Anime World CZ/SK - Příběhy

7. Útěk

Izaya:

 

Ráno, když jsem se probudil, byla maminka vzhůru. Byl jsem rád, že je ještě doma. Bál jsem se, že až budu doma sám s otcem, že nastanou stejná muka, jako předtím. Vstal jsem z postele a šel jsem se podívat na maminku, co dělá.

 

Maminka do tašky házela věci. Myslím tím oblečení. Překvapilo mě to, protože jsme se zrovna včera vrátili a zase se jede pryč?

„Maminko, proč balíš věci?“ zeptal jsem se proto maminka. Ta se na mě podívala.

„Dobré ráno broučku. Víš broučku, budeme se my dva stěhovat. Bez tatínka.“ řekla mi maminka. Chvíli jsem jenom maminku sledoval. Pak jsem se zeptal.

„A kam?“ zeptal jsem se, kam máme namířeno.

„Ke strejdovi Lawovi.“ odpověděla mi maminka. Vzpomněl jsem si, jak se na dovolené k sobě měli. Že je to láska, to jsem nevěděl.

„A to tam bude i teta Verča?“ zeptal jsem se, jestli tam budou i Verči.

„Ne, jenom my tři.“ řekla mi maminka. Sice jsem tomu moc nerozuměl, tak jsem jenom hlavou přikývl, že rozumím. „A teď se jdi najíst. Snídani máš na stole.“ usmála se na mě. Já se na maminku taky usmál a šel jsem do kuchyně se najíst.

 

Na stole jsem měl chleba s máslem a salámem a k tomu čaj. Ovocný, který mám ze všech nejraději. Maminka se dál věnovala balení. No balení. Tak bych to nenazval. Spíš je do těch tašek házela. Přišlo mi, že moc pospíchá. Že se něčeho bojí. Ale ptát jsem se nechtěl, tak jsem v klidu dál jedl svou snídani. Když jsem dojedl šel jsem za maminkou do mého pokojíka.

 

Tam házela do tašek mé věci. Mé oblečení. Když jsem šel chodbou, byly tam už dvě tašky, kterých jsem si všiml.

„Pojď se obléci, zlatíčko.“ řekla mi maminka a podala mi oblečení, které jsem si měl vzít na sebe. Jednalo se o zelené kraťasy, bílé ponožky a světle zelené tílko. Svlékl jsem ze sebe pyžamo a oblékl se do toho, co mi dala maminka. Mezitím maminka dobalila mé věci. Do další tašky začala dávat mé plyšáky a knížky. Uzavřela tašky a narovnala se. „Tak, snad máme všechno.“ pronesla s úsměvem na tváři. Všechny čtyři tašky byly na chodbě a maminka šla umýt nádobí a já šel do koupelny vyčistit si zuby.

 

Maminka seděla u stolu a něco psala na papír. Sedl jsem si k ní a koukal co píše, i když jsem si nepřečetl co, protože číst neumím.

„Maminko, co píšeš?“ proto jsem se maminky zeptal.

„Dopis na rozloučenou pro tvého tátu.“ vysvětlila mi maminka. Poté jsme seděli v kuchyni a oba jsme mlčeli. Maminka byla taková nervózní a já s ní. I když jsem nevěděl proč. Jakoby se mělo něco stát. A taky že jo, ale to jsem nevěděl a ani netušil. A maminka určitě taky ne.

 

Nevím kolik bylo hodin, když se maminka postavila a odešla od stolu. Díval jsem se na ni a pozoroval ji.

„Miláčku, půjdeme se obout. Je čas jít.“ usmála se nejistě maminka. Poslechl jsem a hlavou přikývl, že rozumím. Oba jsme se šli obout.

 

Maminka mi do botasek nemusela pomáhat. Byly na suchy zip. Mamka měla botasky se šňůrami. Když se chystala otevřít dveře, tak se dveře otevřely. V nich stál celý rudý vzteky otec.

„Tak rozvod jo? Na to zapomeň!“ začal hned otec křičet. Hodil papiry na botník a šel blíž.

„Hele, nech nás být! Jenom se hádáme a nemá to cenu!“ nedala se maminka. Otec se napřáhl a vrazil mamince facku. Já se rychle vzpamatoval, nebo nevím co to do mě vjelo, ale otevřenými dveřmi jsem utekl do výtahu a jel dolů. Když jsem vyběhl ven, tak zrovna u chodínku parkovalo auto. Podíval jsem se a byl to strejda Law. Jakmile vypnul motor a vylezl ven, jsem ho plačtivě objal.

