Wolf and Eagle - dvacátý-druhý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Tak další díl, který vydává ob týden, tak snad jsem nikoho moc nenaštvala. XD Přiznám se, že jsem si psaní tohohle dílu moc užila a vy si ho, doufám, užijete při čtení. :D Tak nebudu zdržovat a nechám vás s chlapci. :3
Vlci, divná to stvoření
Kikuru:
Seděl jsem na židli a sledoval Risa, který se procházel po místnosti. Opíral se o dřevěnou hůl, do niž jsem už stačil vyrýt hlavu vlka. Take stál u dveří a stejně jako já, i on na něj hleděl. Oba jsme se usmívali. Jak Take už říkal, noha se uzdravuje rychle. Vsadím se, že už brzy ani tu hůl nebude potřebovat.
,,Výborně," pokýval hlavou felčar. ,,Myslím, že už klidně můžeme dnes na procházku po vesnici." Po těch slovech jsem na něj vykulil oči a otevřel pusu dokořán. Ani Ris nevypadal, že by něco takového čekal. ,,Co se na mě tak díváte?" Zasmál se. ,,Nemůžeme tě uvnitř držet navždy."
,,To je skvělý." Vyhrkl jsem ze sebe s nadšením. Věnoval jsem mu úsměv, když se ke mně otočil. ,,Nemyslíš Risy?" Ukazoval jsem všechny své zuby, jak se mi ten škleb nazývaný úsměvem roztínal na tváři.
,,A-asi jo." Přikývl.
,,Dobře. Tak já zatím zajdu pro boty. Nenechám tě procházet se bos. Nikam mi neutečte." S tím svým typickým zahihňáním zmizel za dveřmi a místnost na malý moment ovládlo ticho, než jsem se ozval já.
,,Jseš v pohodě?" Povadl mi můj široký úsměv, když jsem znovu pohlédl na Risa. Nějak ztratil v obličeji všechny barvy a dosedl na postel. ,,Stalo se něco?" Nahnul jsem se k němu, protože mi neodpověděl. Vůbec se mi to nelíbilo.
,,Já- já jen," odmlčel se a já čekal, až zase promluví. Ale jen zarytě mlčel. Klekl jsem si tedy před něj, položil svou ruku na jeho koleno a druhou ho chytil za bradu, abych zvedl jeho pohled na mě.
,,Můžeš mi to přece říct, ne? Já ti pomůžu." Černé oči se zabodly do těch mých. Nevypadaly leskle, jako by chtěl brečet. To určitě ne. Ale obličej měl celý bílý, rty stáhl do úzké linky a třásl se.
,,Já mám strach." Zašeptal, jako by se měl stydět.
,,Pročpak?" Dlaň z kolene jsem přemístil na hřbet jeho ruky a jemně ho po ní hladil. Příjemně hřála.
,,Jsem orel a- a mám jít do vesnice vlků," zašeptal snad ještě tišeji než před tím.
,,A? Ve vesnici už seš." Nechápavě jsem otočil hlavu na bok. Spíš instinktivně než schválně.
,,To sice ano, ale dosud jsem byl schovaný tady v pokoji. A jediný, kdo za mnou přišel, jsi byl ty, Nisa, děcka, Lena a alfa. A nemohl bych tvrdit, že jeho návštěva se mi nějak extra líbila." Zavřel oči a zhluboka se nadechl a vydechl. Až teprve po těch slovech se mi to všechno před očima vyjasnilo.
,,Ty se bojíš vlků?" Kikuru, ty debile! Proč ses nekousl do jazyka? Ris v ten moment zčervenal, otevřel oči, takže se stáhnutým obočím působil skutečně naštvaně a už se přestal i třást. Aspoň už ale nevypadá, jako by umíral.
,,Jo!" Vyštěkl na mě. ,,Tak se vás bojím, máš s tím problém?!" Jeho tón vypovídal o jeho pocitech stejně dobře jako jeho výraz.
,,Promiň. Neměl jsem to takhle říkat." Sevřel jsem ruku, kterou se pokusil vytrhnout z mé dlani. ,,Nemusíš se nás bát." Zašeptal jsem tiše, ale důrazně. Přestal se najednou přetahovat a povolil napětí ve svalech.
,,To říkáš ty."
