Anime World CZ/SK - Příběhy

1. Rodina

Dnes jsem se stěhovala do rodinné vily Mama a Papa. Jela jsem černou limuzínou po dálnici. Sledovala jsem jízdu z okna. Sledovala jsem krajinu. Na poli bylo obilí, jednou jsem zahlédla i na poli zajíce. Už jsem se těšila, až poznám celou rodinu Papa a Mama, ale zároveň jsem byla nervózní. Při jízdě v autě vždy usnu, ale měla jsem takovou nervozitu, že jsem oči nezamouřila. Po třech hodinách jízdy jsme se blížili k rodinné vile. Sledovala jsem vilu z okna. Byla pravděpodobně pětipatrová a měla žlutou barvu. Velká udržovaná zahrada. Vila vypadala spíš jako nějaký hrad, nebo zámek. Byla jsem z toho celá paf.

 

Limuzína projela bránou a zastavila u vchodových dveří do vily. Odpoutala jsem se a vystoupila jsem si. Deset lidí stálo u dveří. Z těch deseti jsem dvě osoby znala. Jednalo se o Mama a Papa. Oba mě vychovávali a taky pomohli ovládnout telepatii. Tu jsem už ovládala bravůrně.

„Janey, vítej mezi námi.“ přivítala mě Mama a objala mě. Poté mě objal Papa. Cítila jsem se trošku trapně.

„Vítej v naší vile. Teď ti představím celou naší famílii.“ promluvil Papa. „Toto je naše dcera Yui. A naši synové, Tsukuyomi, Apollon, Loki, Balder, Thoth Anubis a Law. A toto je naše dcera Jane.“ představil mi celou rodinu a pak celé rodině představil mě.

„Těší mě.“ promluvila jsem po chvíli, když panovalo ticho.

„Buďte na ni hodní a dejte si pozor. Umí ovládat telepatii a ráda čte lidem myšlenky.“ varoval ostatní Papa. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře.

„Páni, to je úžasné.“ ozval se nadšeně černovlásek. Jména jsem si zapamatovala, ale neuměla jsem je přiřadit správnému obličeji. Tedy až na Yui. Byla tu jediná dívka, tak jsem si to hned zapamatovala.

„Teď si Janey, jdi vybalit věci. Yui ti ukáže, kde máš pokoj.“ řekla mi Mama a s Papa zmizeli ve vile. Chvíli jsem tam jen tak stála a nevěděla jsem, co mám říct, či udělat. A číst myšlenky jsem si neodvážila.

„Tak pojď, odvedu tě tam.“ promluvila na mě mile Yui. Vzala jsem si své věci a šla jsem za Yui.

„Ukaž, vezmu ti to.“ ozval se mile blonďáček.

„V pohodě, to zvládnu sama.“ řekla jsem blonďáčkovi a své věci jsem si nesla sama.

 

Yui mě odvedla do jednoho pokoje. Šly jsme po točitých schodech nahoru do třetího patra. V tomto patře byl můj pokoj. A nejen můj, ale i ostatních. Yui otevřela jedny dveře a já vešla do pokoje jako první.

„Tak, to je tvůj pokoj.“ řekla mi Yui.

„Díky moc.“ poděkovala jsem Yui. Byl to velký a útulný pokoj. Velká manželská postel po pravé straně ode dveří. Noční stolky byly na každém konci postele. Naproti posteli byly velké skříně a u okna, které stálo naproti dveřím byl psací stůl s laptopem na stole. Tam, kde jsem žila, jsem měla malý pokoj. Byla tam postel pro jednoho člověka, střední skříň u postele a psací stůl vlevo ode dveří, naproti posteli. Ale i tam bylo útulno

„Tak já půjdu. V klidu si vybal věci. Kdyby si něco potřebovala, tak jsem hned naproti.“ usmála se na mě Yui. Úsměv jsem jí oplatila. Poté, co Yui odešla, jsem se dala do vybalování svých věcí. Do půl hodiny jsem měla hotovo. Lehla jsem si na postel a zadívala jsem se do stropu. V tom někdo zaklepal na dveře.