„Maminka je na tom zle.“ bylo jediné co jsem ze sebe dostal. Law otevřel dveře a posadil mě dovnitř. Co bylo dál netuším, protože jsem seděl v autosedačce a brečel jsem.

 

Jane:

 

Když mi Shinra dal tu fakcku, protočila se mi hlava. Cítila jsem, že mi ze rtu teče krev. A taky jsem si všimla, že Izaya utekl. Což jsem byla ráda.

„Spokojen?!“ křikla jsem na Shinru.

„Ještě ne!“ křikl Shinra. Chytil mě za ruce. Bránila jsem se, ale Shinra byl silný. Odvedl mě do ložnice. Došlo mi, že po mně chce sex. Že mě chce znásilnit. Bránila jsem se, ale Shinra byl chlap, tak byl o dost silný. Hodil mě na postel a rukou držel mé ruce za mou hlavou. Začal mě líbat na krku a druhou rukou zajel ke knoflíkům a zipu u kraťasů. Chtěla jsem volat o pomoc, ale nedokázala jsem ze sebe nic dostat.

„Nech ji být!“ křikl mužský hlas od dveří ložnice. Já i Shinra jsme se podívali, kdo to je. Byl to Law.

„Tak to ty si její nový amant co? Jak dlouho? Rok?“ poškleboval se Shinra a nehodlal mě pustit. Law dal ruce v pěst. Nedělejto. Říkala jsem si pro sebe. Nezmohla jsem se promluvit, jak mi začaly téct slzy.

„Pujsť ji!“ zopakoval Law.

„Nebo co?!“ křikl i Shinra. Law přešel k Shinrovi a odtáhl ho ode mne.

„Jdi dolů za Izayou.“ jenom mi řekl Law, aniž by se na mě podíval. Chtěla jsem zůstat, zarazit Lawa, aby nedělal hovadinu, ale co jsem dokázala bylo to, že jsem vzala z chodby dvě tašky a výtahem jela dolů k autu Lawa.

 

Tam seděl Izaya a brečel. Hned jsem dala tašky dozadu na sedačku, otevřela jsem dveře, kde seděl Izaya a sedla si k němu. Objala jsem ho a oba jsme brečeli. Po pěti minutách přišel Law se zbylými taškami, které hodil před nás.

 

Law:

 

Poté co jsem odtáhl Shinru od Janey a Janey řekl, aby utekla jsem stále držel Shinru, aby se mi nevytrhl a neběžel za Janey. Samosebou se snažil bránit, ale od malička jsem silnější, než je Shinra, takže neměl šanci se z mého sevření dostat.

„Hele, pusť mě! Mám s ní nevyřízené účty!“ křičel a bránil se Shinra.

„Za ni tě už nepustím! Nikdy bych jsem si nemyslel, že budeš násilník!“ taky jsem křičel na Shinru. Držel jsem ho pět minut. Poté jsem ho pustil. Chtěl běžet ven, ale já ho znovu chytil. Shinra se chystal mě praštit, ale já to očekával, tak jsem jeho ránu vykryl a vrazil jednu já jemu. Poté jsem nechal Shinru ležet na zemi, jak spadl, vzal jsem ty dvě zbylé tašky a šel po schodech dolů k autu. K Janey a Izayovi.

 

Tašky jsem dal před Janey a Izayu, nastoupil jsem do auta. Nastartoval jsem a mlčky jsem jel. Kypěl ve mně ještě vztek. Ale nejprve jsem věděl, co musím udělat. Odvést Janey do nemocnice, aby se na ni podívali, jestli je v pořádku. Občas jsem se zrcádkem podíval, jak na tom oba jsou. Izaya i Janey brečeli. Nejraději bych je objal, ale musel jsem se věnovat řízení. Janey i Izayu držela za ruku.

 

Dojeli jsme do nemocnice. Zaparkoval jsem na volném místě a vypnul motor. Vystoupil jsem z auta a pomohl ven Janey i Izayovi.

„C-co tu chceme?“ zavzlykal Izaya.

„Pan doktor se musí na maminku podívat.“ odpověděl jsem Izayovi a pohladil ho po tváři. I Janey vylezla. Hned jsem ji objal. Izaya se k nám připojil. „Tak jdeme?“ zeptal jsem se spíš Janey, než Izayi.

