Bubák za oknem
Informace:
Co bych k tomu měla říct? Prostě sny jsou mocné věci. XD
Takový malý děsivý příběh, málo děsivý. :D :D Snad se zalíbí. XD
Seděl jsem u vany a pomáhal mladšímu bráškovi s koupáním. Prvně jsem mu namydlil záda, ruce i nohy a pak pěnu smyl. Když byl celý proces u konce, vytáhl jsem ho a zabalil do ručníku. Aniž by si navlékl papuče, rozběhl se z koupelny do pokoje.
,,Neběhej! Ještě uklouzneš!" Křikl jsem za ním. Hodil jsem špinavé prádlo do koše k ostatním, popadl Petrovi botičky a rozběhl se za ním. Prošel jsem kolem zrcadla a sotva úkosem na něj pohlédl.
Asi bych se ani nezastavil, kdyby se mi ledové mražení nezabodlo do zátylku. Jako by mě někdo sledoval, polil mě ledový pot.
Rychle jsem se otočil a střetl se s pohledem svých hnědých očích. Na malý moment se mi zdálo, že odraz v zrcadlu vypadá jako černá silueta osoby s kápí. Ale viděl jsem pouze své hnědé oči, ostřejší rysy, vysoké čelo, černé rozcuchané vlasy a místy mokré triko, jak na mě Petr stříkl vodu.
,,Už jsem asi přepracovaný." Zatřepal jsem hlavou ze strany na stranu a podrbal se ve vlasech. Podvědomě se má dlaň dotkla i zátylku, kde stále jemné chloupky stály v pozoru. Tím mnou zase projel ledový mráz a já mrknul k oknu vedle sebe.
,,Já jsem debil a ještě k tomu strašpitel." Rozesmál jsem se na celý kolo. Natáhl jsem ruku k oknu a obyčejným pohybem zatarasil cestu průvanu.
Bráchu jsem dooblékal do pyžama, nachystal mu lehkou večeří a na konec ho uložil do postele. Jelikož mě škola zmohla a k tomu ještě starání o Petříka, jen jsem dodělal poslední úkol do matematiky a lehl si do prostorné postele vedle brášky.
Máma nás před rokem opustila a otec často pracuje. I přes noc. Občas se ani domu nevrátí. Takové dny se uložíme v jeho ložnici. Mám sice vlastní pokoj a Petr taky, ale právě v tátové posteli si k němu připadáme blíž a bezpečněji.
Petr se na mě tiskl svým malým teplým tělem a já se sotva vešel na postel. Má hrozný zvyk se rozvalovat. Asi si příště prostě lehnu do své postele. Takhle se nedá spát.
Otočil jsem se na bok a pomalu zavřel očí, protože mě spánek dostával do své moci. Ale před tím, než se víčka zavřela, můj pohled podvědomě sklouzl k oknu před sebou. Záclona zavlála a já, ačkoliv ve mně už nebyla žádná síla, jsem se nad tím pozastavil. Myslel jsem, že je okno zavřeno. Že by ho Petr otevřel? Ale už jsem mu opakoval, aby ho na noc neotvíral, že jen dovnitř naletí komáři.
Povzdech jsem si a neustále vlání látky mne přimělo vstát. Zastavil jsem se před sklem a vyklonil se ven. Vdechl jsem do nozder čerstvý studený vzduch. Černou oblohu vyplňovalo tisíce a tisíce, pro oko, maličkých třpytivých hvězd. Ulici ozařovalo, kromě měsíce, pár pouličních lamp.
Nakonec jsem se odtáhl, pečlivě zavřel okno a záclonou zahranil jakémukoli světýlku průchod do tátovy ložnice. Přešel jsem bosky po ledové podlaze až k postýlce, ulehl vedle dětského tělíčka a zachumlal se do vyhřáté přikrývky. Petr se na mě stále tlačil a já se od něj několikrát musel odtáhnout, abych měl aspoň trochu osobního prostoru. Několikrát jsem se přetočil, než jsem zjistil, že v poloze na boku čelem k oknu je nejpohodlnější a konečně jsem mohl spát. Ani jsem nevěděl proč, prostě jsem úkosem mrknul k oknu. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezalo.
Záclona byla odhrnutá, skrz okno se na mě usmíval měsíc a přísahal bych, že sklo bylo zamlžené. Roztažené zorničky tím směrem nevěřícně hleděly a já nedokázal najít správné a logické vysvětlení.
Pevně jsem sevřel víčka k sobě, otočil se čelem k Petrovi, do deky se zachumlal až po krk, objal bratra kolem pasu a nevědomky ho tiskl víc k sobě, ačkoliv ještě před pár minutami jsem ho odstrkával. Snažil jsem se přemluvit spánek, aby mě ovládl. Zbytečně... tajil se mi dech, srdce rychle a hlasitě tlouklo, až jsem ho slyšel i v hlavě a celý jsem se potil v objemné dece, ale nechtěl jsem z ní ani nenápadně vylézt.
