Wolf and Eagle - dvacátý-čtvrtý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Další dílek na světě, v němž se možná něco víc dozvíme o Kikurovi. Navíc tu máme Stříbrný den, na který se určitě těšili nejen naši kluci. :) :3 Co se odehraje?
Snad si užijete čtení stejně jako já psaní. :3 :3
Veřejné tajemství Kikura
Kikuru:
Seděl jsem na posteli Risa, který nyní v místnosti nebyl. Přišel jsem před pár minutami, abych se s ním potkal, ale nějak se nemohu od pokoje odpoutat. V ruce mi spočíval polštář, na který on pokládá každou noc hlavu. Cítil jsem z ní jeho přirozenou vůni. Tu volnou, lehkou, ale stále se nedala srovnat s tou, kterou orli vlastní v jejích zvířecích podobách.
Přiložil jsem si ho k tváři a přičichl si znova. Z takové blízkosti mě to málem poslalo do bezvědomí. Jak vůbec může někdo tak skvěle vonět? Že by se probudilo mé vlčí já, které hledá potenciálního partnera? Blbost, můj vlk se nikdy nesmí a taky se nikdy neprobudí!
Odložil jsem ten předmět zpět na své místo a podíval se po ostatních věcech. I kdybych chtěl od jeho vůně utéct, tady by nebylo kam. Celý pokoj ovládal jen jeho pach. Ani má častá přítomnost ho nedokázala zminializovat.
,,Kikuru?” Stočil jsem pohled ke dveřím, v nichž stál Ris opírajíc se jednou rukou o hůl. Jeho černě lesklé oči probodávaly mou maličkost a neposedné hnědé vlasy mu padaly do obličeje.
,,Risy, tak tady jsi. Hledal jsem tě.” Vyskočil jsem z postele, jako bych seděl na špendlíku. Do tváře se mi hrnulo teplo z představy, jak dlouho tam už musí stát a srdce dělalo kotouly do všech směrů. Snad nic z toho neviděl.
,,Byl jsem s Takem. Proč jsi mě hledal?” Došoural se k židli a já mu pomohl se posadit. Tahle práce zdravotního asistenta se mi líbí, mohu se ho dotýkat, protože potřebuje neustále s něčím pomoct. Škoda, že nemůže zůstat zraněný navždy. To by nikdy neměl důvod mě od sebe odehnat. Jak to mezi námi bude, až se uzdraví?
,,No, brzy už Rumi Stříbrný večer vyhlásí. Určitě nechceš o nic přijít, ne?” Sedl jsem si ke stolu před něj a natáhl se po sklenici s vodou. Tváře se mi už odkrvily a srdce i zpomalilo.
,,Ne, to nechci,” zasmál se. Byl to takový ten roztomilý úsměv, kdy má oči zavřené a naopak zuby všechny hezky ukazuje. Zdá se mi to, nebo se poslední dobou usmívá nějak častěji? Ale to je jenom dobře. ,,Ještě trochu času máme, ne?”
Pane bože, jak může být tak moc krásný? Ten jeho nevinný úsměv se mnou dělá strašné věci. Srdce mi snad z toho hrudníku vyskočí přímo jemu do náruče.
,,Jo. To máme.”
Ris:
Že by byl Kuru nemocný? Jeho tváře jsou tak červené. Určitě úplně vaří. A ty skleněné oči, tak by neměl vypadat zdravý vlk. Ale kdyby byl, proč by mi to neřekl? Že by nechtěl přijít o dnešní den? To je nesmysl, že by kvůli jednomu dni riskoval zdraví. Třeba nemocný ani není. Tak rudé tváře - skoro stejně jako jeho vlasy.
,,Risy?” Moje teplá dlaň spočívala na jeho tváři a vyměňovaly si navzájem své teploty. Ani tak vařící nebyl, jak jsem očekával. Ale chvěl se, zřejmě ze zimy?
,,Risy? Co to- děláš?” Huh? Dělám? Já?
,,P-promiň!” Okamžitě jsem se od něj odtáhl, jako bych se spálil. Jeho zlaté oči se zapíraly do mých a tváře mi také zrudly. ,,My-myslel jsem - Chci říct - Máš úplně rudé tváře-” začal jsem několik vět, ale žádnou nedopověděl. Stejně zřejmě nepochopil, co jsem tím myslel.