„Co si mu udělal?“ zeptala se Janey a za celou tu dobu promluvila.

„Nic. Chtěl mi jednu vrazit, tak jsem ho praštil já. Nic víc, nic míň.“ řekl jsem Janey pravdu. Ta přikývla.

„Můžeme jít.“ řekla a pousmála se na mě. Já se na ni usmál. Oba jsme vzali Izayu za ruku a šli do nemocnice.

 

Janey:

 

Věděla jsem, že do nemocnice musíme jít. Že se na mě musí doktor podívat. Přišli jsme do nemocnice a Law pustil ruku Izayi a šel na informace poptat se, kam máme jít. Po chvíli se vrátil.

„Máme jít do třetího patra a pak doleva.“ oznámil nám Law. Znovu chytil Izayu za ruku a šli jsme najít výtah.

 

Výtahem jsme jeli do třetího patra. Tam jsme se vydali doleva a hledali, kde se máme ohlásit. Ke konci chodby jsme našli ambulanci, kde jsme si sedli. Izaya šel na můj klín. Law mě objal kolem ramen a dal do vlasů pusu. Mlčky jsme čekali, až se dveře tevřou a já budu moci jít dovnitř. Nikdo nic neříkal. Izaya ani já jsme už nebrečeli.

„Další prosím.“ ozvala se sestřička, když se dveře od ambulance otevřely. Postavila jsem na nohy Izayu a šla jsem dovnitř i s ním. I Law šel s námi. Nevadilo mi to.

 

Vevnitř byla doktorka, což jsem byla ráda. Se ženou se o tom líp mluví, než s mužem. Doktorka se po nás podívala, když do počítače dopsala nějakou zprávu.

„Tak, co se stalo?“ zeptala se doktorka a usmála se na nás. Na jmenovce stálo její jméno. Stálo tam: Miria Harvent.

„Můj manžel mě uhodil do tváře a pokusil se znásilnit.“ řekla jsem pravdu, co se stalo.

„Sedněte si.“ pobídla nás doktorka. Sestřička přisunula dvě židle. Na jednu jsem si sedla já a na druhou Law s Izayou. „Víte, že bych jsem měla volat policii?“ zeptala se spíše mě než Lawa.

„Víme, a taky tam máme namířeno.“ odpověděl za mě Law.

„Dobře. Teď se na vás podívám. Opravdu to bylo prvně, co vác uhodil?“ zeptala se a baterkou se mi podívala do očí. Poté se podívala na tržnou ránu na rtu.

„Ano. Poprvé a naposled.“ přikývla jsem na souhlas.

„Dobrá. Vypadá to jenom na roztrhlý ret. Sepíšu zprávu pro policii. Ten ret ledujte.“ řekla svůj verdikt doktorka. Bylo mi divné, že mě nechce kontrolovat i tam dole.

„A po gynekologické stránce je to v pohodě?“ zeptal se i za mě Law.

„Pokud nedošlo k znásilnění, není třeba. Ale pokud si to přejete, uděláme prohlídku.“ vysvětlila nám doktorka.

„To je v pořádku.“ přikývla jsem, že tato prohlídka není nutná. Poté doktorka sepsala dvě zprávy. Jednu založila k sobě a druhou mi podala.

„To je pro policii.“ vysvětlila mi, když mi tu zprávu podávala.

„Děkuji.“ poděkovala jsem a zprávu si od doktorky vzala. Poté jsme se rozloučili a šli z ambulance na chodbu.

 

Uklidila jsem si do kapsy zprávu a podívala jsem se na ty dva. Izaya se hned chytl mé ruky. Lawa za ruku už držel.

„Díky, že jste tam byli se mnou.“ poděkovala jsem oběma.

„To nestojí za řeč. Osamotě tě nenecháme.“ usmál se na mě Law.

„Strejda Law má pravdu, maminko.“ přikývl Izaya. Usmála jsem se na oba dva a šli jsme k výtahům a jeli jsme dolů a pak z nemocnice do auta a jeli jsme na policii.

 

Izaya:

 

Když jsme byli v té nemocnici, uvažoval jsem, že bych jsem řekl, co mi otec dělat, ale bál jsem se. Tak jsem se rozhodl o tom pomlčet. Poté, co jsme šli do auta a pak jeli na policii, už vedle mě maminka neseděla. Seděla vedle strejdy Lawa. Nevadilo mi to. Všiml jsem si, že maminka neprožívá takové napětí, jako vždy, a že je šťastnější. I já byl šťastnější. I když strach jsem stále měl.

