Anime World CZ/SK - Příběhy

6. Law a Jane plánují útek od rodiny

Law:

 

Když se k nám připojil Shinra s Verčou, tak Janey mlčky vzala Izayu a šla s ním pryč. Věděl jsem, že to tu nezná a taky vidět ty dva jsem zrovna moc nemusel, tak jsem je doběhl.

„Půjdu s vámi, ať se mi tu neztratíme.“ řekl jsem Janey a ta jenom hlavou přikývla na souhlas.

 

Chvilku jsme šli mlčky. Izaya popotahoval a Janey na tom taky nebyla zrovna moc dobře. Ale nebrečela. To už ne. I když mně by to nevadilo. I tak jsem měl v plánu ty dva utěšovat.

„Vezmu vás na jedno místo. Je to moje tajné místo, o kterém nikdo neví.“ řekl jsem tajuplně.

„To zní bezvadně.“ zašeptala Jane.

„Vážně tajemství?“ zeptal se Izaya, který se snažil už nepopotahovat. Byl to hodně statečný kluk.

„Vážně.“ přikývl jsem a usmál se na Izayu. Ten se na mě pousmál.

„Díky, Lawe.“ poděkovala mi Janey a pousmála se na mě.

„Není zač. Taky jsem potřeboval vypadnout.“ řekl jsem Janey pravdu. Janey jenom přikývla hlavou na souhlas. Poté se šlo mlčky.

 

Dovedl jsem ty dva na palouk, kde bylo samé kvítí. Podíval jsem se do tváře Janey i Izayi. Oba byli v úžasu. Musel jsem se pousmát. Ten jejich překvapený pohled byl k nezaplacení. Izaya se podíval na mě a pak na Janey.

„Maminko, mohu se proběhnout?“ zeptal se Izaya Janey. Ta se na mě podívala a já hlavou přikývl.

„Můžeš, ale buď opatrný.“ souhlasila Janey a na Izayu se usmála.

„Pojď sedneme si.“ nabídl jsem Janey. Janey hlavou přikývla na souhlas. Šli jsme kousek dál a sedli si do trávy. Izaya celý šťastný lítal po louce a usmíval se. Byl jsem rád. Na Janey taky byl vidět úsměv.

„Díky Lawe, za vše.“ poděkovala mi znovu Janey.

„Není zač, pro tebe a Izayu cokoliv.“ řekl jsem Janey a usmál jsem se na ni.

„Víš...“ začala mluvit Janey, ale já jí skočil do řeči.

„Miluju tě.“ dostal jsem ze sebe. Janey zavřela pusu a zírala na mě s údivem v očích. Poté jsem se k ní naklonil, zavřel jsem oči a políbil Janey na ústa. Janey se chvíli bránila, ale pak mi polibek oplatila. Po chvíli jsem se od ní odtrhl. „Přistěhuj se s Izayou ke mně na chalupu, kam chci jít. Nechám se s Verčou taky rozvést.“ požádal jsem Janey, aby se ke mně nastěhovala i s Izayou.

„T-to myslíš vážně?“ zeptala se mě Janey.

„Ano, myslím.“ přikývl jsem hlavou na souhlas. Svou ruku jsem položil na tvář Janey. Ta se na mě usmála.

„Ráda.“ přikývla a já se cítil, jak ten nejšťastnější muž na světě.

„V pondělí v deset si pro vás dva přijedu.“ slíbil jsem Janey. Ta jenom přikývla hlavou na souhlas. Poté jsem ji znovu políbil. Janey se tomu tentokrát nebránila.

„Mohu si k vám přisednout?“ zeptal se nás Izaya, který k nám přiběhl.

„Jistěže, broučku.“ řekla Janey a udělala místo pro Izayu mezi námi.

„Mám vás moc rád.“ řekl Izaya a měl na mysli i mě. Což mě překvapilo.

„To, co si tu řekneme, bude jenom mezi námi. Nikdo jiný to vědět nemusí.“ řekl jsem tajuplně a nastavil ruku na slib. Izaya i Janey dali ruku na mou a slíbili mlčenlivost.

„Je tu krásně.“ řekla Janey, že se jí tu líbí.