,,Ty jsi taky úplně červený.” Zasmál se pro změnu on. Nesměje se to anděl? Vždyť má tak krásně zvonivý smích.
,,Co vy dva tady ještě děláte? Rumi už začal.” Pohledem jsem těkl ke dveřím, v nichž stála Nisa s nechápavým výrazem.
,,J-jo. Už jdeme.” Uslyšel jsem ze strany Kura nějaké zavrčení. Že by si něco s Nisou udělali? Ti dva na sebe nikdy nevrčí. Tedy, když nepočítám tehdy na tom stromu a nebo, když mi pomáhal poprvé chodit. Ale jinak nikdy.
Začal jsem se zvedat ze židle. Noha mi už opravdu pobolívala jen chvílemi. Ale nedokázal bych si představit chůzi bez hole. To bych se musel plazit po zemi, abych se někam dostal.
Vstal jsem bez pomoci a vykročil ke dveřím, v nichž Nisa už dávno nestála. Ale Kikuru se ke mně v ten moment nahnul a stáhl moje vlasy za ucho.
,,Takhle to vypadá líp.” Badump!!! ,,Pojďme.” Vyšel napřed a já ho se skloněnou hlavou následoval. Tvář i boltec ucha mi vibrovaly následkem jeho dotyku.
Azami:
Domky hrály všemi barvami díky Nise a výpomocí Takeho, stoly stály ve tvaru “U” před domy, rudé ubrusy na nich, stříbrné talíře, všechno různé jídlo leželo na něm, listnaté stromy vyzdobené pověšenými lízátky pro ty nejmenší, uprostřed vsi stál dřevěný stupínek s dvěma vyřezanými vlčími hlavami po stranách. Okolím nevonělo pouze jídlo a bylinky, ale i naše vlčí pachy. Všude panovala dobrá nálada a oslavná atmosféra zasáhla i ty největší mrzouty. Obloha se barvila do oranžova a les vyzařoval kouzelně zelenou barvu.
,,Krása.” Zašeptala jsem si pro sebe. Minulý rok, kdy jsme byli neustále na cestách a občas jsme i museli splynout s lidmi v jejich vesnicích čí městech, tak to jsme nemohli tento den oslavit. Jen bychom se vyzradily a nemuselo by to skončit dobře. Ale teď je to přesně tak, jak má být.
,,Všechno to začalo v den před několika stovkami lety, kdy jsme se my zvířata osvobodila od pout doposud možných hranic,” Rumi stál na tom stupínku a svým hlubokým mužným hlasem k nám promlouval. ,,Naši vlci se spojili s lidskou polovinou a dostali jsme možnost stát se lidmi. Před skutečnými lidmi se naše existence tajila. Ale snahou neprozradit se jedinci z naších řad popírali svoje skutečné já. Téměř zapomněli, jak se proměňovat a málem se z nás stali skuteční lidé.
Jeden mladý vlk, který v sobě choval pravou vlčí věrnost a sílu, se proti pravidlu Neměnit se protestoval. Avšak nastal den, kdy svou proměnu nedokázal ovládnout. Vzal na sebe kožich, ačkoliv se na něj upíraly lidské oči obyvatel vesnice. Byl lidmi souzen a odsouzen.
Na počest jeho hrdinství se dnešek slaví jako Stříbrný den, Stříbrný úplněk nebo také Divoký vlk. Den, kdy se vracíme ke svým kořenům a měníme se do svých pravých podob. Tímhle vyhlašuji, že dnešní Stříbrný večer začíná.” Ozval se ohlušující potlesk ze všech stran. Ani já nezahálela. Rumi si na každý rok připravuje jiný proslov a letos byl skutečně krásný.
,,Dnes se mu to opravdu povedlo, že?” Vedle mě se postavil Yazo s pohledem zabodnutým na Rumim.
,,Zrovna jsem myslela na to samé.” Usmála jsem se na něj.