 

Přijeli jsme k policejní stanici. Strejda Law mi pomohl se dostat z autosedačky. Venku jsem zase chytil za ruku maminku i strejdu Lawa. A šli jsme do policejní budovy.

 

Tam jsme zavítali za jednou paní, která byla za nějakým pultem a něco sepisovala. Když jsme přišli blíž, podívala se na nás.

„Dobrý den, co si přejete?“ zeptala se nás ta paní a usmála se na nás.

„Chceme podat trestné oznámení, na domácí násilí.“ odpověděl strejda Law. Maminka jenom hlavou přikývla na souhlas.

„Počkejte si chvilku.“ řekla a zvedla sluchátko a někam volala. Čekali jsme chviličku, než se u nás objevil muž.

„To vy chcete podat trestné oznámení?“ zeptal se ten muž maminky a strejdy Lawa.

„Ano.“ přikývla maminka.

„Tak pojďte se mnou.“ pobídl nás a vedl k výtahům.

 

Přijeli jsme do nějakého patra a ten muž nás vedl chodbou do jeho kanceláře. Otevřel dveře a nejdřív nechal vejít nás a pak vešel i on a zavřel za sebou dveře. Zasedl za stůl k počítači a rukou naznačil, ať si sedneme i my. Seděl jsem na klíně u strejdy Lawa.

„Tak, co se stalo?“ zeptal se nás ten muž. Maminka se nadechla a dala se do vyprávění příběhu.

„Dneska jsem chtěla se svým synem odejít od méhu muže. Přes rok se hádáme a rodinná poradna nepomáhala. Minulý týden jsem podala žádost o rozvod. Když jsem se, se synem chystala opustit byt, tak vešel manžel a začal křičet, že se rozvádět nebudeme, že to nepodepíš atd...Začala jsem se bránit, že to mezi námi už dost dlouho neklape, že na to doplácí syn atd...V tom mi vrazil jednu facku. Náš syn mezitím odešel dolů. Nejsem dost silná a manžel je dost silnej. Odvlekl mě do ložnice, kde se mě pokusil znásilnit. Ale tady Law přišel včas a zabránil tomu. Vzala jsem dvě tašky a pospíchala dolů za svým synem, který čekal v autě tady Lawa, který pro nás přijel.“ řekla maminka celou pravdu, jak se to odehrálo. Muž vše sepisoval do počítače.

„Udělal to někdy, nebo to bylo prvně?“ zeptal se muž.

„Ne, to bylo poprvé. Poprvé kdy mě uhodil.“ řekla maminka. V tom jsem si uvědomil, že mi tečou slzy.

„Chlapče, neboj se. Maminka je už v bezpečí.“ řekl mi ten muž, když si všiml, jak mi tečou slzy.

„T-táta mě bil.“ dostal jsem ze sebe a rozbrečel jsem se naplno. Všiml jsem si, jak se všichni tři na mě podívali.

„C-cože?“ dostala maminka ze sebe. „O-on tě bil?“ byla maminka v šoku. Hlavou jsem přikývl na soulas.

„Chlapče, potřeboval bych vědět, co se dělo. Jsi toho schopný?“ zeptal se mě ten muž. Hlavou jsem přikývl a rukama setřel slzy.

„A-ano.“ dostal jsem ze sebe.

„Povídej chlapče. Jak to trvá, co ti dělal a prostě vše, na co si vzpomeneš.“ vybídl mě ten muž. Strejda Law mě víc objal a maminka mě držela za ruku. Cítil jsem se v bezpečí.

„Nevím, jak je to dlouho, ale když jsme byli spolu sami, tak ze začátku to bylo přes zadek. Za každou věc, kterou jsem udělal mi dal přes zadek. Postupně mi dával pohlavky, až nakonec facky. A paní poradkyně mi říkala, že si to zasloužím, že jsem nevychovaný spratek a slaboch.“ řekl jsem vše, co jsem věděl. Muž si vše zapisoval do počítače. Nikdo mě nepřerušil. Strejda Law i maminka mě pevně drželi, což mi dodávali odvahu.

„Tady, nechám vystavit dvě zprávy. Jednu pro vás, jednu pro nás. Určitě začne vyšetřování.“ oznámil muž, spíš mamince, než mně. Maminka přikývla na souhlas. Poté ten muž něco vytisknul a jeden papír založil do nějakých desek druhou dal mamince do ruky. Poté jsme se rozloučili a šli k autu.

