Wolf and Eagle - dvacátý-třetí díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Další dílek, který bych ráda věnovala dvěma osobám. SoAkarui a DaiDush, které mě strašně potěšily komentíky u předchozího dílu. Holky, mockrát děkuji. Bez vaší potvory bych s psaním už zřejmě dávno sekla. Vždycky mě potěšíte a minule o to víc. ^^ Dokonce jsem při čtení skoro brečela. A to nekecám. :3
Tak snad se vám díleček zalíbí. :)
Stříbrný den za dveřmi
Ris:
Seděl jsem v jídelně, kde kromě mě byl i Kuru s Nisou, Lenou a jeden stařík. Seděl co nejdál od nás a nevšímal si nás. Já skončil mezi těma dvěma a Lena nám chystala jídlo.
Pořád jsem se cítil nesvůj. V hlavě jsem si neustále přehrával tu chvíli, kdy jsem se držel té větvi a vyměňoval si pohled s Kikurem. Díval se na mě, jako by tušil, neb snad i myslel na to samé co já. Když kolem něj nebylo vidět nic jiného než přírodu, jako bych poznal jeho pravé já, o kterém mi nemůže ani on sám povědět.
A to, když mě držel. Ještě teď cítím vibrace na místech, kde před tím ležely jeho ruce. Dokonce jsem omylem zabořil nos do jeho košile a tolik jeho přirozené vůně mi zatočilo s hlavou.
Ještě, že nás přerušila Nisa, jinak bych asi udělal nějakou hloupost. Ale možná by to neb- Ne! Risy, ne! Určitě by to bylo hloupé!
,,Risy, jsi v pořádku?" Ehh? Stočil jsem pohled k Leně, která se ke mně skláněla. ,,Jsi nějaký červený." Přiložila svou stařeckou dlaň na mé čelo. Konverzace mezi těma dvěma najednou umlkla a zaměřily se na nás.
,,Je ti špatně?" Strachoval se Kuru.
,,Mám jít pro Takeho?" Vstávala už Nisa.
,,Ne, to ne. Je mi dobře." Opravdu jsem ve tvářích cítil teplo a slyšel v hlavě dunění bušícího srdce. Ale to jen proto, že mi udělalo radost, že i o někoho jako já se někdo bojí. A zvlášť, když ten někdo je Kikuru...
,,Určitě?" Ujišťovala se Lena. Přitakal jsem.
Cítil jsem, že právě teď bych vesnici nedokázal opustit, ani kdyby si pro mě přišel Sumi. Pomalu mi začíná na Kikurovi záležet. Obsahuje tolik radosti, kterou jsem nikdy u nikoho nezažil. Při jeho přítomnosti se s mým tělem ději zvláštně příjemné věci a i když si to nepřiznám, z jeho strany vnímám stejné vibrace.
Ne, teď už od něj opravdu odejít nemohu.
Azami:
Taková má představa o něm nebyla. Vypadá tak, nevinně, laskavě a - a velmi smutně. Jak bych po našem seznámení mohla Yazovi zazlívat, že se mu ten krásný, mladý orlík zalíbil? On se zdá plný exotismu a neznámé jinoty. Má Yazovi tolik co nabídnout. Co já, obyčejná vlčí holka mohu tomu skvělému vlkovi dát? Děti? Ale no tak, Azami, ty přece Yaza znáš líp, jak kdo jiný. Dobře víš, že on nikdy žádné děti nechtěl. Další důvod, proč k sobě nepatříme.
A navíc ten smutný pohled vyděšených očí, ten mi zakázal ho nenávidět. Nemám na to žádné právo. Kdyby byl špatný, zlí, vlastnil špatnou povahu, ano, mohla bych k němu cítit zlobu, ale takhle ne. V ten moment, kdy se obětoval pro dobro Kome, od té chvíle nemám právo ho proklínat. Ale -
Proč to tak bolí? Proč se o něj Yazo vůbec zajímá? Mívala jsem dojem, že všechny ostatní rasy z celého srdce nesnáší a teď jednoho miluje?
