Wolf and Eagle - dvacátý-první díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Tak jo, další kapitolka na světě. Snad se bude líbit. :) Předem se omlouvám za možné chybky. Po sobě jsem si to nekontrolovala, takže jsou velmi pravděpodobné. :D :D Tak šup na čtení. :3
Chytni se za ruku
Ris:
Ležel jsem v posteli jako několik posledních dnů pořád. Sledoval jsem strop a jediné, co jsem mohl dělat, bylo přemýšlet. Nohy mi už svrběly, jak se dožadovaly chůze. Z nudy mne přepadávala ospalost, ale hlava se mi točila, protože jsem toho naspal už příliš. Zíval jsem naprázdno, cítil jsem se zplihle. Nedá se, co divit. Za celou tu dobu jsem byl jen otřen houbou. Nemohl jsem se naložit do vody a očistit se pořádně. Vadil mi ten pocit mastných vlasu, které na některých místech vytvářely suky, jak jsem se v posteli převaloval.
,,Risy!" Ve dveřích se objevila rozzářená tvář Kikura. Vběhl dovnitř, zastavil se až vedle mě, kde se zapřel o stěnu a chytal zpět ztracený kyslík. Rusé vlasy měl neohrabaně stáhnuté do neupraveného culíku, jestli to tak vůbec šlo nazvat. Spíš to vypadlo tak, jako by si je zapomněl před spánkem rozpustit a tohle se z toho vykouzlilo. Na sobě jen obyčejnou hnědou halenu s vyhrnutými rukávy, takže nic nebránilo výhledu na jeho svaly na rukou. A černé kalhoty.
,,Stalo se něco?" Usmál jsem se a pohlédl do toho okouzlujícího zlata. Hodně vlků vlastnilo tuhle barvu, ale u něho to bylo jiné. Takové upřímné, bez falše. Třeba zrovna u toho Yaza vykřikovaly zlobu a jed. Připadal mi takový nenávistiví a jeho oči to jen potvrzovaly. A taky v nich bylo nějaké špatné tajemno. Ne, to s Kurem nemohu vůbec srovnávat. Tak upřímný a veselý pohled on má. Plný laskavosti a dětské zvědavosti.
,,Jo, jo, jo, jo." Zběsile přikyvoval hlavou a ani se nesnažil skrývat ten široký úsměv, při kterém ukazoval téměř všechny zuby v puse.
,,A předpokládám, že něco dobrého, že?"
,,Dobrého? Přímo skvělého. Taky se ti to bude líbit." Přisedl si ke mně na postel a já se trochu posunul, abych mu udělal místo. Nevypadal na to, že by se mu chtělo nějak moc sedět. Neustále se vrtěl a s patami bouchal o dřevěnou část postele.
,,Mě? A co by mohlo být tak skvělého?" Trochu jsem se lekl, když na mě otočil svůj urputný pohled, jakoby mě káral za to, že to ještě ani nevím. Navíc ty jeho zlaté studny veselí měly moc velkou sílu a zvlášť, když seděl tak blízko.
,,Už můžeš pomalu začít zase chodit." Zatajil se mi dech a vykulily se oči. Nevěděl jsem, zda to mám chápat jako hloupý vtip, sen a nebo nefalšovanou pravdu.
,,Op- opravdu?" Musel jsem se ujistit. Třásl se mi hlas ze strachu, že to celé vezme zpátky s tím, že si jen dělal srandu.
,,Opravdu." Nezaváhal a jeho úsměv ani z jednoho procenta nezeslábl.
Nisa:
,,Já umírám." Svalila jsem se na postel Azami. Už několik posledních týdnu jsem byla skoro furt nějak zaměstnaná. Hlavně ten můj trest, od toho osudového dne se zpřísnila mamka a také mě zaúkolovala sotva jsem přišla domu.
Ale dneska jsem oficiálně všech trestů zproštěná. Před chvíli jsem domalovala poslední dům. Ještě že mi Take tak často pomáhal, jinak bych to dělala dvakrát toho, co teď. A pokud se nepletu, brzy skončí tresty i všem prckům. Už aby zase lítaly všude kolem a strašily nevinný vlky.