 

Law:

 

Když jsem se dozvěděl, co můj bratr dělal mému synovci, nejraději bych jel k němu a zbil ho. Ale ovládl jsem se. Řekl jsem si, že se nestanu násilníkem, jako je on. Že se nesnížím na jeho úroveň. Seděli jsme v autě a mlčeli. Nikdo nic neříkal. Izaya už nebrečel. Ani Janey ne. Ale všiml jsem si, jak má vztek. Nedivil jsem se. I já ho měl.

„Kam pojedeme teď?“ zeptal se nás Izaya.

„Já bych navrhla někde oběd.“ navrhla Janey.

„A pak za právníkem, aby se věci daly do pohybu.“ navrhnul jsem, co by se dalo podniknout dál. Janey hlavou přikývla na souhlas. Nastartoval jsem a jeli jsme do nejbližší restaurace ve městě.

 

Jeli jsme mlčky. Měl jsem mnoho otázek, ale věděl jsem, že se teď musím soustředit na jízdu. Nechtěl jsem, abychom měli nehodu. To bych jsem si nikdy neodpustil.

 

Zajel jsem do jedné hospody, kde bylo málo aut, tak jsem usoudil, že by tam mohli mít volno. Zaparkoval jsem. Všichni jsme si vystoupili. Zamkl jsem auto a šli jsme dovnitř té hospody.

 

Nebylo tu moc lidí, tak jsme si našli snadno volné místo k sezení. Janey s Izayou seděli vedle sebe a já seděl naproti Janey. Číšník byl hned u nás. Objednali jsme k pití tři coly a na jídlo se podívali do jídelního lístku. Janey přečítala jídla Izayovi, co by si dal k jídlu. Nakonec si dal řízek z bramborem, já španělského ptáčka s knedlíkem a špenátem a Janey si dala kuřecí medailonky z hranolky a kečupem. Když jsme měli pití před sebou a na jídlo jsme čekali, tak jsem chtěl začít mluvit, ale Janey byla rychlejší.

„Zlatíčko, proč si mi dřív neřekl, že tě otec bije?“ zeptala se šetrně Janey Izayi. I mě to zajimalo.

„Bál jsem se. Ne tebe, že by si mi nevěřila, ale táty.“ odpověděl Izaya a snažil se nebrečet.

„I tak si to měl říct. Už by jsme to dávno řešili.“ řekla Janey a pohladila Izayu po vláskách.

„Ty se nezlobíš?“ zeptal se překvapeně Izaya. Podíval jsem se na Janey a ta na mě.

„Ne, proč?“ zeptala se překvapeně Janey.

„Že jsem nic neřekl.“ vysvětlil nám Izaya.

„Ne, zlobím se na tvého otce, ale na tebe ne.“ ujistila Janey Izayu, že se na něho nezlobí, že nemá důvod. Izaya přikývl hlavou na souhlas.

„Ale Kururi to ví. Té jsem se svěřil. Slíbila mi mlčenlivost.“ promluvil po chvíli Izaya a řekl nám, že jednomu člověku se svěřil.

„A co ti Kururi na to řekla?“ zeptal jsem se tentokrát já Izayi.

„Že bude mlčet, ale že bych jsem to měl říct.“ řekl nám Izaya, jakou radu dostal. Pomyslel jsem si, že Kururi je opravdu moc chytrá holka. Poté nám přinesli jídlo a my se dali do jídla. Jedli jsme mlčky. Když jsme dojedli, zaplatil jsem a jeli jsme k právnikovi.

 

Jane:

 

Poté, co nám řekl Izaya, že ho Shinra mlátil, měla jsem zlost. Ne na Izayu, či Kururi, že to věděla, ale na Shinru. Ale snažila jsem se být v klidu. Nedat najevo své emoce. Poté co jsme se najedli a jeli za právníkem, jsme zase v autě mlčeli. Law se soustředil na jízdu a Izaya skoro usínal. Musel být po dnešku hodně vyčerpaný.

 

Law zaparkoval a my si vystoupili. Nechali jsme se vést Lawem, protože jsme nevěděli kam jít, ani za kým jít. Jméno toho právníka jsem neznala. Ale Law šel jistým krokem. Došlo mi, že toho právníka zná moc dobře.