,,Adame," všechny chloupky na těle se mi postavily, když se ten hlas ozval. Nedokázal bych podle něj určit pohlaví. Zněl dutě a za ním pokračovala slábnoucí ozvěna. Zachvělo se mi tělo a mé dlaně se naprosto instinktivně přiložily k mým uším. ,,Adame," zněl stejně a snad i víc nahlas jak poprvé. Stisk jsem zesílil, až mě ušní boltce zabolely a já dostal pocit, že se mi ruce vyhloubí až do hlavy.
Tohle není skutečné. Tohle se neděje! Jen se mi to zdá! Našeptával jsem si v duchu.
,,Už se přeci známé, Adame. Nepoznáváš mě snad?" Zněl pevně, ale místy jako by skřípal a rozpadal se a přesto ani písmeno mi neuniklo.
Ne, ne! Vzpamatuj se Adame. Teď spíš!! nehty se zabodávaly a vyrývaly do kůže kolem uší. Krčil jsem se a tiskl se k Petrovi, kterého jsem téměř nevnímal. Ten snad ani nic neslyšel, stále rozvalený, chrápal a nevěděl o světě.
,,Jsem Bubák, Adame." Promluvil zase a ani mé opakování, jak spím a že se mi to jen zdá, jeho hlas nepřehlušilo.
,,Ne..." Ani jsem si neuvědomil, že mi to slovo proklouzlo skrz zuby. Srdce mlátilo o stěny hrudního koše a mé oblečení se lepilo na mou pokožku, jak mokré celé bylo.
Zachrčel jsem, když se v pozadí toho hlasu ozvalo sekání dříví a za každym dalším slovem dutého hlasu zaznělo uširvoucí křičení snad tisíce osob.
,,Přišel jsem za tebou, abych ti přenechal svou pozici. Ode dneška se z tebe stane nový Bubák." Kolem uší to štípalo, jak jsem si je rval a živé maso se setkalo s ledovým potem. Přes všechnu snahu, i přes sílu, kterou jsem přenesl do uší i přes mé hlasité bití srdce a dýchání, přes to všechno jsem jeho hlas slyšel. Snad v tom návalu nejhoršího strachu, mrazivé hrůzy, nepřestávajícího děsu jsem si ani neuvědomil, že "Bubák" mluví v mé hlavě.
,,La- la la- la. La- la la- la-" zpíval jsem v duchu i nahlas, abych to vše znehodnotil a ulehčil.
,,Tvým úkolem bude děsit malé děti, aby nenechávala otevřená okna přes noci a když nebudou poslouchat... No, řekněme, že musí být potrestáni." Ozval se zase ten hlas a já konečně rozeznal osoby, jimž patřil onen křik. Děti. Hodně malé děti... a hodně vyděšené.
Zůstal jsem v té poloze do rána, pološeptem si zpíval, svíral oči i uši, srdce tlouklo jak o život, postel promočená od potu, chloupky stály v pozoru naprosto všude a já nestačil dechem. Nemohl jsem se uklidnit, ačkoli se on už víc neozval...
Další dny proběhly v klidu. Nic se nedělo a právě tak se mi to zamlouvalo. Přes noci, třeba i když táta spal doma, už jsem nechtěl spát sám, takže jsem si většinou lehl vedle Petra a bylo mi i jedno, že se strašně roztahuje.
Krizová situace nastala tehdy, když jsem usnul o něco dříve a Petr, než si šel lehnout, otevřel okno. Spal jsem klidně, bez hlasu a beze snů... Ale to jen do poloviny noci.
,,Adame, je čas." Zachvělo se mé tělo a zavibrovala hlava, když se v ní rozezněl ten známý hlas. Okamžitě jsem ho poznal. Jen totiž při něm křičí několik tisíc děti a vám tuhne krev v žilách.
Okamžitě jsem se probral a vyděšeně se rozhlédl do všech stran. Pohled se mi zastavil u okna. Pár sekund ve mně zavládl strach, ale jako kouzlem ze mě všechen spadl a jeho místo zaujal vztek. Neopodstatněný, obří, až děsivě mířený na Petra.
Chvíli jsem pohledem přecházel z okna na bratra, který chrápavě ležel vedle mne. Mohl bych se zvednout a okno zavřít sám, ale... nechtělo se mi. A něco silného mi to zakázalo.
Zatínaly se mi prsty na rukách a zrak mi zahalila rudá clona. Hněv a zloba se zvětšovaly, až jsem skoro zapomněl, že Petr je můj bratr. Skoro...
Pohledem jsem zavadil o vázu s květinami na druhé straně pokoje a vybavila se mi slova Bubáka. "Musí být potrestáni." Naprosto mi vypadlo, že by snad řekl i něco dalšího.
Zvedl jsem se, přešel po vrzající podlaze až ke stolu a dotkl se studeného porcelánu. Tím by se něčí hlava snadno rozbila na kousky - a zvláště dětská...
,,Bráško?" Ztuhl jsem na místě a můj zrak se rozjasnil. Zamumlání zmateného Petra Mne i Jeho zachránilo. Zatřásl jsem hlavou, abych se zbavil předešlých myšlenek.