,,Umíráš poslední dobou nějak často." Poznamenala Azi a strhla z pode mne oblečení, do něhož se chtěla převléct. Otřela si už jen mokré ruce a začala se zahalovat. S nezájmem jsem sledovala její činnost. Azami je moc hezká holka. Rozumná a i chytrá. Dost se divím, že je stále sama. Možná všechny odmítla? Ale ona byla takový rodinný typ, který se rychle usadí a založí rodinu.
Na chvíli jsem ztuhla při myšlence, která mi projela hlavou. Třeba je stejná jako Kuru? Ale hned jsem to zapudila. To by nebylo možné. Azami, ona má moc rada děti, takže - vlastně Kikuru taky. Ale to by musela přece o někoho už dávno projevit zájem. Když nad tím tak přemýšlím, tak Kikuru se přeci taky do teď se do žádného vztahu nehrnul. Až teď k Risovi se začal hezky chovat a neustále s ním tráví čas.
A- a- já, já teď- jsem přece teď pořád s Azami, když dostanu příležitost. A ona je ke mně dost milá! Třeba je to pravda, ale to by znamenalo, že se jí líbím já!?
Otočila jsem zrak k oknu, abych se na ní nemusela dívat. To, co mi projelo hlavou se mi moc nelíbilo. A ještě, když byla v mé přítomnosti nahá. Ale moc mi to k dobru nebylo. Venku svítilo slunce a jeho paprsky mi hned připomněly její zrzavé vlasy. Oči jsem raději zavřela.
,,Niso! Ty mě vůbec neposloucháš." Odlepila jsem víčka od sebe a pohled se setkal se stříbrnýma očima blízko k mému obličeji. Na tváři jsem ucítila její teplý dech, který mi postavil veškeré chloupky na zátylku. A její zrzavý pramen vlasu visel z jejího čela a lechtal mne po rtech. Hned se mi rozbušilo srdce, snad leknutím, anebo atmosférou, jenž to všechno na mne působilo. ,,Najednou jsi zmlkla a přestala úplně reagovat. Kdybys neotevřela oči, asi bych zaběhla pro Takeho." Zasmála se a přešla ke stolečku, kde ležel hřeben.
Přiložila jsem dlaň na svá ústa. Cítila jsem, jak mi do tváří přechází teplo a srdce se stále ještě nezastavilo. Co tohle, zatraceně, bylo?!
,,Pr-promiň." Přeskočil mi hlas. Niso, vzpamatuj se! Křikla jsem na sebe v duchu a pomalu se zvedala z měkké ustlané postele, která voněla po té dívce, jenž si nyní svazovala vlasy do culíku. ,,Už půjdu. Mrknu na Risa," postřehla jsem pohyb její hlavy a sevřela jsem oči k sobě, aby z nich nevyčetla myšlenky, jenž se mi proháněly hlavou. ,,A za Kurem." Dodala jsem. Vždycky, když byl zmíněn Ris, tak se začala chovat divně. Nechápala jsem proč. Přisuzovala jsem to tomu, že ho ani ještě neviděla a mi o něm pořád mluvíme a nebo že se prostě jen stydí za to, co provedla její sestra Kome a on z toho tolik utrpěl. Ale teď se objevila další varianta. Co když je to všechno pravda a Azami je skutečně taková? A co když prostě jen na Risa žárlí, že o něm tak často mluvím?
Kikuru:
Nemýlil jsem se. Skutečně z toho byl celý vedle. Několikrát se mě ptal, jestli to myslím úplně vážně a já ho musel ujišťovat, že si nevymýšlím. Za celou dobu, co se známe, se ještě nikdy neusmíval tak spokojeně a radostně jako dnes. A ty jeho černá očka, ty se úplně leskly. Tak zvláštně a zároveň tak magicky. Netušil jsem zda proto, že mu z radosti vyhrkly i slzy a nebo proto, že by to byl jeho přirozený lesk. Snad nějaká skrytá zbraň orlů, kterou se brání a svádí ostatní rasy?