„Taky se mi tu líbí. A vždy líbilo. Jako malí jsme sem jezdili na tábor. Pak tábor zrušili a jeden spolužák z vejšky to tady koupil a udělal z toho rekreační středisko.“ řekl jsem jim, jak je možné, že to tady znám, jako své boty.

„Vážně?“ žasl Izaya. I na Janey bylo vidět, že je překvapena.

„Aha, takže Shinra nic neřekl.“ povzdychl jsem si. „Mělo mi to dojít.“ dodal jsem.

„Tak my kromě hádek si nic neříkáme, ale mohl se zmínit, když jsme se poznali, nebo už byli manželé.“ taky si povzdychla Janey. Musel jsem s ní souhlasit.

„Mami, uvěješ mi věneček?“ požádal Izaya Janey a podíval se na ni.

„Jistě, jen natrhej kvítí.“ souhlasila Janey. Izaya se postavil na nohy a šel sbírat květiny na věneček. Posunul jsem se blíž k Janey a chytil ji za ruku. Ta mi mou ruku stiskla. Oba jsme v tichosti sledovali Izayu. Bylo na něm vidět, jak je šťastný, což dělalo šťastnou Janey a to dělalo šťastného mě.

„Miluju tě od prvního okamžiku, kdy si mi byla představena. S Verčou jsem se chystal rozejít, ale řekla mi, že je těhotná, tak jsem s ní zůstal. Ale teď to nevydržím. Musím od ní pryč.“ přiznal jsem se Janey, jak je to s mou láskou k ní.

„Taky tě miluju, Lawe. Teprve nedávnou jsem si to uvědomila, že tě miluju.“ řekla mi Janey. Byl jsem rád, že cítí ke mně to samé, co k ní cítím já.

„To jsem rád.“ přikývl jsem a Janey znovu políbil. Po chvíli přiběhl Izaya a v náruči měl samé kvítí. Janey se pustila do práce s děláním věnce, pro Izayu. Oba jsme sledovali Janey, jak na věnci pracuje. Po pár minutách byl věnec na světě.

„Tak a je to.“ řekla Janey a dala věnec Izayovi na hlavu.

„Díky maminko, ale ten je pro tebe. Jsi královna světa.“ řekl Izaya a dal věnec Janey na hlavu.

„Děkuji, ale královna?“ divila se Janey, ale všiml jsem si, jak jí zrůžověly tváře.

„Ano.“ přikývl s úsměvem Izaya. Pak jsme jenom seděli a povídali jsme si. Nakonec nastal čas vrátit se.

„Nerad to říkám, ale měli bychom se vrátit.“ řekl jsem ne moc nadšeně.

„Máš pravdu.“ souhlasila se mnou Janey. Všichni tři jsme se postavili na nohy a vyrazili zpátky do kapmu.

 

Cori:

 

Poté co vyšli ty dva z té hospody a Jane s Izayou se vytratila i Law, tak jsem byla rudá vzteky. Toto jsem rozhodně nechtěla nechat být. Daiki to na mně poznal.

„Pojďme najít tetu Janey, Izayu a Lawa.“ navrhnul Daiki. Terka i Zoro to pochopili. Vzali své děti a nechali mě tam samotnou se Shinrou a Verčou. Poté co jsem věděla, že jsou daleko, jsem se do nich pustila.

„Tak hele vy dva, dost mě serete! Vím, že spolu něco máte! Jen nemám důkazy, ale až je najdu, bude s vámi konec! Já vás zrujnuju, prostě zničím! Tohle co jste předvedli bylo fakt úžasné divadlo! Jen nedbáte na své okolí! Neberete ohledy na děti, které hádkami trpí! A to si říkáte rodiče?!“ křičela jsem na ty dva jak smyslu zbavená. Nejsem bojový typ člověka to ne, ale jenom hádavý. Hlavně s Verčou.

„Hele, nepleť se do toho! Nic ti do toho není!“ vyštěkla na mě Verča.

„Že není?! To rozhodně je!“ taky jsem křičela.

„A co, teda? Jsi jejich chůva, či co?!“ připojil se k Verče Shinra.