 

Jeli jsme výtahem do jedenáctého patra. Výtah jel rychle, takže než někdo stačil říct švec, byli jsme nahoře. Šli jsme, kudy nás vedl Law. Došel na konec chodby a zaklepal na jedny dveře. Čekali jsme, co se bude dít dál. Dveře otevřela slečna, možná paní. Nevím.

„Dobrý den, co si přejete?“ pozdravil nás slečna a zeptala se, co si přejeme.

„Dobrý den, jsem Law Trafalgar, je tu Shiki Haruya?“ zeptal se Law na jméno právnika.

„Máte schůzku?“ zeptala se nás slečna. Došlo mi, že musí být sekretářka.

„Haruno, prosím vás, založte tuto kratu.“ ozval se mužský hlas, a položil na stůl nějakou kartu, či složku.

„Shiki.“ zvolal Law. Právník se otočil a když nás zahlédl, tak zůstal v úžasu stát.

„Law Trafalgar?“ nemohl uvěřit svým očím právník. „Haruno, pusťte je dál.“ dodal ke své sekretářce. Ta nám uvolnila místo a my vešli dál. „Přineste nám něco k pití.“ dodal ke své sekretářce a vedl nás do jeho kanceláře.

 

Vzal jednu židli a postavil ji vedle jedné židle a sám zalezl za pracovní stůl. Já i Law jsme si sedli a já si vzala Izayu k sobě na klín.

„Tak co tě sem přivádí?“ zeptal se Shiki Lawa.

„Nejdřív dovol, abych ti představil svou přítelkyni Jane Trafalgar a jejího syna Izayu. To je můj dobrý přítel ze střední Shiki.“ představil nás navzájem Law. Všichni jsme si podali ruce. „Jde o to, že chci podat papíry na rozvod. A budu rád pokud budeš moci, aby si u soudu obhajoval nejen mě, ale i tady Janey. Taky se chce nechat rozvést, ale papíry už poslala a Shinra je dostal.“ vysvětlil, co potřebuje Shikimu. Shiki pozorně poslouchal.

„Jistěže. Lawe, dám ti papíry, které vyplníš. Mezitím si popovídám stvou přítelkyni.“ usmál se Shiki a slíbil, že se o náš případ postará. Byla jsem ráda. Shiki šel ke skříni, kde vyndal papíry, které podal Lawovi a Law si půjčil propisku a dal se do vyplňování papírů. Poté zasedl zase ke stolu a otočil se na nás dva. „Tak mi povězte důvod, proč se chcete rozvést.“ požádal mě Shiki. Vše jsem mu řekla. O tom, jak jsme se hádali, že rodinná poradna nepomáhala. Taky jak mě dneska uhodil a skoro znásilnil. I o tom, jak bil Izayu.

„A to je vše, co vím.“ řekla jsem, když jsem dovyprávěla.

„Měli jste jít na policii a i do nemocnice.“ pronesl Shiki.

„My tam byli. Máme i zprávy.“ řekla jsem rychle.

„Vážně? To je báječné. Ukažte mi je.“ byl Shiki rád, že jsme udělali to, co bylo zapotřebí udělat jako první. Vyndala jsem zprávu od lékaře z nemocnice i od policie. Shiki se na zprávy podíval a okopíroval si je. Poté mi je vrátil. „To je zatím vše. Sepíšu zprávu a pošlu ji soudci, který vám poté napíše dopis, kdy se máte dostavit k soudu. Ale varuju, že kvůli tomu, že tady Izaya byl od otce bit, bude muset taky svědčit.“ oznámil mi, co se bude dít dál. Jakmile se zmínil, že Izaya bude u soudu, tak jsem si myslela, že by nemusel jít svědčit. Vždyť mu jsou tři roky. Ale počítat s tím jsem měla. Jenom jsem hlavou přikývla, že rozumím. „Nebojte. Všichni budou ze síně pryč. Bude tam zapisovatel a soudce. Nikdo jiný tam nebude.“ hned mě ujišťoval. Když mi oznámil, že tam nikdo kromě soudce a zapisovatele nebude, tak se mi trošku ulevilo. Mezitím Law vyplnil papíry. Které poté dal Shikimu. Ten se na ně podíval. Poté i on vyzpovídal Lawa. Strávili jsme u právníka dvě hodiny.

 

Když jsme skončili u právníka Shikiho, tak jsme jeli na velký nákup, protože Law oznámil, že v chatě není jídlo ani pití. Poté jsme jeli na tu chatu, která se stala naším novým domovem.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.