,,Opravdu?” Úsměv opětoval a dál sledoval okolí. Na jedno místo se díval mnohem déle a jeho radostný výraz se rychle změnil. Stáhl obočí a podvědomě vydával tiché vrčení. Nechápavě jsem se zadívala tím směrem a i mně úsměv zmrzl na rtech.
Ris stál v davu naproti nám a vedle něj vysmátý Kuru. Tak proto se Yazova nálada změnila. Žárlí na Kikura.
Nisa:
Byla jsem celá rozjařená. Všechno vypadalo nádherně, jídlo vonělo, a jak jsem si už ověřila, tak i chutnalo výborně. Připojila jsem se ke skupince Moua a pomáhala jim s lízátky. Fakt je letos pověsily vysoko. A pak jsme se společně domluvily na Yaza.
Chtěla jsem mu přepepřit jídlo a Mou přesolit pití, ale sotva jsme se k němu přiblížili, hned začal vrčet. Choval se pěkně hnusně. Když si Stříbrňák nechce užít, jeho problém.
,,Niso?” Uslyšela jsem za sebou.
,,No?” Otočila jsem se a v puse mi skončil kus slaniny. Spolkla jsem ho v celku a tázavě se podívala na bratra. ,,Co?” Mori se usmíval a v ruce držel dalších pár kousků.
,,Říká se, že když dostaneš maso v tenhle den v roce, tak se brzy zamiluješ. Myslím, že by to všichni tady ocenili. Zvlášť Yazo s Kikurem, kterým pořád děláš naschvály.” Sám si celý obsah ruky nacpal do pusy.
,,Ts. Debile,” uraženě jsem se otočila a sama se vydala ke stolu. Natáhla jsem se k housce namazané máslem a na tom kolečko salámu. ,,Na!” Šoupla jsem mu to před obličej.
,,Co? Já ale říkal maso.” Váhavě si pečivo převzal.
,,Já vím. Ale říká se, že když dostaneš na Stříbrňák housku se salámem, tak se nejen zamiluješ, ale vaše láska bude mít dlouhého trvání.” Zazubila jsem se na něj. Sic jsem takový nesmysl nikdy neslyšela, ale to nevadí.
,,Tak jen aby to byla pravda.” Zakousl se do housky a už si mě nevšímal. Ještě, že jsem mu tam stačila vysypat tunu soli. Ale teď se musím rychle schovat.
Kikuru:
Otci jsem už stačil představit Risa. Oba byli krapet na rozpacích, ale myslím si, že by si mohli rozumět. Aniž by to věděli, jsou si v mnohém podobní.
S Risem jsem obcházel vesnicí a vyprávěl mu o Stříbrňáku z mého dětství. Při každé takové vzpomínce se mi zpravidla vybavila i máma. Vlastně to bude letos poprvé, co s námi není. Přesto že jsme to loni neslavili, tak byla stále při nás. Ale teď už...
,,Kikuru, nepůjdeme se už posadit?” Ris se nebezpečně kolísal a hrozilo, že každou chvíli si pěkně namele.
,,Jo, měli bychom.” Ukázal jsem k našemu domu, který byl rozhodně blíž, jak nějaké židle a stoly a rozešel se tam. Na verandě jsem pomohl Risovi se posadit a já sám žuchl na prkna podlahy vedle něj. Seděli jsme tak blízko sebe, že se naše ramena o sebe hřála.
Už se pomalu stmívalo, děti lítaly všude kolem a i přes velké množství pozřeného jídla do sebe cpaly další, ti starší si v pozadí raději povídali mezi sebou.
,,Krásné, nemyslíš?” Usmál jsem se. Vždy mě nejvíc nadchne ten krásný pocit pohody a veselí.
,,Ano to je.” Přitakal Ris.
,,Vy orli máte něco podobného?”
,,Ne. Vlastně ani ne. Tenchi nechtěl moc riskovat a vlastně jsme ani žádný speciální důvod slavit neměli. Jen přivítání jara byl pro nás takový větší den.” Usmíval se, i když byl určitě smutný. Zase vzpomínal na své hejno. Nedá se, co divit. Kdybych já byl odloučen od své smečky, určitě bych to zvládal daleko hůř, jak on.
