Alchymie - Prolog
Informace:
O dívce, která se učí ovládat telepatii. Rodiče ji vyhodí na ulici a dívky se ujme policista, který představí dívku páru, kteří se snaží dívce pomoci a naučit ji ovládat telepatii
Prolog - Dětský život
Byly mi tři roky, když mě rodiče vyhodili z domova. Bylo to kvůli tomu, že jsem jiná, než ostatní. Slýchávala jsem, co si kdo myslí. Bylo to o nervy. Nevěděla jsem, co to se mnou je. Rodiče si začínali myslet, že jsem schizofrenik, ale když jsem jim řekla, co si myslí, tak mě začali ignorovat. Jídlo mi dávali, ale už to nebylo ono. Dávali mě stranou. Nejedla jsem s nimi u jednoho stolu, jako dřív.
Když jsem dovršila tří let, tak mi matka sbalila veškeré mé věci a šoupla mě s nimi ven se slovy: „Už se nikdy nevracej.“. Mrzelo mě to. Nevěděla jsem, co mám dělat. Ale nebrečela jsem. Nikdy jsem nebrečela. Nebo si to nepamatuju. Vzala jsem tašku, která byla těžká a šla jsem do města.
Slýchávala jsem, co si kdo myslí. Bylo to nesnesitelné. Bolela mě z toho hlava. Do města byl špatný nápad jít. Ale nevěděla jsem, kam jinam jít. Nikoho jsem neměla. Ani rodiče, kteří mě vykopli na ulici. A o žádném jiném příbuzném jsem nevěděla.
Je to kus ženský. Pomyslel si muž ohlížející se za dívkou. Co tak čumí? Pomyslel si postarší muž o mně. Asi se ztratila, mám jí pomoci, nebo ne? Pomyslela si žena. A takhle jsem slyšela tok myšlenek jiných lidí. Bylo to nesnesitelné. Že se jedná o schopnost telepatie, jsem nevěděla. Neznala jsem spoustu věcí.
„Holčičko, co tu děláš? Ztratila ses?“ zeptal se mě muž. Podívala jsem na toho muže. Na sobě měl uniformu. Došlo mi, že je to policista.
„Ne.“ odpověděla jsem stroze.
„Tak kde máš rodiče?“ zeptal se mě policista.
„Doma...Mě vyhodili.“ řekla jsem pravdu. Co to jsou za rodiče? Pomyslel si policista a chystal se něco říct. „Jsem jiná, rodiče za to nemohou.“ pronesla jsem k policistovi.
„Jak víš, co jsem chtěl říct?“ podivil se policista.
„Myslel jste si to.“ řekla jsem v klidu.
„A-ale, jak je to možné?“ dál se vyptával policista.
„Čtu ve vaší myslí.“ dostala jsem ze sebe.
„Telepatie?“ zeptal se policista.
„Co to je?“ zeptala jsem se policisty.
„Čtení myšlenek.“ vysvětlil mi policista. „Ale to není možné.“ dodal překvapeně.
„Je tomu tak.“ řekla jsem. „Co znamená zrůda?“ zeptala jsem se policisty.
„Zrůda je člověk, který není normální. Kdo ti tak říká?“ vysvětlil mi a zeptal se policista.
„Rodiče.“ přiznala jsem.
„Zrůda nejsi. Jsi jeno výjimečná.“ usmál se na mě policista. Já mu úsměv oplatila. „Teď tě vezmu k lidem, kteří se o tebe postarají.“ dodal a nastavil ruku. Já se chytla jeho velké ruky a vyrazili jsme k autu. Nechala jsem se vést policistou.
Autem jsme dojeli k malému domečku. Cestou někomu policista volal. Před domečkem čekal pár. Muž a žena. Vystoupili jsme z auta. Policista vzal mou tašku a šel k páru. Podal si s nimi ruku.
„Tak, tady vám ji vedu.“ řekl policista. Žena přišla ke mně.
„Jakpak ti říkají?“ zeptala se mě žena.
„Jane.“ řekla jsem své jméno.
„Já jsem Sumire, ale říkej mi Mama, jako všichni.“ usmála se na mě žena. „A to je můj manžel Mondo, ale říkej mu Papa, jako všichni.“ představila se mi ta žena a taky mi představila svého manžela.
„Těší mě.“ řekla jsem a pousmála jsem se.
„Tak ty ovládáš telepatii?“ zeptal se mě ten muž jménem Mondo.
„Neovládám. Nevím jak.“ přiznala jsem.
„Neboj, vše tě naučíme.“ usmála se na mě žena jménem Sumire. Pak mě odvedli do toho domečku, kde mi Sumire pomohla s věcmi, a poté se šlo na oběd. Po jídle se mě ujal Mondo a radil mi, abych jsem se soustředila a snažila se na nic nemyslet a uzavřít tok myšlenek. Moc mi to nešlo, ale Mondo měl trpělivost. Trénovali jsme dlouho do noci, dokud se mi to nepovedlo aspoň třikrát za sebou, že jsem nic neslyšela. Žádné myšlenky. Pak jsem mohla jít spát. Další den se to opakovalo.
A telepatii trénuju dodnes, i když ji ovládat svedu. Teď je mi dvacet pět let a jela jsem limuzínou do hlavního sídla rodiny Monda a Sumire, kde jsem měla poznat ostatní členy rodiny a žít s nimi.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.