,,Vždyť ti to říkal i Rumi. Nechceme ti ublížit. Nikdo ti neublíží." Přemáhal jsem nutkání ho objat. Nezdálo se mi to vhodné. Sice se to jednou už stalo, ale to byly slabá chvilka, jak pro něj, tak pro mě.
,,Ale on-" zarazil se najednou, jako by řekl něco zakázaného. ,,Zapomněl si, že už mi jeden vlk ublížil?" Opravil se. A já mlčel. Na to jsem neměl žádný argument. Je jedno, co bych řekl, znělo by to pouze jako výmluvy a lži.
,,Chápu tě. Orli a vlci nebyli vždy přátelé a tobě to jeden z nás dokázal. Ale je to už celkem dlouho a zatím ti nikdo odtud, co se tady léčíš, snad neublížil, ne? Chtít se tě zbavit, mohli jsme tě nechat lidem, ale to jsme neudělali. Nedokazuje to dost?" Svými slovy jsem mu zřejmě vrátil některé vzpomínky. Nerad, ale jestli ho to probere ze strachu, tak je to potřebné.
,,Můžeme vyrazit?" Ukázal se ve dveřích Take a v ruce držel boty, podle velikosti, zřejmě půjčené od některé vlčice.
Ris:
Bylo mi nevolno. Stahoval se mi žaludek, potily ruce a srdce přímo hrudním košem otřásalo. Risy, proč se z tebe stal takový srab?
Kikuru mi pomohl s botami. Už se mnou nemluvil a já o rozhovor ani nestál. Jen Take nechápal naše mlčení, ale rozhovor se nesnažil začít.
On to prostě nechápe. Tráví se mnou tolik času, že mu to připadá jako úplně normální. Ale takhle to není. Jeho jsem znal už delší dobu. Nisa - dívka a dokonce se mi přišla omluvit. Děcka - prostě děcka. Lena - taky žena a navíc stařesina. A Take - milý a hodný, který by neublížil ani mouše. Tyhle jsem dokázal akceptovat, ale ti ostatní? Jak mám věřit jim?
,,Tak jdeme." Z úst mi málem vyskočilo ne. Ale pak mi došlo, že se Take neptal. Bylo to spíše jako oznámení. V tu chvíli jsem byl rád, že jsem dneska nejedl, protože by mi to v žaludku asi nezůstalo.
Take si razil cestu před námi a Kikuru šel vedle mně jako moje případná opora. Dokonce mě ten strach tak obklopil, že jsem nedokázal vnímat ani bolest.
Nebylo to tak hrozné, jak jsem se prve domníval. Vlci si nás skoro nevšímali. Mláďata pobíhala kolem a hrála si, vlci z většiny pracovaly a vlčice stály u svých domů, kde si spolu povídaly. Sem tam k nám někdo strhl pohled a pozdravil Takeho a Kura. Take se s nimi dál do řeči a nakonec nás představil. Noo, představil není zrovna vhodné slovo. Všem bylo hned jasné, že to já jsem ten orel. Ale co jiného bych mohl čekat? Vlčí čich a sluch bych neoklamal, svůj orlí vzhled nezapřel a přece jen vesnice byla maličká s asi jen se stem obyvatelů. Bylo by naivní myslet si, že se zde každý nezná s každým.
Nakonec jsem se i uvolnil. Žádný třes, žádné přílišné pocení a v žaludku mi pomalu i kručelo. Dokonce jsem nasadil i milý úsměv. A nemohlo mi uniknout, že ten stejný se vryl na tváři Kura.
,,Kohopak to tu máme?" Zastavil se u nás Rumi, který s pohledem spočinul na mně a na rtech se mu vybarvil široký úsměv, držíc v rukou nějaké prkno. ,,Netušil jsem, že už můžeš chodit."
,,Jednou se to naučit musím." Takové překvapení, když ten strach, který ve mně zavládl v momentě, kdy jsem se setkal s alfou poprvé, že nyní se vůbec neobjevil. Skoro jako bych mluvil s například Tenchim. Bodlo mne u srdce, jak jsem si na něj nevědomky vynutil vzpomínky.