Bylo mi až skoro líto, když se ve dveřích objevil Take, že bychom mohli začít. Ale opravdu jen trošku. Přece jen to byl hlavní důvod, proč měl Ris takovou radost. A já vlastně s ním.
Prvně prohodil pár zdvořilých frází, jako třeba jak se cítí? A poté se zeptal na nohu a paži, zda stále bolí. Aby se naposledy přesvědčil, zda bude moct opravdu vstát, odvázal mu obvaz z nohy a přetřel nějakou svou mastí. Já se na tu spoušť nedokázal dívat. Vůbec se mi to nelíbilo. Ano, sice se to hojilo, ale nikterak rychle. Raději jsem se díval Risovi přímo do očí a on mně. Asi ani on se na to nedokázal dívat. Ale on, narozdíl ode mě to i cítil.
Když byl z procesem hotový, nohu mu zase obvázal a rovnou mrknul i na ruku. Tam to ve výsledku dopadlo mnohem hůř. Rána zubů se překrývala s ránou po noži. Muselo to prekérně bolet a pěkně blbě se hojila. Kolikrát se za ní musel Ris i chytit, jak ho hrozně rozbolela, ačkoliv se jí nikdo nedotkl a on se ani nijak nenamáhal. A i při téhle prohlídce se netvářil dvakrát vesele. Ale myslím, že se cítil přeci jen klidněji, že bude moct konečně vstát.
,,Tak, teď bychom mohli zkusit, jak ti půjde chůze," promluvil konečně Take, když i ruku obvázal.
Azami:
Sledovala jsem otevřené dveře, ze kterých se před chvíli vyřítila Nisa. Byla nějaká divná. A dost červená ve tváři. Třeba je nemocná. Měla bych se jí na to zeptat.
,,Co se jí stalo?" Ukázal se ve dveřích Yazo a mě poskočilo srdce. Usmála jsem se mile, jak jsem se každopádně usmívala na každého. Ale někdo trochu pozorný by si uvědomil hned, že jen na něj se usmívám tak hřejivě.
,,Nevím." Pokrčila se má ramena. ,,Myslím, že je nemocná. Byla nějak červená." Předmět, používaný k česání, se zase vrátil na své místo na stolku a já přešla ke dveřím, abych se konečně mohla jít najíst.
,,Třeba se zamilovala?" Zasmál se Yazo a já se přidala.
,,Nisa a láska? Nemožný," to prostě bylo nepředstavitelné. I přes vyspělost jejího těla, povahově byla na úrovni mé sestřičky, které bude brzy jedenáct.
,,Azami," promluvil Yazo, když se uklidnil.
,,Hm? Copak?" Se srdceryvným úsměvem jsem pohlédla do zlatavé barvy jeho očí. I přesto, že taková barva byla dost častá u vlků, tak jeho se zdály tak jedinečně. Snad skoro, jako by je měl vytvořené z malinkatého kousku slunce. Všichni ostatní mohli mít třeba zlato, ale jemu se nikdo nevyrovnal.
,,Nevíš náhodou- chci říct, jestli se třeba tvůj otec nebo Rumi nezmiňovali, jak dlouho tady ještě bude ten- no ten Ris." Píchlo mě u srdce. Nisa měla zcela pravdu. Jeho zajímá snad opravdu jen Ris. Vždyť jakémukoliv cizinci neřekl jinak než orel či jinak, podle toho k jaké rase náležel. I v bývalé vesnici, kde jsme žili poblíž lidi a kvůli jistým záležitostem jsme se s nimi dostávali do sporů, nikdy starostovi města neřekl jinak než Ten člověk.
,,Ne. Nikdo nic neříkal." Proč nemůžu být víc upřímná a říct taková slova s výrazem, který by přesně popisoval moje pocity? S mým nemizícím úsměvem nikdo nic nepozná. Yazo, miluji tě! Ten orel ti stejně nic nedá... Kdybych to tak ještě uměla říct nahlas.
Take:
Noha se Risovi pomalu ale jistě uzdravovala. Opravdu jsem ho mohl s klidným srdcem nechat vstát z postele. No, a ruka, u ní to moc nadějně nevypadalo. Dělalo mi to celkem velké starosti.