Ris:
Opravdu se mi dnešek líbil. Ta krásná výzdoba - my nikdy nic takového ve vesnici neměli. Tenchi nechtěl na vesnici moc upozorňovat. Nikdy jsem mu to neměl za zlé. Prožil si, co si prožil a tak bylo jen logické, že se snaží zminializovat možnost setkání s lidmi. Kdyby jen tušil, co by se mi stalo, když mě tady nechali, určitě by vymyslel něco jiného. On nechrání jen sebe před lidmi, ale všechny orli.
Musel jsem také přiznat, že vlčice vaří opravdu úžasně. Ukázala mi to už Lena, která chystává jídlo Takemu a všem nemocným a nyní mi to ostatní jen potvrdily. Do teď jsem si vařil sám pro sebe a když se to dalo jíst, tak mi to stačilo.
Ale nejkrásnější na všem byli lidé. Všichni s úsměvy na rtech a s radostnými výrazy. Dokonce jsem měl možnost poznat Danneho, otce Kura. Vypadal jako jeho starší verze a působil opravdu mile.
Na jedné osobě jsem se obzvláště pozastavil. Yazo si povídal se zrzavou dívkou, jejíž jméno znělo asi Azami. Působil přirozeně a vyzařovalo z něj veselí jako ze všech ostatních vlků. Usmíval se a já bych přísahal, že to nemůže být ten stejný muž, který mi zranil ruku. Vždyť tohohle se nedá ani bát.
,,S ním se ještě neznáš, že? Chceš představit?” Leknutím jsem nadskočil, když Kuru promluvil. Nedošlo mi, že na něj tak dlouho zírám a Kikurovi to tím pádem neuniklo.
,,Ne, v pořádku. Vlastně se známe.”
,,Opravdu? Odkdy?” Ledabyle jsem pokrčil rameny. O tomhle se mi opravdu nechtělo mluvit. Navíc jsem se zapřisáhl, že nikomu neprozradím, kdo byl ten vlk, jenž mě ten den zranil a následkem toho jsem nemohl letět s ostatními. Nechtěl jsem vlky nějak poštvat proti sobě, ačkoliv mi tak ublížil. Podle Rumiho dělám jen dobře.
Když už se oranžová obloha začala střídat s tmavnoucí černou, kolem nás se začali všichni postupně měnit. Vlčata už dávno kolem nás pobíhala po čtyřech a škádlila se. Nakonec lidí zůstalo tolik, že se dali napočítat na prstech jedné ruky.
Ale Kikuru vedle mě stále seděl a díval se na ostatní. K ničemu se neměl a jediná otázka v mé hlavě přehlušila všechny ostatní.
,,Kikuru? Nemusíš tu se mnou sedět. Klidně běž za ostatními.” Střetl jsem se s jeho pohledem a už podle toho jsem věděl, že Kikura něco velmi tíží. Díval se na mě poprvé bez toho živého, radostného lesku, jeho oči jako by rázem přišli o svoje kouzlo.
Kikuru:
,,Nemůžu,” šeptl jsem nešťastně.
,,Proč ne?” V těch dvou černých kruzích se zračila starost. Lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi u srdíčka nezahřálo.
,,Víš, jsem nemocný.” Pohlédl jsem na černé nebe, které se pomalu začalo posévat hvězdami. Chladný vánek mě pohladil po tváři a na sobě jsem cítil jeho upřený pohled.
,,Nemocný?” Opravdu se jeho hlas chvěje strachem o mě, nebo si snad něco nalhávám? Bylo by příliš troufalé doufat, že by mu mohlo na mě záležet?
,,Ano. Nemohu se změnit do své vlčí podoby. A to ani z poloviny.”
,,Proč ne?” Jeho teplý dech se mi chvílemi otíral o pokožku.
,,Když jsem byl malý,” řeknu mu to raději všechno naráz. Snad se mu potom nezhnusím. ,,Byl jsem samozřejmě stejný jako ostatní. Běhal jsem častěji po čtyřech než po dvou. Taky jsme měli takovou malou bandu, stejně jakou Mou. Byl v ní Yazo, Nisa, já, Mori a Tel. Ten už tady s námi nežije. Vyváděli jsme veškeré možné hlouposti a kraviny.“ Před očima mi proběhl malý chlapeček, spíš jen jeho silueta. Za boha bych si nevzpomněl na jeho vzhled. Jednou jsme vytopili celou vesnici a jindy lidským lovcům pustili z pastí jejich úlovky. Zhluboka jsem se nadechl, abych mohl pokračovat.