,,Ris se rozhodl, že by vyšel na menší procházku. Mimo to je to skvělá příležitost, jak se seznámit s ostatními vlky." Přidal se do rozhovoru Take. No jasně, já se rozhodl? Já? To on to rozhodl a Kuru jeho nápad podpořil. Ale nakonec musím připustit, že to přece jen nebyl špatný nápad.
,,To rád slyším. Zdržel bych se déle, ale slíbil jsem Tesovi, že mu pomůžu. Tak zase jindy." Ani ještě nedomluvil a už si šel po svých za svou prací.
,,Tak jo, už bude čas oběda. Možná bychom se tedy mohly vrátit." Pohlédl na mě Take a tvářil se, jako bych o tom, co budeme nebo nebudeme dělat, rozhoduji právě já.
,,Jasně." Nezaujatě jsem přikývl. Pravdou samozřejmě bylo, že bych se rád ještě procházel. Byl jsem zavřen v pokoji tak dlouho, až jsem téměř zapomněl, že jsem divoké zvíře. Ale přece jen nebylo dobré nohu přemáhat a můj žaludek si už taky říkal o svůj díl.
Stejným směrem, kterým jsme doposud kráčeli, naše kroky mířily zpět. Nikam jsme nespěchali - nebylo kam.
Užíval jsem si ten pocit volnosti, velkého prostranství nehraničeného žádnými stěnami. Studený, čerstvý vzduch se mazlil s mými dýchacími otvory a s místy obnaženou pokožkou. Ze všech stran ke mně pronikaly zvuky přírody, která se zdála být tak blízko.
,,Take." Málem jsem narazil do vlčího felčara, jenž se tak náhle přede mnou zastavil. Též jsem tedy zabrzdil a zvedl pohled doleva, odkud k nám doléhal onen ženský hlas.
Blížila se k nám vysoká dívka se zrzavými vlasy sepnutými do vysokého culíku. Prameny z ofiny, které se dokázaly vysvobodit ze zajetí stuhy, jí zakrývaly stříbrné oči, i když si je neustále stahovala za uši. Na rtech jí hrál mírný úsměv a působila mírumilovným a laskavým dojmem.
,,Azami,” vyšel jí vstříc felčar a daly se do řeči. Podle úsměvů na obou obličejích se nejednalo o nic špatného.
,,Kdo to je?” Stočil jsem pohled ke Kikurovi a málem mu při svém obratu zlomil nos. Naštěstí včas ustoupil. Nechápal jsem, proč byl najednou tak blízko, když ještě před chvíli byl ode mě na vzdálenost tři kroky. ,,Promiň.”
,,V pohodě.” Zazubil se a pohladil si nos, jako by se chtěl ujistit, zda ho tam stále má. Poté přejel pohledem vlčicí před Takem. ,,Jmenuje se Azami a je to sestra Kome.”
,,Opravdu?” Šokovaně jsem na ní znovu pohlédl. Snažil jsem se najít nějakou podobnost dvou sester, ale nic jsem neobjevil. Azami, vysoká, štíhlá, zrzavá, výrazné rysy ve tváři. A Kome nízká a baculatá, krémové vlásky a v obličeji rysy méně výrazné. Snad jen ty stříbrné oči ty dvě spojovaly. ,,Netušil jsem, že má sestru.”
Její oči se odtrhly od muže před ní a střetly se s mým pohledem. Věnoval jsem ji upřímný milý úsměv a ona mně ten svůj také, ale na malý moment se mi zdálo, že z něj vyzařovala jakási zloba. Hned se mi vynořily vzpomínky staré minimálně hodinu a strach se pomalu znovu probouzel.
,,Ahoj. Ty jsi ten orel, viď?” Přešla ke mně blíže a zeširoka se usmála. ,,Ris?” Zaklonit hlavu jsem musel i u ní, vděčit jsem mohl její výšce. Jestli to takhle bude u všech vlků, brzy můj krk nebude použitelný.
,,Jo,” přikývl jsem hlavou. ,,A jak jsem vyrozuměl, ty budeš Azami.” Po mých slovech se její úsměv rozšířil. Tím mě celkem překvapila. V hlavě se mi to celé motalo. Nedokázal jsem pochopit, proč se tak mile usmívá, když ještě před vteřinou ve mně probudila strach. Že by mne můj instinkt zradil?