,,Azi, zařídíš tedy občerstvení?" Stála jsem s Takem před domkem Rumiho. Před pár minutami jsme mi dva, s Rumim a pár dalšími vlky projednávali Stříbrný den. Zítra k večeru už musí být všechno nachystané na tu slávu.
,,Samozřejmě. Spolehni se." Usmál se na mě a bez rozloučení se vydal ke svému domku. Já stála na místě a stále ho sledovala. Myšlenky mi ale už dávno lítaly někde jinde.
Celý den jsem běhala od jednoho domu k druhému. Měla jsem to všechno zařízené, seznam všeho, co se musí udělat, ženy rozdělené do skupin podle toho, na jakém druhu občerstvení pomáhaly, ale jak je zvykem, objevilo se mnoho problému.
Máma se začala hádat s Lenou, která z nich měla dělat na sladkém a která na slaném, někomu jinému se povedlo celou várku připálit, mravenci zaútočily na cukr, Gang Moua uloupil všechny koláčky. Každičký rok mám všechno do puntíku připravené, ale vždy se to celé zvrhne.
Když začala noc a má práce skončila, konečně jsem se mohla natáhnout na posteli. Únava se zmocnila celého mého těla a já jen stěží udržela oči otevřené. Ale jako na potvoru mi ne a ne usnout. Převalovala jsem se aspoň hodinu a vyměnila stovky poloh, ale nic.
Nakonec jsem to vzdala a vstala z postele. Přešla jsem k oknu, které jsem otevřela a vyklonila se z něj, abych viděla na všechny maličké hvězdy na tmavém nebi. Čerstvý večerní vzduch mě pohladil po tváří, vařící tělo pomaličku chladlo, zrzavé a nyní rozpuštěné vlasy vlály na jednu stranu podle směru, kterým vítr foukal. Takové krásné večery přímo zbožňuji.
,,Nemůžeš usnout?” Málem jsem tím oknem proskočila, jak mě ten známý hlas vyděsil. Pod oknem seděl Yazo a díval se na oblohu stejně jako já před pár minutami. V jeho klidné tváři nebyl žádný náznak únavy, i s jeho vlasy si vánek pohrával a na hlavě se mu tyčily šedé vlčí uši. Po celou dobu byl na dotek ruky a já si to ani neuvědomila.
,,Hm. Nemůžu. A co ty tady děláš?” Složila jsem si ruce na parapet a opřela se o ně hlavou. On neodtrhl oči od hvězd a já od něj. Pro mě byl on vždycky mou hvězdou v srdci.
,,Když se v noci probudím a nemohu už usnout, obvykle chodím sem a poslouchám, jak klidně oddechuješ.” Celá jsem zrudla. To co řekl mnou otřáslo a mé srdce se rozbušilo. Jak může říct něco takového s tak klidným výrazem?
,,Proč?” Můj hlas se chvěl a já si byla jistá, že podle mých náznaků co nevidět pochopí, co k němu cítím.
,,Nevím. Prostě mě to uklidňuje.” Pokrčil ledabyle rameny. Srdíčko moje, přestaň tak nahlas a rychle bušit nebo se Yazo všechno dozví!
Už jsme nic neříkali. Já hlavně proto, že by mě nejspíš můj hlas zklamal a on - nevím, proč on nic neříkal. Měl zavřené oči a klidně oddechoval, to mě utvrzovalo v tom, že usnul. Ale ani tak jsem nemohla od něj odtrhnout zrak. Sledovala jsem tvrdé rysy typické právě pro něj, počítala medově světlé vlasy na jeho hlavě a dokonce očima hladila ten křivý nos. I taková nedokonalost se mi na něm líbila. Vždyť právě spousta maličkých nedokonalostí činí z člověka jednoho z nejdokonalejších stvoření.
Vzpomínám si na ten den, kdy se jako maličký ztratil na celý den. Všichni dospělí kolem toho tolik nadělali, ale já to tehdy moc nechápala. Neuvědomovala jsem si nebezpečí, která se mu mohla stát. A pak se vrátil. Byl trochu potlučený, celý mokrý a zlomil si nos. Pověděl nám, že spadl do jezera na kameny a my neměli důvod mu nevěřit. Myslím, že tou dobou jsem k němu přilnula.