Nechal jsem Kikura, aby si stoupl vedle Risa a uchopil ho za paži. On se posadil, svěsil nohy k zemi, až se jeho chodidla otřela o podlahu. Zapřel se o ní a o Kura a pomalu vstal. Kymácel se a zdálo se mi, že levou nohu odlehčuje a všechnu váhu směruje na tu pravou.
,,Kikuru, drž ho za obě ruce. A ty Risy se o něj neboj víc zapřít." Kuru si stoupl před orla, on se ho jednou paží křečovitě držel a druhou Kuru podpíral jen náznakem, mysleje na zranění.
,,Tak je to dobře." Přikývl jsem radostně. Byl jsem si jist, že ještě před pár dny by to kvůli bolesti musel vzdát.
,,Kikuru, zkus ho odvést ke dveřím a zpátky." Navedl jsem ho, když Ris získal nějakou stabilitu a sledoval, jak dělá počáteční kraťoučké krůčky. ,,Tak je to správně. Nikam nepospíchejte. Opatrně," s úsměvem jsem kýval hlavou, aby pokračovaly. Při tom jsem pohled směřoval k jeho nohám.
Vše šlo dobře. Sice se váhavě kolíbal, ale s tím se dalo počítat. Myslím, že ještě takový týden budeme muset takhle cvičit, ale pak by mohl už chodit jen sám o holi a dokonce by se mohl projít i po vesnici. Čerstvý vzduch mu určitě neuškodí.
Zastavily se zase u rohu postele. Pochválil bych je, kdyby mě někdo nepředběhl.
Kikuru:
Po celou tu dobu se mi o předloktí otíraly rukávy jeho košile, ale i přes tu látku jsem cítil tep jeho rychle bušícího srdce. Ani já tak zcela v pořádku nebyl. Cítil jsem ho tak blízko, jeho teplý zrychlený dech se místy otíral o můj krk a veškerou váhou se o mě opíral. Jeho křečovitě držící paže se velmi třásly a celý se chvěl.
Muselo ho to hodně bolet. Poznal jsem to i na těch zaťatých zubech. Ale bral to sportovně. Vydržel bez stěžování. Po celou dobu se čelem opíral o mou hruď a ani slovem se nezmínil o bolesti.
Tak příšerně jsem se lekl, když se u dveří ozvalo tleskání rukou a hlasitá pochvala. A ani Ris něco takového nečekal. Nadskočil a ztratil stabilitu. Na poslední chvíli jsem ho zachytil, aby kolem mě nepřepadl a nenamlel si hubu.
Předkloněný dopředu. Pravačka ho držela kolem pasu a levačka podpírala jeho paži. Svou levačkou se zapíral o můj hrudník a já si byl jistý, že ten zběsilý tlukot nemohl necítit.
,,V pořádku?" Přiskočil k nám Take a chytil Risa za paži, která z mých prsou už sjela. Společně jsme mu pomohli se posadit na postel a já mezitím šlehl pohledem za sebe, kde stála u dveří Nisa a zvědavě se na nás dívala.
,,Niso," začal jsem s podmračeným obočím. ,,Víš, jak to bylo nebezpečné?" Založil jsem paže na hrudi a sledoval jí pohledem soudce.
,,Promíííň," zapištěla a zdvihla před obličej sepjaté dlaně k sobě, jako by se modlila. ,,Risy, jsi v pořádku? Opravdu jsem nevěděla, že se něco stane." Přešla blíž k posteli, ale zastavila se asi dva metry od ní, jako by se bála, že ji profackuji. Neudělal bych to, i když jsem na to měl celkem chuť.
,,V pořádku," usmál se na ní. Tak je to jasný. Pokud se na ní nezlobí Ris, tak jí snad prominu i já.
,,Tak jo mládeži. Já půjdu o dům dál. Myslím, že můžu nechat Risa ve vaší péči." Pobral si Take svoje věci a zamířil ke dveřím. Jen se ještě na moment zastavil a obrátil k nám zrak. ,,Ne, že to budete zkoušet sami, jasný?! Nevíte, co by se mohlo stát." Káravě zdvihl ukazováček. ,,Zítra to zkusíme znovu a myslím, že brzy budeš moct chodit sám." Daroval Risovi povzbudivý úsměv a zmizel za dveřmi.