„Dále.“ ozvala jsem se. Dveře se otevřely a v nich stál černovlásek s fialovýma očkama. Vlasy měl po ramena černé jako úhel.

„Ahoj, mohu dál?“ zeptal se mě černovlásek.

„Jistě.“ přikývla jsem na souhlas. Černovlásek vešel dál a zavřel za sebou dveře. Sedl si na mou židli u stolu. Já si sedla na posteli. „Děje se něco?“ zeptala jsem se ho.

„Ne, nic. Jen chci vědět, jaký to je, umět telepatii. Hodně mě to zajímá.“ přiznal se černovlásek. Podívala jsem se na něho.

„Co si pamatuju, tak ze začátku to bylo strašné. Dralo mi to uši, jak jsem slyšela, co si kdo myslí.“ řekla jsem pravdu. „Ale co jsem se to naučila ovládat, je to jenom OK.“ dodala jsem.

„A co rodiče?“ zeptal se mě černovlásek.

„Promiň, o tom se bavit nechci.“ řekla jsem pravdu. Ještě stále to bolelo. I po tolika letech.

„OK, promiň, že jsem tak zvídavý.“ omluvil se černovlásek.

„V pohodě. Jednou ti to třeba povím.“ pousmála jsem se na něho.

„Mohla by si číst mé myšlenky, prosím?“ požádal mě černovlásek.

„Vážně to chceš?“ zeptala jsem se černovláska.

„Ano, chci.“ zajásal černovlásek.

„Tak na něco mysli.“ řekla jsem, aniž bych jsem změnila grimasu v obličeji. Jane je pěkné jméno. Pomyslel si černovlásek. Trošku mi zrudly tváře. „Jane je pěkné jméno.“ dostala jsem ze sebe.

„Wow, to je úžasné.“ žasl černovlásek.

„Mohu se zeptat na tvé jméno, prosím? Potrvá mi delší dobu, než si zapamatuju vaše jména.“ požádla jsem černovláska. Anubis. Pomyslel si černovlásek.

„Zkus hádat.“ řekl nakonec nahlas. Ale díky tomu, že jsem mu stále četla myšlenky, tak jsem to jméno znala.

„Anubis.“ řekla jsem nahlas a usmála jsem se.

„Správně. Je úžasné, jak to dokážeš.“ žasl Anubis. „No nic. Už půjdu a nechám tě tu osamotě.“ a postavil se na nohy.

„Ukážeš mi to tu?“ požádala jsem Anubise o laskavost.

„Rád.“ usmál se Anubis. I já se postavila na nohy. Vyšli jsme z mého pokoje a vydali se na cestu po vile.

 

Byli jsme úplně všude. I na zahradě. Vila byla opravdu veliká. Při prohlídce vily jsme na někoho narazili, ale měli ruce plné práce, takže jsme se jenom pozdravili.

„Tak, to je vše. Teď mě omluv, musím něco zařídit.“ omluvil se mi Anubis a odešel. Nechal mě stát samotnou v zahradě. Sedla jsem si do altánku a začala jsem přemýšlet. Kromě Anubise jsem neznala nikoho. Teda ještě jsem znala Yui. V tom mi zazvonil mobil.

„Jane?“ představila jsem se do telefonu. Chvíli jsem poslouchala. „Ano, hned tam budu.“ řekla jsem do telefonu a ukončila jsem hovor. Vstala jsem a šla jsem před bránu, kde na mě čekalo auto. Já si nasedla a jeli jsme do města na policejní stanici.

 

Přijeli jsme na policejní stanici. Řidič byl od policie, přesto nevěděl, o cojde. A šéf mi nic do telefonu nechtě říct. Šéf na mě čekal venku na parkovišti. Jak nás uviděl a policista zaparkoval, tak šéf otevřel u mě dveře.

„Janey, jsem moc rád, že jsi přijela, tak rychle.“ objal mě šéf. Ano, šéf je ten policista, který mi zachránil život, když mi byli tři roky. On a Mama jako jediní mi říkali Janey. Nevím, jak mě budoou oslovovat ostatní, ale slyším, jak na Jane, tak i Janey.