Natáhla jsem k jeho hlavě dlaň a položila jí do vlasu mezi jeho uši. Několikrát jsem je protáhla v prstech, než jsem jí nechala nečinně ležet. Ach Yazo, proč jen jsem se do tebe zamilovala? Mohli jsme zůstat dobrými přáteli. Ale přeci jen, mezi dívkou a chlapcem to tak nefunguje.
Kikuru:
,,Budíííčeeek!!!” Najednou mi do úst neproudil kyslík a něco těžkého spočívalo na celém mém těle. Nedobrovolně jsem otevřel vší sílou sevřená víčka a to, co mé rozmazané vidění spatřilo ten den první, bych nepřál žádnému dobrému vlkovi.
Nisa se škodolibě děsivým úsměvem stála na druhé straně pokoje rozbíhajíc se proti mě. To mně okamžitě probralo a já už stál na nohách, aby Nisa doskočila na postel a ne na mé ubohoučké zmožené tělíčko.
,,Co blázníš? Chceš, abych se rozpadl na několik dílů?” Ošklivě jsem se na ní zamračil a přitom si prohrábl zacuchané vlasy. Kvůli tomuhle nesnáším rána. Času s česáním strávím víc, než kdejaká jiná vlčice a ve konečném výsledku to večer vypadá stejně otřesně. Proč já se vlastně snažím?
,,Co bych bláznila? To nevíš, co je dneska za den? Den s velkým D. Ten nejkrásnější,. nejstříbrnější, nejskvělejší den vůbec.” Usmívala se jako sluníčko, které za oknem už vítalo další ráno. Asi i ono nám tenhle den nechtělo zkazit.
,,Ale to neznamená, že po mně musíš hned po probuzení skákat.” Zavrčel jsem na ní a raději na sebe začal navlékat oblečení.
,,Ale no tááák, Kikuričku, poslední dobou s tebou není žádná sranda. Pořád si někde s Risem a vždycky, když se ukážu i já, tak na mě vrčíš a vraždíš mě očima.” Zavěsila se mi kolem ramen a začala dloubat do mé tváře.
,,A ty se divíš? Víš, jak krásnou chvíli si nám zkazila? Jen já a Ris a naše střetnuté pohledy, které jako by spolu tancovaly. A najednou se objevíš ty, překazíš nám naše soukromí a ještě nás oba vyděsíš. Za prvé si mohl Ris při pádu něco udělat a za druhé jsem dostal při jeho záchraně pořádnou ránu do té nejcitlivější části.” Odstrčil jsem jí dál a přešel po pokoji na druhou stranu, kde ležel na zemi můj kartáč plný dlouhých rudých chuchvalců vlasů.
,,Ty se pořád ještě zlobíš? Vždyť jsem se přeci omluvila. Ris je podle všeho úplně v pohodě a ten tvůj prcek taky zůstal na svém místě.” Pokrčila rameny a žuchla na postel, v které se hned zachumlala. Přitom si pod nosem mumlala, jaký teplíčko si našla.
,,Prcek?! Heleď, ty tvoje dvojčata taky moc od tvých čtrnácti nepovyrostla.” V úrovni své hrudi jsem dlaněmi naznačil prsa. A nemohla mě obvinit ze lži, protože to byla čistá pravda. Byla plochá skoro stejně jako já. Občas si z ní děláme s Yazem srandu, že z nás tří je nejmužnější. Stačilo by, aby ze sebe sundala dívčí šaty a vyměnila je za chlapecké a nikdo by nepoznal rozdíl.
,,Cos to řekl?! Ty jsi tak hnusnej Kikuru.” Našpulila uraženě rty a ukázala výraz, který vypovídal, že se každou minutu rozbrečí.
,,Ale, ale, zase na mě zkoušíš uplakánka? Zapomínáš, že to já ho vymyslel? Na mě nezabere.” Usmál jsem se a vyplázl na ní jazyk. Začal jsem si vlasy pročesávat, což šlo opravdu ztuha.