„Jsme nejlepší přátelé!“ vysvětlila jsem to Shinrovi. „Pokud sis to neuvědomil!“ dodala jsem. „A teď jdu, jinak bych řekla věci, kterých bych jsem pak litovala!“ křikla jsem teď na oba a vytratila jsem se rychlou chůzí najít ostatní.

 

Ti na mě čekali u brány. Ještě jsem byla rudá vzteky, ale bylo mi o něco lépe. Všichni tam čekali. Děti se drželi u svých rodičů. Shizuo se tulil k Terce, Mairu držela Zora za ruku a Kururi zase držela za ruku Daikiho. Jak mě uviděla, hned ke mně přiběhla. Objala jsem ji.

„Už to bude dobré. Promiň.“ omluvila jsem se své dceři, za své chování.

„Ne mami, neomlouvej se. Není to tvá vina.“ zašeptala mi Kururi do ucha. Pevně jsem ji objala.

„Tak jdeme je najít, ne?“ navrhla jsem ostatním, když se Kururi odtáhla a chytla mě za ruku a já ji.

„Jistě.“ přikývli ostatní. A vyrazili jsme směrem dolů najít Jane, Izayu a Lawa.

 

Jane:

 

Cestou jsme narazili na ostatní. Byli bez Shinra a Verči starší i mladší. Když nás zahlédli, zastavili se a my je doběhli. Izaya se mě pustil a běžel ke Kururi a Shizuovi.

„Promiňte.“ omluvila jsem se za své chování.

„Není zač se omlouvat. Měli jste na to právo zdrhnout. Jen jsme se vás vydali hledat.“ usmála se na mě Terka. Poté mě s Cori objala a já je.

„Byli jsme v bezpečí. Law se tu vyzná.“ zašeptala jsem jim do ucha.

„Tak se vraťme, ne?“ navrhl Zoro. Všichni jsme souhlasili, tak jsme vyrazili zase zpátky do kampu.

 

Law náš odvedl k ohništi, kde byl Shinra i obě Verči. Vše připravili na táborák. Vzala jsem vidlici a otočila jsem se na Izayu.

„Kolik chceš buřtů?“ zeptala jsem se Izayi.

„Jeden.“ řekl Izaya a na prstech ukázal jedničku.

„Dobře. Já si taky dám jeden.“ usmála jsem se na Izayu a na vidlici jsem napíchla dva buřty a začala jsem opékat. Do půl hodiny byly opečené, tak jsem je dala na tácek. Oba jsem rozpůlila na dvě půlky a jeden dala Izayovi a jeden jsem si vzala já. Sedla jsem si k Izayovi. Při jídle jsem po očku sledovala Lawa, jak i on si opéká dva buřty.

 

Po jídle jsem šla do sprchy. Law vzal do mužských sprch Izayu. Shinra ještě do sprch nešel. Do sprchy šly Verči. Ostatní ještě baštili buřty. Když jsem byla připravena odejít, zastavila mě Verča starší.

„Jane, mohu s tebou mluvit?“ zeptala se mě Verča. Podívala jsem se na ni.

„Jistěže.“ přikývla jsem na souhlas.

„Nejsi moc měkká na Izayu? Je to stále takový strašpytel.“ začala si mě dobírat Verča. Nevěřila jsem svým očím, že to opravdu řekla o mně.

„Izaya je ještě malý, vyroste z toho.“ ohradila jsem se, ale byla jsem stále v klidu.

„Mně se zdá, že jsi měkká. Dej na mou radu. Nebo bude šikanovaný.“ dál mi radila Verča, jak se mám chovat ke svému synovi.

„Hele, nech mou výchovu Izayi laskavě na mně! Do toho ti nic není!“ řekla jsem zostra.

„Jak myslíš.“ pokrčila rameny Verča a s malou Verčou odešla. Já si šla opláchnout obličej. A pak jsem taky vyrazila z koupelen pryč.

 

Venku na mě čekal Izaya s Lawem. Jakmile jsem je uviděla usmála jsem se na ně. Nechtěla jsem, aby věděli, že jsem naštvaná.

„Tak vykoupáno?“ zeptala jsem se Izayi.

„Ano voňaví, jako pivoňky.“ usmál se Law a Izaya se jenom usmíval.

„Tak to je fajn.“ usmála jsem se a šli jsme ke stanům.