„V pořádku. Stejně jsem neměla co dělat.“ usmála jsem se na šéfa a taky jsem ho objala. „Tak jdeme?“ zeptala jsem se šéfa. Šéf přikývl a vyrazili jsme na policejní stanici.

 

Díky mé schopnosti číst myšlenky, jsem se stala pomocnou rukou policie. Když se vyslýchal podezřelý, ale i ti pozůstalí, protože mohli klidně něco tajit. Ale většinou šlo o podezřelé.

„Je to pouhý zloděj, ale myslím si, že viděl vraždu i toho vraha. Jenže mlčí a tvrdí, že nic neviděl. Ale lže.“ vysvětlil mi celou situaci šéf. „Stala se vražda, kde vrah zabil starou paní.“ dodal, ale víc mi nemohl říct. Pokaždé mi řekl, co se stalo a koho budeme vyslýchat.

 

Přišli jsme do vyslýchací místnosti. Tam seděl bezdomovec. Bylo to poznat, díky roztrhanému oblečení, byl celý špinavý a zapáchal. Bylo mi ho líto.

„Tak to je naše pomocná síla Jane. Tohle je Zeus.“ představil nás dva šéf. Oba jsme si podali ruce. Sice je měl špinavé, ale nevadilo mi to.

„Docela mladá na vyšetřování.“ usmál se Zeus. Ale je to kus ženský. Pomyslel si, a já to věděla tak, že jsem mu četla v jeho myšlenkách. Trochu mi zrudly tváře.

„Tak, začneme.“ promluvil šéf. „Tak Zeusi, co si viděl v té ulici? Nebo spíš v tom domě?“ zeptal se Zeuse. Zeus odvrátil zrak ode mne a věnoval svůj prohled šéfovi.

„N-nic.“ dostal ze sebe Zeus. Nic neřeknu, on mě zabije. Pomyslel si Zeus a já vše zaznamenávala na papír. Když jsem se na Zeuse podívala trošku se třásl.

„No tak, Zeusi To ti to máme věřit?“ nevěřil šéf Zeusovi.

„Vopravdu.“ řekl Zeus a trval na svém. Nic neřeknu. Nic neřeknu. Dál jsem četla v Zeusovi mysli. Vše jsem zapisovala na papír, ale mlčela jsem.

„Dobrá. Nechám vás tu osamotě.“ řekl šéf, vstal a odešel.

„Tak Zeusi, kdo by tě chtěl zabít?“ zeptala jsem se Zeuse. Zeus vytřeštil oči.

„N-nikdo.“ dostal ze sebe. Dionýsos by mě zabil. To Dionýsos zabil tu stařenku. Byla to moc hodná dáma. Ale nikdy to neřeknu. Nikdo to ze mě nedostane. Dál jsem četla v mysli Zeuse. Vše jsem stále zapisovala na papír. Poté jsem vstala.

„Díky Zeusi, hodně si nám pomohl.“ řekla jsem, zaklepala na dveře, které se po chvíli otevřely a dovnitř vešel strážník. Já šla za šéfem na druhou stranu skla. Zeus zíral na strážníka velice překvapeně. Nechápal, co se tu děje.

 

Šéfovi jsem podala list papíru. Ten se na to podíval. V obličeji bylo znát překvapení.

„Tak toto jsem nečekal.“ řekl zamyšleně. „Díky Janey za pomoc.“ obrátil se na mě. „Hned tě někdo odveze zpátky domů.“ dodal s úsměvem na rtech. Dokonce mi rozcuchal mého ježka, kterého jsem měla na hlavě. Nechala jsem to být a zazubila jsem se. Poté jsem šla na parkoviště, kde na mě čekal odvoz zpátky do mého nového domova.

 

Přijela jse a před bránou na mě čekal muž. Měl rudé vlasy a šedé oči. Ale jeho jméno jsem si nepamatovala.

„Ahoj druhá bambíno, kde pak jsme byly?“ zeptal se mě svým hlubokým hlasem. Tím oslovením mě zaskočil.