,,No jo,” povzdechla si a konečně z mé postele vstala. Přešla ke mně a vyrvala mi z ruky ten kartáč a tím si přebrala i mojí práci. ,,Víš ty co? Yazo bude ještě spát. Nechceš ho jít se mnou probudit?” Na rtech se mi rozšířil škodolibý úsměv, jak se mi v hlavě vybarvila ta představa, jakým způsobem ho potrápíme dneska.
,,Hehe, když nás bude chtít zabít, všechno svedu na tebe.” Svolil jsem a sevřel oči. Přímo jsem miloval, když někdo jiný česal mojí hřívu. Většinou se té práce ujímala Nisa nebo otec, ale ještě jako capartovi táhle úloha náležela mámě. Je to skoro jako včera, kdy mi na hlavě vytvářela nové zajímavé účesy. Říkávala, že má moje vlasy strašně ráda. To je možná ten důvod, proč si je nechci nechat ostříhat, i přesto trápení s nimi. Je to svým způsobem jedna ze vzpomínek, které se mohu i dotknout.
,,Máš krásné vlasy, taky bych takové chtěla mít. Jen víc poddajné a samozřejmě černé.” Usmála se Nisa, když je zaplétala do copu. Prý na Stříbrný den musím nějak vypadat. Kdyby byla silnější, určitě by vytáhla i slušnější oblečení, do kterého by mě následně násilím oblékla.
,,Já vím. Říkáš to vždycky.” Nevím, proč mě zrovna napadlo, jaké by to bylo, kdyby se její role ujal Ris. Jak by asi česal on? Byl by opatrný a jemný? Neopatrný a hrubý? Pročesával by pomaličku nebo rychle? Dotýkal by se jich co nejméně, nebo právě naopak? Nechal by je volně splývat nebo je svázal? A kdyby je uvěznil, co by zvolil? Culík nebo cop? A použil by gumičku nebo stuhu? Byl by ten typ, co se vyptává, co má udělat a nebo by šel sám za sebe?
,,Tak. Hotovo. Teď musíme za Yazem.” Vrazila mi do ruky kartáč, plácla mě po zadku, abych si pohnul a utíkala napřed. Já ještě chvíli stál a díval se na věc v mé ruce. Možná bych ho někdy mohl poprosit, aby mě učesal.
Yazo:
Ani nevím jak, prostě jsem pod tím oknem usnul. Spal bych už dřív, kdyby Azami tak náhle neotevřela okno. Ani si mě nevšimla a sledovala oblohu. Měl jsem ji na dosah ruky a mohl se jí dotknout. V ten moment mě skoro ovládlo i kousavé nutkání.
Povídali jsme si a pak se jí najednou rozbušilo srdce. Nemít uši venku, ani bych si nevšiml. Dlouho jsem nad tím přemýšlel a chtěl se jí zeptat, ale únava mě v tu chvíli ovládla a já toho už moc nezvládl. K tomu všemu mě něco teplého hřálo ve vlasech a posílalo do větších hloubek spánku.
,,Kur-l- va!” Přikousl jsem si jazyk a vyskočil na nohy. Ale moje nynější rozpoložení, stálá ospalost a únava a k tomu ještě znecitlivené nohy mě okamžitě poslaly zpátky k zemi. Cítil jsem na pokožce ledové mokro, které se vsakovalo i do oblečení a to se mi lepilo na pokožku, z vlasů mi odkapávalo za krk, ze země se na mě lepila hlína, v ústech se sliny míchaly se železnou příchutí krve a šišlajíc ze mě lítaly nejrůznější nadávky.
O kousek dál se na zemi válela Nisa, která máchala pažemi a už ani nedokázala vydávat žádné zvuky. Kikuru se jednou rukou opíral o kmen stromu, druhou se držel za břicho a přitom se smál. Mou a Eda hned za mnou už taky nestíhali z dechem a ve mně se pomalu rozehřívala krev, když ospalost ustoupila a já všechno pochopil.
Najednou se otevřely dveře, ve kterých stála Azami v bílé noční košili, s vlasy splynutými přes ramena k bohatému hrudníku, s nechápavým až vyděšeným výrazem, s leklýma očima z náhlého nečekaného probuzení.