 

Uložila jsem Izayu pod spacák a přečetla mu pohádku, během které usnul. Když spal, převlékla jsem se do pyžama a šla si taky lehnout. Bylo mi jedno jestli na mě Law čeká, či ne. Stále ve mně cloumal vztek. Ničemu, co se tu odehrálo jsem nerozuměla. Na jednu stranu jsem litovala, že jsem jela, ale na druhou stranu zase ne. Bylo to tak půl na půl. Nakonec se mi povedlo usnout.

 

Ráno jsem se vzbudila jako první. Ale vylézat z pod spacáku jsem ještě nechtěla, tak jsem jenom zírala do stropu stanu. Moje poslední noc, kterou trávím vedle Shinra. Pomyslela jsem si. Už jsem se těšila, až bude pondělí a budu s Izayou od Shinriho pryč.

„Ahoj mami.“ pozdravil mě tichý hlásek. Otočila jsem se. Byl to Izaya, který se probudil.

„Dobré ráno. Jdeme na záchod?“ zeptala jsem se Izayi. Ten jenom přikývl hlavou na souhlas. Rychle jsme se oblékli do oblečení, ve kterém pojedeme domů a vyšli ze stanu. Law zrovna dokuřoval cigaretu. Poté šel s námi, aby mohl vzít Izayu na pány a nemusel Izaya mezi dámy. I když to nevadilo, ale bylo to lepší.

 

Když jsme tak šli, panovalo ticho. Jen ptáčkové byli slyšet, jak si štěbetají. Poté se nám cesty rozdělili a každý šel na ten záchod. Zase jsme se sešli venku a vyrazili ke stanům.

„Hele, co se stalo mezi tebou a Verčou?“ zeptal se mě náhle Law.

„Verča ti nic neřekla?“ odpověděla jsem otázkou.

„Jenom, že si na ni byla hnusná a zlá. Rád bych znal i tvoji verzi.“ řekl mi Law. Byla jsem ráda, že je takový. Že si chce vyslechnout obě strany a pak se rozhodne. Tak jsem se nadechla a vydechla a řekla svou verzi. „Věřím tobě. Vím jaká Verča je a v tomto ohledu se šeredně plete. Jsi báječná matka a Izaya je slušně vychovaný.“ řekl mi, že je na mé straně. Hodně mě tím potěšil.

„Díky.“ zašeptala jsem a usmála jsem se na Lawa. Cestou jsme potkali Shizua s Mairu. Šli taky na záchod. Pozdravili jsme se a Law se vydal na ten záchod s nimi, aby Shizuo, nemusel na dívčí záchody.

 

U stanů se to pomalu začalo plnit. Každý se nějak probouzel a vylézal ze stanů. Nakonec jsme všichni čekali na každého, že půjdeme společně na snídani. U stolu jsem seděla s Terkou, Zorem a jejich dětmi. Cori to musela přežít u stolu s Verčou. Po snídani my ženy, jsme šly zabalit věci a chlapi na to zbořili stany a veškeré věci se naskládaly do aut. Lawův přítel a jeho žena nasedli do aut a jeli s nimi na místo, kde končila naše jízda na koních. My šli ke stájím, kde na nás koně byli připraveni.

 

Každý nasedl na koně a jelo se. Verča a Shinra byli v předu. Já a Law vzadu. Cori, Daiki, Terka a Zoro uprostřed, jako když jsme jeli sem. Cestou jsme si povídali. Izaya byl veselejší a přišlo mi, že i upovídanější. Že další den se dozvím otřesnou pravdu o svém manželovi to jsem nečekala. To by nečekal nikdo.

 

S jednou přestávkou jsme dojeli do cíle, kde čekal Lawův kamarád a jeho žena, aby se s námi rozloučili a předali vozidla. Rozloučili jsme se s Terkou, Zorem, Mairu a Shizuem, i s Cori Daikim a Kururi. Nasedli do auta Lawa a jelo se k nám. Kde nás Law vysadil a odjel domů. My se taky vrátili domů.

 

Já ještě měla týden dovolené, ale Shinra od pondělka už do práce šel. Což bylo ideální na to, vzít roha a jenom mu nechat vzkaz. Jenže to jsem se šeredně pletla.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.