,,To jsem já. Vlastně,” poklesla jí ramena a její výraz nabral na vážnosti, přesto úsměvnost nemizela. ,,Nedostalo se mi příležitosti, abych za tebou přišla.” Její stříbrné oči se zabodly do těch mých. ,,Chtěla jsem ti poděkovat.”
,,Poděkovat?” Zamrkal jsem překvapeně. ,,Proč?” Nikdy jsem se s ní nesetkal, nemluvil a vlastně vůbec, ani jsem netušil o její existenci. Tak za co by mi měla děkovat?
,,Tehdy, když jsi zachránil mou sestru Kome a zbytek dětí. Možná ti to řekl každý, s kým ses tady poznal, ale myslím si, že to stejně není dostatečné. Víš, udělal si něco velmi dobrého a sám si při tom utrpěl.” Zvláštní teplo mi přešlo do tváře.
,,Ne, to ne. Na mém místě by to udělal každý.” Strhl jsem svůj pohled k zemi. Cítil jsem na sobě pohled tří párů očí, ale bez pochyb jich mohlo být i víc.
,,Já si to ale nemyslím. A navíc potom, co tě jeden z nás zranil, jsi se vydal zachránit někoho od nás. To chce velké srdce.” Určitě mi celý obličej hrál rudou barvou. Ruce se mi obě potily a já nedokázal zvednout hlavu.
Kikuru:
Úsměv z tváře by mi v tento moment nesmazal ani Rumi, kdyby se objevil a vynadal mi za mou nezodpovědnost. Jinak to nemohlo být ani u Takeho. A to stačil jediný pohled na červeného Risa.
Rozkošnost z něj přímo vyzařovala. A Azami ani netušila, do jakých rozpaků ho dostala. Už při mém děkování si nedokázal poradit s výmluvami typu - Ale to by udělal na mém místě každý. Ale vše, co vyšlo z její pusy, byla čistá pravda. A dle mého názoru je jen dobře, že mu Azi přišla poděkovat. Aspoň si konečně uvědomí, že mi vlci nejsme jeho nepřátelé. Naopak bychom mu měli být a taky jsme vděční.
,,Co se stalo, stalo se a nebylo by správné nechat za to trpět malé děti. A mimo to jsem to neudělal, aby mi někdo děkoval.” Vysypal ze sebe a zase zarytě umlkl. Nemohl jsem si pomoct, ale jeho chování mi přišlo tak roztomilé.
,,Ano, to je určitě pravda, ale to nám nezakazuje ti poděkovat za správný čin. A ty by ses neměl stydět za to, že nemáš kamenné srdce.” Dloubl jsem si do něj pro tentokrát já. Pohled, který na mě hodil, by dokázal i zabíjet - opravdu.
,,Kuru někdy vyplodí i něco rozumného.” Ušklíbla se Nisa, která se najednou objevila vedle Azami. Teď jsem pohledem zabíjet potřeboval já, ale bohužel - ani mně to nefungovalo. Na oplátku ukázala svůj červený jazyk, který vyplázla a škodolibě se zasmála.
,,Azíí, Tákéé, Rumi vás dva potřebuje. Máte přijít za ním do jeho domů.” Vystřihla mne ze svého vzorného pole a předstírala, že ani nejsem přítomen. Ta potvora strašně ráda provokuje.
,,Proč?” Nechápal Take.
,,Něco kvůli přípravám na Stříbrňák.”
,,Dobře,” kývl Take hlavou a stočil se pohledem na mne a k Risovi. ,,Mohl bys ho doprovodit do pokoje? Lena už bude v kuchyni připravovat oběd. Jak by se ti Risy líbilo jíst v jídelně na místo v pokoji?” Občas si říkám, že mi vlci máme v krvi nějakou divnou látku, která nás nutí neustále vrčet a nebo se usmívat.
,,To zní dobře.” Přikývl Ris. Nechápu, co se mu na tom nelíbí? Já bych byl v sedmém nebi, kdyby ráno do pokoje vešel otec s připravenou snídaní, nechal mě jíst v posteli a ještě bych nemusel vůbec nic dělat.
,,Tak se o něj Kikuru postarej. Prosím tě, hlavně ho cestou nazramuj.” Jeho výraz se zpřísnil.