„B-bambíno?“ dostala jsem ze sebe.

„Ano, druhá bambíno. První bambína je Yui.“ zazubil se rudovlásek.

„A tvé jméno, prosím?“ požádala jsem rudovláska o jeho jméno.

„Zkus hádat.“ zazubil se na mě rudovlásek. Určitě to neuhodne. Mě Lokiho nepřichytračí. Pomyslel si rudovlásek. I já se zazubila.

„Aha, takže jsi Loki.“ řekla jsem. Lokimu zkameněl úsměv.

„Ty si mi četla myšlenky, co?“ dostal ze sebe překvapeně Loki.

„Ano. Když chci něco zjistit, tak to zjistím.“ zazubila jsem se.

„No dobrá. Tak pojďme.“ řekl a usmál se Loki.

„Kam jdeme?“ zeptala jsem se Lokiho.

„Uvidíš druhá bambíno.“ uchechtl se Loki. Moc se mi oslovení bambína nezamlouvalo, ale nechala jsem to být a šla jsem za Lokim.

 

Loki mě odvedl dozadu do zahrady. Tam byli všichni zasoupení. Anubis na jednom konci a muž se světlými dlouhými vlasy a studánkovitě modrými oči. Oba drželi transparent, který hlásal: „Vítej doma, Jane!“

„PŘEKVAPENÍ!“ zajásali všichni.

„Moc děkuju.“ dostala jsem ze sebe překvapeně. Protože toto jsem nečekala.

„Teď si tě tu budeme všichni všímat a obskakovat tě.“ oznámil mi Anubis a usmál se.

„To nemusíte.“ usmála jsem se na všechny. „Jinak vám všem ještě jednou děkuju.“ znovu jsem poděkovala.

„Není zač.“ řekli všichni sborově. Poté jsme se sedli k velkému stolu s bílým ubrusem a hlavně plným jídla a pití. Všichni jsme se dali do jídla. Jídlo bylo vynikající. Byly kotlety. Moc jsem si pochutnala. Po jídle mi začal zvonit mobil.

„Omluvte mě.“ řekla jsem a šla jsem zvednout hovor stranou od všech. „Ano?“ ozvala jsem se do mobilu. „Dobře, v osm před branou.“ souhlasila jsem a hovor ukončila. Poté jsem šla k ostatním.

„Kdo to byl?“ zajímalo Anubise.

„Nebuď drzý.“ ozval se muž s dlouhými světlými vlasy a studánkovitě modrými oči. Hned jsem chtěla znát jeho jméno, ale nechtěla jsem se ptát před ostatními.

„Práce.“ odpověděla jsem nejen Anubisovi, ale všem.

„Jakou práci máš?“ zajímala se Yui.

„Občas pracuju pro policii. Když někoho chytí, nebo je to svědek, který nechce mluvit, tak si mě povolají a já za pomoci čtení myšlenek získám potřebné informace.“ odpověděla jsem.

„Wow, ty pracuješ pro policii, stejně jako my. My jen chráníme toto město před lupiči a loupežníky a předáváme je policii.“ oznámil mi Anubis.

„Klidně se k nám přidej.“ nabídl mi muž s bílými vlasy a modrými oči.

„Ráda, pokud nebudu muset být na policejní stanici.“ souhlasila jsem s tou nabídkou.

„Co takhle si vyměnit telefonní čísla?“ navrhl blonďáček se žlutými oči. Nikdo neprotestoval. Hlavně já ne. A tak jsem si vyměnila telefonní čísla se všemi. A napsala jsem si tam jejich jména. Jména jsem si pamatovala, jen zařadit ke správné osobě jsem nevěděla. Jen Yui, Anubise a Lokiho jsem znala. Ale při výměně čísel jsem zjistila, kdo je Apollon a Thoth. Jen jsem nevěděla, kdo je Tsukuyomi a kdo Law. Ale typla jsem si to a jména zařadila.

„Na jména se nezeptáš?“ zeptal se mě Loki.