,,Niso!” Zakřičel jsem a tak rychle na nohou jsem ještě nikdy nebyl. Jí její smích hned přešel a už ve své vlčí černé podobě utíkala napříč vesnicí. A já hned za ní ve svým šedým kožichu. Tohle si tedy rozhodně vypije! Nedovolím, aby jí to prošlo!
Kikuru, Mou a Eda zůstali na místě a tím naším závodem se rozesmáli ještě víc. A Azami nejspíš stále nic nechápala rozhlížejíc se po nás.
Nisa:
Ne, to fakt nešlo. Nemohla jsem odolat. Prvně Mori, pak Kikuru a na závěr dvě mouchy jednou ránou - Yazo a Azami. Když oni vypadali všichni tak zranitelně a kdybych je nevzbudila, určitě bych toho jednou litovala. Jen u Azami to nebylo naschvál. Ale aspoň se nemusela bát, že by zaspala.
Vplížila jsem se po špičkách do domu Rumiho a u okna se skrčila. Trošku jsem vystrčila hlavu a sledovala šedého vlka zmateně chodícího v kruzích. Sklonil čumák k zemi a pravděpodobně sháněl stopu.
Na neštěstí pro něj, tohle už mám odzkoušené. Když tolik vlků chodí furt sem a tam jako právě dneska a když se schovávám v domě alfy, jehož vlčí pach je nejsilnější, tím pádem nejlíp skryje cizí vůni a ještě když zůstanu v lidské podobě, kdy jsem cítit tak z jedné pětiny, tak to mu bude pěkně dlouho trvat, než se ke mně vůbec připlíží. Taková škoda, že má uši venku, ten smích uvnitř mně by rád propukl i nahlas.
,,Kohopak to tu máme? Tuhle prdelku jsem viděl naposledy před osmnácti lety, kdy jsem jí naposled přebaloval.” Vyděšeně jsem se otočila čelem vzad. Na prahu stál Rumi s úsměvem na rtech a v ruce držel nějakou knihu.
,,A-ahoj strýčku. No, tomu neuvěříš. Jdu si tak vesnicí, když najednou začne strašně ale opravdu strašně pršet. Hned jsem běžela do nejbližšího domu a strhala ze sebe to mokré oblečení, abych se nenachladila. Přece nebudu přidělávat další starosti Takemu, když už tak se musí starat o Risa, no ne?” Založila jsem si paže na hrudi, abych ty trpaslice aspoň trochu zakryla a v koutcích úst mi škubalo, jak ten smích nešel zastavit.
,,A proto nejsi mokrá? A proto tu nevidím žádné kusy oblečení? A proto není na obloze ani mráček?” Pozvedl jedno obočí, čímž mi naznačil, že mi ani za mák nevěří. Ale snaha umírá poslední. Nebo naděje? To je fuk.
,,No, já už jsem tu nějakou chvíli a asi jsem za tu dobu uschla a venku se to už taky za tu dobu uklidnilo. A zřejmě si mě nepochopil, ale to oblečení jsem sundala ještě venku.”
,,Čas strávený s Kurem ti moc neprospívá. Tyhle neuvěřitelné výmluvy jsou přeci jeho parketa.” Rozesmál se a já uraženě našpulila rty. Ale ani já smíchu nemohla zabránit.
,,Tak jo. Já to prostě jako Kuru neumím.” Navlékla jsem na sebe velkou hnědou košili, kterou mi Rumi půjčil. Díky naším rozdílným výškám mi sahala pod kolena a rukávy až k loktům, ale skvěle vše zakryla.
,,Strýček. Tak si mi už dlouho neřekla.” Podal mi do rukou hrníček se šťávou a já si ho převzala a hned se napila, abych si zchladila hrdlo.
,,Ty přece navždycky zůstaneš mým strýčkem.” Vyhrkla jsem ze sebe a sledovala jeho pobavený úsměv.