,,A co ty tady chceš? Nemáš nějakou práci?" Obrátil jsem se k Nise, která si už sedala do postele opírajíc se o polštář.
,,Nene. Dneska jsem všechno dodělala, takže je to v suchu." Zazubila se a naznačila ukazováčkem a prostředníkem Véčko.
,,To už? Neuběhlo to nějak rychle?" Povzdech jsem si a přešel jsem k posteli, abych Risovi pomohl si lehnout.
,,Jop. Ode dneška za Risíkem budu chodit každý den." Úsměv jí nezmizel a já už teď tušil, že to s ní nebude takové, jaké to bylo bez ní. Už toho chlapce nebudu mít jen pro sebe. Raději jsem se zaměřil na Risa a když už normálně ležel, jen jsem ho zakryl. ,,To je slza?" Škubl jsem hlavou, když jsem uslyšel její hlas a ta slova.
Nisa se dívala na tvář Risa a zřejmě otírala onu slzu.
,,To nic není." Usmál se můj orel, ale mě bylo jasné, že to není pravda. Určitě ho ta noha dost bolela. Je zvláštní, že když někoho milujeme, tak jako bychom cítilo to samé, co on. Přísahal bych, že mi do lýtka bleskla příšerná bolest.
Mou:
Hurá! Konečně! Jo, jo, jo. Trvalo to snad věčnost, než nám Rumi zrušil ty odporné tresty. Já už nemusel starcům pomáhat. Ani Eda nemusel. A pokud se nepletu, tak ani Mura a Kome nemusely šít a tyhle blbosti. No jo, když přijde na tresty, tak je Rumi ten nejhorší. Nemá soupeře.
Bylo mi dovoleno jít normálně ven a hrát si s ostatními vlčaty. Nemusel jsem pracovat. Sice přece jen nějaká omezení zůstávala, jako třeba večerka a zákaz chození do lesa a nebo za vesnici, ale jinak se to dalo.
Hned jsme se změnili do svých vlčích forem a proběhli vesnici skrz na skrz. Takovou radost jsme z toho měli. Zastavili jsme se až ve chvíli, kdy nás maminka zavolala na oběd.
Ale hned poté jsme se zase setkali venku a jelikož jsme toho tolik naběhali, rozhodli jsme se tentokrát navštívit Risa.
Když Kome zaklepala na dveře a vstoupily jsme dovnitř, střetly jsme se se zraky tří párů očí. Na židli seděl ten vypelichanec Kikuru a v posteli vedle orla seděla ta ježibaba Nisa.
,,Kdo nám to přišel. Malý ďáblici." Pohledem zpražil Kikuru rovnou mě.
,,My tady taky nečekali příšery," poznamenala Kome a rozběhla se za Risem. Skočila na postel a vmáčkla se mezi Nisu a jeho. ,,Ahoj Rii, už se cítíš líp?" Změnil se její výraz ve tváři na andělský úsměv hodného dítěte.
,,Už mnohem líp." Pohladil jí po vlasech. I já s Edem jsme se k němu rozběhli. On se opřel o polštář za nimi a já si sedl na matraci k jejich nohám. Jen Mura nejistě stála ve dveřích.
,,Pojď sem prcku," poklepal Kuru na svůj klín. Ona se k němu opravdu rozešla a on jí na sebe vysadil.
Snad můžeme na nějakou dobu přestat Kikura tolik štvát a Nisu taky, ale jen krátkodobě. Jen do doby, než bude Risovi úplně dobře natolik, že ho nebudeme muset navštěvovat tady, ale on nás třeba venku.
,,Víš Risy, že už brzy bude Stříbrný den?" Pohlédl jsem na něj ze zvědavosti v očích.
,,Opravdu? A co je to za den?" Usmál se a přitom mrkl na Kura. Hned jsem mu to začal s Edem vysvětlovat a i Kome se přidala. Snad se do té doby vyléčí. Byla by škoda, kdyby o to přišel.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
