ve třídě dobře. Zdálo se mi, že tam na mě každý kouká, šeptá si a směje se mi. Kdy si na mě ukazuji a nenávistně zaškrtávají mou tvář ze společných fotek. Místa kolem mě zela prázdnotou a kolonky s jmény pomocníků na laborkách zůstala nevyplněná.
,,Tak tady jde, ta zrádkyně," před třídou opírajíc se jednou nohou o stěnu se na mě šklebila ona. Přes tvář obrovskou náplast a rozhodně její výraz nevypovídal o tom, že by mě viděla nějak ráda. ,,Tvou vinou mi včera fotr pěkně nafackoval. Jseš spokojená?" Všechny hlasy na chodbě utichly a malý hlouček lidí kolem nás udělalo kruh. Všechny oči se upíraly na nás dvě.
,,Zasloužila sis to," zašeptala jsem se a otočila se, že se procpu davem. Ale ten stál jako zeď a ne a ne mě pustit.
,,Co si to tam mumláš pod nosem?" Složené ruce na hrudi nechala splynout se svým tělem a odlepila se od zdi. ,,Víš, opravdu nebylo moc pěkné, že jsi na nás žalovala. Spousta mých přátel odešla ze školy," přešla až těsně ke mně a chytla mě kolem ramen.
,,Za to já nenesu žádnou vinu." Chtěla jsem jí odstrčit, ale mojí ruku v okamžiku zkroutila za zády. Zachrčela jsem, jak mě to zabolelo.
,,Tak neneseš, jo? Ty nejsi jen zrádce a žalobníček, ale i lhář." Zasyčela mi tak nebezpečně blízko ucha.
I v tenhle den se situace opakovala. Přibyly mi modřiny a otlaky. Ale ty kopance a rány, to nebylo tak bolestné. To, co skutečně bolelo, byly ty pohledy, které se přišly pobavit a ne pomoct. Které si mojí bolest užívaly, které tu saň ještě podporovaly.
Rodičům jsem už nic neříkala. Nemělo to účinek poprvé, podruhé by to dopadlo ještě hůř. Raději jsem to v tichosti trpěla a snažila se jí co nejvíc vyhýbat. I přesto jak jsem dopadla, ničeho jsem nelitovala. Ani toho, co jsem ve škole navrhla a brzy na to to začalo fungovat a ani toho, že jsem svým rodičům poprvé nic nezatajila.
Ale i přes mé útěky ze školy a mé schovky na záchodcích či v keřích, i přesto jsem se jí nikdy nevyhnula. Odnášela jsem si další modřiny, ale jak jsem si sama pro sebe slíbila, já se jí neomlouvala a neprosila o odpuštění. Ani jsem neplakala. I když moje osobnost se pomalu rozpadala, i přesto mě má hrdost nedovolila povolit.
,,Tak tady se nám dneska schováváš?" Odskočila jsem od stolu, na kterém ležel sloupec knih. Místností plnou dalších knih se vracel její hlas zpět k mým uším znovu a znovu.
,,Zase ty?" Proč mě už nenechá na pokoji? To jí tak moc baví moje utrpení?
,,Jo, zase já." Zazubila se a šla mi jednu ubalit. Ale tentokrát jsem si to nenechala líbit. Její ruku jsem zachytila těsně před mým obličejem. ,,O? Tak ty ses nám začala bránit?" Překvapeně se zasmála.
,,Nebudeš si navždy dělat, co chceš." Stáhlo se mi obočí. Moje držení těla - důrazné a bojovné - jasně mluvilo o mém postoji k naším "čajovým dýchánkům", jak tomu ráda říkala.
,,Ale, ale. Sašo, ty si vždycky byla chytrá holka a teď děláš takový hlouposti." Poplácala mě po rameni.
,,Jsem mnohem chytřejší, než si myslíš. To jen vy jste dnešní technologií tak zaslepení," zavrčela jsem naštvaně.
,,Tak to si myslíš?" Rozesmála se a zkroutila se pod prudkým záchvatem. V ten moment její ruka vystřelila od jejího těla a trefila mě do nosu, z něhož se najednou začala valit krev v takovým množství, že jsem se mohla bát vykrvácení. Ale já nezůstala pozadu, udeřila jsem jí do břicha a jak to nečekala, svalila se k zemi držíc se za bolavou část těla. Kdybych nevlastnila silné sebeovládání, už bych do ní bušila hlava nehlava za vše to, co mi stačila udělat. Ale já jenom zatnula pěsti a otočila se na odchod.
xxx
Kdo mohl tušit, že tu drobnou modřinu na břichu použije proti mě, aby mě dočasně vyrazili ze školy? Dokonce mi ani nikdo nevěřil, že ty rány na mém těle udělala ona. Vždyť ona je ten andílek, co by neudělal ň ani mouše a já? Já se v poslední době zařadila mezi nenáviděné outsidery.
A když jsem se vrátila do školy, začalo to nanovo. Ale ani tak jsem nebrečela. Stále mě nedostala na dno, i když k tomu jí tolik nechybělo. A skutečně - stačil lhostejný pohled jediné osoby, abych i já ztratila všechnu svojí silnou vůli.
Jak mě mohl Marek tak přehlížet? Jak mě mohl rozplakat a přinutit mě prosit a omlouvat se? Jak? Vždyť on byl vždy ten nejhodnější roťák, kterého měl rád každý a on každého.
Byla jsem dobitá, nenáviděná, sama, ale se svým názorem. Proč jsem tedy nebyla tak šťastná, jak to bývá ve filmech, když si člověk za něčím stojí? Proč?
Nyní jsem dobitá, nenáviděná, sama a poražená. O můj svobodný názor, o mé slovo mě připravili a sešili mi rty k sobě svojí bezcitností.
Nakonec i já jsem se vrátila k mobilům a zakázala jsem si i pouhou myšlenku, že bych proti nim zase někdy něco řekla.
První zákon - zabij nebo budeš zabit. Druhý zákon - sněz nebo budeš sněden. Třetí zákon - přizpůsob se a nebo zhyň. Mladá dívka, která vystoupila ze systému si zákony staré jako sama planeta, nevzala k srdci. Nepřizpůsobila se a zbytečně na sebe moc upozornila. Našla svobodu ve svých myšlenkách a začala je nutit ostatním. Kdyby mlčela a nechala si své štěstí pro sebe, nemusela se do problémů vůbec dostat.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