Když jsem se uklidnil, chtěl jsem zavřít okno sám, ačkoliv ve mně stále tuhla krev při pomyšlení na zrůdu schovávající se za ním. Otočil jsem se a v tu chvíli se mi v puse zadrhla snad všechna slova, i ty nejvíc primitivní. Petr seděl na posteli s vykulenýma očima, vyděšený výraz, který mne propaloval.
,,K-kdo jsi?" Vyděšeně zafňukal. Co tím myslíš, kdo jsem? Vždyť jsem Adam, tvůj bratr.
Otevřel jsem pusu, že mu odpovím, ale v ten moment zavlál závěs a já chtě, nechtě pohlédl k oknu. Hněv se zase s tou předchozí intenzitou přihlásil o slovo. Rudá mlha mi padla před očí a já dokázal vnímat jen to otevřené okno. Zavři ho, zavři!!
Zatínal jsem pěstí, až mi klouby na rukách zbělaly. Funěl jsem, až se i na těch pět metrů muselo sklo zamlžit.
,,Zavři ho!" Vyštěkl jsem na bratra a netrpělivě přešel po pokoji. Když Petr nic nedělal, jen seděl vystrašený na posteli, můj vztek se znásobil. ,,Neslyšíš? Zavři to okno!" Vyjel jsem na něj zase.
On se ani pořádně nevymotal z deky a už stál u okna, které zavíral. Konečně jsem si oddechl a přešel až vedle něj. Okno už opravdu bylo zavřené, ale přesto jsem se zarazil, když jsem uviděl svůj odraz. Pouhá černá silueta s kapuci na hlavě a mlhou kolem těla. Žádný obličej, ani oči. Vytřeštil jsem je, ačkoliv by to nikdo nyní nemohl poznat.
,,Kdo- kdo jsi?" Zase fňukl bratr a přivolal si tím mou pozornost. Chvíli váhavě jsem konečně promluvil.
,,Jsem Bubák," nepoznával jsem svůj hlas. Patřil někomu jinému a já dobře věděl komu. Dřív jsem si v návalu vzteku ani nevšiml, ale zněl jsem naprosto stejně... Stejně jako on. Stejně bezpohlavní, dutý, pevný avšak chvílemi rozpadající se hlas, který doprovází ozvěna i křik děcek. ,,A jsi moc hodný, že jsi okno zavřel. Nechtěl bych se už vracet, tak ho už neotvírej, dobře?" Mile zněla jen slova, která jsem vybral, ale tón a ani hlas milý nebyli, nebo spíše tak nezněly.
Petr přikývl rychle hlavou a dál mne sledoval.
,,Tak sbohem." Zamířil jsem pryč z pokoje a rychle zapadl do toho svého. Ulehl jsem do postele a přikryl se až po hlavu. Za pár minut se dveře pokoje otevřeli znovu. Zaslechl jsem kroky bosých malých nohou, které se zastavily u mé postele. Chvíli se nic nedělo a pak mi na rameno pod dekou dopadla malá ručka.
,,Dobrou," zašeptal a z pokoje zmizel.
Já z postele okamžitě vstal, přešel k zrcadlu a zadíval se do něj. Obří kámen ze srdce mi spadl až téhdy, když jsem uviděl svou tvář, černé vlasy i hnědé oči. Konečně jsem zase normální...
Už je to pár týdnů, co se můj syn začal chovat divně. Prvně spal s Petrem úplně vždy a pak náhle na dobro přestal. Dokonce se mi zdá víc odtažitý a chladný. Zlobil jsem se sám na sebe, protože jsem málo doma a on se určitě takhle změnil mou vinou.
Jednou jsem dokonce před ním otevřel okno a on dostal tak hysterický záchvat, až dokonce omdlel. Od té doby jsem okno v domě neotevřel. Aspoň ne, když byl Adam doma.
Zrovna jsem jel z práce, když mi zavolal, ať pro něj přijedu. Neváhal jsem, ačkoliv mne to místo překvapilo i vyděsilo.
Zrovna jsem projížděl kolem prvních tmavých stromů. Místy se ozvalo zahoukání sovy. Brzy silnici vyměnila lesní hrbolatá cesta a můj strach se o něco znásobil. Vydechl jsem teprve ve chvíli, kdy světla u auta zaznamenala mužskou postavu.
Zastavil jsem vedle Adama. Nastoupil a pozdravil mne.
,,Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, co jsi dělal v lese?"
,,S klukama jsme byli na párty a někoho z nich napadlo, že by jsme si mohli udělat stezku odvahy." Zamumlal, jako by to bylo naprosto normální. Zrak mi padl na jeho triko špinavé od hlíny a mokré od něčeho tmavého, stejně tak tvář. Cítil jsem z něj cokoliv možného, ale rozhodně ne žádný chlast. Už v tu chvíli jsem věděl, ze mi Adam něco zatajuje.
,,A kdes nechal kluky." Něco zamumlal a já bych přísahal, že v tom zazněla slova V a Hlíně. ,,Co?" Úkosem jsem na něj pohlédl, ale hned se zase zadíval na cestu před sebou.
,,Ti se vrátili na párty. Ja jsem chtěl už domu, ale tak trochu jsem se ztratil." Dál jsme už nemluvili.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
