Zrcadlo
Informace:
Tento příběh jsem napsala asi před týdnem. Chtěla jsem ho poslat do soutěže, ale školní život tam nenajdete, ale stejně se s vámi chci podělit.
Probouzí mě v pět ráno. Sestřička mi podává léky a já je poslušně zapíjím. Cítím, jak mi veliké podlouhlé prášky neposlušně padají do žaludku. Je to nepříjemné, ale už jsem si zvykla. Když zvednu oči, abych se podívala sestřičce do tváře, oslní mě nemocniční zářivka nad mou postelí. Je to velmi ostré světlo. Vlastně nechápu, proč je tak ostré i v pravé slunné odpoledne, jako bylo například včera. Rychle zavřu oči a pomalu zase usínám.
SEN
Jsem venku. Na louce, která voní po čerstvě posečené trávě. Není to zas až tak louka. Spiš mýtinka s krásně zelenou trávou a vysokými jehličnany okolo. Cítím, jak mi vítr šlehá do tváří. Je to příjemné. Konečně jsem venku. Po tak dlouhé době zavření. Najednou se přede mnou objeví zrcadlo. Není nějak zvlášť široké, ale moje chudá postava, spíše karikatura na postavu, se do něj vejde. Zrcadlo je vysoké, tak vysoké, že nevidím jeho konec. Podívám se na sebe. Jsem ohavná! Tváře propadlé. Kost a kůže. „Ty nejsi ani pořádný člověk!“ křiknu na odraz. Začínám brečet. Nejdřív pomalu, ale pak se můj pláč mění do hysterického křiku. Nemůžu takhle dál. Nemůžu.
Další zaklepání na rameno. „Broučku?“ políbí mě na čelo maminka. „Ahoj!“ usměju se. Její oči jsou uplakané a koutky úst se jen zlehka usmějí. Vím, jak se trápí. Já také. Jsem hodně vyčerpaná. „Mami, můžu si ještě zdřímnout?“ zeptám se a oči se mi zavírají. „Ano,“ začíná plakat maminka. „Ano, zlatíčko. Miluju tě!“ hladí mne po vlasech a já usínám.
SEN
Ze zrcadla by se na mě měl dívat můj odraz. Ale tohle nejsem já! Nejsem tam já! Je to jen hrouda léků a modřin od kapaček! Odraz se ještě zhorší. Nemám už žádné vlasy a na rukou mi jsou vidět klouby. Rty ztmavlé a zuby zežloutlé. Nechci takhle vypadat. I když v mé situaci vzhled není důležitý.
Otevřu oči a do zorniček mě opět praští ostré světlo. Někdo vedle mě sebou trhne. Tatínek! Asi jsem spala dlouho a přišel vystřídat maminku. „Ahoj, zlato. Jak ti je?“ zeptá se sladce. Chytnu ho za ruku. Co mám říct? Nemůžu říct, že hůř. Trápil by se ještě víc. Ale lhát mu taky nechci. „Pořád stejně,“ povzdechnu si. Ve dveřích se objeví babička s dědou. Jdou ke mně. Oba mají utrápené výrazy. „Ahoj,“ řekne tiše babička a je na ní cítit jak zadržuje pláč. „Ahoj, to jsem ráda, že jste tady!“ snažím se být veselá. I když v sobě moc optimismu nemám. „My taky!“ sedne si ke mně na postel dědeček a chytne mě za druhou ruku. Zatočí se mi hlava tak silně až křečovitě zavírám oči. Cítím, jak je těžší a těžší je nechat otevřené, až se mi úplně zavřou. Možná přišel můj čas.
SEN
Zrcadlo zmizelo. Jako prach se odfouklo a na louce jsem zbyla zase jenom já. Vše se zachvěje. Nejdřív mírně a potom silněji. Ocitám se v sále. Hraje smutná hudba. Slyším pláč. Najednou si uvědomím si, že stojím v uličce z židlí. Kolem mě jsou lidi. Počkat! Já je poznávám! Sestřenky, vzdálení příbuzní, ale i kamarádi. A hned vepředu sedí mé dvě sestry. A mezi nimi maminka a tatínek! Rychle se rozhlížím. Všichni posmrkávají! Černá, černá! Všichni v černém. Najednou všichni zvednou hlavu. Podívám se tím směrem. Je tam malé podium, pod kterým je spousty kytek a věnců. A nad nimi rakev. A má fotka!
„Dělejte něco!“ křičí tatínek. Doktoři mě horlivě obskakují. Babička pláče a dědeček jí utěšuje. Do pokoje vtrhne maminka. „Miláčku!“ Snaží se ke mně přiběhnout, ale jeden s mladších doktorů ji zadrží. Drží jí tak pevně, že boj s ním za vteřinku vzdá a propuká v pláč. Doktor jí posadí na židličku a hned se u ní objeví tatínek. Pomalu se probouzím. Otevírám oči. Vidím ten dav nade mnou. „Je při vědomí!“ vydechne s úlevou starší doktor. „Co se stalo?“ zeptám se polohlasem. Rodina zvedne hlavu a přiskočí v posteli. Pořád brečí. Ale asi snad úlevou. „Jsi v pořádku? Nic tě nebolí?“ zeptá se honem rychle maminka. Co jí mám říct? Že jsem viděla vlastní pohřeb? Nebo že jsem naprosto v pořádku, jenom už chci umřít? „Je mi fajn,“ vyjde ze mě.
Pověděli mi, že jsem zkolabovala. Jsem stabilizovaná, nemělo by se to opakovat. Ležím na posteli. Tělo mi přímo zapadlo do matrace. Postupem týdnů mně navštívilo spoustu lidí. Známí, rodina, přátelé. Je mi čím dál tím hůř. Cítím, že to jednou přijde. Psychicky se na to připravuji. Myslím, že to bude vysvobození. Další dny ke mně přichází nové sestřičky. Zářivka pořád silně svítí. Zabořuji hlavu do polštáře. A usínám.
SEN
Jsem zase na louce. Pomalu se procházím, ale v mém stavu je to složitější než jsem si myslela. Jdu pěknou chvíli, až narazím na to známé nekonečné zrcadlo. Holka hubená, bez vlasů, a bez smyslu života. Sednu si na trávu a zahledím se na mraky. Připomínají mi můj život. Celý můj život. Patnáct let života. Vidím maminku s tatínkem. Potom mé dvě mladší sestry. Jeden mrak mi připomene dovolenou, jiný mojí školku a další mojí první lásku. Až budu umírat. Chci si to vše vzít s sebou. Všechno!
Zase otevírám oči. Cítím se jinak. Možná jsem se probudila jen na rozloučení. Vidím kolem sebe své nejbližší. Usmívají se na mě. Proč?! Vždyť právě umírám! Koukám se na ně s nepochopením. To se jim po mně nebude stýskat? Dědeček se zvedne ze židle a otevře okno. Než stihnu něco namítnout, okno je dokořán a mě pozdraví zimní vítr. Počkat? Zima? A co ten divný pocit na hlavě? „Cože?“ sáhnu si na vrchol lebky, který byl před pár hodinami, nebo asi spíš měsíci holý. Mám vlasy. Sice krátké, ale mám! Rodiče se ke mně posadí na postel a obejmou mě. „Vyhrála jsem?“ zeptám se. „Ano,“ rozpláče se maminka. Ne smutkem, ale ŠTĚSTÍM! VYHRÁLA JSEM NAD RAKOVINOU!
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