,,No prosím? Jako bych to někdy dopustil.” Založil jsem uraženě paže na hrudi. Připouštím, že jsem sice trochu nešikovný střevo, ale zase jsem ještě nikdy nikoho nezabil. Což se u většiny vlků říct nedá.
Toho si ale už nikdo nevšímal. Take s Azami se vydaly k domečku na konci vesnice a Nisa se letmým mávnutím ruky rozloučila a zmizela někam v lese.
,,Tak jdeme?” Váhavě jsem se usmál na Risa. Jen ledabyle pokrčil rameny, i když už zamířil tím směrem. Došel jsem ho a jistil ho z jedné strany.
Na pár minut zavládlo ticho, které přerušil až můj hlas, když jsem ukázal na jeden strom vyčuhující z lesa. ,,To je ta větev, kde jsem se schoval před Mouem.” Při vzpomínce se mi vykouzlil mírný úsměv.
,,Jak si z ní skoro spadl?” Usmál se i orel a mne při tom pohledu zahřálo u srdce.
,,Jo.” Na víc jsem se nezmohl.
,,Ta větev nevypadá zrovna pevně. Divím se, že tě udržela.” Už jste někdy slyšely přirovnání smíchů k cinkání zvonečků? Až teprve teď mi to dává smysl.
,,Ale je pevná.” Zastavil jsem se a díval se jen na ten strom. ,,Víš co? Něco mě nepadlo.”
,,Co?” Ani se nestačil otočit, jak rychle jsem ho chytil za paži a
vedl k onomu stromu. Pomalu za mnou klopýtal slabě došlapujíc na zraněnou končetinu. ,,Kuru? Co chceš dělat?” Zděšení v jeho hlase nešlo přeslechnout. Ale já jako hluchý ho neposlouchal.
Dotáhl jsem ho až k stromku, kde jsem se konečně zastavil. Na tváři se mi rozestíral úsměv, který vlastní malé děti, když dostanou vysněnou hračku. A s ním jsem se otočil na Risa.
,,Kikuru?!” Zavřískal, když jsem ho chytil kolem pasu a přehodil přes rameno. Zdál se mi překvapivě lehký. Ale zase to bylo logické, těžký orel by se asi těžko zvedl na oblohu. Pevně se mě chytil a já se musel zasmát. Já bych ho přece nepustil a nedopustil bych ani, aby mi omylem spadl.
,,Neboj se, jsem opatrný.” S úsměvem jsem přešel těsně ke stromů a jak jsem měl již prověřeno, větev mi sahala něco málo nad hlavu. Stačilo jen zvednout Risa za boky do výšky a posadit na tu větev. Hned se pevně chytil větve nad ním a i té, na které seděl.
,,Vau,” naskytl se mu pohled na zelenou krajinu a v ní malé okénko, které ukazovalo dva domečky vesnice. Při poledním sluníčku vše dostalo zvláštní lesk a působilo nádherným dojmem. ,,Krása.” Žasl a já s ním souhlasil pohledem zapíchnutým na něm. Tím, že se konečně dostal výš nade mne, teprve nyní jsem dostal možnost poznat Risa jako orla mnohem více, než jakýmkoliv tajemstvím, které mi prozradil.
,,Vidíš? Říkal jsem ti, že se nemusíš bát.” Usmíval jsem se stejně tak jako on, když se naše oči střetly. Zajímalo by mě, co se mu honí hlavou...
,,Co to tady vyvádíte?” Promluvila za mnou Nisa a já se tak příšerně lekl. A kdo se lekl se mnou? Ris.
Trhl sebou, pustil se větve a už jsem jen viděl, jak padá dolů.
,,Risy!” Vykřikl jsem a rozpažil paže, abych ho nějak chytil. Přesně mi vklouzl do náruče. Ale zřejmě mi jednou nohou švihl do mé choulostivé části těla. Zaúpěl jsem a opřel se zády o kmen, abych tu bolest rozdýchal.
,,Co blbnete?” Ta vetřelkyně natočila hlavu na bok a nasadila nevinný úsměv, který k ní skutečně nepatřil.
,,Ty to snad děláš schválně,” zavrčel jsem na ní. Ty její přepadovky mě pomalu vytáčí. A co teprve, až s Risem budeme dělat určité věci? Možná budeme … Snad budeme?
,,Já?” Jak nám může tvrdit, že to vůbec neplánovala?
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