„Tak, kromě dvou jmen jsem zjistila, kdo je kdo a u těch dvou jsem si typla, kdo by mohl být kdo. Uvidím, jak jsem se trefila.“ ušklíbla jsem se.

„Si četla naše myšlenky, co?“ ušklíbl se Loki.

„Tak trošku jo. Chtěla jsem vědět vaše jména.“ přiznala jsem.

 

Párty pomaloučku končila. Já byla po tom dnešku unavena, tak jsem všem řekla dobrou noc a šla jsem spát.

 

Vyšla jsem po chodech do třetího patra. V tom jsem se zarazila. Nezapamatovala jsem si, jaké to jsou dveře od mého pokoje. No nic, do jednich vlezu a uvidím. Řekla jsem si pro sebe a šla jsem k jednim dveřím.

 

Otevřela jsem dveře a rozsvítila jsem světlo a vstoupila jsem dál. Zde pokoj vypadal stejně, jako můj, jen s rozdílem, že tu byly různé zkumavky, baňky a bůh ví, co ještě. Chtěla jsem se otočit a odejít, protože to nebyl můj pokoj, když v tom se za mnou ozval mužský hluboký hlas.

„Koukám, že sis spletla pokoj.“ řekl mužský hlas a já jsem se otočila. Byl to muž a celý potetovaný. Krátké černé vlasy a šedé oči. Hodně vysoký. Na chvilku jsem se zamyslela. Snažila jsem se mu přečíst myšlenky, ale k mému překvapení to nešlo.

„L-Law, že?“ dostala jsem ze sebe.

„Ano, jak si na to přišla?“ zeptal se mě Law a vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře. Dokonce zhasl světlo. Začala jsem před ním couvat dozadu. Nejspíš strachy, nevím. Já se ničeho nebojím, tak proč couvám? Ptala jsem se sama sebe.

„D-domyslela jsem si to.“ dostala jsem ze sebe. Došlo mi, že jsem k číslům v mobilu přiřadila správná jména.

„Nebo si četla mé myšlenky.“ začal se ke mně Law přibližovat.

„Nedokážu to.“ přiznala jsem pravdu a narazila jsem do zdi. Byla jsem v pasti. Law přišel ke mně a uzemnil mě ještě víc na tu zeď.

„Vážně?“ v tom šeru jsem si všimla, jak se Law ušklíbl.

„O-opravdu.“ dostala jsem ze sebe.

„Zkus to. Přesvědč mě.“ řekl mi Law. Začala jsem se soustředit. Ale nic. Nedokázala jsem nic z jeho mysli přečíst. Žádnou myšlenku.

„N-nic...Jsi jediný, který dokáže blokovat své myšlenky přede mnou.“ řekla jsem Lawovi pravdu.

„A to je dobře.“ řekl Law. Jednou rukou mě vzal za bradu. Pevně jsem zavřela oči. Po chvíli mě Law pustil. „Dobrou noc a přijď zase.“ řekl, dal mi pusu na čelo. Hned jsem zdrhla na chodbu.

 

Opřela jsem se o dveře Lawovi pokoje a zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Poté jsem zaslechla kroky na schodech. Po chvíli se vynořila osoba. Byla to Yui.

„Jane, já myslela, že jsi šla spát.“ divila se Yui.

„To já taky, ale netrefila jsem se do svého pokoje. Nevím kde ho mám.“ přiznala jsem pravdu.

„Aha. Si vlezla do pokoje Lawa, co?“ usmála se Yui.

„Ano.“ přikývla jsem na souhlas. Bohužel. Řekla jsem si pro sebe.

„Pokoj máš hned vedle.“ řekla Yui a ukázala na vedlejší dveře, které byly hned vedle pokoje Lawa. Moc se mi neulevilo.

„D-díky.“ dostala jsem ze sebe a šla do svého pokoje.

 

Hned jsem se šla osprchovat a pak spát. Ale hned jsem usnout nemohla. Myslela jsem, jak je možné, že u jediného Lawa nedokážu přečíst jeho myšlenky. A taky, jak mi dal pusu na čelo. Asi po dvou hodinách jsem usnula.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.