,,Opravdu? To říkáš teď.” Položil tu knihu v hnědém přebalu na stůl a přešel k oknu, kterým vyhlížel ven a sledoval přípravy. ,,Jsem opravdu rád, že jsme si stihly najít nový domov včas, abychom mohly tenhle den oslavit. Minulý rok nám to nějak nevyšlo.” Mluvit spíš k sobě, ale i tak jsem všechno slyšela.
,,Jak to myslíš?”
,,No, byla by škoda promeškat Stříbrňák i letos, nemyslíš?” Stočil pohled ke mně.
,,Ale ne, to jsem nemyslela. To, cos řekl před tím. Jak jsi myslel to?” Natočila jsem hlavu na bok jako zvědavé štěně, kterým jsem v podstatě stále byla.
,,Kdo ví, dítě. Kdo ví.” Proč se Rumi dnes chová tak divně? Sice se jeho rty usmívají, ale oči ne. Co se asi stalo? Na co myslí? ,,Asi bys měla jít pomoct s přípravami, ne?” Podíval se na mě konečně jako pravý Rumi se svým přísným, ale přátelským výrazem a já si ani už nebyla jistá, jestli se mi ty jeho smutné oči jenom nezdály.
,,Pravda. Jestli mě Azi nachytá, jak se povaluji, asi mě stáhne z kůže.” Zasmála jsem se a vystřelila z domu. Dokonce jsem i zapomněla na to, v čem se to procházím a na samotného Yaza, který po celou dobu stál za dveřmi a v momentě, kdy jsem vyšla ze dveří, tak mi na hlavě skončil rozmačkaný merlík smrdutý. Pořádně mi ho vpletl do vlasů a dlaněmi zabalenými do rukavic mě poplácal i po tvářích. Já celá zmražená šokem chviličku nechápala, co se děje. Ten nepříjemný zápach mi obracel žaludek.
,,Odplata je sladká a,” nosem nasál můj pach, nebo-li zápach. ,,A smrdutá.” Rozesmál se a aniž bych se stačila vzpamatovat, už se cupital schovat.
,,Ty, ty, ty, ty, ty,” cukalo mi obočí. ,,Ty neskutečně proradnej hajzle! Tohle ti neodpustím!” Snad ještě nikdy jsem tak rychle neběžela. Až ho chytím, až ho dostanu pod ruce, bude pěkně litovat!
Ris:
Stál jsem v pokoji Takeho a pomáhal mu s hledáním ubrusů. Nemohl si zaboha vzpomenout, kam je schoval a potřeboval je najít kvůli večeru. Prohledali jsme všechny skříně a tmavá zákoutí v celém domě, ale o nic moudřejší jsme nebyli. Poslední možnost se nám nabízel už jenom jeho pokoj. On vyklidil celou skříň a já zásuvky.
,,Take, jak jsi mohl zapomenout, kam si je dal?” Žuchl jsem znaveně na židli u stolu a stejně tak on na tu naproti. Opřel si bradu o ruku a díval se na ten nepořádek v pokoji, jak jsme se v něm něco snažili najít.
,,Fakt netuším. Jsem sice felčar a táhne mi na věk, kdybych měl mít trochu zodpovědnosti, ale ve svých věcech si opravdu nedokážu udržet určitý pořádek. Minule jsem dokonce zaměnil Šalvěj Lékařskou na průjem s Lenem setým na zácpu. Skončilo to katastrofálně.” Zasmál se a já se musel přidat. Vůbec se nepodobá Zenovi. Ten si na pořádek potrpěl a nikdy nestrpěl žádnou chybu spáchanou nedbalostí.
Natáhl jsem nohy pod stůl a omylem do něčeho kopl. Odsunul jsem tu věc nohou a prohlédl si jí. Štěstí se na nás usmálo. Krabice, v niž ležely červené ubrusy a pod tím bílá prostěradla.
,,Tys je našel.” Zaradoval se Take a s velkým poděkováním mě poplácal po rameni.
,,Příště je schovej na lépe viděném místě. Místo POD stůl zkus třeba NS stůl.” Díval jsem se, jak vytahuje jednu látku za druhou a kontroluje, zda nejsou někde díry nebo fleky.
Musel jsem si přiznat, že už i já se na ten Bílý večer těším.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