,,Když mi bylo asi devět, tak moje přeměny přestaly být jaksi stabilní. Občas jsem naprosto přestal vnímat, že jsem se vůbec přeměnil. Moc důležitosti jsem tomu nepřikládal. Přeci jen jsem byl děcko a nechápal jsem, že to nemusí být normální. Mori s Nisou pomáhali rodičům a Yazo byl nemocný, takže jsem si hrál jen já a Tel. Kvůli nějaké hře jsme se změnili a jako bych usnul, prostě jsem přestal vnímat,” odmlčel jsem se. Tyhle vzpomínky pro mě byli až moc živé.
,,Když jsem se probral už v lidské podobě, držel mě otec Yaza za pas a nad Telem se skláněl Take s Lenou. Moc jsem toho neviděl, protože mi bránili ve výhledu.” Lhal jsem mu. Ve skutečnosti jsem na něj viděl dobře. Stopy po zubech a drápech po nohách i rukách, krev vsákla v trávě, jeho mělké a namáhavé dýchání, železná chuť na jazyku a rudé šmouhy na mých dlaních.
,,S Telem to už nikdy nebylo jako dřív. Protrpěl opravdový šok a měl značné zdravotní potíže. Už jsme se moc nesetkávali, a když už, vždycky kolem nás byla ta divná atmosféra. Naši rodiče se později dostávali do mnoha rozepří a skončilo to tím, když Telova rodina odešla z vesnice,” odmlčel jsem se a hledal vhodná slova.
,,Samozřejmě si nikdo nemyslel, že můj útok byl úmyslný, ale aby se další nehodě zabránilo, měl jsem přísný zákaz se přeměňovat. Sebemenší porušení pak končilo různými tresty. Později i obyčejné uši s ocasem nepůsobily moc bezpečně a i to mi Rumi zakázal. Nisa s Yazem se mi přizpůsobili a hráli jsme si v lidských podobách. Take s Rumim hledali možný lék či důvod, proč se to děje. Nic nenašli.” Několikrát jsem ta pravidla porušil. Nechápal jsem, že bych mohl někomu ublížit, ale když jsem jednou málem zaútočil i na Nisu, pochopil jsem rozhodnutí alfy a zapřisáhl se, že se už nikdy nepřeměním.
,,Tenhle den jsem obvykle trávil s mámou. Když se blížil úplněk, vždy se změnila i ona na vlka, ale nikdy se ode mě nevzdálila. Po pravdě jsem se toho letos celkem bál. Ale ty-” Ris mě umlčel. Jedna jeho dlaň spočívala na mém rameni a druhá v rudých vlasech. Moje paže visely v prostoru, jelikož jsem vůbec netušil, co s nimi dělat. Ale pak mi váhavě dopadly na jeho boky a i já se do polibku zapojil. měkké plné rty se dotýkaly těch mých a já se cítil tak moc šťastný, ačkoliv jsem netušil, čím jsem si to zasloužil. Nyní mě nic jiného než on, nezajímalo.
Ris:
Jeho vyprávění se mě hodně dotklo. Ani nevím proč. Možná, že bylo tak smutné? Nebo, že se týkalo jeho? A ještě k tomu byl přinucen si vzpomenout na svou mámu. Sám mám s tímhle problém a to už je od její smrti pěkný řádek let. Kdyby pokračoval, nejspíš bych si i já vzpomněl na nešťastné osudy orlů.
Proto jsem si vybral nejsnazší způsob, jak by mohl zmlknout. A mimo to mezi námi byly takové zvláštní vibrace, že by se to určitě dřív nebo později stalo tak či tak. A jestliže jsem si je špatně vysvětlil, tak mi nastolí jasné meze. Ale ve skutečnosti jsem nechtěl, aby to udělal.
A když se i on zapojil do polibku, nejen že mi ten obří šutr spadl ze srdce, ale navíc mohlo i štěstím umřít. Moje hlava se soustředila na vlhký a teplý jazyk a jemné rty, plameny mi plály na bocích. Dlouhé husté vlasy, které původně věznila gumička v copu, mě nyní šimraly na čele a na krku, ale vůbec mi to nevadilo. Nejvíc mě dráždila jeho krásná vůně, která se mi dnes zdála nějaká jiná - víc vlčí, víc opojná, víc majetnická, že jsem tomu musel podlehnout, i kdybych se bránil.
Ani jsem nezaznamenal, kdy se ozvalo zavytí prvního vlka, ke kterému se hned přidávali další a další jeho druzi.
Yazo:
Rumi jako alfa měl tu čest započít vytí, ke kterému se postupně měli přidávat ti nejstarší až po vlčata. V hrdle mi vibroval jakýsi nedočkavý pocit a dal jsem do toho vše. Vytí bylo na nás vlcích to nejsuprovější. Ač jsme silná zvířata, ač jsme krásná zvířata, ač jsme inteligentní zvířata, našemu zpěvu se nic nevyrovná. Umíme pomocí něj převyprávět celý příběh.
Sklonil jsem hlavu, abych nabral dech a už se připravoval přidat se zas k ostatním, když mé oko zahlédlo něco šokujícího. Na verandě Danneho domku seděl můj vlk s tou špínou a líbal se s ním. Dotýkal se mého Kura s těma prackama a on ho nechal, ba co víc, ten s ním spolupracoval.
Krev ve mně vřela, podvědomě jsem i vrčel až mi od pusy odkapávaly sliny a chystal jsem se po něm skočit, kdyby mi v tu chvíli nestoupla na ocas Nisa. Já se po ní ohnal tlamou, ale stačila včas zdrhnout. Tentokrát jsem jí ale neměl náladu někde hledat. Měl jsem hodně práce s vymýšlením, jak toho hloupého ptáka vyhnat z vesnice. Nemůžu přece dopusti, aby tady zůstal ještě o chvíli déle.
Nisa:
,,Výborně Kikuru, vedeš si skvěle!” S velkým úsměvem jsem ho poplácala po rameni.
,,Cože?” Nechápavě se na mě podíval.
,,Co cože? Nehraj hloupého. Včera jsem vás dva velmi dobře viděla. Ale upřímně, nemuseli jste se líbat na takovém místě. Co kdyby vás někdo viděl?” Popichovala jsem ho a přitom zamlčela fakt, že je opravdu někdo viděl a tím někým byl Yazo. Kdybych jeho pozornost neodvedla já, určitě by po Kurovi skočil a bůhví, jak by to skončilo. Zřejmě by vyhrál Yazo, ale co kdyby se Kuru neovládl a vzal by na sebe kožich?
,,Jo tohle. Díky.” Ošíval se a jeho tváře nabraly na červené.
,,Co se chováš jak holka, když dostane první pusu? Měl bys skákat radostí. Teď musíš zapracovat, aby to u toho jediného polibku nezůstalo, rozumíš?” Bouchla jsem ho pěstí do hrudi, abych mu ukázala svou podporu a vztyčila palec na ruce.
,,Samozřejmě to u toho neskončí. A jsem moc rád, že jsi nás tentokrát nerušila.” Ušklíbl se. Co? Rušit? Já? Ani ve snu!
,,Jo a mimochodem, nedal jsi náhodou Risovi kus nějakého masa?” Upřela jsem na něj ten nejvážnější výraz, který jsem jen dovedla.
,,Co je to za otázku? Jo, nechtěl jsem, aby se namáhal a tak jsem pro nějaké jídlo šel. Snědl polovinu, zbytek mi nabídl a já si ho vzal. Nebudeme přece plýtvat jídlem.” Pokrčil ledabyle rameny, jako by to nic neznamenalo.
,,Tak to je jasný. Budete spolu dvakrát tak šťastný!” Zavýskala jsem radostně. Opravdu jsem jim to přála. Oba si to moc a moc zaslouží.
,,Cože? Niso, není ti nic? Nespadla jsi někde na hlavu?” Cože, proč bych měla padat na hlavu? Jen jsem z toho strašně šťastná.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
